Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Kdo objevil Antarktidu?

110-004.jpg
Michael Borovička, Úterý, 4. září 2007
„Za ledovými poli a ostrůvky je vidět ledovou pevninu, jejíž břehy příkře spadají do moře. Táhnou se, kam náš zrak dosáhne. Zvedají se v jižním směru a připomínají skutečné pobřeží. Ploché, ledem pokryté ostrovy poblíž břehu se asi utvořily oddělením od této pevniny, neboť jejich okraje mají povrch podobný pevninskému.“

Fadděj Faddějevič Bellingshausen (*20. září 1778 Saaremaa, Estonsko, +13. (25?) ledna 1852 Kronštad­t, Rusko)

Tuto zprávu odeslal Bellingshausen z Austrálie do Sant Petěrburgu poté, co zahlédl několikrát bělostné ledové břehy, které nejspíše patřily šestému světadílu. Již před desetiletími připlul do těchto mrazivých končin kapitán James Cook. Objevil některá souostroví severně od Antarktidy, avšak v plavbě k pobřeží kontinentu mu zabránila neproniknutelná ledová pole. Pak následovala léta nezájmu. Ostatně Cook, který léta věřil v existenci Terra Australis (Jižní země), začal po svém neúspěchu její existenci popírat.

Cookův obdivovatel

Rusové se začali intenzivněji podílet na námořních objevech už na sklonku 18. století, ale vítězství v napoleonských válkách zvýšilo jejich prestiž i v mezinárodní politice, což jejich chuť vysílat lodě do neprobádaných končin posílilo. V roce 1819 car Alexandr I. schválil vyslání expedice do jižních polárních moří, která měla navázat na několik desítek let staré výsledky plaveb Jamese Cooka. Expedice dostala mohutnou válečnou korvetu Vostok a menší nákladní loď Mirnyj.

Velitelem expedice byl jmenován Fadděj Faddějevič Bellingshausen (německy Fabian Gottlieb von Bellingshausen), baltský Němec pocházející z estonského ostrova Saaremaa. Obdivoval Cooka a soustavně se zabýval studiem jeho cest. Byl tedy tím pravým velitelem, neboť cílem této výpravy bylo navázat právě na Cookovy objevy. Úkoly expedice byly více než ambiciózní. Instrukce ministra námořnictví Bellingshausenovi ukládala prozkoumat Cookem objevenou Jižní Georgii a Jižní Sandwichovy ostrovy a potom „pokračovat ve svých výzkumech tak daleko na jih, jak jen to bude možné, vynaložit co největší starostlivost a úsilí na dosažení jižního pólu, objevovat neznámé země a svého úkolu se (případně) vzdát, jen narazí-li na skutečně nepřekonatelné překážky“.

Vostok a Mirnyj opustily Kronštadt 15. července 1819. Jejich první zastávkou byl anglický Portsmouth. Bellingshausen se v Londýně setkal se sirem Josephem Banksem, jenž se před půlstoletím plavil s Cookem. Nyní Banks poskytl Rusům cenné knihy a mapy.

Dne 5. září Bellingshausenovy lodi opustily Anglii a na konci roku se již nacházely u Jižní Georgie. Směřovaly dále k Jižním Sandwichovým ostrovům.

Dne 26. ledna 1820 Bellingshausen jako druhý v historii překročil jižní polární kruh. První byl Cook v roce 1773. O dva dny později Bellingshausenovy lodi dosáhly 69° 21‘ j. š. Následujícího dne se ocitly něco přes třicet kilometrů od pobřeží antarktické pevniny, která dnes nese název země princezny Marty. Z této vzdálenosti ji mohl vidět, ale mylně ji pokládal za hradbu ledu. Později jeden z účastníků výpravy poručík Novosilskin napsal, že množství ptáků svědčilo o tom, že nablízku musí být pobřeží. Nemýlil se.

Spory, kdo první spatřil Antarktidu, trvají dones. Angličané tvrdí, že to byl jejich kapitán Edward Bransfield, Američané prosazují svého Nathaniela Palmera z tuleňářské lodi, zatímco Rusové trvají na Bellingshausenovi. Britský polární historik A. G. E. Jones se přiklání k názoru, že prvenství patří ruskému mořeplavci.

O necelý týden později se Vostok a Mirnyj dostaly opět do bezprostřední blízkosti pevniny, tentokrát dnešní země princezny Ragnhildy. Dne 22. února 1820 se ruské koráby dostaly do nejhorší bouře za celou dobu plavby. Plachty a lanoví obalil krunýř ledu, sněhová vánice snižovala viditelnost na minimum a velké vlny si s loděmi pohrávaly jako se skořápkami.

Bellingshausenovi nezbývalo nic jiného než zamířit k severu, do teplejších končin. Dne 1. dubna Vostok zakotvil v přístavu Sydney, jemuž se tehdy říkalo Port Jackson. Pobyt v Austrálii trval měsíc.

Během této doby si posádka odpočinula a lodě prošly opravami. Dne 24. prosince Vostok a Mirnyj znovu překročily jižní polární kruh. Dostaly se však do silných bouří, které je vždy zahnaly na sever.

Dne 21. ledna 1821 se v dalekohledech námořníků z Vostoku objevila tmavá skvrna kontrastující na bílé ploše polárního ledu. Příštího dne se přesvědčili, že je to ostrov, jemuž Bellingshausen dal jméno Petra I. Dnes víme, že je zhruba 30 kilometrů dlouhý, 11 kilometrů široký a jeho hory se tyčí do výšky 1220 metrů. Mlha a led Rusům neumožnily přistát, a tak pokračovali směrem na Jižní Shetlandy. Dne 28. ledna spatřili na úrovni 68. rovnoběžky znovu zemi, tentokrát vzdálenou něco přes sedmdesát kilometrů. Mezi loděmi a pobřežím bylo příliš mnoho ledu, přiblížit se nebylo možné, ale přesto námořníci mohli dalekohledy spatřit hory, které nepokrýval sníh. Bellingshausen je nazval Alexandrovým pobřežím. Dnes víme, že to je obrovský ostrov, který je však spojen s pevninou mocnou vrstvou šelfového ledu.

O týden později Rusové potkali osm anglických a amerických tuleňářských lodí. Při této příležitosti se Bellingshausen setkal s Američanem Nathanielem Palmerem, který byl kapitánem lodi Hero. Existují dvě verze tohoto setkání. Američan Edmund Fanning tvrdí, že mu prý Palmer řekl, že Bellingshausen pojmenoval pobřeží na jeho počest Palmerovou zemí. Bellingshausenova vlastní zpráva se však zmiňuje pouze o zdvořilostní konverzaci s Palmerem.

Sto let nezájmu

Vostok a Mirnyj se vrátily do Kronštadtu 4. srpna 1821. Plavba tedy trvala dva roky a tři týdny.

Byl to nesporný úspěch. Ruské lodě jako první na světě podnikly plavbu kolem světa v jižních zeměpisných šířkách a obepluly a objevily Antarktidu, o jejíž existenci však tehdy panovaly jen mlhavé představy. Ruská antarktická expedice objevila břehy šestého kontinentu, jižně od Afriky vysoké hory z jihovýchodní oblasti Tichého oceánu, a zahájila éru jeho zkoumání. Rusko však projevilo kupodivu o Bellingshausenovy objevy jen malý zájem. Trvalo deset let, než byly jeho práce publikovány aspoň v ruštině. Teprve později si Rusové jeho zásluh začali cenit.

Kariéra Fadděje Faddějeviče Bellingshausena však nebyla u konce, naopak. Sloužil své zemi ještě dalších třicet let a vypracoval se až do hodnosti admirála. V roce 1839 se stal vojenským guvernérem Kronštadtu, kde také roku 1852 zemřel. Je paradoxem dějin, že Rusové, které výsledky jeho plavby sto let příliš nezajímaly, jej nyní tvrdošíjně považují za objevitele antarktické pevniny. A s největší pravděpodobností mají pravdu.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články