Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Kde topí voda a krávy

128_Image_0002.jpg
Autor článku: Markéta a Michael Foktovi, Pondělí, 9. ledna 2012
Autor fotografií: Markéta a Michael Foktovi
Život v alpském údolí Valtellina byl vždycky drsný. Dokud tady za císaře pána nezbudovali kočárovou cestu, žili lidé v Bórmiu téměř odříznutí od světa. Sdíleli střechu s kravami, od jejichž stájí stoupalo teplo vzhůru do obytných místností kamenných domů. Příroda se však rozhodla místním horalům těžký úděl trochu zmírnit. Vyvedla na povrch prameny, jejichž voda je teplá jako ve vaně.

V Bórmiu panoval čilý turistický ruch už v dobách starých Římanů. Bohatí hodnostáři antického impéria se sem sjížděli za teplem. Když vezmeme v úvahu, že měli na dosah ruky celé slunné Středomoří a že jsou zdejší průsmyky skoro polovinu roku zaváté sněhem, vypadá to celé jako postavené na hlavu. Není. Stačí jen změnit úhel pohledu. Zdejší teplo nepřichází z oblohy, ale ze země. Přímo z jejích hlubin.

Devět termálních pramenů napájí lázně, které ve svém přelomovém díle Historia naturalis zmiňuje dokonce i velký římský učenec Plinius Starší. Své geniální mozkové závity si sem o patnáct set let později jezdil nahřívat sám Leonardo da Vinci a bojovného ducha tu posiloval i sjednotitel Itálie Giuseppe Garibaldi. Dnes voda z podzemních výhní teče nejen do starých lázní „Bagni Vecchii“ tři kilometry nad Bórmiem, ale zásobuje i další dvě zařízení přímo ve městě. Bazény Starých lázní se přitom musejí každý večer vypouštět a čistit od nánosů sirných bakterií, kterým se v termální vodě výtečně daří. Věhlas lázní přispěl ke vzniku středověkého města s úzkými uličkami, které patří k nejzachovalejším v této části Alp. Na některých domech jsou dokonce vidět i původní fresky zdobící omítnuté kamenné zdi. Na ruch starého Bórmia dohlížejí štíhlé, typicky alpské věže sedmi kostelů i středověká věž s hodinami na hlavním náměstí Piazza Cavour. Když přejdete po starém mostě přes řeku Frodolfo do čtvrti Combo, přivítá vás vůně dobytka. Bučení a mekot za věkem ohlazenými dřevěnými vraty přízemních stájí nenechá nikoho na pochybách o tom, že tu místní zemědělci používají staletími osvědčené vytápění živočišným teplem dodnes. Cesta zpět po veskrze moderní pěší lávce zase poskytuje důkaz o tom, že se nové tradice rodí i v dnešní době. Desítky visacích zámků na jejím zábradlí, často s vyrytými jmény či krátkými vzkazy, vyprávějí milostné příběhy lidí, kteří se tu kochali výhledem na město.

Od dob, kdy tu stávaly kamenné domky a v nich žili lidé pospolu s dobytkem, uplynulo hodně času. Dnes je Bormio vyhledávaným cílem turistů s veškerým moderním vybavením.

Z nouze ctnost na talíři

„Suroviny samé bezcenné svinstvo, ale výsledek skvost.“ Okřídlená věta strýce Františka z románu Saturnin dostává pod zasněženými vrcholky Alp zcela nový rozměr. Tedy hlavně její druhá část. Tradiční kuchyně obyvatel Bórmia odráží potřebu nakrmit hladové krky základními potravinami, mít jídlo rychle hotové, aby mohli rolníci na pole – a přitom si pochutnat. Mohlo by se zdát, že se tyto požadavky navzájem vylučují. Opak je však pravdou. Koneckonců i světově proslulou italskou pizzu a rozmanité těstoviny začali lidé připravovat z naprosto stejných důvodů. Méně je někdy více a v gastronomii to platí dvojnásob. Slovo malfatti znamená v italštině něco jako zmetek, v jídelníčku bórmijských restaurací se ho však nelekejte. Přinesou vám výborné noky se špenátem a místním sýrem. Poněkud rozporuplný název upozorňuje na nepravidelný tvar jednotlivých knedlíčků. Ten je však naprosto v pořádku. Je naopak důkazem, že pokrm skutečně pochází z domácí výroby. Smažené sýrové kuličky sciatt s pohankovou moukou, místním sýrem Bitto a kapkou vinné pálenky grappa jsou excelentní ukázkou, jak připravit dobré jídlo během pár okamžiků. Pohankové těstoviny pizzoccheri se zelím a bramborami zase nasytí i toho největšího hladovce. Z existenční nutnosti povstala i zdejší bresaola – nasolené hovězí, které se podává s olivovým olejem a citronem snad po celé Itálii. Původně měla její výroba jediný účel: uchovat maso co nejdéle, aniž se zkazí. Vyráběla se už v patnáctém století, kdy lidé neměli ani ponětí o chladničkách a mrazácích. Tehdy stejně jako dnes libové hovězí tři týdny odpočívalo ve slaném láku, kde ho řezníci každodenně obraceli. Pak následovaly tři měsíce sušení a nakonec hody na syrovém mase nakrájeném na tenké plátky.

Tady zábava nezamrzá

Ani tvrdé podmínky horských průsmyků neodradily místní od nejrůznějších forem lidové zábavy. Největší slavnosti se odehrávají kolem Velikonoc, kdy už příroda slibuje oteplení a časem také novou sklizeň. Některé z nich se uchovaly dodnes a ukazují, že i pod horami může být pořádně veselo. O prvním únorovém víkendu, kdy je ještě sněhu dost, probíhá štafetový závod městem na běžkách v lidových krojích. Místní oděvy opráší Bórmijští i na Velikonoční neděli, kdy je čas požehnat jehňatům a zdravě si zasoutěžit. Mladí obyvatelé pěti částí města se předhánějí ve zručnosti i fantazii. Už od zimy vyrábějí alegorické platformy větší než auto neboli Pasquali. Mají znázorňovat náboženské nebo velikonoční motivy. Asi dvacítku takových skvostů pak nesou lidé v krojích po hlavní třídě Via Roma až k hodinové věži. Původně na slavnostních nosítkách přinášeli pastýře s jehňaty, kterým kněz požehnal. Dnes čeká na tvůrce vyhlášení vítězů a bujará večerní tancovačka.


Kilometry sněžných tratí

Během posledních desetiletí se Bórmio stalo vyhledávaným zimním střediskem, kde se dokonce dvakrát konal světový šampionát v alpském lyžování. Lyžařský areál nabízí 60 kilometrů sjezdovek s převýšením téměř dva tisíce metrů. Nejdelší trať měří šest kilometrů, snad nejslavnější je však prudká sjezdovka Stélvio, kde se jezdí sjezdařské závody. Zdejších čtrnáct lanovek či vleků pojme 16 000 lyžařů za hodinu. V Bórmiu za rok průměrně napadnou tři metry sněhu.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články