Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Kde ženy vládnou

8.jpg
Autor článku: Kateřina Karásková, Úterý, 14. června 2016
Autor fotografií: Kateřina Karásková
Kdo řídí svět? V těchto společnostech ženy! Místní lidé uctívají matku nadevše. Děti přebírají její příjmení či klanové jméno. Rodinný majetek se dědí z matky na dceru. Seznamte se s Khásíi, Minangkabauy a Mosuy, kteří patří mezi hrstku posledních matrilineárních etnik na světě.

.

Indie: Khásíové

Khásíjští muži se cítí jako chovní býci, jejichž zodpovědnost končí rozmnožováním. Já jako otec nemám žádná práva ohledně svých vlastních dětí!“ prohlašuje rozhořčeně v indickém i zahraničním tisku mužský aktivista Keith Pariat.

V oblasti Khásí Hills, ve státě Méghálaj, platí dodnes starodávné zvyky. Kmen Khásíů preferuje, zbytku Indie navzdory, dcery oproti synům, aby zajistily pokračování rodu. Děti patří výhradně matce a majetek vlastní ženy. Nejmladší dcery dědí rodinné domy a starají se o rodiče, když zestárnou. A nakonec i samotné jméno Khásí znamená „narozen/a z matky“.

Hlavní město Šillong leží v příjemných patnácti stech metrech nad mořem. Obklopují ho kopce částečně porostlé jehličnany. Britští kolonialisté se ve zdejší věčně deštivé krajině cítili jako doma a přišili jí trefnou přezdívku „Skotsko východu“. Sedíme na nízkých stoličkách před žlutou chatkou v šillongské čtvrti Happy Valley a zahříváme se mléčným čajem.

Každá rodina si přeje dceru, aby zajistila pokračování rodu.

„Díky našemu matrilineárnímu systému jsme rovnoprávné s muži,“ vysvětluje třicetiletá zdravotnice Vicky. „Dokážeme se postarat samy o sebe. Nemusíme na ulici žebrat, když nás muž opustí, jako ostatní indické ženy.“

Vicky má na sobě charakteristickou khásíjskou zástěrku džainkyršáh – tenkou kostkovanou látku uvázanou nad levým ramenem, která jí splývá dolů přes šaty.

Před rokem vyhnala manžela z domu, protože zjistila, že jí byl nevěrný. Syna její bývalý nevídá a ani na společný majetek žádný nárok nemá. „Když muž odejde, ztratí samozřejmě všechna tato práva,“ dodává mladá žena rezolutně.

A že to někomu připadá nespravedlivé? V tom má Vicky jasno. „Pokud dáme muži právo na děti, jméno a majetek, nastane ve společnosti chaos. A organizace, které za to bojují? Ty už dávno prohrály. Ženy zvítězily!“ téměř křičí. „Mužské skupiny ztratily veškerou prestiž. I muži totiž věří, že nedokážou vykonávat některé práce tak dobře jako ženy.“

Spokojené nicnedělání

A co na to khásíjští muži? To zjišťujeme v zapadlé vesničce Nongkwai v East Khásí Hills. U řeky, hodinu od vesnice prudkým srázem dolů hustou džunglí, nongkwaiští muži dvakrát týdně rybaří. Část úlovku pečlivě ugrilují na otevřeném ohni, v obrovském hrnci uvaří rýži a všichni se pustíme do hodování.

S plnými břichy odpočíváme na obrovských balvanech. „Pokud jde o mě, já chci naše tradice udržet,“ říká rozhodně místní učitel Rowel (45). „Osobně neznám nikoho, kdo by chtěl matrilineární systém změnit.“

.

Dívám se na nádherné prostředí kolem řeky a šest spokojených chlapů včetně mého přítele. „No, jasně že to nechcete měnit,“ neodpustím si sarkastickou poznámku. Rowel chvíli přemýšlí a pak připustí, že většinu práce zastanou ve vesnici ženy.

„Organizují domácnost, starají se o dům i peníze, pracují na poli, prodávají na trhu,“ vypočítává. „Bez nich bychom byli ztraceni,“ dodá, protáhne se, složí ruce za hlavu a dá si šlofíka.

Po cestě zpět do vesnice míjíme v prudkém kopci matku se dvěma dcerami. Každá z nich, včetně té nejmenší, vleče na zádech obrovskou nůši plnou dřeva. Naše bezstarostná mužská skupina je rozjařeně předhání s několika malými rybami na vlasci.

Vše nasvědčuje tomu, že si to zdejší chlapi dobře zařídili. Zatímco ženy na sobě mají naložené nejen všechny domácí práce, ale i těžkou fyzickou dřinu a finanční zabezpečení rodiny, mužům zbývá více času na politiku a rekreační venkovní aktivity, jako je rybaření nebo lov. Není to záviděníhodný životní styl? Nastal čas vrátit se do Šillongu a seznámit se s muži, kteří to vidí jinak.

**Marný boj za mužská práva **

Zhluboka se nadechneme a zaklepeme na dveře zelené vilky na předměstí Šillongu. Slavný Keith Pariat (55), prezident mužskoprávní organizace Syngkhong Rympei Thymmai (SRT), nás vítá s otevřenou náručí. Jeho žena nám servíruje mléčný čaj s celozrnnými sušenkami. „Jděte se podívat do nemocnice a uvidíte ten rozdíl. Když se narodí dcera, všichni se smějí a objímají. U syna jen pokrčí rameny – co se dá dělat, je to dárek od boha,“ vysvětluje aktivista.

A tím to všechno jen začíná. Když se muž ožení, musí se nastěhovat ke svojí ženě. Její příbuzní na něj shlížejí svrchu a on si připadá jako chovný býk s jedinou zodpovědností – plodit děti, nejlépe dcery.

Během tradičního khásíjského tance Shad Suk Mynsiem nasávají dívky posvátnou sílu Ka Blei (matky země).

Pariat tvrdí, že khásíjští muži ztrácejí vůli žít. Nemají v rodině žádnou zodpovědnost, protože nevlastní majetek. Často ani nedostanou od banky úvěr a nemohou začít podnikat, pokud se za ně nějaká žena nezaručí.

„Proto se chovají promiskuitně. Opíjejí se, berou drogy, hrají na kytaru a umírají mladí,“ prohlašuje dramaticky. Hnutí SRT vzniklo v roce 1990 s ambiciózním cílem – posílit muže. Dodnes se snaží bojovat za to, aby otec získal právo na svoje děti a synové začali dědit a vlastnit majetek. Keith Pariat už svoji malou osobní bitvu vyhrál – syn i dcera se jmenují po něm. Stále však sní o tom, že se v Khásí Hills jednou rozšíří opravdový patriarchát.

„Abychom byli konečně moderní, jako vy v Evropě,“ mrká na mého přítele. Jeho žena si přijde pro prázdné hrnečky. Vřele se usmívá. „Souhlasí manželka s vašimi radikálními názory?“ ptám se. „Bohužel ne,“ připustí sklesle. „Žiju v jejím domě a pořád nic neznamenám. Ztrácím veškeré své mužství. Musím ji žádat o dovolení, i když si chci jen vzít něco z ledničky. Ona velí a já jsem jen bezvýznamným sluhou,“ stěžuje si rozmrzele.

Piknik s khásíjskými muži u řeky ve vesnici Nongkwai.

Ať už jsou Pariatova osobní příkoří jakkoli zveličená, jedno je jisté, khásíjští muži dnes umožňují ženám přístup do své exkluzivní zóny – politiky, kdežto ženy nepouštějí muže na své území – do rodiny. Napadá mě, proč muži, kteří zatím stále ještě ovládají politiku, matrilineární systém prostě nezmění.

Podle Pariata to není tak jednoduché, jak se zdá. Do mužských organizací je zapojen pouze zlomek Khásíů. Většině místní tradice prostě vyhovují anebo se bojí projevit svoji nespokojenost veřejně, protože stále žijí v domech svých tchyní. Příjmení po matce a dědické právo nejmladší dcery bylo dokonce nedávno uzákoněno. V Khásí Hills se očividně neodehrává žádná válka mezi pohlavími. Mužští aktivisté jen poněkud zoufale bojují s celou tradiční kulturou střeženou nejen ženami, ale paradoxně především muži.

Těžkou dřinu odvádějí na venkově ženy.

Indonésie: Minangkabauové

V naší kultuře jsou ženy respektovány víc než muži,“ prohlásí dvacetiletá Rita. „O ženy je u nás lépe postaráno. Dědíme domy a pozemky,“ podpoří ji rychle její kamarádka Ari. Studentky biologie mají na hlavách barevné jilbaby (indonéské muslimské šátky) zdobené výšivkami. Pocházejí z šestimilionového národa Minangkabau, nejpočetnější matrilineární společnosti na světě. Minangské ženy nejenže dědí majetek, ale studují, obchodují a věnují se kariéře. Do svých domů si přivádějí manžely, které však nabádají k tomu, aby pracovali mimo domov, často v cizině. Nizozemští kolonialisté označili jejich zvyky před více než sto lety za matriarchaat. Samotní Minangkabauové pyšně popisují svoje tradice jako matriarchální dodnes.

Ari s Ritou potkáváme v Padangu, hlavním městě indonéské provincie Západní Sumatra. Sedí na kamenité promenádě, bariéře proti vlnám tsunami, a popisují obrovský bílý balvan anglickými motivačními hesly. Do Indického oceánu právě zapadá slunce.

Úrodná Minangská vysočina

„Pro muže je snazší najít si práci. A proto my ženy potřebujeme dědictví,“ vysvětluje Ari. „Ženy jsou slabé a musí jim být přiznána práva,“ dodává rezolutně Rita. Korán hlásá, že synové dědí dvakrát tolik než dcery. Minangkabauové ovšem žádný problém v rozporu mezi svými zvyky a islámem nevidí. Dědická práva dcer jsou zakořeněna hluboko v místní kultuře.

Jak prohlašuje mladý úředník Arija z padangských turistických informací: „Kdybych od rodičů nějaký majetek přijal, cítil bych se strašně. Jako kdybych okradl svoje sestry.“

Islám a tradiční minangský adat (zvykové právo) dospěly ke kompromisu po krvavé občanské válce v polovině devatenáctého století. Dnes jsou obě ideologie tak pevně propojeny, že člen či členka národa Minangkabau musí vyznávat muslimskou víru. Pokud konvertuje k jinému náboženství, přestává být Minangkabauem a ztrácí veškerá práva spojená s adatem (ženy například paradoxně pozbývají nárok na dědictví). Z města se vydáváme na Minangskou vysočinu, do samého nitra Západní Sumatry, abychom zjistili, jak minangský adat funguje tam.

**Mužská cesta na zkušenou **

Minibus se prořezává svěže zelenou kopcovitou krajinou. Před námi pomalu roste majestátní sopka Marapi, nejaktivnější na Sumatře. Ženy pilně sázejí a sklízejí rýži, zatímco muži orají s buvoly.

.

Vesnice Rao-Rao se pyšní ukázkovou sbírkou tradičních domů rumah gadang se špičatými střechami ve tvaru buvolích rohů. Některé vypadají zchátrale, jiné jsou nově opravené. Tato tradiční stavení symbolizují zdejší matriarchát. Trvale v nich žijí ženy se svými potomky – dcerami a syny (než se odstěhují ke svým manželkám) a dětmi dcer. Všichni, kteří patří k jedné mateřské linii.

Dvacetiletá Angelina mi ukazuje zarámovanou fotku. Vdávala se před dvěma lety. Z lásky, jak zdůrazní. Vypráví, že manžel obchoduje s textilem po celé Sumatře a domů se dostane jednou za měsíc. „Tak to prostě je. Muži jsou pryč a my ženy si na to musíme zvyknout,“ povzdychne si.

Poté ukáže na křiklavě zelené zdi a radostně se pochlubí, že novostavbu přilepenou zezadu na starodávné stavení její babičky i veškeré zařízení zaplatil manžel. Všechno však patří jí. Pokud by se prý z nějakého důvodu rozvedli (což je tady celkem běžné), odejde muž s prázdnýma rukama.

Minangské ženy vlastní domy i rýžová pole.

A tak v tomto tradičním minangském scénáři, s dočasnou rezidencí manžela v hájemství jeho tchyně, je to vždycky manželka, kdo vyhrává. Následující den objevíme na druhé straně vesnice mladého oráče Zula. Sledujeme, jak šikovně ovládá obrovského buvola krátkými hlasitými povely.

„Studoval jsem angličtinu na univerzitě v Bukkittingi. Nějakou dobu jsem učil, ale pak jsem odjel do Jakarty, kde jsem se pět let věnoval byznysu,“ vypráví nám poté, co uváže svého buvola v bezpečné vzdálenosti a přisedne si k nám na cigaretovou přestávku. Vysvětluje, že pro minangského muže představuje cesta do světa na zkušenou neboli merentau odpradávna zkoušku dospělosti. Musí se postarat sám o sebe a v ideálním případě se vrátit domů se spoustou peněz.

Zul si našetřil dost na to, aby se mohl přiženit do dobré rodiny v Rao-Rao. Za zbytek koupil buvola. „A proč neučíš?“ diví se můj přítel. „Nemůžu tady zavadit o žádnou pořádnou práci, a tak jen občas vypomáhám jiným. S buvolem si vydělám kolem 30 000 rupií denně (zhruba 60 korun). Není to sice tak špatné, ale rád bych se vrátil do Jakarty. A chci s sebou vzít i ženu a děti.“

Mešita v minangském stylu: úplné splynutí matriarchátu s islámem.

Na chvíli se odmlčí a pak tiše dodá: „Jenže manželka tady má rodinu a povinnosti. Její máma tvrdí, že ji potřebuje doma. A tak nevím, jak to všechno vůbec dopadne,“ říká, zatímco zamyšleně sleduje svého věrného buvola, jako kdyby tohle dilema mohli vyřešit spolu.

**Vzdělaní a bohatí **

Na návsi pod mangovníkem potkáme Rowindu, studentku práv a angličtiny. Má roztomile sestříhanou ofinku, na sobě kalhoty ke kolenům a upnuté tričko.

„Jednou se stanu diplomatkou. Chci cestovat po světě!“ prohlašuje sebevědomě. A co se stane s jejím rodinným dědictvím, když odejde, zajímám se. „Co by? Mám tady pořád dost příbuzných, kteří mohou v mém domě žít a o moje pole se starat.“ Minangkabauové smísili matriarchaat s islámem a zasadili ho do moderního komerčního světa. Nejenže zachovali tradiční kulturu, ale vytvořili tolerantnější a flexibilnější muslimskou společnost.

Ženy se díky tomu dodnes těší postavení, které je neobvyklé nejen v islámském světě. A očividně to prospívá celému národu. Vždyť už od dob nizozemské kolonizace jsou Minangkabauové považováni za nejvzdělanější a ekonomicky nejúspěšnější indonéské etnikum.

Čína: Mosuové

Svalnatý průvodce Archa hbitě šplhá nahoru po vystouplých trámech dřevěného domu. Tři čínské turistky ho nadšeně povzbuzují. „Takhle v noci navštěvujeme ložnice našich žen,“ zahaleká mladý Mosuo z balkonu ve druhém patře.

Malé etnikum Mosuo obývá břehy magického jezera Lu-ku (Lugu Hu) vysoko v čínském pokračování Himálaje. Region propagovaný jako „království žen“, „poslední matriarchát“ či „země volné lásky“ zaplaví každoročně až milion zejména čínských turistů. Láká je nejen nádherná scenerie, ale hlavně kontroverzní tradice.

Mosujská kultura se totiž točí kolem žen. Nejschopnější dcera dědí rodinný majetek a titul šéfky domácnosti, zatímco synové stráví celý svůj život jako mamánci, pod nadvládnou paní domu. Turisty ovšem fascinuje hlavně „navštěvující manželství“, v mosujštině tisese. Volný partnerský vztah založený pouze na sexu, lásce a potěšení. Dívky s ním začínají po zasvěcovacím obřadu dospělosti, zhruba ve třinácti letech, kdy dostanou klíč od svého vlastního „květinového pokoje“ v druhém patře rodinného domu.

Čínské turistky pózují v mosujských krojích na „mostě navštěvujícího manželství“.

Ženy mohou mít tolik milenců, kolik jen chtějí, aniž by se kdy musely vdát. Muži své „manželky“ navštěvují výhradně v noci a před východem slunce se vracejí zpět domů. Oba partneři totiž žijí odděleně. Děti patří pouze matkám. Od biologických otců se vůbec nic neočekává.

Národ Mosuo žil donedávna v relativní izolaci od okolního světa. Jako první se turistice otevřela koncem osmdesátých let minulého století vesnice Ta-luo-šuej (Da Luoshui) na jünnanské straně. Během následujících let vyrostly podél křišťálového jezera s dechberoucími výhledy na okolní hory desítky turistických penzionů a restaurací.

Dnes je do turistiky zapojena celá vesnice. Mosuové svezou návštěvníky na lodičkách, zazpívají jim mosujské milostné písně, pozvou je na oběd, předvedou „navštěvující manželství“ a den ukončí folklorními tanci v místním kulturáku. My se ubytováváme v Home of the Goddess (Domově Bohyně).

Dvoupatrový rodinný penzion provozuje skromná paní v montérkách. Jmenuje se Šama (35) a zdá se být na všechno sama. Vaří, uklízí, jedná s hosty a sbírá pro prasata chaluhy z jezera. „Ženy určitě pracují víc než muži,“ potvrzuje mi, aniž by přerušila škrábání obrovského kastrolu. „Kromě domácnosti a vedení penzionů se taky staráme o zvířata a děláme na polích.“ Chvíli přemýšlí. „Ale mně to nevadí, takhle je to naprosto v pořádku,“ ujišťuje mě.

.

Jako nejstarší ze tří sester jednou zdědí dům a po matce převezme funkci ta-pu (šéfky domácnosti), ale do té doby musí tvrdě dřít, poslouchat a osvědčit se. Osmiletou dceru má s dlouholetým navštěvujícím partnerem z Ta-luo-šuej.

„Občas sem zajde a přinese jí sladkosti,“ říká Šama, zatímco stahuje dívčiny dlouhé vlasy do culíku. „A nechtěla bys se svým partnerem bydlet v jednom domě?“ ptám se. „A k čemu?“ podívá se na mě Šama nechápavě. „Když muž a žena žijí spolu, jen se zbytečně dohadují. Jsou pak oba nešťastní a láska je fuč,“ shrnuje razantně svoje přesvědčení.

**Příběhy, nebo pravda? **

Podle čínského etnologa Cchaj-chuej mívaly ty nejatraktivnější Mosujky za svůj život klidně i sto sexuálních partnerů. Otcovství dětí nikdo neřešil. Vše se ale změnilo v roce 1956, kdy do regionu vtrhla Čínská lidová osvobozenecká armáda a obrátila celou oblast vzhůru nohama. Čínští úředníci označili mosujské zvyky za zastaralé a primitivní.

Tisese podle nich snižovalo pracovní efektivitu, protože muži zanedbávali kvůli nočním dobrodružstvím práci během dne. V roce 1974 přišli úředníci s radikální reformou zvanou „Uvalení manželství administrativním nátlakem“. Mosujské ženy nutili deklarovat jména otců svých dětí, uzavřít s jedním z nich manželství a žít v nukleárních rodinách.

Ta-pu (matriarcha) před svou nově zrekonstruovanou turistickou restaurací.

Uvolnění poměrů přišlo opět až koncem osmdesátých let. Státní úředníci otočili o sto osmdesát stupňů a začali oblast propagovat jako „království žen“ s „navštěvujícím manželstvím“ jako hlavním lákadlem.

Po dekádách represí je však dnes vztah samotných Mosuů vůči jejich slavné tradici často ambivalentní. „Turisté si představují, že naše vztahy jsou naprosto volné. Že střídáme partnery, jak se nám zachce. Že jsme promiskuitní… Ale to není vůbec pravda! Jsou to jen příběhy, které se o nás vyprávějí,“ vysvětluje vášnivě místní loďař Kiza (25).

Zároveň jedním dechem dodává, že on tradiční tisese praktikuje. Má přece stabilní monogamní vztah. „A znáš svého tátu?“ zeptá se ho nevinně můj přítel. „No, samozřejmě. Všichni tady známe svého otce,“ odsekne Kiza naštvaně. Poté nám pokývnutím klobouku popřeje příjemný den a rychle se vzdálí.

Matriarchát jako zábavní park

Po cestě do turistických informací procházíme kolem největší atrakce sečuánské strany jezera – „mostu navštěvujícího manželství“. Vlní se jako had přes několik stovek metrů zeleného mokřadu známého jako Grass sea (travnaté moře).

V minulosti býval most využíván k obchodování mezi vesnicemi a k nočním návštěvám partnerek na druhé straně jezera. Nyní se stal romantickou zastávkou pro čínské turistické páry toužící prožít si svůj sen volné lásky bez závazků.

Sentimentálního nadšení využívají staré Mosujky. Turistům pronajímají mosujské kroje na focení. Jednoduché plisované sukně a lesklé kabátky rychle přetvářejí čínské tuctovky v mosujské krásky, které po proměně ihned začnou svůdně pózovat do objektivů.

„Mladí teď často bydlí ve společné domácnosti,“ informuje nás Sadama, dvacetiletá úřednice z turistických informací. „Ale stále se mohou kdykoli rozejít. Muž se pak odstěhuje a dítě zůstane s matkou,“ doplňuje. A jak by jednou chtěla žít ona? „Tak rok až dva chci praktikovat tisese. Až se nám narodí dítě, vezmeme se. Je krásné, když se dva lidé milují tak, že chtějí být navždy spolu,“ zasní se.

Je zřejmé, že mosujské zvyky udržuje dnes při životě hlavně publicita kolem nich. Mosuům se prostě vyplatí zachovávat matrilineární systém a iluzi „navštěvujícího manželství“. Vždyť kvůli tomu sem turisté jezdí. Kolik cestovního ruchu je však mosujská kultura schopna pojmout, než zcela ztratí svoji autenticitu?

Každý večer předvádějí Mosuové v Ta-luo-šuej turistům svůj folklor.

Experti očekávají, že s novým letištěm dosáhne počet návštěvníků jezera Lu-ku v roce 2020 dvou milionů. Buduje se rozsáhlý komplex „Matriarchální království“ s kulturními centry, konferenčními halami i luxusními hotely. Ve vesnici Ču-ti (Zhudi), která byla přejmenována na „Dívčí království“, se plánuje golfové hřiště pro nejnáročnější hosty. Vše probíhá jak jinak než v čínské režii. Obávám se proto, že konec mosujského kalendáře je možná nastaven na rok 2020, kdy se jezero Lugu transformuje ve velkolepý zábavní park.

TIP AUTORKY

O dalších komunitách, kde dodnes vládnou ženy pevnou rukou, se podrobněji dočtete v mé knize Kde ženy vládnou, kterou jsem i sama ilustrovala. Rozsáhlou reportáž o mexickém matriarchálním etniku Zapotéků najdete v některém z příštích čísel Lidé a Země.

KHÁSÍOVÉ

MÍSTO: Khásí Hills, stát Méghálaj, severovýchod Indie

POPULACE: zhruba 1,3 milionu

NÁBOŽENSTVÍ: 80 % křesťané, 13 % khásíjští animisté, 7 % ostatní

JAZYK: khásíjština (monkhmerský jazyk původem z jihovýchodní Asie), angličtina a hindština

POSTAVENÍ KMENE: Khásíové patří mezi takzvané scheduled tribes, jimž indická ústava zaručuje právo na autonomní orgán. Tuto úlohu plní Khasi Hills Autonomous District Council, jenž vydává zákony na podporu khásíjských zvyků včetně matrilineárního systému.

MINANGKABAUOVÉ

MÍSTO: provincie Západní Sumatra, Indonésie

POPULACE: zhruba 6 milionů (4,2 milionu v Západní Sumatře a 1,8 milionu v jiných indonéských provinciích a ve světě)

NÁBOŽENSTVÍ: 99 % sunnitští muslimové JAZYK: indonéština a minangkabauština (patří do austronéské jazykové skupiny)

POSTAVENÍ KMENE: Díky indonéskému zákonu o regionální autonomii obnovila provincie Západní Sumatra v roce 2001 tradiční minangský administrativní systém. Tvoří ho samosprávné vesnice nagari, které se řídí minangským zvykovým právem včetně matrilineárního dědictví i jména.

MOSUOVÉ

MÍSTO: jezero Lu-ku na hranici provincií Jün-nan a S’-čchuan na jihozápadě Číny

POPULACE: kolem 53 tisíc

NÁBOŽENSTVÍ: 90 % tibetští tantričtí buddhisté, 5 % tradiční animistická víra ta-pa a 5 % křesťané JAZYK: mosujština (patří do tibetsko-barmské jazykové skupiny) a mandarínská čínština

POSTAVENÍ KMENE: Mosuové nejsou oficiálně uznáni čínskou vládou za samostatnou etnickou skupinu. V Jün-nanu se řadí pod etnikum Nasi, v S’-čchuanu se považují za Mongoly.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články