Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Kde se rodí umění a příroda čaruje

00slavonicetitulka.jpg
Autor článku: Zuzana Šprinclová, Pondělí, 10. října 2016
Autor fotografií: Zuzana Šprinclová
Slavonice – město, kde se na dlouhá léta zastavil čas a historie se přehnala tak divoce, že se z toho dodnes některým točí hlava. Od bohatství za dob renesance až po samé dno ve druhé polovině 20. století. Po revoluci se Slavonice a jejich okolí postavily na nohy a začali je objevovat umělci a emigranti.

Zdolávám 172 schodů úzkou točitou chodbou a výsledek je impozantní. Z téměř šedesátimetrové věže se mi pyšně ukazují obě slavonická náměstí, renesanční dvory, město sevřené hradbami i okolní krajina ve vší parádě. Dominanta Slavonic, městská věž, se tiskne k farnímu kostelu Nanebevzetí Panny Marie a stojí tady už od 16. století. Je tichým svědkem dramatického vývoje Slavonic, do kterého promlouvala nedaleká hranice.

Věž postavili v dobách největšího rozkvětu, kdy město bylo důležitým bodem na trase z Prahy do Vídně a z Brna do Pasova a bohatí měšťané na náměstí stavěli honosné domy. Pak ale přišla třicetiletá válka, mor a nakonec i přeložení hlavní cesty k Jihlavě a Znojmu. Slavonice se rázem ocitly na okraji zájmu a chudly. Čas se zastavil a zakonzervoval zdejší renesanční stavby.

Náměstí Míru ve Slavonicích

Dům s ozvěnami historie

Procházím průčelím jednoho z renesančních domů. V ústraní náměstí tady stojí strohá stavba z roku 1932. Zrekonstru­ovaná nízkoenergetická budova je dnes Spolkovým domem, otevřeným prostorem pro kreativní lidi a jejich setkávání. „Ve Slavonicích není jiné místo, kde by 20. století tak silně promlouvalo,“ říká mi ředitelka Spolkového domu Olga Žampová ze Slavonické renesanční obecně prospěšné společnosti. Dříve tady mocně hajlovali Němci, pak si blahopřáli komunisté a lidové soudy rozhodovaly o osudech lidí. Historie a její křivdy tady se stále silně ozývají. „Ve Slavonicích jsou ještě dnes lidé, pro které jsou tyto časy živé, a kteří k nám proto nechodí. Třeba babička, která si tady v rodičovském centru přebírala vnouče od mladých, kteří sem chodili a cítili se tu v pohodě, na ně vždycky čekala venku. I v nepřízni počasí… Prý se paktujeme s Němci,“ krčí rameny Olga Žampová.

Dům postavil německý spolek a využíval ho pro své akce. Slavonice byly po dlouhá staletí německé město, po vzniku Československa v roce 1918 byly připojeny do českého území. Za protektorátu připadlo město Velkoněmecké říši a po náměstí se procházel i Adolf Hitler. Slavonice opouštěly české a židovské rodiny, po válce zase došlo k divokému odsunu Němců. Město se během několika dní vylidnilo a prázdné domy a ulice hned obsadili noví přistěhovalci z vnitrozemí. Nastěhovali se do honosných domů, ze kterých si toho prchající Němci nemohli nebo nestihli moc vzít s sebou. A tak se noví nájemníci ze dne na den stali boháči a začal velký a dlouhý večírek.

Spolkový dům postavili v roce 1932 Němci, dnes je kulturní institucí.

Život blízko hranice

Slavonice byly po válce divoký kraj, dokonce se mu přezdívalo Mexiko. Ještě dlouho se prý v lesích střílelo, hodně se pilo, lidé se často poprali. Chaos spojený s rabováním postavili do latě komunisté. A to dost tvrdě. Dvaadvacet „nespolehlivých“ rodin se muselo dokonce odstěhovat, někteří šli rovnou do vězení. Pro komunisty byly totiž Slavonice strategickým místem, rakouská hranice a zapovězený západní svět za železnou oponou byly nebezpečně blízko. Dokonce tak blízko, že Slavonice byly na pět let začleněny do nejstřeženějšího hraničního pásma a vymazány z oficiálních map. Město se probralo z letargie až po sametové revoluci.

„Koupila jsem si nádherný renesanční dům ve Slavonicích, v cizím městě, které přestalo být cizí a stalo se blízké působením své jedinečné krásy a také vážným zájmem svých obyvatel o hudbu, divadlo a výtvarné umění,“ napsala Anna Fárová do průvodce Slavonice – perla renesance.

Sklepácké stopy

Město po revoluci objevili umělci a emigranti roztroušení po Evropě a znovu ho probudili. S Janem Boháčem stojím v jednom z pokojů jeho hotelu Besídka. Jeho příběh spjatý se Slavonicemi se začal psát ještě za komunistů, kdy sem přijel za kamarádem společně s herci divadla Sklep. Ke svému „zlobení“ a umělecké činnosti si sedm členů divadla Sklep koupilo v roce 1988 jeden z renesančních domů na náměstí, který byl v té době polorozpadlou ruinou.

A panu Boháčovi se tento dům stal osudovým. Po revoluci se do něj přestěhoval, opravil ho a otevřel bar a restauraci Besídka. „Říkal jsem si, že když jsem tolik let strávil v hospodě, tak si otevřu svou vlastní,“ vzpomíná Jan Boháč. K baru později přibyl i designový hotel, jehož jedinečné pokoje nesou jména zakladatelů a patronů. Vyspat se tak můžete v Hanákovi, Vávrovi, Kouťákovi nebo Boháčovi.

Slavonice – Dačická brána

V Besídce začal Jan Boháč, malíř a sklář Kryštof Trubáček společně s herci a výtvarníky divadla Sklep pořádat Mezinárodní letní školu duchovního experimentu v teorii a praxi, do které se sjížděli další umělci. A objevili kouzlo Slavonic a jejich okolí, někteří natrvalo, někteří se sem jen pravidelně vracejí.

Porevoluční veselá doba je už minulostí a život ve městě se uklidnil, výjimečné akce se tu ale konají dál. Kromě programu ve Spolkovém domě dal Slavonicím novou energii i režisér, producent a herec divadla Sklep Ondřej Trojan. Před třemi lety začal pořádat filmový a hudební festival Slavonice Fest. Některé koncerty se odehrávají i ve 3 km vzdálené vesnici Maříž.

Maříž: místo, kde se rodí umění

Už vstup do Potenciální galerie Maříž je originální. Zabouchat musím kladivem do plechu a pak počkat, až přijde otevřít Vladimír Rajšl, který po revoluci našel v Maříži svůj druhý domov. „V roce 1991 jsem měl ve Slavonicích první svobodnou výstavu,“ říká mi v pokoji domu, který je jeho galerií, „po vernisáži rozveselen jsem se vydal do Maříže a měl jsem pocit, že jsem se tady narodil.

A řekl jsem si: V Maříži budu žít. A půl roku nato se tak stalo.“ Rajšl je obklopen autorskými svítidly, atypickým nábytkem a nejroztodivnějšími designovými doplňky, které sám vyrábí. „My jsme byli taková první vlna, chtěli jsme žít v přírodě, být soběstační, byli jsme vegetariáni. Kvůli dětem jsme se ale znovu vrátili do Prahy. Dnes už jsou děti velké a já jsem se zase přesunul do Maříže,“ pokračuje ve vyprávění a ukazuje mi stodolu, kterou právě opravuje a přestavuje na velký výstavní prostor, kde si lidé budou moci prohlížet jeho díla.

Pevnostní areál ve Slavonicích, kde jsou přístupné dva plně vybavené bunkry.

Maříž: slavné časy

Sedím v mařížském parku na konci vesnice u kašny a poslouchám zpěv ptáků. Jsem obklopena lehce zdivočelou přírodou: rybníky, mokřady, zarostlými zákoutími. Přede mnou se line cesta lemovaná starými duby, některým je i 300 let. Vedle kašny smutně stojí oplocené torzo zámku, jen fotografie připnuté k plotu připomínají slavné časy kdysi bohaté vesnice. O jeho destrukci se postarali komunisté. A stejně jako zhasli světla zářícího zámku, téměř pohřbili celou vesnici, která leží skoro na hranicích s Rakouskem.

Soudruzi ji dokonce chtěli srovnat se zemí. Tak zběsilou akci nakonec naštěstí nerealizovali, Maříž ale pro jistotu oplotili ze dvou stran a dovnitř směli jen lidé s propustkou. Na dlouhých čtyřicet let se tady zastavil čas, všechno začalo chátrat a nenávratně mizet.

Domov mařížské keramiky

Po revoluci pohraničníky a policisty vystřídali umělci. Začali opravovat zdejší vybydlené domy a vesnici se snažili znovu vdechnout život. Většina z nich byla napojena na Slavonickou školu umění, a tak dnes v Maříži bydlí nebo mají chalupu již zmiňovaný Vladimír Rajšl, sochařka Isabela Fárová s rodinou, ilustrátorka Alena Schultz, emigranti z Rakouska, manželé Válkovi, kteří ve své stodole otevřeli pro veřejnost malé muzeum Maříže, nebo sochař Martin Ceplecha. „Do Maříže jsem poprvé přijel v roce 1991, když jsem učil ve Slavonicích na letní škole umění. Připadal jsem si jako na divadle, veřejné osvětlení nasvěcovalo ruiny domů, ve kterých bydlelo jen pár lidí,“ říká mi Martin Ceplecha v budově bývalé školy, která je mu domovem i ateliérem.

Jedním z prvních, kdo si v Maříži pořídil chalupu, byl i Jan Boháč ze slavonické Besídky. S kamarádem Kryštofem Trubáčkem začal v domě u rybníka vyrábět a prodávat autorskou keramiku. První hrnek se tady narodil v roce 1991 a mařížská keramika je dodnes jedním z hlavních turistických cílů. Manželka po zesnulém Trubáčkovi Markéta tady opravila dům, otevřela restauraci a dílnu. Podobnou dílnu najdete i ve Slavonicích v Besídce.

Maříž – Paříš?

Na plácku před mařížskou keramikou hraje hlouček lidí petanque. Přes léto se toto místo stává svobodnou enklávou obklopenou příjemně divokou přírodou s rybníkem. Lidé tady poposedávají, cyklisté si chvíli odpočinou, turisté si tisknou na trička obrázky, večer se tu konají akce. Bujaré doby večírků ale pravděpodobně kon­čí.

Sochař Martin Ceplecha v zahradě svého domu v Maříži

Markéta Trubáčková plánuje veliké změny. Svůj pozemek před dílnou a restaurací chce oplotit a zbudovat tady park s lavičkami, hřiště a ekobydlení. „Nechci tady stavět žádný hotel. Jen chci, aby se to tady dalo do pořádku a zachovalo i pro další generace,“ říká mi. Navzdory všem okolo se rozhodla změnit tvář Maříže a budovaný plot uprostřed vesnice výhrůžně připomíná doby minulé. „Maříž – Paříš“ stojí na plakátu v domě výtvarníka Vladimíra Rajšla. Bude to platit i nadále?

ČTYŘI VÝLETY V OKOLÍ

Cyklostezka po železnici do Rakouska

  • Cyklostezku Die Thayarunde ze Slavonic do rakouského města Dobersberg lemuje půvabná příroda česko-rakouského pohraničí. Nenáročná 15km trasa rovným terénem vede po bývalé železnici. Na cyklostezku se ve Slavonicích napojíte na vlakovém nádraží a vyrazíte směr Rakousko. A pokud se nebudete chtít vracet stejnou cestou, odbočte ve vesnici Gilgenberg vpravo směrem do vsi Schönfeld. Projeďte vesnicí na hlavní silnici vedoucí ze Slavonic do rakouského Dobersbergu. Nepokračujte po hlavní, ale napojte se na polní asfaltovou cestu, kterou využívají zemědělci. Jeďte přes Rudolz, dále pak Reinolz a naberte směr na Maříž, kde se na chvíli zastavte. A z Maříže už je to do Slavonic 3 km.

Slavonická Graselova stezka

  • Prozkoumejte okolí Slavonicka po stopách legendárního loupežníka Johanna Georga Grasela. Byl tak slavný, že se dostal do slovníků s výrazem grázl. Slavonická Graselova stezka vás zavede do míst, kde loupil a skrýval se. Vede ze Slavonic přes Český Rudolec do Dolního Bolíkova. Cestou si prohlédnete např. vodní pilu Penikov, Psí hřbitov, Francouzský kámen, chátrající zámek v Českém Rudolci nebo zaniklé železářské hutě v Dolním Bolíkově, odkud se do Slavonic vraťte vlakem.

Český Montserrat

  • Zhruba 5km od Slavonic a kilometr od obce Mutná najdete na kopci obklopen lesy kostel Panny Marie z Montserratu. Jméno nese po Panně Marii, ke které se modlil zraněný císařský plukovník. Ten slíbil, že když budou jeho modlitby vyslyšeny, vykoná pouť na španělské poutní místo Montserrat. A tak se stalo, a rytíř navíc nechal ve své domovině postavit kostel.

Cesta pohádkovým lesem

  • S dětmi se vydejte do pohádkového lesa. Trasa začíná v turistickém centru na náměstí, kde si vyzvednete pokyny. Asi 2km od Slavonic se napojíte na cestu, během které mohou nejmenší plnit zajímavé a tvořivé úkoly. Míjet budete i bunkry pevnostního areálu, který je ukázkou obranné pevnostní linie Československa z roku 1935–1938.
Vesnice Maríž

OČIMA AUTORKY

V pomyslném centru Maříže u keramiky vzniká park a dosud na pohled divoká a nespoutaná obec tak dostane poněkud uhlazenější podobu. Na tom ještě nemusí být nic špatného a turisté mohou místo pohodlného odpočinku v budoucnu i ocenit. Šokující je ale plot, který má tuto novou „oázu“ ohraničovat. Ať už jsou spory majitelů pozemků jakkoli vyhrocené a jejich pohledy na svět i životní styl rozdílné, plot není řešením, jak už ostatně historie ukázala. A v obci, kterou komunisté fakticky uzavřeli, je další plot necitlivým zásahem a nebere ohledy na pohnutou historii tohoto výjimečného místa.

Zuzana Šprinclová, novinářka

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články