Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Když si sopka oddechne

030-001.jpg
Ivan Větvička, Úterý, 3. dubna 2007
Pod nohama láva, ve vzduchu síra a na krku nůž... Pracovat ve Vulkanologické a seizmologické observatoři Národní univerzity v Kostarice vyžaduje překročit běžné meze pudu sebezáchovy.

Je večer 19. 7. 2006. María Martínezová, pracovnice observatoře ve městě Heredia (severně od San José), je na odchodu z práce. V 18.51 místního času jí v kapse pípá pager. Strohá zpráva říká, že hlavní město San José postihlo zemětřesení. María ještě neví, že se domů vrátí až za tři dny. Běžíme do přízemí. V klimatizované místnosti se sbíhají kabely z vysokého ocelového stožáru, jehož antény přijímají signály ze seizmografů po celé Kostarice.

María přehlédla záznamy a zjistila, že vulkán Poás, severně od hlavního města, chrlí obrovské množství horkých plynů. Je vyhlášen interní poplach. Pohotovostní skupina expertů se sešla poměrně pozdě, protože někteří uvízli v zácpě. Pak se zasekl počítačový program na vyhodnocení záznamu o zemětřesení, a celý proces musel začít znovu. V půl deváté byla konečně odfaxována oficiální zpráva vládním institucím a médiím: „V 18.41 došlo v hloubce 3,5 kilometru pod povrchem k otřesu o síle 2,5 stupně podle Richterovy stupnice. Epicentrum leželo 3 km jihojihozápadně od San Antonia, jednoho z předměstí San José.“ V klidném roce seizmografy na území Kostariky zaznamenají na šest tisíc zemětřesení, z nichž asi padesát pocítí lidé. Obyvatelstvo je s Richterovou stupnicí důvěrně seznámeno. Pro Kostaričany jsou údaje o síle zemětřesení tak samozřejmé, jako pro nás rychlost větru v předpovědi počasí.

Vulkanologové v akci

Od poloviny roku 2005 vulkanologové sopku Poás sledují se zvýšenou pečlivostí. K povrchu se tu dere magma. Dokazují to záznamy seizmografů i rostoucí teplota plynů, které unikají z kráteru. V březnu 2006 nevelké množství magmatu proniklo pode dno jezera, které vyplňuje aktivní kráter. V následujících třech měsících sopka asi třicetkrát vyvrhla horkou vodu a bahno. Nyní se k ní vydávám s pracovníky observatoře i já.

Silnice opustila město, prokličkovala kávovníkovými plantážemi i zeleninovými zahradami a pastvinami, až se nakonec ponořila do horského lesa. Porost tu není příliš pestrý. Z kráteru se neustále valí agresivní plyny, které rostliny hubí. Vjíždíme do národního parku a míjíme dřevěnou budovu muzea vulkánu. Dříve tu stála montovaná ocelová stavba, ale během několika let na kyselém dešti ji rozežrala rez. Několik set metrů od muzea je vyhlídková plošina, odkud se turisté mohou podívat do aktivního kráteru. Návštěvníci by tu neměli stát déle než deset minut. Vzduch je prosycen štiplavým sirným zápachem. Z kráteru se valí oblaka plynů a páry, které sopka vydechuje četnými fumarolami. Otvory denně vychrlí 60 tun oxidu siřičitého, množství oxidu uhličitého, chlorovodíku, fluoru a také kilogram rtuti. Syčení některých fumarol je slyšet až na dva kilometry.

Kráter je hluboký přes dvě stě metrů a lemují ho kolmé stěny. Naše výprava – María, vulkanolog Jorge a já – sestupuje v místě, kde se skála kdysi zhroutila. Cizinec by místy ocenil lano, ale Jorge ví, kam šlápnout, a s provazem se netahá. S Maríou ho nejistě následujeme. Klesáme profilem šedobílých a hnědavých tufů, občas proložených proudem černé lávy. Na povrchu hornin místy vykvétají sirné sloučeniny. Svah se místy sype, jinde je tvrdý s ostrohrannými úlomky, které rozdírají kůži. Sestup nám občas usnadňují vytesané stupně. Opatrně kráčíme po skalní římse široké právě tak na jednu stopu. Nad námi i dole kolmá stěna. Konečně jsme slezli na dno kráteru, prošli kolem dočervena vypáleného tufu a ocitli se na břehu jezera. Nasadili jsme si plynové masky. Koncentrace štiplavých plynů roste. Guma mi nepřiléhá k obličeji. Snažím se dotáhnout řemínek, ale praskne přezka. Musím si masku přidržovat rukou.

Stanuli jsme na břehu jezera, které zaplavilo nejhlubší část kráteru. Hladina je krásně bleděmodrá s bělošedým odstínem, ale ve skutečnosti to je nádrž s agresivní kyselinou. Na přelomu 19. a 20. století byly k jezeru pořádány výpravy a voda se používala na vyleptávání zubních kazů. Tím výčet zvláštností nekončí. Pode dnem vodního jezera se skrývá jezero z roztavené síry. V devadesátých letech se voda odpařila a probublávající síru bylo možné pozorovat. Dokonce se tvořily asi metr vysoké sírové vulkány. Chovaly se podobně jako velké sopky: vznikl komín se stěnami z utuhlé síry, který chrlil opět síru a nasypal klasický kužel. Déšť tento sírový tuf rozmýval a obnažoval polohy sírové lávy. Takové jevy byly kromě Poásu pozorovány ještě na sopce v Tichomoří. Další místo, kde lze sírový vulkanismus spatřit, je až Jupiterův měsíc Io.

Jorge změřil, že jezero má teplotu 43 stupňů. Chystali jsme se slézt až k hladině a odebrat vzorek vody, když se zprostředka jezera zvedl sloup bělavé páry a zmizel v mraku. To by mohla být předzvěst hydrotermální erupce. Při tomhle typu výbuchu sopka z jezera vyprskne směs horké vody, bahna a kamení. V srpnu 2006 taková sprška zasáhla muzeum vzdálené několik set metrů od kráteru. Intuitivně jsme se přikrčili. Tady u jezera se není kam schovat. Utíkat nemá smysl, jestli se něco stane, bude to za pár vteřin. Hydrotermální erupce přicházejí nečekaně. Sestup do kráteru je hazard, jako byste vjeli v protisměru do zatáčky, kam nevidíte, a doufali, že teď tam nikdo nebude. Pracovníci observatoře sem chodí provádět pravidelná měření jednou až dvakrát týdně. Následky případné katastrofy má omezit interní předpis: „Na dno kráteru smějí naráz sestoupit nejvýše dva pracovníci observatoře,“ – to aby chod instituce nebyl ochromen právě v okamžiku výbuchu, kdy by byla jejich práce nejvíc potřeba. Když by sopka skutečně vybuchla, instrukce velí: skrčit se, helmu na hlavě, obličej a krk chránit rukama, záda batohem.

Chvíli jsme upřeně pozorovali hladinu a pokračovali v práci. Je potřeba ještě stanovit množství plynů rozpuštěných ve vodě jezera. Břehy ale tvoří několikametrová skalní stěna, ze které se odlamují bloky a mizí pod hladinou. Jediný relativně bezpečný přístup vede úzkou roklí ve fumarolovém poli. Na jejím dně teče potok vroucí vody, z puklin ve stěnách se řine štiplavý plyn. Ostatní vjemy ustupují zápachu sirovodíku. Občas musíme šlápnout přímo do fumaroly. Snažím se alespoň vyhnout místům, kde probublává bahno. Naše postavy se mění v siluety klopýtající v páře. Vulkanologové v akci! Jenže k jejich vyfotografování potřebuji obě ruce. Zhluboka se nadechuji a pouštím masku. Několik rychlých snímků, fotoaparát zabalit do igelitky, přitisknout náustek… Ne vždy vystačím s dechem a do plic mi vtrhne agresivní plyn. Leptá sliznice. Kašlu a udržet delší expozice je obtížné. Nabrali jsme vodu z jezera a rychle pryč z fumarol.

Láva ze sopky Arenal se valí k ilegálně postavenému hotelu Kioro.

Bouře nad sopkou

Jorge s Maríou pokračovali v měření a já se vydal k fumarole, která na skále nad sebou vytvořila osm metrů vysoký, žlutý sírový obrazec. Překračuji prameny vařící vody, lezu po balvanech, pod kterými se ozývá syčení. Balvany vypadají velmi čerstvě. Zvedám hlavu. Nad sebou vidím rozeklaný útes roztrhaný sítí puklin. Další bloky mají na krajíčku. Tady helma nepomůže, volím rychlý ústup. Blížím se k nejhlasitěji syčící fumarole, která se pyšní chvostem páry, za který by se nemusel stydět ani tovární komín.

Najednou vidím, jak na mě Jorge mává. Co se děje? Vracím se. Na kráter se valí šedavé mraky. Hřmí. Žene se bouřka. Pomáhám dokončit měření a utíkáme pryč. Poás nápadně převyšuje okolní krajinu a chová se jako hromosvod. Udeřilo do skal nad námi. Jsme vydáni bleskům na milost. Další rána. Kráter duní ozvěnou hromu. Mezi mraky na chvilku prosvitlo slunce a nasvítilo skály i bílá oblaka páry na pozadí temných mraků. Doháníme Jorgeho. Je mu zle. Konečně jsme se vysápali na vyhlídkovou plošinu a padli na záda. Zíráme do mlhy. Pálí nás oči, protože z nebe prší kyselina sírová, poslední polibek na rozloučenou od fumarol, kde sloučením oxidu siřičitého s vodní párou vzniká kyselina siřičitá. Ta dále reaguje s vodou a vytváří se kyselina sírová. Jsme z toho venku.

Výprava na Poás zjistila, že sopka po zemětřesení zesílila aktivitu, ale velký výbuch nyní nehrozí. Zvýšilo se však nebezpečí hydrotermálních erupcí, které představují smrtelné ohrožení pro výzkumníky na dně pekelného jícnu i pro turisty nahlížející do kráteru z hrany.

Co dýchá, to žije

Předpověď hlásila, že by se po několika týdnech mohlo zlepšit počasí, a tak opět spíme na observatoři a další den ráno odjíždíme s Maríou a Erikem Fernándezem severozápadním směrem pod vulkán Arenal, jednu z nejaktivnějších sopek světa. Projíždíme národním parkem na úpatí hory, otevíráme bránu s přísným zákazem vstupu a jedeme dál po tělese pyroklastického proudu. Na lávu už s džípem nemůžeme, je pokrytá ostrohrannými balvany, a tak pokračujeme pěšky. Nad námi se do nebe tyčí temný kužel sopky, vzdušné víry za jeho vrcholem trhají mraky. Arenal si několikrát hrozivě zhluboka oddechl. Překvapivě nahlas. Plyny unikající z kráteru většinou vydávají zvuky, které připomínají supění parního vlaku. Tentokrát to ale znělo, jako když ve filmu Pekařův císař oživili Golema. Jenže Arenal nemá šém, který by se dal vyndat. Jeho obrovská energie je nespoutaná a naprosto nezvladatelná. Co dýchá, to žije. Ostražitě jsem se naježil jako zvíře. Na chvíli se vyjasnilo. Z kráteru stoupá modravý dým a oblaka páry. Bělaví hádci výparů se kroutí i nad lávovým proudem, který se zkráteru spustil v únoru 2006. Ani za půl roku nestačil vychladnout.

Obešli jsme kontrolní stanoviště, kde Erik s Maríou odebrali vzorky dešťové vody i popela a vyměnili filmy detekující množství radonu v půdě. V době velkých erupcí množství radioaktivního plynu nápadně stoupá a sopka obvykle chrlí i víc popela. Teď je ale vulkán docela klidný. Přecházíme mohutný lávový jazyk. Beru do ruky kámen a překvapeně si prohlížím jeho svěží vzhled. Plochy krystalů se jasně třpytí, ani stopa po zvětrání. Je to nezvyk – u nás stáří hornin odhadujeme třeba na stamiliony let a tady se to ví zcela přesně: Tahle láva vypálila kus pralesa v roce 1992. Držím v ruce kámen, kterému je čtrnáct let!

Kdo uplatí sopku?

Další zastávkou na kontrolní cestě kolem Arenalu jsou luxusní koupaliště Tabacón v údolí stejnojmenné řeky, jejíž údolí v roce 1968 přehradil lávový proud. Voda pod ním protéká systémem puklin a ohřívá se až na 56 stupňů. Právě teplotu pramene jdeme změřit. Teplá voda je vedena trubkami do umělých tůněk a vodopádů. Kolem bují pestrobarevné květiny zcelého světa. Za vstup do ráje turisté platí pětačtyřicet amerických dolarů na osobu a den. Málokdo si na honosné ceduli u vchodu všimne drobně vysázené poznámky: „Vstup na vlastní nebezpečí.“ Ochranka nás bez velkého nadšení pouští dovnitř. Jejich nechuť je pochopitelná. Jorge Barquero, vynikající vulkanolog a jeden ze zakladatelů observatoře, se snažil stavbu koupaliště zakázat. Turisté, kteří se zde oddávají odpočinku v přívětivě hřejivé náruči přírody, nevědí, že kdyby šli proti proudu řeky Tabacón, dostanou se nad pramenem řeky do strže, která vede až k aktivnímu kráteru. Právě tato rokle může s velkou pravděpodobností svést pyroklastický proud. Masa žhavého popela a plynů by pak koupaliště smetla během tří minut od erupce. I kdyby varovný systém pracoval bezchybně, lidé by neměli čas z údolí utéct.

Barquero výstavbě komplexu přesto nezabránil. Když stupňoval své protesty, dostal varování: majitel Tabacónu prý najal vrahy, aby Barquera odstranili. Vulkanolog se pak Arenalu mnoho let vyhýbal. „To je závažné obvinění,“ povídám Maríi.,,Máte pro to nějaké důkazy?“ „Těžko někomu dokážeš, že tě chce zabít, dokud to neudělá,“ namítá María a dodává: „S Barquerem tady sympatizovalo dost lidí. Varoval ho člověk, kterému věří. Mimochodem, majitel Tabacónu má jméno odněkud od vás, z východní Evropy.“ To jméno si prý ale nepamatuje. Její kolegové se tvářili, že nerozumějí otázce.

Nekončící výlevy lávy z Arenalu lákají stále více turistů. A cizinci, to jsou peníze. Pod Arenalem se v posledních letech dějí podivné věci. Kdosi například zrušil místní hromadnou dopravu. Kolem sopky vás povozí akorát taxíky. Že radši půjdete pěšky? Taxikáři vás budou na silnici míjet tak těsně, že si to možná ještě rozmyslíte.

Největší překvapení mě ale ještě čekalo. S Maríou jsme se ubytovali v hotelu Guayabos. Podnik patří starousedlíkům a pracovníci observatoře tu mají slevu. Z pozemku je dobrý výhled na severní stěnu vulkánu, po které nyní stéká většina lávy. Chtěl jsem Arenal fotografovat v noci, kdy láva září do tmy a žhavé balvany řítící se po tisícimetrovém svahu vytvářejí fantastický ohňostroj. Jenže většinu erupcí přezářil hotel Kioro.

Jeho stavby směle stojí těsně u hranice nejnebezpečnější zóny a lampy oslňují okolní krajinu.

Znemožňují tak expozice delší než několik sekund. Hotel stojí v oblasti, kde se nesmí stavět. Investor si najal Jorge Barquera, aby vypracoval posudek na stavbu. Předpokládalo se, že jeho vyjádření bude kladné. Barquero se tak po letech vrátil na horkou půdu a projekt na vybudování hotelu ostře odmítl. Vzápětí byl propuštěn a na jeho místo nastoupil jiný expert. Ten ale prohlásil, že se plně ztotožňuje s Barquerovými závěry. Na výpověď nečekal dlouho. Hotel pak vyrostl za půl roku bez povolení. Úřady nezakročily. Několik měsíců po jeho dokončení přišla silnější erupce a od té doby mohou hosté Kiora obdivovat bloky čerstvých hornin nedaleko svých pokojů.

Kdo za investicí stojí, se mi nepodařilo zjistit. Místní ale viděli v komplexu přistát vrtulník kost a r i c k é h o prezidenta Oscara Ariase, jehož rodina má pro podnikání ve vulkanických oblastech slabost. Ať už pod Arenalem investuje kdokoli, může sice uplatit a zastrašit úředníky a experty, jak chce ale ovládnout sopku?

Varování zachrání životy

Druhý den ráno jsem na recepci jasná světla od sousedů důkladně proklel. Program na další noc je jasný. Musíme se k sopce přiblížit z jiného směru. Jenže Arenal se dlouho nechce nechat fotografovat. Nejdřív jsme museli přečkat bouřku, skrčení v úžlabině pod kopcem. Pak se na sopce usadil mrak, kterému tu říkají čínský klobouk. Když se setmělo, objevila se kilometr před námi světla automobilu. Zazářila každou hodinu a půl. Kdosi vozí turisty do zakázané zóny, do prostoru, kudy šli lidé, které spálily žhavé plyny.

Výhled na aktivní kráter se krátce otevřel až po půlnoci. „Proč vůbec pracuješ na observatoři?“ ptal jsem se Maríi: „Vždyť nasazujete životy v kráterech a jedovaté plyny vám ničí zdraví. Vydáte doporučení, a lidi to ignorují. Když něco zakážete, najmou na vás vrahy. Společnost o vaše služby nestojí. Univerzita vás špatně platí. Tak proč?“ „Vidím, jak funguje svět,“ odpověděla María. „Navíc, když okopávám máminu zahradu, nabírám popel z erupce vulkánu Irazú z roku 1963. Včasné varování je potřeba. Když někdo neposlechne, je to jeho rozhodnutí. Pod Arenalem se brzo může stát neštěstí.“


Arenal – Hora roste

Sopka Arenal byla v uplynulých staletích v klidu. Její kráter zarostl pralesem a lovci, kteří se vydávali do džungle na několikadenní výpravy, si pochvalovali nocleh v místech, kde mezi kameny unikaly teplé plyny. Hora se začala probouzet v roce 1968. Přibylo fumarol a ohřála se voda v řece Tabacón. Nikdo si však neuvědomoval možné nebezpečí. Ti, kteří přežili, vzpomínají, jak se celou noc z 28. na 29. července 1968 chvěla země. Vulkán vybuchl ráno v 7.30. Na jeho západním svahu se otevřely tři nové krátery a vyvrhly obrovské množství popela a sopečných bomb. Rozžhavený popel s úlomky hornin a plyny vytvořil pyroklastické proudy, které zničily území o rozloze 12 kilometrů čtverečních. Explozí vymrštěné bloky hornin dopadly až 5 km daleko od sopouchu a vytvořily impaktové krátery široké 20 metrů. Mohutné stromy namístě zuhelnatěly žárem. Výbuch zničil vesnice Tabacón a Pueblo Nuevo. Zemřelo 87 lidí. Dalších osm lidí zabil pyroklastický proud o dva dny později. Ještě v roce 1968 z nových kráterů začala vytékat láva a jeden z nich ji chrlí dodnes takřka nepřetržitě. Tento jícen se otevřel ve výšce 1450 m n. m. a každý rok kolem sebe navrší několik metrů materiálu. Hora roste před očima -dnes je ve výšce 1633 m n. m.!

Rizikový výstup – Sopka nemá ráda hosty

Do 80. let 20. století chodili vulkanologové pozorovat živý kráter ze starého vrcholu. Pak ale mladý sopouch starý kužel přerostl. Po jeho příkrých svazích se každou chvíli rozběhne láva, která se po několika vteřinách rozpadne na žhavé balvany a s rachotem se řítí k úpatí hory. Často s sebou strhne kamennou lavinu starších bloků. Byl vydán zákaz výstupu na vrchol a lidé z observatoře kráter sledují z letadla. Někteří průvodci ale nařízení nerespektují. Ještě donedávna jeden muž vodil turisty ke kráteru za sto dolarů na osobu, přestože jedna taková výprava 23. srpna v roce 2000 skončila tragédií. Průvodce chtěl dvěma turistkám z USA ukázat lávu zblízka. Z kráteru vyrazil pyroklastický proud. Masa žhavého popela a kamení se sice prohnala roklí pod výpravou, ale lidé byli zasaženi oblakem horkých plynů a utrpěli těžké popáleniny. Prý se jim na místě začala loupat kůže z obličejů. Průvodce přesto postupně odnesl matku i její dceru do bezpečí. Zemřel tu noc v nemocnici v San José. Dívka popáleninám podlehla o několik dní později v USA, matka přežila s vážnými následky. Místo neštěstí později okukovali cestující z letadla, které letělo ze San José na pacifické pobřeží. Pilot zakroužil nad svahem, aby měli pasažéři lepší výhled. Náhle se zatáhlo, pilot ztratil orientaci a stroj narazil do úbočí hory. Nikdo nepřežil. Letadlo přepravovalo také velké množství hotovosti. Kufříky s penězi se nenašly. Z lesa dodnes prosvítají bílé trosky. Arenal zvědavcům nepřeje.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články