Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Klídek v mexickém Gothamu

22-23.jpg
Autor článku: Tomáš Nídr, Úterý, 18. června 2013
Autor fotografií: Tomáš Nidr
Jak se žije a umírá v Culiacánu, městě, ve kterém vládne nejsilnější z mexických mafií – Kartel ze Sinaloy? Lidé se nad krutostí narkobaronů a jejich posluhovačů rozčilují, ale zčásti si na dennodenní příděl násilí zvykli. A na pomoc státu už rezignovali.

Hřbitov Jardín de Humaya slouží jako VIP místo posledního odpočinku. Desítky hrobek tu dosahují rozměrů nazdobených kostelíků. Uvnitř mají zabudovanou klimatizaci a televizi, aby se pozůstalí při návštěvě zesnulého nepotili ve vedru a mohli zhlédnout oblíbenou telenovelu. Jednomu nebožtíkovi vedle jeho posmrtného obydlí postavili ohradu, aby se i po skonu kochal milovanou drezurou koní. Pochovaní patřili ke špičkám organizovaného zločinu, který vydělává miliardy na pašování kokainu, heroinu a dalších drog do USA. Jejich rodiny se nelegálně získaným bohatstvím rozhodně nestydí pochlubit. Postavit kýčovitou hrobku patří v mafiánské kultuře k bontonu.

Smrt mafiánova syna

Culiacán, metropole mexického státu Sinaloa, má i další morbidní atrakci: pomník na parkovišti poblíž nákupního centra. Jedno parkovací místo zabírá kříž připomínající, že právě tady v květnu 2008 zahynul Edgar Guzmán a jeho dva bodyguardi. Mladíkova smrt spustila krvavé tsunami. Byl totiž synem Joaquína Guzmána, který je znám jako El Chapo (Skrček) a dlouhá léta šéfuje nejmocnější mexické mafii – Kartelu ze Sinaloy. Zavražděním jeho potomka mu konkurence hodila rukavici. Skrček výzvu k válce přijal a Culiacán se proměnil v Divoký západ, kde přestřelky byly každodenní záležitostí.

„Jela jsem do práce jako obvykle, když auta přede mnou prudce zabrzdila. Pár metrů ode mne se začalo střílet. Stačilo vyjet o minutu dříve, a byla bych v ohnisku palby,“ říká třicátnice Karina Solterová. Vzpomíná tak na doby, kdy byl Culiacán paralyzovaný a lidé vycházeli ze svých domů, jen když museli.

Nenechala si ale líbit, aby jí gangsteři řídili život. „Na břehu řeky jsme umístili obří buben, do kterého kamarád muzikant dvě hodiny se zavázanýma očima bušil, aby ukázal, že se nebojíme,“ vypráví. Hlavní třídu pomalovali siluetami, kterými vyšetřovatelé zaznamenávají polohu těl na místech vražd. Každá symbolizovala jednu oběť přestřelek, jejichž počet zaznamenával v centru „mordometr“. V plánu bylo obarvit i řeku načerveno, aby se světu ukázalo, jak Culiacán krvácí.

Mrtvých (naprostá většina z nich z řad znepřátelených delikventů nebo policistů) bylo během nejhoršího roku 2008, než Chapo uhájil své pozice, několik set. Další desítky padly v letech předtím a ani nyní není Culiacán nejbezpečnější. Tři z pěti dotázaných mi popisují, jak byli svědky mafiánské zvůle. Ptám se, jestli smrt skosila i někoho z jejich příbuzných, sousedů či kamarádů. Reakcí je většinou zamyšlení a pak vypočítávání typu: Carlos, Fred, Raúl…

Hřbitov Jardín de Humaya s honosnými mafiánskými hrobkami.

Ze Sinaloy? A kde máš zbraň?

Ač má Culiacán po celém Mexiku pověst hříšného Gothamu, který potřebuje najít svého Batmana na očištění, vládne v rozpáleném městě pohodový klídek. Kostel na hlavním náměstí, všude pouliční prodavači a sloupy polepené agitací proti novému prezidentovi. Koná se tu hodně kulturních akcí. V centru stojí nové muzeum, které se mělo trefně věnovat omamným látkám. Jenže název Muzeum drog se zastupitelům zdál příliš přímý, tak ho přejmenovali na Muzeum závislosti. Ale nakonec neodsouhlasili obsah expozice, takže dnes se výstavní prostory pronajímají pro soukromé párty.

Uvnitř každé místnosti rozhání pařák na doraz puštěný ventilátor tak, jako v ateliéru Lenina Márqueze Salazara. „Ostatní Mexičané si představují, že tady žijeme ve válečné zóně. Když někde řeknu, odkud jsem, hned všichni vtipkují, kde jsem zapomněl zbraň,“ stěžuje si malíř, který jako jeden z prvních umělců zobrazoval brutální realitu Mexika. Nyní se radši věnuje jiným tématům, aby to nevypadalo, že chce na kriminalitě parazitovat. „Bojím se, že uměleckým zobrazováním násilí ho jenom normalizujeme. Vždyť když se někde něco semele, tak první na místo přispěchají matky s kočárky,“ zklamaně konstatuje třicátník.

O patro níž pracující zedníci si na plné pecky pustí narcocorridos, jak se říká na severu země velice populární ducavé muzice s texty vychvalujícími chrabré činy gangsterů. Márquez seběhne dolů a pracanty požádá, aby změnili styl. „Je to strašné, lidé to mají nastavené i jako zvonění na mobilech. A prodejci DVD nabízejí filmy jako Chapův syn, Chapův bratr, Chapův zabiják a Chapův já nevím co,“ běduje nad tím, jak galerka kromě politiky a hospodářství dominuje i kultuře.

Umělci se proti nárůstu zločinnosti vzbouřili prostřednictvím happeningových akcí. Mimo jiné na silnici namalovali desítky siluet mrtvých těl.

Kovbojské klobouky z módy

Výrazně ovlivnila i módu. Venkovský styl s kovbojskými klobouky, nagelovanými vlasy, rozhalenými košilemi, zlatými řetězy a vysokými botami ze pštrosí kůže se stal poznávacím znamením mafiánů a přes hollywoodské filmy se stal celosvětovým klišé. Jsem až zklamán, že nikoho takto oblečeného během deseti dnů v Sinaloi nepotkám. Styl se změnil, ale narcos dále rádi předvádějí, že umí vydělat peníze. „Nyní si vyholují hlavy a nosí drahé obleky. Nejpopulárnější značkou je Hugo Boss. Jejich přítelkyně musí mít uměle zvětšená prsa, prodloužené vlasy a kabelku Louis Vuitton. Zlaté šperky nejsou úplně in. Nyní letí luxusní bižuterie jako Swarovski. Čím barevnější, tím lepší,“ popisuje mladý designér nábytku Obed Aguilar, který jejich styl odpozoroval na místních diskotékách.

A co v podsvětí pijí? Tequilu? „Ta je příliš dostupná. Nejraději mají skotskou whisky značky Buchanan´s,“ říká Aguilar s tím, že na místa, kde se koncentrují zaměstnanci drogových baronů, přestal chodit. Jednak kvůli bezpečnosti, jednak kvůli příliš vysokým cenám.

Culiacán je na mexické poměry dost drahý. Například taxíky vyjdou na dvojnásobek než v metropoli. „Obchodníci si myslí, že jsme všichni narcos a že máme kupu peněz,“ stěžuje si knihovnice Pitty Espinozová. „Není divu, že většina kluků ve školách sní o tom, že budou mafiány. A dívky touží po tom, aby se staly milenkou nějakého gangstera,“ dodává.

S nedostatkem velkých cílů se na střední škole střetává učitel zeměpisu a historie Quirrino Parra. „Jeden můj žák zanedbával matematiku. Prý školu nepotřebuje, protože jako táta bude dělat pro Kartel. Tak jsem ho zchladil, že i tam potřebuje umět počítat, aby ho parťáci nešidili,“ vypráví. Nestalo se mu, že by mu ratolesti zločinců v případě špatné známky hrozily svými rodiči, ale přiznává, že sborovna se tomu preventivně přizpůsobuje. „Když jsem k reparátu ze zeměpisu poslal jednu slečnu, všichni kolegové se na mě vrhli, jestli jsem se nezbláznil a jestli vím, co je zač její táta. Každopádně holka se na opravky dobře připravila, takže opakovat nemusela,“ vzpomíná.

Jesús Malverde byl jakýmsi zdejším Jánošíkem. Po jeho smrti ho začali narkomafiáni uctívat jako světce.

Naši hodní lumpové

„Kartel ze Sinaloy nechá lidi podnikat. Když s nimi nechceš mít nic společného a nebudeš nic podnikat proti nim, nechají tě na pokoji,“ chválí domácí kriminálníky Juan José Soto, který se živí jako velkoobchodník se stroji na výrobu tortill.

Srovnává je se Zetas (tedy česky Zetka), kteří jsou v současné šestileté přetahované o hlavní pašerácké tahy největším soupeřem Chapovy „firmy“. Zatímco zdejší živly podle vyprávění jejich krajanů vraždí cíleně a jen když musí, Zetka jsou brutální zabijáci, kteří kosí, co jim přijde do cesty. Chapovi lidé se drží jen drog, zatímco Zetas jedou i v únosech, vydírání či vybírání výpalného.

Na vysvětlenou: Sinaloa je stát, který v Mexiku začal s omamnými látkami obchodovat jako první. Když z USA na konci 19. století kvůli rasistickým zákonům vyhnali Číňany, část utečenců se uchýlila do Sinaloy, kde v málo přístupných horách Sierra Madre začali pěstovat opiové makovice. Rozšířilo se i sklízení a kontraband marihuany přes hranice v době, kdy severní sousedé byli v rauši hipísácké revoluce. Většina současných šéfů Kartelu ze Sinaloy pochází právě z těchto pěstitelských oblastí a do svých pozic se vypracovali od píky.

Zdejší dívky mají jedinou ambici – být co nejkrásnější, umístit se v některé ze soutěží miss a stát se milenkou narkobarona.

Podobné propojení s místními lidmi ostatní organizace z jiných regionů, které se starají jen o logistiku materiálu z jihu na sever, nemají. Zvláště to platí právě o Zetas, kteří se do byznysu zapojili teprve v roce 1999. Jeho vůdci patřili k nejlépe vycvičeným elitním jednotkám armády, které měly mafiánům zatápět. Místo toho přešli do služeb kartelu ze zálivu jako jeho úderná pěst. Brzy jim to nestačilo a udělali se pro sebe. Postupem času pomocí mnoha brutálních vražd ovládli síť svých bývalých zaměstnavatelů a s ní i většinu pašeráckých cest při atlantském pobřeží Mexika. Obyvatelé převážně bělošské Sinaloy o nich často mluví jako o divoších, v čemž se odráží rasismus, protože Zetas pocházejí především z indiánského jihu.

V Culiacánu často slyším obavu, že kdyby Zetas nakonec nahradili Chapa a jeho blízké v roli hlavních bossů, pak v jejich domovině nastanou teprve zlé časy. Skrčkovi se však doposud všechny útoky úhlavních nepřátel daří odrážet.

„Než přišla válka, hlídali pořádek. Známému unesli syna kvůli výkupnému. Obrátil se tedy na místního kápa, který mu ho našel a únosce nechal uvláčet přivázaného k nárazníku,“ vypráví Juan José Soto o svérázných metodách, které z mafií vytvářejí paralelní strukturu ke státu.

Nejedná se jen o bič, gangsteři umí na svém teritoriu i přisladit. Například staví kostely, rozdávají peníze nemocným na operaci, financují podnikatelské nápady krajanů nebo uspořádají pořádnou fiestu. Pravda ale je, že příliv ohromného množství peněz z prodeje drog do USA pro rozvoj regionu velkou změnu neznamenal. Silnice, které vedou z měst do pohoří Sierra Madre, které je mafiánskou pevností, zůstávají rozbité, úroveň škol neméně zoufalá. Venkované z výroby zakázaných látek velký profit nemají, a pokud odmítnou pěstovat makovice či konopí, kriminálníci je z jejich polí jednoduše vyženou.

Lidé však ze své nuzné situace neviní organizovaný zločin, nýbrž stát. Ten však nemá nic pod kontrolou a jeho autorita se rozplývá. „Do Culiacánu zavítal jeden politik z metropole a požádal guvernéra, aby mu ze vzduchu ukázal situaci v Sierra Madre. ‚Helikoptéru vám klidně půjčím, ale nepoletím. Ti chlapíci dole mají raketomety,‘ odpověděl guvernér,“ líčí Soto. Historka je sice nejspíš přibarvená, ale vystihuje, jak se státu nedaří moc zločinu zlomit. Většina lidí v Sinaloi by přivítala, aby vláda skončila s ozbrojeným bojem proti podsvětí a nechala ho v klidu věnovat se jeho práci. Ano, práci. Jinak se kriminálnické činnosti tady neřekne.

Prezident Felipe Calderón se po svém zvolení v roce 2006 rozhodl poslat proti narkobaronům místo zkorumpované policie armádu.

Desperado světcem

Mafiáni ovlivňují i náboženství. Vedle benzínky na okraji Culiacánu stojí podivná svatyně s křížem na střeše, kde však Kristus dává přednost svému jmenovci s vizáží slizkého desperada z westernu. Jesús Malverde byl (pokud vůbec existoval) na přelomu 19. a 20. století zdejším Jánošíkem a po jeho smrti ho lid prohlásil za světce, což katolická církev vehementně odmítá udělat. To však narcos nepřekáží v tom, aby si z něj udělali svého patrona, jehož sádrové sošky dekorují interiéry rezidencí narkobaronů.

Chlapík s kovbojským kloboukem, úzkým knírkem a šátkem kolem krku má v kapli desítky různých podobizen. Lidé mu vzdávají hold vylepováním cedulí, na kterých děkují za ochranu rodiny nebo za propuštění z vězení (pravda neopomenou pochválit i Boha, Ježíše a Pannu Marii). Na stěnách jsou připevněny i fotografie těch, kterým pomohl, nebo dolarové bankovky na symbol díků. Nechybějí ani květiny či naplněné frťany. Jakmile vejdu dovnitř, správcová mi strká do ruky obálku, abych do ní něco přispěl. Dary jdou prý na pochování nebožtíků, ke kterým se nehlásí žádní pozůstalí. Malverde se tak národu odvděčuje za vlastní pohřeb. Podle legendy ho autority zakázaly pochovat, ale každý člověk, který prošel kolem banditova pohozeného těla, na něj hodil malý kamínek. Brzy se navršila mohyla.

Mexická armáda ničí sklizeň marihuany.

Etický kodex v koši

Přesto v Sinaloi často slyším, že bezpečnostní situace není tak špatná a že „média dávají do tacos příliš koření“. Nicméně autobusy přestávají jezdit po deváté, protože se bojí přepadení. Lidé mě varují, abych moc nefotografoval, protože náhodně zvěčněný zločinec by se mohl domnívat, že ho špehuji. Také nemám oslovovat nápadně krásné dívky, protože pravděpodobně patří k nějakému žárlivému delikventovi. Řidiči si odvykli nadávat dalším účastníkům provozu – co kdyby za volantem seděl nějaký nasupený týpek s kozlím rohem, jak se v kraji říká kalašnikovu? „Dříve, když jsi svou vinou naboural gangstera, s úsměvem ti škodu na tvém autě zaplatil. Dnes tě klidně zastřelí,“ srovnává respektovaný novinář Javier Valdez Cárdenas z lokálního časopisu Río Doce, jak se kvůli šestiletému intenzivnímu konfliktu změnily zvyklosti.

Masivní nasazení armády proti mafiím za vlády Felipeho Calderóna narušilo status quo. Jednotlivé konkurenční skupiny se v touze po zabrání co největšího podílu na ilegálním trhu pustily do sebe a výsledkem je řež s odhadem 60 tisíc mrtvých. Nepsaný etický kodex, který přikazoval „odstraňovat čistě“, aby se kulky vyhnuly civilistům, byl polozapomenut. Skutečně profesionálních vrahů se kvůli vybíjené v galerce nedostává a amatéři kvůli vyhlídnutému cíli pokropí z „kozího rohu“ posádku celého auta, kde sedí vyhlédnutý terč. Tabu zabíjet oběti v přítomnosti rodinných příslušníků také padlo, naopak vraždami potomků svých nepřátel zlosyni schválně umocňují svoji krutost. Soupeři nejsou jen zastřeleni, ale často i brutálně umučeni, a poté se zvráceným humorem instalováni do rádoby vtipných póz. Mafiáni vědí, že mohou kdykoli přijít o život, a proto se ho snaží co nejvíce užít. Rozhazují bankovky po balících, předvádějí se, daleko více riskují a nemyslí na budoucnost, které se nejspíše nedožijí.

Pak není divu, že nastávají takové bizarní situace, jakou zažil Obed Aguilar. Vracel se z posilovny, když u něj zabrzdilo auto a v něm šest zfetovaných maníků s pistolemi. Přijeli ho „vyzvednout“, což v mafiánském žargonu značí eufemismus pro odvlečení a následné zamordování. Důvod? Prý se vyspal s partnerkou jakéhosi důležitého kápa. Měl štěstí, protože se mu podařilo přesvědčit je, že se spletli. Tak mu alespoň vzali peněženku a dali mu z ní pár drobných na autobus. Ještě jim troufale řekl: „Tak málo? Je vidět, že jste už dlouho nejeli veřejnou dopravou.“ Delikventi mu přidali jednu bankovku. „Nevím, co mě to napadlo. Když jsem se dostal domů, roztřásl jsem se strachy a rozbrečel se,“ vzpomíná na chvíle, kdy málem přišel o život.

Pomník uprostřed parkoviště připomíná smrt mafiánského synka. Jeho otec, zvaný El Chapo, šéfuje Kartelu ze Sinaloy.

UŽ 60 000 PADLÝCH

Krveprolití v Culiacánu a jeho okolí je jen epizodou v narkoválce, která sužuje stát už po šest let. Mexiko bylo pro USA zásobárnou marihuany, která se tradičně pašovala přes hranici po zemi i pod zemí, vzduchem nebo po vodě. V 90. letech se přidal i kokain. Američanům se totiž povedlo zpřetrhat dosavadní pašeráckou stezku, po které se kokain převážel do USA přes Karibik. Kolumbijské kartely, které měly obchod s drogou pod palcem, se obrátily na mexické kolegy. Ti začali za úplatu převážet tvrdou drogu po svých prověřených trasách. Brzy Kolumbijce vyštípali a dnes určují pravidla hry oni.

Moc galerky v Mexiku ohromně vzrostla – v některých oblastech měla pod kontrolou strážníky, soudy i volené zástupce, takže prezident Felipe Calderón se po svém zvolení v roce 2006 rozhodl poslat proti narkobaronům místo zkorumpované policie armádu. Ve válce nyní bojuje stát proti gangům, ale i gangy mezi sebou. Výsledkem je 60 tisíc zavražděných v posledních šesti letech, aniž se světovou nabídkou drog nějak zahýbalo. Oběti jsou v naprosté většině z řad kriminálníků, vojáků, policistů, novinářů, soudců – prostě z lidí, kteří se kolem narkobyznysu pohybují. Mexičané ale už masakrů mají dost a v červencových volbách zvolili novou hlavou vlasti zástupce strany, která je z dob své vlády dlouhé sedm desetiletí proslulá tím, že nad podnikáním mafií zavírala oči.


OČIMA AUTORA

Tomáš Nídr, novinář

Tomáš Nídr, novinář

Čte mexická galerka Lidé a Země?

Před odjezdem do Mexika dostávám ze všech stran varování: „Pozor, tahle země není pro novináře.“ A já na to schválně odpovídám: „Právě proto tam jedu. Zjistit proč tam za posledních 12 let zahynulo přes sedm desítek reportérů.“ Nicméně všechny kolem sebe ujišťuji, že když se kvůli článkům vydávám do Sinaloy, nijak výrazně neriskuji. Na rozdíl od mexických kolegů mi nejde o to zjistit nebezpečné detaily o tom, která zločinecká organizace uplácí jakého politika. Takové podrobnosti by českého čtenáře, který má ostatně obdobných zpráv z Česka více než dost, nezajímaly. Spíše mi šlo o to zjistit, jak pokračující válka mezi státem a narkokartely ovlivňuje život obyčejných lidí. Když o Chapovi Guzmánovi v českém tisku napíši, že je nenapravitelný delikvent, dotkne se ho to asi tak málo jako George W. Bushe, když ho kvůli invazi do Iráku označím za válečného zločince. Tedy alespoň doufám.


Více o Mexiku a dalií články i fotografie najdete na www.lideazeme.cz/zeme/mexiko

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články