Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Kde vládl velký Shaka?

036-001.jpg
Eva Holečková, Pátek, 27. února 2009
Do provincie KwaZulu-Natal většina návštěvníků Republiky Jižní Afrika obvykle nezavítá. Tato oblast je poněkud z ruky,především pro ty, kteří přiletí do Kapského Města. Je to škoda, protože se v ní odráží pestrost, kterou oplývá celá země - teplé moře, přírodní parky plné zvěře, historie stýkání a potýkání původního obyvatelstva s bělošskými přistěhovalci i velmi pestré národnostní složení.

V 18. a 19. století bylo území této dnešní provincie osídleno různými kmeny Nguni. Jejich příslušníci žili vlastním životem, o své sousedy se nijak výrazně nestarali, nebylo možné hovořit o systematickém státním uspořádání. Sílící moc bělochů na jihu a jejich postup na sever za novou zemí si však začaly vyžadovat společnou obranu a strategická rozhodnutí. V prvních desetiletích 19. století nastal vývoj, jenž z pohledu mnohých nemá v Jižní Africe obdoby. Z rozdrobených kmenů začal vznikat silný, centralizovaný, vojenský stát pod vedením jediného vládce. Tento sjednocující proces vyvrcholil během vlády kmenového náčelníka Shaky, narozeného v doposud bezvýznamném kmeni Zulu, což v jazyce isiZulu znamená Nebesa. Velký Shaka je jedním z nesporných historických symbolů Republiky Jižní Afrika. Bývá zobrazován oděn do leopardí kůže, která nese podle Zuluů význam vůdcovství. Jeho jméno často stávalo vedle výrazu inoksa, tedy král. Z historického hlediska je osobnost Shaky hodnocena rozporuplně -perspektivou jedněch díky své přirozené vůdcovské autoritě sjednotil do té doby znesvářené rodinné klany proti bílým přistěhovalcům a zajistil tak pro několik let větší odolnost Afričanů vůči evropskému vlivu, druzí jej považují za krutého válečníka, který neváhal sáhnout po oštěpu a obrátit jej proti svým blízkým, aby dosáhl toho, co si předsevzal. Faktem zůstává, že na počátku 19. století se národ Zulu stal silným partnerem, s nímž bylo nutné při zabírání afrických plání počítat. Shaka v letech své největší slávy velel padesátitisícové armádě a jeho říše se rozkládala tisíc kilometrů na každou stranu od jejího hlavního města.

Rozpad impéria

Zahynul roku 1828 rukou svého nevlastního bratra Dingaana -chtělo by se říct téměř symbolická smrt. Král Dingaan se ujal vlády a mírně rozvolnil Shakou nastolenou tvrdou vojenskou vládu. Hodlal s bělochy vyjednávat, postupovat diplomaticky. Styl Dingaanovy diplomacie mohl na vlastní kůži okusit vůdce voortrekkeró (búrských farmářů, kteří prchali před britským řádem panujícím na jihu v provincii Kapsko) Piet Retief, jenž se chtěl se svými muži na části země Zuluů usadit. V únoru 1838 Ritief s Dingaanem podepsali dohodu o postoupení výrazné části tehdejšího Natalu Búrům. Šlo však o nastraženou past. Celá skupina byla záhy zmasakrována. Násilí se obrátilo i proti dalším přicházejícím farmářům.

Kruté přijetí zavdalo motiv k pomstě. Nenechala na sebe dlouho čekat. 16. prosinec roku 1838 vstoupil do dějin Jižní Afriky jako den bitvy Krvavé řeky – na řece Ncome proti sobě stanuli zulští bojovníci vybavení oštěpy a štíty, proti nim búrští farmáři se střelnými zbraněmi v čele s Andriesem Pretoriem (odtud bývalý název hlavního města země, Pretorie, dnes přejmenovaného na Tshwane). Po dni plném boje Búrové skončili se třemi mírně zraněnými, zato krev tří tisícovek mrtvých zulských mužů zabarvila vodu řeky doruda.

Bitva Krvavé řeky rozpoutala desetiletí bojů mezi zulskými kmeny, búrskými farmáři a postupně i příslušníky britských vojenských jednotek. Dingaanovi nástupci neprokázali dostatečnou sílu pro to, aby se postavili v čele kdysi schopné armády a ubránili své vesnice proti bílým přistěhovalcům. Území Natalu postupně přecházelo pod evropskou správu. Boje vyvrcholily v anglicko-zulské válce před koncem 19. století. V ní Angličané nad strategickým a bohatým Natalem definitivně potvrdili svůj vliv.

Kdysi silný národ sjednocený bojovným Shakou se rozpadl. Až moderní demokratický vývoj v 90. letech minulého století částečně vrátil Zuluům jejich původní význam v tom smyslu, že jejich král a vůdce se obvykle účastní politických jednání a podílí se tak na ovlivňování vývoje celé Republiky Jižní Afrika Na rozporuplného velkého Shaku však jeho potomci nezapomínají. Považují jej za zakladatele národa a den jeho zavraždění, 22. září, je uctíván coby Shaka Day.

Pokojný dnešek

A jaká je provincie KwaZulu-Natal, ležící na výrazné části tehdejšího Natalu, dnes? Vítr se uklidnil, mraky se roztrhaly a vysvitlo slunce, které vmžiku zahřívá vše kolem. Zimní africká přeprška není častá, díky ní je ale vzduch krásně průzračný. Vlny na pláže vynesly omleté klády, řasy – pobřeží je „neuklizené“. Dodává mu to na divokosti. Skoro by se chtělo říct, že na pobřeží Indického oceánu potkáte pravděpodobněji žraloky než lidské bytosti. Stokilometrové písečné pláže Maputolandu, táhnoucí se od Durbanu až k hranici s Mosambikem a národním parkem Sodwana Bay, jsou jedním z důležitých lákadel, nabízených zdejší trošce návštěvníků.

Pro tuto část Republiky Jižní Afrika je typické relativně řídké osídlení, subtropické klima (deště sem mířící zadrží Dračí hory), krajina tvořená savanou směrem k pobřeží zpestřená dunami, ale hlavně nejjižněji položené korálové útesy na kontinentě. Vzhledem k tomu, že teplota moře během roku málokdy klesá pod 15 stupňů, pro návštěvu je vhodné v podstatě kterékoli roční období.

Jižněji položená pobřežní městečka, jako například Mtunzini nebo St. Lucia, se výborně hodí jako základny nejen pro koupání v průzračně modrém oceánu (pokud překonáte nervozitu způsobenou častým výskytem žraloků), ale i pro výpravu po zajímavostech ve vnitrozemí. Své důležité místo si drží rezervace s exotickým názvem Hluhluwe – Umfolozi, návštěvník by však měl věnovat čas i zdánlivě bezcílnému brouzdání úrodnou krajinou v nitru provincie.

Dřez ananasu, prosím

Podél silnic v jádru Maputolandu se vinou nekonečné lány cukrové třtiny, která porůstá všechny mírné kopečky v okolí. A když ne cukrová třtina, tak ananasy, papája a jiné tropické ovoce. Pokud jste doposud neměli tu čest ochutnat ananas přímo od pěstitele, v Maputolandu musíte – něco tak sladkého, šťavnatého a akorát zralého jste ještě nejedli. Jen pozor – tropické ovoce se na zdejších tržištích neprodává na kusy nebo kila, nýbrž na celé dřezy nebo kbelíky. Po nákupu tedy budete „trpět“ a jíst ten výborný ananas několik dalších dní. Za ochutnání stojí i cukrová třtina. Patří mezi oblíbené pochoutky zdejších dětí. Nesnažte se useknout si vhodný „cukrový klacek“ sami. Svěřte místním odborníkům odhadnutí, zda už je třtina dost zralá. Doporučuji věnovat trochu pozornosti samotným tržištím na parkovištích u několika málo asfaltových silničních tahů. Jsou častokrát budována za finanční podpory centrální vlády, která touto cestou bojuje s nezaměstnaností. Svým nákupem tak pomůžete i vy.

Omrzí-li vás venkovská krajina, kde nechybějí tradiční africké rondavely (domy Afričanů kruhového tvaru se střechou z palmového listí a trávy) občas přirovnávané ke včelím úlům, navštivte Eshowe. Jméno tohoto malého vnitrozemského městečka údajně zosobňuje zvuk, který vydává vítr prohánějící se okolními stromy. Podle jiných Eshowe znamená ve staré zuluštině „místo hub“, což mi ale vzhledem ke zdejší krajině dovolte zpochybnit. Eshowe dobře symbolizuje historii Zululandu v 19. století.

České překvapení

Původně jedno ze sídelních královských měst (nečekejte pevné hradby a vznešené paláce, v Africe šlo jen o pohodlnější chýše) Eshowe bylo během anglicko-zulské války zcela zničeno. Následně zde roku 1883 britští vojáci vybudovali pevnost Nongqai, čímž upevnili své pozice v nově nabytém teritoriu. Pevnost má věže jen ve třech rozích -údajně stavitelé špatně propočítali počet potřebných cihel… Pod vedením průvodce je možné projít soukromé muzeum a dozvědět se něco o historii Zuluů.

Ve vedle stojící moderní velké kruhové stavbě je uchována opravdu impozantní sbírka zulských slaměných ošatek, misek, táců a dóz. Cestovatele jistě překvapí skutečnost, že stavbu připomínající rondavel projektoval český architekt Luděk Novák.

V severovýchodním cípu Republiky Jižní Afrika v oblasti zátoky Sodwana pár nadšených potápěčů představuje téměř jediný možný zdroj příjmů. Nezaměstnanost je vysoká, půda vyschlá a neúrodná, nelze se proto spoléhat ani na zemědělství. Bídu lze v porovnání se zbytkem Maputolandu pozorovat i jen cestou podél silnic. Lidé chodí pěšky, nestopnou si ani jinak tak populární levné taxi-mikrobusy. Překvapení přinese i pohled na mapu. Podle ní tu osídlení zcela chybí, my však jedeme jedinou silnicí do Sodwana Bay chudými vesnicemi táhnoucími se až za obzor. Zajímavostí, která nejednoho nadšence přivede až na hranice s Mosambikem, je park The Greater St. Lucia Wetlands, biosférická rezervace chráněná UNESCO. Obrovské sladkovodní jezero St. Lucia (v reálu jde však o ústí několika řek do Indického oceánu o rozloze zhruba 235 000 hektarů) patří mezi unikátní světové ekosystémy, a těší se tudíž přísné ochraně, především kvůli pestrosti zdejší fauny a flóry. Jedinečnost parku spočívá ve výskytu pěti různých ekosystémů: přímořského – tvořeného plážemi a korálovými útesy, pobřežního -pás země mezi sladkovodní deltou a oceánem, jezerního – tvořeného nejrozsáhlejším africkým říčním ústím do moře, dále ekosystému pobřežních bažin a nakonec specifickému pobřeží na západě – tvoří je lesy, buš a plochy porostlé trávou, které rostou na písečných dunách.

Krokodýl ze St. Lucia se dožívají 80 až 100 let.

Mezi hrochy a krokodýly

Nejste-li odborníkem, a přesto toužíte ochutnat zdejší specialitu, vydejte se na několikahodinovou výpravu lodí do ústí St. Lucia. Společnost vám bude dělat přibližně 1500 krokodýlů nilských a zhruba 800 hrochů. Oblast St. Lucia umožňuje biologům zkoumat unikátní přírodní představení rozehrané pěti výše uvedenými ekosystémy. Rozlehlá delta vznikla před 20 000 lety. Zdejší krajina se neustále mění díky přílivu a odlivu, dno a břehy jsou s dokonalou pravidelností zpevňovány mangrovými porosty (bílé a černé mangrove neboli kořenovníky obecné). Vzdušné kořeny této zvláštní rostliny upevňují bažiny, zachytávají písek a sůl ve větru, čímž zajišťují, že příliv nenaruší ústí nad udržitelnou míru.

Lví podíl na bohatství zdejší přírody mají i okolní písečné duny porostlé nezvykle bujnou vegetací. Po těch australských dosahují druhé nejvyšší výšky na světě – přibližně 184 metrů. Přestože jsou bohaté na různé minerály, v posledních letech se podařilo částečně zastavit místní těžbu, která pochopitelně ovlivňovala citlivou krajinu. Tím spíš musejí místní hledat uplatnění vek oturismu. Během vyjížďky na lodi vás proto bude provázet alespoň jeden průvodce a důkladně vás seznámí s četnými zajímavostmi.

Věděli jste třeba, že hroch je ve vodě schopen „utíkat“ rychlostí až 15 km/h a na souši až 40 km/h? Má 42 malých a dva velké zuby. Tvoří je slonovina, jež je považována za kvalitnější než nám známá sloní.

Využívá se kupříkladu k výrobě zubních protéz. Naplánujete-li si v oblasti St. Lucia přespání ve volné přírodě (a v Republice Jižní Afrika bych to osobně opravdu nedoporučovala), buďte nadmíru opatrní. Zvířata se samozřejmě nezdržují v žádném vyhrazeném území a mohla by vás nepříjemně překvapit. My v noci v jednom z nedalekých kempů potkali naštěstí jen čtyři zebry, ale i tak se ve mně v ten moment krve nedořezal.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články