Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Koberec jako čítanka

093-001.jpg
Pavel Dobrovský, Úterý, 4. září 2007
Byzantium, Konstantinopol, Cařihrad, Istanbul... Mnoho názvů pro jediné město. Přestupní stanice mezi Evropou a Asií, kde lidé kmitají za prací i zábavou, domov šestnácti milionů obyvatel. A jeden z nich se jmenuje Ismail a prodává koberce.

To není žádná velkolepá zpráva, řekne si snad každý. Především ten, kdo se alespoň jednou v životě prošel po istanbulském krytém bazaru a nevyhnutelně zabloudil do sekce prodejců koberců, kteří staletí starými metodami dokážou prodat koberec za pět set euro i naprosto neznámým lidem. „Mám levné koberce! Prvotřídní kvalita! Chcete čaj?“ ptá se nadháněč v uličce.

Pokud kývnete, posadí vás do malého kobercového království, pohostí vás čajem a klidně obrátí celý krám vzhůru nohama, aby předvedl všechny druhy koberců. A vy, když vidíte tu mamutí práci a skvělé kabaretní vystoupení, si můžete připadat jako nevděčný divák a nakonec si něco koupíte.

Nebo odejdete s pocitem dezertéra a se znechuceným pohledem v zádech. Ani když nakoupíte, nemusí být všemu konec. Doma koberec rozbalíte a můžete se divit: zaručeně přírodní trvanlivé barvy blednou. Koberec se prošoupe za půl roku. Objeví se předtím dovedně skryté kazy.

Třásně vypadají…

O dobrém Ismailovi

Ismail Sari takový není – vlastně nemá ani krámek na hlavním bazaru. Sídlí těsně vedle chrámu Boží moudrosti v přízemní místnosti luxusního hotelu. „Za osm let tu proběhlo hodně změn, ale žádná nebyla tak drastická pro obchody a život jako vliv války v Iráku a nepokojů v arabském světě,“ komentuje Ismail přeměny turistického ruchu. „Před lety se koberce prodávaly dobře, letos jich prodám třeba jen šest nebo deset za měsíc, někdy ani tolik ne a zimy jsou katastrofální.“ Ismailovy koberce jsou drahé a speciální, protože pomáhají ženám z polokočovného kmene Yürbü v obživě. „Z čistého nomádského životního stylu jsme byli natlačeni do polonomádského života. Přes zimu bydlíme ve městech, na jaře jdeme do hor a na pláně s dobytkem a na začátku zimy se zase vracíme do měst,“ říká Ismail. I on sám je nomádem a je zároveň jediným z jedenáctičlenné rodiny, který odešel studovat do Istanbulu vysokou školu a po dostudování začal prodávat koberce své rodiny. Jako inteligentní muž vidí, že tradice a původní život nomádů se vytrácejí, a tak se snažil najít cestu, jak kulturní bohatství kmene uchovat a zároveň podpořit kmen v jeho udržování. Řešení nakonec našel – koberce.

Kmen Yürbü přišel do Turecka ve dvanáctém století z území dnešní Číny a usadil se v jižním Turecku v oblasti Anatólie.

Koberce dodnes nesou zajímavé motivy, v nichž se odráží historie a po generace předávaný styl. „Způsob tkaní se učí mladé dívky od svých matek a babiček. Pro každou dívku a později ženu je koberec alfou a omegou každodenního života.

Slouží jako ubrus na zemi, jako modlitební koberec, jako dekorace domácího stanu nebo se ze stejného materiálu vyrábějí brašny na osly či kolébky pro děti,“ říká Ismail. Některé koberce se tkají měsíc, jiné tři měsíce nebo i více. Jsou koberce určené pro prodej, jsou neprodejné kusy. Tím obvykle bývá první koberec, který žena vyrobí před svou svatbou a nechce se s ním v průběhu života rozloučit.

Koberec, po kterém desítky let šlapou ženy v nomádském stanu, muži a děti, musí být nesmírně kvalitní – neměl by se prošoupat ani vyblednout. Proto nomádi používají kvalitní vlnu ze svých ovcí a přírodní barviva ze stromů, půdy a hmyzu (indigo, mořenový kořen, stračku, kokony Coccus laccae a Dactylopius coccus). Právě po takových stařešinech je na turistickém trhu největší poptávka a obchodníci často nabízejí nezkušenému zákazníkovi falešně prošlapaný kus za astronomickou částku. Ismail takové koberce neprodává. Jeho ceny jsou sice vysoké, ale má v rukávu trumf důvěryhodnosti: vládní grant.

Drak, vlk a štír

Turecká vláda se snaží zpříjemnit nomádům vstup do usazené společnosti a zároveň v nich uchovat původní kulturní život. Ministerstvo kultury neposkytuje granty jen kvůli udržení nomádského života, ale také pro zaručení kvality koberců – rozdíl v kvalitě mezi „turistickými“ koberci na bazaru, často dováženými z Indie, Pákistánu nebo Číny, a mezi nomádskými je propastný. Pro Turecko je přitom důležité udržet povědomí o kvalitě rukodělné práce vlastních lidí. „Kromě mého obchodu existuje v Istanbulu jen jeden další podobný projekt, který se snaží o totéž a je podporován ministerstvem,“ říká Ismail. Na oplátku zaručuje, že z každého koberce si nechá pouze deset procent ceny a zbytek dá rodině, která koberec vyrobila. V současnosti pro něj pracuje dvacet rodin, které peníze využívají především k nákupu školního vybavení pro děti. „Před desítkami let pro nás peníze neměly praktickou hodnotu, protože vše, co jsme potřebovali, jsme získali z přírody. Dnes ale nomádi začínají posílat své děti do školy, potřebují učebnice, sešity a městské oblečení a také zaplatit nájem bytu, kde děti zůstávají, když nejedou s rodinou na pastviny,“ říká Ismail.

Peníze jsou najednou pro kdysi ekonomikou nezatížené lidi podmínkou přežití. Ismail sám je toho důkazem, protože na jeho studia se skládali příbuzní z celé Anatólie. „Bylo to drsné, přijít z venkova do tak velkého města, jako je Istanbul. Neměl jsem tu přátele, jen několik kontaktů a první měsíce pro mě byly velice těžké.“ Ještě jedna zajímavá věc se s nomády pojí: vzhledem k dlouhodobému odtržení od městské civilizace jsou nábožensky nevyhranění. Přestože jsou orientováni na islám, prioritu stále hraje kontakt s přírodou a příklon k sektářství. Jejich pohádky, které mohou trvat klidně několik hodin vyprávění, jsou plné mytologických potvor a hrdinských činů stejně jako ty naše české. Jenže oproti slovanským bájím byly nomádské po dlouhou dobu předávány ústně bez možnosti zaznamenání, a tak na sebe jednoduché příběhy nabalovaly další a další kapitoly vznikající přímo z fantazie vypravěče. Protože dnes antropologové příběhy zapisují, a dokonce vydávají knižně, ztrácejí příběhy zaznamenáním svou autenticitu a životnost. Přitom se v nomádských stanech dále rozvíjejí. Jednou z pozoruhodných kapitol jsou dračí pohádky, v nichž vystupují draci a samozřejmě hrdinové, kteří je dokážou porazit. Například se vypráví pohádka o draku pouze s jedním okem, který decimoval vše v oblasti, dokud mu udatný nomád nevystřelil druhé oko. Nebo je tu pověst o drakovi, který žil mezi lidmi a všichni ho měli rádi. Anebo jiná, o nomádském kmeni, který před velkou pohromou utekl do hor, a ty se za ním zavřely. Mnoho let lidé žili v údolí, odkud se nemohli dostat. Měli sice vše, ale postrádali kontakt s okolním světem. Jednoho dne se objevil vlk, kterého nikdy nikdo neviděl, a nomádi ho stopovali, dokud je nedovedl k soutěsce, kterou se dalo z hor dostat. Drak, vlk a ještě štír jsou tři zásadní zvířata, ne vždy hodná a ne vždy zlá. Hrají v mytologii hlavní roli a mluvím zde o nich z prostého důvodu: jsou neodlučitelně spjata s koberci.

Začtěte se do koberce

Motivy koberců jsou jedna velká čítanka pro informované lidi, zajímavé geometrické vzory pro neznalé. „Koberec je způsob vyjádření, kniha.

Vyčtete z něj příběhy, osudy i situaci ženy, která ho tkala,“ tvrdí Ismail. Drak, štír, hadi nebo vlčí stopy či vlčí tlamy jsou běžně užívanými symboly.

„Nikdy nepoužíváme přímou podobu lidí a zvířat, to je v islámu zakázáno. Proto je vše zaobalené do symboliky, například z draka je nejvýraznější jeho hrbolatý hřbet, který můžete na kobercích vidět,“ říká Ismail. „Tím, že ženy vetkají do koberce symboly zvířat, ochraňují svou rodinu a usedlost před jejich útoky a svým způsobem je uctívají.“ Každé zvíře představuje zároveň nebezpečí i ochranu. Uveďme příklad vlčích stop: vlci ohrožují stáda dobytka, proto je nutné se proti nim bránit. Na druhé straně dokážou vyvést zbloudilého člověka z labyrintu. „Proti vlkům se bráníme vodním příkopem nebo hradbou, uprostřed níž se teprve nachází nomádská stanová vesnice,“ ukazuje Ismail na kobercích. „Drak je zase králem vzduchu a ochráncem pokladů, hlídá strom života a je sice nebezpečný, ale také velmi důležitý.“ Symbolika se přenáší i na ženy, muže a jejich touhy a přání. „Například když je dívka mladá a chce se vdát, bylo by neslušné přijít s takovým požadavkem k otci. Proto utká koberec, kde je výrazný symbol vlasů svázaných do copu. Anatolské dívky si nechávají až do svatby dlouhé vlasy a teprve po obřadu je svážou a někdy utnou. Otec rodiny se tak dozví, že dívka je už připravena na sňatek a začne vyhledávat vhodného partnera,“ vysvětluje prodejce koberců. Pro rodinný život jsou důležité další atributy, jako plodnost, mužská síla, rodinná harmonie a další. Pozoruhodné je užití motivu jin a jang, který si nomádi přinesli z Číny. Když se podíváte na nomádský koberec se znalostí motivů, vidíte jednu velikou malbu, která má nejen umělecký ráz, ale také dokumentární hodnotu, protože odhaluje, jak na tom nomádská rodina je nebo co by si přála.

Blíží se soumrak nomádů? Podle toho, jak se daří kočovným kmenům v zemích třetího světa, by se dalo usuzovat, že ano. Stát, politika, náboženství a společnost ženou kočovné kmeny do měst, která jsou jim sice cizí, ale mají lepší úroveň například lékařské péče a vzdělání. V některých afrických státech házejí nomádům klacky pod nohy farmáři, kteří si nepřejí, aby se na jejich pastvinách usazovaly rodiny se stovkami kusů dobytka. Turečtí kočovníci si tuto hrozbu uvědomují a snaží se skupovat půdu pro sebe, aby na ní mohli volně žít i v dalších dekádách. Třeba ve východním Turecku koupil vyhaslou sopku Nemrut Dagi zčásti soukromník a zčásti nomádské rodiny, pro něž je po dlouhou dobu domovem.

Podobně hodlá postupovat i Ismailova rodina, až bude mít dostatek financí. „Nebude to příští rok, možná do pěti let, ale budeme mít vlastní půdu. Svobodný život na ní nám vyhovuje více než přebývání v městských domech.“

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články