Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Každý šerpa není Šerpa

68-2.jpg
Autor článku: Tomáš Beránek, Středa, 8. září 2010
Autor fotografií: Vladimir Pomortzeff
Jméno nepálského národa Šerpů znamená v tibetštině „člověk z východu“. Tento původně tibetský kmen totiž skutečně pochází z východního Tibetu. Do vysokohorských částí Nepálu, především do oblasti Khumbu pod nejvyšší horou světa Everestem na severovýchodě země, přišli Šerpové před 300 až 400 lety. Vyznávají buddhistické náboženství jako většina obyvatel Tibetu a používají i tibetské písmo, protože jejich řeč, šerpština, je dialektem tibetštiny. Na snímku je noclehárna pro nosiče v Namčhe Bazáru, jež byla zbudována v roce 2004 za finanční podpory evropských fondů. Nosiči dříve museli trávit noc venku, teď se mohou v noclehárně umýt, uvařit si tu a přespat.

Šerpové žijící ve vysokých nadmořských výškách jsou těžkým vysokohorským podmínkám dokonale uzpůsobeni. Od počátku objevování Himálaje tak byli využíváni jako pomocníci horolezeckých výprav na nejvyšší štíty planety. Znali nejlepší cesty, nosili těžké náklady, pomáhali s organizací výstupů a vydávali se i na samotné vrcholy.

V roce 1953 nepálský Šerpa Tenzing Norkej spolu s Novozélanďanem sirem Edmundem Hillarym zvládl první úspěšný výstup na Everest (8850 m, na snímku je zachycen v zapadajícím slunci). Tento štít jeden z nejslavnějších horolezců současnosti Šerpa Apa slezl již dvacetkrát a další známý Šerpa Babu Čiri strávil na vrcholu nejvyšší hory planety neuvěřitelných 21 hodin bez kyslíkového přístroje. Jim i dalším odvážným chlapíkům, kteří téměř každodenně podstupují boj o holý život s drsnou horskou přírodou, vděčí Šerpové za svoji světovou proslulost. Kromě Nepálu, kde počet Šerpů přesahuje 150 000 osob, žije jejich velmi početná komunita podél východní nepálské hranice, v oblasti indického města Dárdžiling, známého především čajovými plantážemi.

Povolání nosiče

Náročnou práci Šerpů ve snaze přivydělat si pár rupií na skromné živobytí zhusta převzali příslušníci chudých nepálských národů žijících v blízkosti Khumbu, především Tamangové, Rajové či Limbuové. Jsou rovněž nazýváni šerpy, ovšem s malým „š“, jelikož šerpa je nepálský termín označující povolání horského vůdce či nosiče. Nepálský Šerpa tedy může pracovat jako šerpa, ale každý šerpa není Šerpa.

Základní škola v Pangbočhe

Díky bouřlivému rozvoji turistického ruchu se Šerpové stali velmi bohatým nepálským kmenem, jehož příslušníci dnes již nepotřebují pracovat jako vysokohorští průvodci západních himálajských expedic ani se nemusejí živit coby horští nosiči čili porteři. Stali se nejbohatším kmenem v Nepálu, jediným, který si v této chudé zemi může dovolit posílat své potomky nejen do běžných škol, ale i na studium do zahraničí. Někteří z nich vlastní hotely i restaurace a staví další turistická zařízení.

Šerpská metropole

Kdo by nechtěl na vlastní oči spatřit tibetskou Čomolungmu („bohyni matku Země“) či nepálskou Sagarmáthu („oceán sněhu“) neboli horu, kterou Britové pojmenovali Mount Everest? Být alespoň krátký čas v těsné blízkosti třetího pólu Země je velkým lákadlem, které do dříve zaostalé oblasti Khumbu přineslo i množství peněz. Změny, které vneslo do života Šerpů, dokumentuje příběh vesničky Namčhe Bazár ve výšce 3350 metrů.

Pomyslná metropole Šerpů se během několika uplynulých desetiletí změnila v turistické středisko plné hotýlků, hospůdek i obchodů, kam směřují nekončící davy turistů na své cestě do základního tábora pod Everestem. Vždyť největší z nich, gompa v Tengphočhe (3862 m, na snímku nahoře), mohl být po požáru v roce 1988 v krátké době celý znovu postaven ve své původní kráse.

Dókó na záda a vzhůru na cestu!

Do vesnic vysoko v Himálaji nevedou žádné sjízdné cesty, jen obtížně schůdné stezky, vinoucí se po skalnatých svazích strmě nahoru a zase dolů. Na nich potkáváme šerpy obtěžkané obrovskými bambusovými nůšemi zvanými dókó. Pod břemeny o hmotnosti blížící se metráku těžce oddychují a s hlavou skloněnou, aby jim nespadl z čela popruh od nůše, vystupují krok za krokem stále výš. Nemají čas se kochat zářící bělostí zasněžených himálajských štítů, vonícími rododendronovými lesy, plnými červených, růžových, bílých i žlutých květů, ani dalšími krásami, které nabízí čarovná vysokohorská příroda. Pouze pod dohledem Buddhových očí, které na čhörtenech různých velikostí a tvarů míří všeobjímajícím ochranným pohledem do čtyř světových stran, se na chvíli zastaví, aby se nejpoužívanější buddhistickou mantrou „óm mani padme húm“ pomodlili za zdar své cesty i za zdraví svých blízkých.

Tam, kde zhýčkaní Zápaďáci sotva zvládají stoupání s malinkým batůžkem a musejí odpočívat téměř na každém druhém kroku, svižně profrčí obrovitá nůše plná nákladu, zpod níž vyčuhují šlachovité nohy, řídkým horským vzduchem se radostně rozlehne pozdrav „Namasté!“ a šerpa navzdory kilům naloženým na svých bedrech rychle mizí za nejbližším hřbítkem.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Fotoreportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články