Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Kde odpočívá Enichan Baba

090-000.jpg
Jiří Sladký, Pondělí, 3. března 2008
Na jednom z vrchů východních Rodop, v bezmála dvoutisícové výšce, stojí hrobka dávného súfijského mystika. Přestože kopec má své bulharské jméno, pro Turky a muslimské Pomaky je horou Enichana Baby - jednoho z řady bektašistických dervišů, kteří zanechali věčnou stopu tisíce kilometrů od své původní vlasti.

Bulharská historie je složena z několika výrazně odlišných period. Nejdelší období Thráků trvalo dva tisíce let. Zatímco jejich éra pomalu končila, stal se Balkán dějištěm stěhování národů, mezi nimiž nakonec Slované pohltili asijské Protobulhary. Tisíc let po Thrácích nastala na území dnešního Bulharska poslední významná kolonizace: z vnitrozemí největšího světadílu přišli Osmané. Mezi 14. a 15. stoletím se začali usidlovat v historické Thrákii a zůstali tu dodnes.

Posvátná krajina s vrcholy hor, pozorovatelnami slunce a hvězd a skalními hřbitovy (jak vypadala za dob thráckého osídlení) se proměnila v tureckou Rumélii, krajinu s kamennými stélami hrobů, v níž ke slunci a ke hvězdám míří úzké minarety a špičky kupolí muslimských hrobek a mauzoleí.

Enichan Baba Türbe (turecky hrobka) je nejvýše položená svatyně bulharských alavitů (šíitských muslimů, původně členů a příznivců súfijských řádů). Podobných hrobek je v Bulharsku několik desítek – nejvíce právě v horách na jihovýchodě anebo nedaleko Dunaje, v hlavní sídelní oblasti šíitských Turků. Patří významným súfijům z řádu bektášíja, kteří sem pronikli v počátcích osmanského osídlení Balkánu (baba, doslova otec, rovná se šejk a představený řádu). Jsou památkou na dávnou misii, díky níž do Evropy pronikal středoasijský mysticismus a perská vzdělanost.

Tajemný hrob v Rodopech

Až do horského sedla (1800 m n. m.) vede vozová cesta sjízdná pro traktory a náklaďáky. Pak už nezbývá než sesednout a vydat se po vlastních. Poutníci stoupají pěšinou mezi jalovci a nízkým smrčím. Co krok, to modlitba a úlitba přírodě i jejím obyvatelům. V souladu s představami lidového islámu je posvátná celá poutní cesta a vše živé i neživé, co ji provází, je hodno úcty. Tak jako bulharští křesťané i tamní muslimové se ve své víře obracejí k přírodním silám – k ohni, vodě i slunci – v jakési téměř pohanské zbožnosti a vroucnosti. Návaznost na původní náboženské duchovní představy není náhodná, třeba kult vody převzali Bulhaři a další obyvatelé této části Balkánu od původního thráckého obyvatelstva. Studánka v půli cesty je plná drobných mincí; větve, ale i kořeny stromů a celé keře ovázali lidé stuhami jako výraz lidové pověrčivosti a magie. Nazdobené „stromy přání“ tak vyjadřují víru ve splnění tužeb a představ. Do každého mraveniště podél pěšiny kladou poutníci, Turci a Pomakové, nejen drobty, ale celé kusy chleba a sypou cukr. Snad se tu dějí zázraky a studánka je jistě plná živé vody – kde jinde to vypadá jako v pohádce? Stezka na vrchol hory má všechny atributy poutních cest, ale jaký se tu vlastně slaví kult?

Kult předků bulharské Turky udržuje pohromadě. Při každém svátku navštěvují alavité jinou svatyni. V opuštěné krajině Rodop jsou obtížně dostupné a jejich poloha není všeobecně známa ani mezi samými alavity. Kde všude leží další hrobky a komu patří – toto tajemství tvoří součást ústní tradice, předávané postaru mezi generacemi.

Víra dnešních alavitů sahá k duchovním a genetickým prapředkům daleko na východ. Rozvzpomínání jde hluboko do minulosti – až k té nejdávnější, šamanské, příznačné pro stepní a boreální národy Euroasie, k nimž se řadí také předkové dnešních Turků. Cesta k mauzoleu Enichana Baby je brázděna památníky šamanského dávnověku, které se vlastně příliš neliší od sibiřských posvátných obó, vztyčovaných a vršených zrovna tak při cestě -na usmíření s bohy a pro dobro putování.

Konečně ve svatyni

Konečně vystoupáme na holý vrchol, pokrytý vřesovcem a zažloutlou trávou. Nevzhledná budova na temeni kopce zdálky vypadá jako vodárna a nijak nepřipomíná posvátný objekt.

Snad jen že má zelenou střechu a stojí na mohutné hromadě lesklé břidlice. Stačí ale otevřít dveře bez zámku a pochyby jdou stranou.

Opravdu jsme na magickém, sakrálním místě. Tak tajemném, že pro jistotu není v mapách. Zouváme se a bosí opatrně našlapujeme. Vše, co zde člověk vykoná, se počítá. Nitro svatyně je plné výrobků pomackého a tureckého folkloru, jako by to byla dřevěná chalupa.

Lavice podél stěn kryje guba, přehoz z bělené surové ovčí vlny. Ale nejvíc je koberců, přehozů a přikrývek, ručně vázaných anebo tkaných na domácích stavech. Leží tu i pestrobarevné čergy s třásněmi anebo chalište – jednobarevné pokrývky z ovčí vlny s dlouhým vlasem. Jejich barvy jsou syté, a jak je v Rodopech zvykem, převažuje červená, zelená a oranžová. Lidová zbožnost nemá meze, vychází z emotivní tradice a duchovní síly, kterou věřícím dodává spojitost s předky. Všechny ty poklady přinesli muslimové místo do muzea sem na vrcholek hory.

Náhrobek šejka zakrývá zelené sukno, kamenná hlava nese prosté přírodní ornamenty, které připomenou díla insitních sochařů. Hned vedle leží na hrobě modlitební kniha s růžemi, dervišským symbolem pro mystickou modlitbu. Navštívit vzdálený hrob není pro alavity jen náboženskou povinností. Vyprosit přízeň světce přináší naději, že žádané zdraví, úspěch a vyplnění tužeb se jistě dostaví.

Kolem drobného mauzolea se v létě prohánějí prudké „bělomořské“ větry, přes dlouhou zimu zas severák. Prostředí, které není pro každého.

Tady končí mystické poutě alavitů, které snesou srovnání s vysokohorskou turistikou. Alespoň pokud jde o fyzickou náročnost. Večer se zase všichni vrátí dolů, jen ti nejzdatnější zůstanou pohrouženi do modliteb dlouho do večera. Při letních svátcích, jako je Ilinden, den svatého Eliáše, přenocují pod širým nebem na vrcholu hory.

Balkánské stromy přání U posvátné studánky s léčivou vodou vidíme keře a větve smrků plné pestrobarevných fáborků, tak hustě ovázané, až vzdáleně připomenou živý vánoční stromek. Už staří Slované zavěšovali na větve posvátných dubů proužky látky a obětiny a ke kořenům zahrabávali mince s prosbami o vyléčení, ale původ tohoto zvyku jde mnohem dál do minulosti. Stromy přání jsou snad nejzřetelnějším průsečíkem pohanských kultů a rituálů se současnými projevy religiozity. Dodnes živý obyčej (rozšířený nejen v Bulharsku, ale i na celém Blízkém východě) mění celé stromy či keře v magické fetiše. Stromy přání zdobené stuhami, kapesníky, ale i nejrůznějšími součástkami oděvu, prostě čímkoli, co lze navázat na větvičky (často igelitové sáčky, dokonce i kuchyňské chňapky), se stávají jakýmisi přírodními svatyněmi. Cáry látek spletené do copánků pokrývají z magických důvodů často celé svahy. Pozoruhodné je, že magický zvyk sdělovat touto cestou svá přání a naděje oslovuje jak muslimy, tak křesťany: zatímco muslimové zdobí větévky růženci a modrými oky proti pohledu ďábla, křesťané vážou své typické marteničky (červeno-bílé střapce k vítání jara). Stuhami zdobené stromy přání najdeme na posvátných místech: u hrobek súfijských světců, poblíž pravoslavných klášterů anebo velmi často vedle pramenů, kterým lidová víra přiřkla moc uzdravovat. Kult předků drží Turky pohromadě. Jejich svatyně jsou ale těžko přístupné a přesná poloha není všeobecně známa. Kdo jsou bulharští alavité Bulharští Turci bývají obligátně považováni za sunnity, ale šíité mezi nimi nejsou okrajovou menšinou. Více než čtvrtinový podíl šíitů na muslimské populaci se rozpadá na jednotlivé větve, v nichž doznívá odkaz tradiční víry a náboženských praktik súfijských řádů (z nich bektáši jsou nejlidovější a nejrozšířenější). Stejně jako šíité v Turecku se ani bulharští šíité nepovažují za šíity, nýbrž za alavity (bulharsky Aliani či Alevi). Jak napovídá název – spojuje je víra a úcta v Muhammadova bratrance a zetě Alího (průsečík súfismu a šíismu). Tento pojem přidává k šíitské odnoži islámu, vyznávané např. v Íránu, myšlenky súfijského mysticismu, který měl v minulosti v Turecku a v Turky ovládaném Balkáně silný vliv. Za vlády komunistů, kdy byly v Bulharsku náboženské projevy muslimů sledovány snad ještě přísněji než pravoslavná shromáždění, bývala nábožensko-společenská setkání alavitů jednou s nevolí trpěna, podruhé pronásledována. Teprve v 90. letech se poměry uvolnily a setkání alavitů nyní nikdo nebrání, naopak se jich občas účastní i bulharští křesťané. Alavité totiž přejali i bulharské pravoslavné svátky jako např. Velikonoce, den sv. Jiří (Georgiovden) či den sv. Eliáše (Ilinden), přizpůsobili si je ovšem vlastnímu výkladu. Zlidovělý islám bulharských alavitů tedy nezůstal nedotčen pravoslavným křesťanstvím. Dává prostor celé řadě magických a pověrečných představ a praktik, často týchž, jakým věří prostí vyznavači pravoslaví. Významné místo v náboženském životě má ziyar nebo ziyaret, rituální návštěva hrobky, pouť, při níž alavité kladou na hrob dary a obětiny (kurban): svíčky, ponožky, kapesníky, šátky nebo malé kousky výšivek. Během pouti se věřícím dostává mystická přízeň světce – tzv. baraka. Duchovní síla hrobu světců tak vytváří spojení mezi posvátným a současným, mezi předky a potomky. Do magického prostoru raději vstupujume bosi. Vše, co zde člověk vykoná, se počítá.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články