Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Karel May a jeho cesty světem Skutečná dobrodružství falešného Old Shatterhanda

may-zmens..jpg
Autor článku: Karel Jordán, Středa, 23. května 2012
Autor fotografií: archiv autora
Jeho knihy nás provázely dětstvím a jsou symbolem dobrodružství a zážitků na dalekých cestách. Že německý spisovatel Karel May, slavící letos rovnou dvojité výročí (25. 2. 1842 - 30. 3. 1912), nezakládal své knihy ani tak na vlastních zkušenostech, ale spíše na výplodech fantazie, je dnes už všeobecně známo. Jak to ale bylo doopravdy -skutečně tento ambiciózní fantasta nevytáhl paty z domu?

Kritici to s ním mají obvykle velmi rychle vyřízené: literárním lhaním zbohatlý fantasta, podvodník a kriminálník. Ne snad že by se Karel May o některá z těch označení svými vskutku pestrými osudy nepostaral. První čtyři roky života slepý kluk z ubohé tkalcovské rodiny ze saského Krušnohoří se stal neprávem pronásledovaným už při studiu na učitelském semináři. Několik tam „odcizených“ vánočních svíček vedlo k ponižujícímu vyloučení a odmaturování jinde.

Jen několikaměsíční trvání pak měl jeho pedagogický debut v roce 1861. Údajný poměr s vdanou paní bytnou i podivně vypůjčené hodinky a dýmka spolubydlícího ve výsledku vedly k premiérovému trestu za mřížemi a doživotní ztrátě diplomu.

V následujícím období se ocitl na souhrnně více než sedm let v opravdovém vězení za spíše neopravdové zločiny v podobě drobných podfuků a nesmyslných krádeží. Zadním vchodem z obchodu vynesený levný kožich, ukradený kůň (pro Mayovu neschopnost jízdy jen chvíli vedený po silnici), vlastnímu kmotrovi odcizené kulečníkové koule a pouzdro s brýlemi nebo předstírání identity bohatého plantážníka z ostrova Martiniku ve chvíli, kdy byl u Děčína zadržen spící ve stodole na slámě… Šlo o zcela iracionální pomstu sociálně nespravedlivému světu, způsobenou prý občas zlomyslně našeptávajícími ďábly v jeho hlavě.

Právě tyhle hlasy – a také nepochybný talent, podpořený fantazií nevidomého dítěte, silným zájmem o historii i zeměpis a velkou pracovitostí – ho zejména v osmdesátých a devadesátých letech 19. století dovedly ke spisování dobrodružných povídek a románů. Původně jen časopisecká a kolportážní sešitová nádeničina se proměnila v postavení autora kultovních cyklů o putování bílého Karla nebezpečným Orientem nebo o rudém gentlemanu Vinnetouovi. Ty z Maye učinily nejčtenějšího německy píšícího autora jeho doby a s celkovým počtem více než 200 milionů svazků vedle Julese Vernea světově nejpřekládanějšího tvůrce tohoto typu postupně spíše dětské literatury.

Rodný domek v Ernstthalu.

Kdo zná jeho ich-formou vyprávění podpořenou románovou sebeprojekci do Old Shatterhanda, Kary ben Nemsího, doktora Sternaua a Charlieho, ten ví, že pro tyhle hrdiny nebyl problém procválat na mustangovi, proklátit se na velbloudovi nebo projet na džunce prérie, pouště a moře celého světa. Skutečnost však byla značně jiná. Karel May se v předpokládané době prožití těch největších dobrodružství, tedy v letech zhruba 1860 až 1880, nacházel postupně pod zámkem, policejním dozorem či manželským pantoflem, navíc bez pasu, umožňujícího mu vycestovat kamkoli za hranice.

Tato okolnost – plus mnoho dalších, zprvu náhodných a později spisovatelem úmyslně vyvolaných zdání – ho před mnohými navždy diskvalifikovala. Ač jeho exotické romány důsledně vycházely z dobře nastudovaných odborných lexikonů, slovníků a map, je nepochybné, že vše podstatné o severoamerických indiánech, kočovných saharských beduínech, balkánských banditech nebo čínských pirátech napsal v teple drážďanské pracovny. Krátké úseky přesně nepopsaných měsíců svého životopisu sice využil k vytvoření fikce o zážitcích ušlechtilého germánského nadčlověka ve službách civilizačního dobra, ale důkazy chyběly. Dodnes se tedy v anotacích nových vydání jeho knih nebo při uvádění klasických filmových mayovek s Pierrem Bricem a Lexem Barkerem občas dočteme, že nikdy neopustil domovinu. Bylo to ale opravdu tak?

Honosná Mayova vila Shatterhand na drážďanském předměstí Radebeul.

Zmiňme v této souvislosti jen letmo jeho dětské putování po stopách ctnostně loupeživých rytířů šestákové proslulosti Rinalda Rinaldiniho. To malého školáka po pěti hodinách zmateného bloudění místo do vysněného Španělska dovedlo pouze k příbuzným do Cvikova. Nepochybný je také jeho dospělý pohyb po císařském Německu a Rakousku-Uhersku, napřed v podobě úniku před četníky, poté v rámci přednáškových promoturné, ale též k jednání s nakladateli či k následným soudům o čest, právo a peníze. Doloženy jsou jeho turistické a ozdravné výjezdy do Švýcarska nebo italského příhraničí. Ale kde je ten Divoký západ, Afrika, Orient nebo Dálný východ?

Až do roku 1899 se v tomto směru opravdu nic nepřihodilo. Spisovatel totiž napřed musel čirým fabulováním shromáždit spoustu peněz, aby pak mohl opožděnými dlouhými výlety alespoň dodatečně vzbudit zdání, že heslo „Old Shatterhand jsem já!“ skutečně patří k postavě 166 cm vysokého a proti krátkozrakosti skřipcem vybaveného hrdiny.

S manželi Plöhnovými, manželkou Emmou a velbloudy u egyptské Sfingy (1900).

Z Drážďan na Sumatru a zpět (1899–1900)

Padesát tisíc marek byly tou dobou vskutku obrovské peníze, ale May je dokázal vydělat a nelitoval utratit je za velkou cestu. Původní plán pro příštích šestnáct měsíců mimo domov zněl Egypt, Súdán, Arábie (také k věrnému románovému příteli Hadžímu Halefovi), Palestina, Persie, Indie, Čína, Japonsko a USA (vždyť byl náčelníkem Apačů Mescalerů), ale ve výsledku bylo nutno improvizovat. Mayovi táhlo na šedesát, fyzickým zdravím nikdy příliš nevynikal a přes velmi pečlivou přípravu ho zradila i psychika. Na jednotlivých místech tedy často odpočíval řadu dnů i týdnů.

Na začátku dubna roku 1899 ho loď Preussen z italského Janova dovezla přes Messinu a Katánii do Port Saidu, odtud pokračoval do Káhiry. Egyptské hlavní město bylo východiskem pro výlety k blízkým pyramidám v Gíze (tam dojel elektrickou tramvají), ale podíval se i dál. Takový Asijút byl už vzdálen asi 380 kilometrů na jih, navštívil také Luxor, po Nilu se doplavil až do Asuánu. V červnu May pokračuje přes Bejrút (nečekaných čtrnáct dní v cholerové karanténě) do Haify, Jaffy, Nazaretu a Jeruzaléma. Svatou zemi procestuje především po tamních německých misiích – jeho kontakt s krajany je všude velmi silný. Lipský cestovní průvodce Baedeker mu ostatně doporučuje k přemisťování lodě s názvy Bayern či Gera a k přespání hotely jménem Germania nebo Kraft. Najímá si domorodého sluhu Sejjida Omara, jím ovšem přejmenovaného na Sejda Hassana. Ta pomoc je rozhodně potřebná, spolehlivost za 900 marek gáže na půl roku pozoruhodná a schopnost komunikovat německy velmi vítaná, byť opravdový Kara ben Nemsí by jistě neměl s arabštinou a desítkami dialektů sebemenší problém.

Z Adenu vyplouvá cestovatel May směrem na Indii. Je tu však problém: v Bombaji pro změnu řádí mor, proti němuž tehdy pořádná ochrana neexistovala a nebezpečím nákazy vynucený pobyt na lodi zpozdil cestovní plán natolik, že indického subkontinentu se dobrodruhova noha vůbec nedotkla. V říjnu roku 1899 je už spisovatel v cejlonském Kolombu, ze kterého to šífem Vindobona dotáhne až na Sumatru, do Penangu a Padangu. Tam se jeho cesta obrací zpět, takže vánoční a novoroční svátky stráví už s manželkou Emmou a manželi Plöhnovými (brzy ovdovělá paní Klára bude v jeho příštím životě hrát důležitou roli) v italském Arenzanu.

Ve své drážďanské vile Shatterhand se May obklopil cestovatelskými trofejemi, ovšem nikoli svými, např. vycpaným lvem.

Všichni společně se pak vrátí přes Pisu, Řím a Neapol zpět do Egypta a Palestiny, na cestě domů ještě stihnou třeba Istanbul a Bursu v Turecku nebo Athény či Korfu v Řecku, aby se přes Brindisi, Boloňu, Benátky, Veronu a Mnichov na samém konci července roku 1900 slavně vrátili do vily Shatterhand na drážďanském předměstí Radebeul. Mayovo samostatné putování bylo sice detailně naplánované a maximálně pohodlné, ale prostý pohled na mapu a uvědomění si tehdejšího mnohem menšího komfortu dopravních prostředků a nedezinfekčnosti ubytovacích kapacit ukazuje, že je to trasa obdivuhodná. Zpáteční výlet s tradičně nevděčně trucující Emmou a fatálně chořícím panem Plöhnem už byl jen čistou turistikou: atraktivní, luxusní, drahou.

Marketingově zdatný May využil té cesty dokonale. Někdy se zdá, že na desítky adres odeslané stovky pohlednic (často až 30 a více denně) s popisy viděného či kýženého a s okouzlenými básněmi nebo náčrty příštích dobrodružných příběhů byly hlavní náplní jeho pobytu. Občas tomu tak opravdu bylo, neboť May špatně snášel horko, vlhko či přílišný ruch a trpěl migrénami, ba nervovým zhroucením. Zejména Cejlon a Sumatra ho zastihly ve vyčerpané depresi, podpořené znepokojivými zprávami o domácích novinářských útocích na jeho dlouho zatajovanou kriminální minulost a tím i na spisovatelskou a lidskou podstatu.

Tak či onak byla tahle dlouhá africko-asijská výprava zprvu velkou satisfakcí pro autora i jeho dychtivé čtenáře. Brzy se ovšem ukázalo, že proti nenávistné mediální kampani to bylo málo a plánované přetavení do úspěšné nové románové série se nekonalo – vícedílné V říši stříbrného lva je zatíženo jinotajným symbolismem a slábnoucí fantazií vypravěče. Navíc osobní střet s orientální realitou snadno rozbořil mnoho Mayových vzdušných, či spíše písečných zámků. Ale i tak se Kara ben Nemsí přece jen konečně setkal s vedrem žhnoucí pouští, dromedáry, minarety a naříkavým voláním muezzinů, tedy s tím, co tak barvitě už dvě desítky let předtím předkládal napětím nedýchajícím Středoevropanům.

Karel May převlečený v kostýmech jako chrabrý Old Shatterhand se stříbrnou ručnicí nebo Kara ben Nemsí s puškou medvědobijkou.

Go west, old cowboy (1908)

Pokud se minulá výprava délkou a exotičností dala označit za do jisté míry dobrodružnou, ba nebezpečnou, Mayovo objevení Ameriky už byl opravdu jen výlet usedlého seniora. Severoněmecká cestovka Lloyd na zakázku připravila manželům Mayovým šestitýdenní cestu za velkou louži tak nenamáhavou, jak neurastenický a stárnoucí (66 let pryč) spisovatel potřeboval.

K velké změně ovšem došlo v doprovodu. Rozmarnou a hádavou Emmu, od rozvodu v lednu roku 1903 již bývalou obyvatelku vily Shatterhand, nahradila Klára Plöhnová, od konce března téhož roku Mayová. Bylo rozhodně k lepšímu, když manželka zemřelého přítele se stala zprvu sekretářkou, poté tajemnicí a nakonec obětavou opatrovnicí chořícího literáta i zapálenou strážkyní jeho posmrtného odkazu. Tihle dva se tedy v Brémách začátkem září roku 1908 nalodili na zaoceánský parník Grosser Kurfürst, aby se už 15. 9. okénkem kajuty první třídy podívali na New York. V broadwayském hotelu Continental pobyli necelý týden, podnikli vyhlídkovou jízdu velkoměstem a poté se lodí přesunuli do Albany. Odtud vlakem přes Erijské jezero a Buffalo k Niagarským vodopádům, na více než deset dnů pobytu v hotelu Clifton, šikovně stojícího poblíž tohoto přírodního zázraku.

Pod sochou slavného indiánského náčelníka jménem Red Jacket. Americká cesta, 1908.

Větší část října však Mayovi strávili v městečku Lawrence, stát Massachusetts, a to u doktora Ferdinanda Pfefferkorna. Spisovatelův spolužák, také syn chudého tkalce, v zámoří už od roku 1883 úspěšně vedl lékařskou praxi. Vzpomínky starých přátel, podpořené i skutečností, že poněkud tělnatější Ferdinand byl prý předobrazem románového Tlustého Jemmyho, doplnily spisovatelovy přednášky pro tamní německé usedlíky. Téma? Samozřejmě velký úspěch jeho knih, ale také hledání ušlechtilejšího, lepšího člověka (už nikoli nutně jen Germána) a první obavy před militarizací světa. Na konci října opět v New Yorku, parník Kronprinzessin Cecilie a prvotřídní jízda přes Plymouth do Brém a vlakem do Radebeulu. Tam jsou sice Mayovi už na začátku listopadu, ale pak se ještě podívají do anglického Londýna a Manchesteru. Definitivní konec téhle druhé a poslední spisovatelovy velké cesty za hranice všedních dnů tak oficiálně přichází až v prosinci.

Americká realita

Co tedy vlastně honorární velitel rudých Apačů v Americe vůbec stihl? Prokazatelně podlehl kouzlu dynamického New Yorku, s chutí si poslechl teskný hukot Niagary a na ještě déle vzal zavděk klidem i domácí stravou u Pfefferkornových. Cestou k nim si prohlédl oblast Velkých jezer, nakrátko zajel do kanadského Toronta, jeden den věnoval Bostonu. Nepochybně však také navštívil opuštěné sídlo paní H. Beecher-Stoweové, autorky Chaloupky strýčka Toma, a nechal se okouzlit Berkshire Hills, krajinou inspirace básníka H. W. Longfellowa, jehož indiánský opus Hiawatha obdivoval. Navštívil rezervaci již velmi civilizovaného kmene irokézských Tuscarorů a kytičkou uctil památku náčelníka Sa-Go-Ye-Wat-Ha (Red Jacket) u jeho pomníku. Celkově tedy inteligentní, ale také docela nudný výlet, velmi odpovídající obvyklé nabídce CK Lloyd.

Francouz Pierre Brice jako apačský náčelník Vinnetou a Američan Lex Barker v roli jeho bílého bratra Old Shatterhanda.

Nebyl by to však May, aby nedopřál badatelům a životopiscům trochu vzrušení. Mezi 29. zářím a 5. říjnem 1908 jsou totiž jeho i Klářiny zápisky tak nekompletní, že by snad bylo možno zvažovat rychlou cestu z amerického severovýchodu přes Colorado do Nového Mexika (zajisté k Mescalerům) a přes Arizonu a Yellowstone zpět. Jistý železniční fanatik ze starých jízdních řádů dokonce vydedukoval, že by se to dalo i stihnout. Tedy opravdu Skalisté hory, grizzlyové, mustangové a indiáni? Zapomeňte! Jednak si May v USA často stěžoval na nevolnosti z dusna a vyčerpání, ale především on pohlednicemi a Klára fotografiemi dokumentovali praktický každý svůj krok, ať už jako vzpomínku, či důkazní materiál. Že by si nechali ujít Old Shatterhanda na Rio Pecos? Tak či onak, tahle cesta posloužila k napsání posledního, již spíše jen rutinního dílu Vinnetoua, kde popisy reálně spatřených míst kolem Niagary a připojenými snímky spisovatel v roce 1910 navazoval na předchozí desetiletí dokonalých mystifikací. Tady padá obří Apačova socha, metuzalémský náčelník Kiowů Tangua moudří, mladí domorodci létají aeroplánem a starý Old Shatterhand nazývá manželku „Herzle“, tedy Srdíčko…

Mayovy romány vycházely dříve mimo jiné v nakladatelství Albatros (viz obr.) nebo Olympia.

May vskutku neprožil nic z jím tak bohatě fantazijně a kultovně úspěšně popsaného v desítkách napínavých románů, ale také nepochybně absolvoval přinejmenším ony dvě výše přiblížené cesty. Z dnešního pohledu jde v obou případech o pouhý dlouhý prázdninový výlet finančně skvěle situované rodiny. Ale před oněmi více než sto lety? Připomeňme, že zhruba tou dobou podobně pečlivě plánující a objevitelsky také jen přiměřeně odvážný Čech Josef Kořenský (1847–1938) projel zčásti tatáž teritoria. Jako středoškolský profesor a přírodopisný odborník měl podstatně hlubší pohled na věc i jiný literární způsob podání zážitků, ale je všeobecně považován za cestovatele. V mnohem menším měřítku lze snad takto pohlížet i na Maye – a ten nás navíc stačil obdařit takovými hrdiny a příhodami, že ještě dnes znamenají v našich životech mnoho. Salam alejkum a howgh!

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články