Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Karavany táhnou dál

032-000.jpg
Irena Páleníčková, Pondělí, 7. prosince 2009
Směrová tabule Timbuktu 52 dní, která ještě před šedesáti lety ukazovala na křižovatce v pouštním městě Zagora cestu karavanám, dnes slouží jako atrakce pro turistické digitály. Maročtí velbloudi přežívají převážně díky turistickému ruchu a modré obleky Tuaregů se staly znakem průvodců. Po Maroku a jeho pouštích dnes táhnou karavany jiné – obytná auta. Země se stala vyhledávanou zimní destinací těch majitelů obytných aut, kteří před sněhem a lyžováním dávají přednost teplu a opalování.

Němec Kalo je v Maroku už počtvrté a právě končí třetí měsíc pobytu. Hned v úvodu na mě vysype výrazy „white plastic cars“ a „free cars“. Tedy velká bílá obytná auta finančně zajištěných turistů a různě upravené atypické dodávky. Prvními cestují do Maroka hlavně důchodci, druhými ti, co spí převážně mimo kempy. Ti se často věnují adrenalinovým sportům a obvykle hledají země, kde je klid, teplo a levně, což je právě Maroko. Stále častěji sem přijíždí i třetí typ aut, někdy se spaním ve speciálně upraveném stanu na střešním nosiči.

Jedná se o drahé, sériově vyráběné off-roady nebo o individuální úpravy nákladních, často vojenských aut. Pro jejich majitele je Maroko jedním velkým hřištěm pro jejich milované hračky. V zimě 2008/2009 přijelo do Maroka na šedesát tisíc francouzských obytných aut. Podle jiných neoficiálních statistik jich z Evropy ročně přijede na sto padesát tisíc. Proč právě sem? V tomto případě se bohužel do individuální „obytkářské“ svobody silně míchá politika. Převraty a zvýšená aktivita teroristických skupin v zemích Maghrebu dělají své.

Kde najít pohodu?

Pojem Maghreb pochází z doby islamizace severu Afriky a označuje země ležící na západ od Nilu, tedy Maroko, Západní Saharu, Alžírsko, Tunisko, Libyi a zčásti i Mauritánii. Když se majitelé obytných aut podívají na webové informační stránky svého příslušného ministerstva zahraničí, zjistí všichni stejně neradostnou situaci. Egypt je od krveprolití v Luxoru v roce 1997 poněkud horkou půdou, kterou útoky v říjnu 2004 a červenci 2005 ještě přihřály.

I když vláda turistiku intenzivně podporuje, jsou stále ještě oblasti, kam je vstup jen na povolení příslušného místního ministerstva. Cesta do země je pro obytná auta komplikovaná a časté kontroly bílých řidičů na silnicích by se majitelům obytných aut také jistě nelíbily. Přestože Libye láká svou magickou pouští, v současné době není prakticky možné do země individuálně přicestovat. Kromě zájezdů stát povoluje tzv. neorganizovanou skupinovou turistiku (min. čtyři lidé). Skupině je přidělen nikoliv bezplatný oficiální průvodce a hlídač zároveň.

Tunisko je země bezpečná, masově rozvíjející turistiku, ale poměrně malá a navíc oficiální kruhy doporučují cestovat v pouštních, čili nejzajímavějších oblastech pouze s organizovanými skupinami a kvalifikovanými průvodci. Pokud si majitel drahého obytného či terénního auta přečte podobné upozornění, pojede do Tuniska raději do hotelu. Vzhledem k trvající nejisté bezpečnostní situaci se individuální volný pohyb v Alžírsku považuje za riskantní. Částečného uzavření hranic lituje i sousední Maroko, i když se mezi oběma zeměmi v pohraničním pásmu čile pašuje zboží. Situace v Mauritánii je po vojenském převratu v srpnu 2008 málo přehledná a složitá.

Cizinci z Maroka často projíždějí Mauritánií dál do Mali a do centra Afriky, obvykle v dobrovolně organizovaných skupinách. Zbývá Maroko. I když před potenciálním terorismem není žádná země stoprocentně bezpečná, přidružené členství Maroka k Evropské unii (od 1996) dává značnou záruku bezpečnosti.

S pomocí peněz EU se budují kvalitní silnice. Pohonné hmoty jsou o třetinu levnější než v Evropě. Zelenina, ovoce a ryby jsou opravdu za babku. Kdo se bojí nocovat mimo kemp, zaplatí za něj jen pár eur. Mimo Atlas je sníh a plískanice věc neznámá. Navíc má Maroko pověst země s nejlepší kuchyní na severu Afriky (jako jediná není ovlivněna Tureckem, jehož vojska se kdysi zastavila na alžírsko-marocké hranici). Ze španělského Algeciras nebo Tarify je přes Gibraltarskou úžinu do španělské Ceuty nebo marockého Tangeru jen čtrnáct kilometrů, čili okolo 45 minut plavby.

Proto si 23letá Švédka Ingrid mohla sama v pohodě cestovat mezi Marokem a jihem Španělska. Měla malý obytný mercedes z roku 1982 a dálkově přes internet studovala univerzitu. Za sebou měla několik měsíců v teple a neřešila, kolik jich ještě bude následovat. Před týdnem si koupila za 20 eur od bezdomovce šestitýdenní štěně, na studium tedy momentálně moc času neměla. Mluvila nejen španělsky, ale i francouzsky, takže se i v Maroku bez problémů domluvila. Kromě zapadlých venkovských oblastí tam mluví francouzsky všichni.

S angličtinou nebo ještě vzácněji s němčinou jsem se já setkala jen u průvodců a některých vzdělaných lidí ve velkých městech. Někdy nezbývalo nic jiného než sáhnout k posunkové řeči. Naštěstí ceny potravin jsou fixní a na trhu není třeba zabývat se smlouváním.

Marocká soužení

Co mám ale rukama naznačit malé holčičce, která v kempu na okraji Sahary pracně vylezla na zeď a prosila o bonbon ve chvíli, kdy jsem dávala toulavé kočce kus chleba, který mi spadl na zem? Mohou děti pochopit, že obytné auto není pojízdná Orionka a Kohinoorka zároveň? Jak vysvětlit dvěma klukům, že opravdu nemáme zájem o zkameněliny, když ujeli v pouštním horku z nejbližší vesnice deset kilometrů na kole, aby nám uprostřed ničeho nabídli ke koupi kameny s trilobity?

Co říct pasákovi koz s rozpadajícími se botami, který v pohoří Sarhro ráno nehnutě sedí na zemi před dveřmi našeho auta a čeká, až vstaneme, a pak nám za starý kabát chce líbat ruce? Co dělat, když si navečer za deště chceme ve středním Atlase v kabině číst, a půl metru před čelní sklo auto si stoupne chlap a půl hodiny na nás beze slova zírá? Když si jindy přijde na dvě hodiny lehnout do stínu auta pasák velbloudů?

Kemp na pobřeží Atlantiku v Sídí Ifni.

Snad i pro rozdělení tohoto intenzivního pozorování ze strany vesničanů jezdí většina zahraničních aut po dvou, po třech. Určitě ne všechna. Je stále dost svérázných cestovatelů, kteří nacházejí v marockých horách a pouštích dokonalou volnost a svobodu. Ti, kteří stáli za zapamatování, jezdili sami stejně jako my.

Marocká blízká setkání

Například Slovák Pavol se svou českou manželkou a dvěma malými dětmi. Neměli rádi zimu. Místo bytu měli nevelké obytné auto, ve kterém Pavol vozil i materiál a nářadí na výrobu fléten. Ty prodával na tradičních městských trzích ve Španělsku, a protože se přes zimu nekonají, přejel s celým svým domem na kolech do Maroka. Jedli převážně obdobu místního kuskusu, tedy rýži se zeleninou, a nalévali nás čajem stejně jako Maročané.

Nestarali se o možné bakterie ve vodě, všichni se koupali v horských tůních soutěsky. Za tři měsíce jsme nepotkali pohodovější pár. Jen jejich děti byly značně překvapené, že potkávají tetu, která mluví stejným jazykem jako jejich rodiče. Opakem vybavenosti byli mladí Angličané v teréňáku, kteří si vezli i terénní motorku a snowboard (či spíše sendboard) na sjíždění dun. Na střeše svého auta si roztáhli slunečník a několik dní v pohodě čekali, až se vsákne velké jezero, které po deštích zaplavilo pouštní pistu.

V závěru cesty jsme si překvapeně uvědomili, že mezi nejsilnější marocké zážitky patřila právě setkání s Evropany, kteří se dokázali vzdát pohodlí a trochu riskovat. Nedá se zapomenout na optimismus Němce Horsta, který nedaleko vesnice Tafráút v Antiatlase zastavil kousek od nás svou šestnáct let starou „obytku“ a pozval nás na kávu. Jel sám, i když byl silně zdravotně postižený. Levou nohu měl ve strojku po obrně, invalidní vozík složený vzadu v autě. V Maroku byl už počtvrté a těšil se, až za ním přijede jeho přítelkyně. Potkali jsme ho o deset dní později v ústí soutěsky Todra.

Už nebyl sám, přítelkyně ho vezla na vozíku. Mával na nás a smál se: „Maroko není dost velké na to, aby se v něm přátelé nepotkávali.“


TURISTICKÁ SEZONA – KDY DO HOR A KDY K MOŘI?

Hlavní turistická sezona je v době evropské zimy. Končí na přelomu dubna a května. Příroda odkvétá a usychá, na pouštích stoupají teploty. Horská sezona se s touto, tj. s hotelovou, přímořskou a pouštní turistikou nekryje.

  • Když v březnu zmizí z vrcholků většina sněhu, nabízí pohoří Ríf dobré několikadenní treky stranou hlavních turistických tras. V březnu je také ideální doba pro návštěvu na západě ležícího Antiatlasu. Hlavní sezona ve Vysokém Atlase je květen–červen, hodně však záleží na tom, jak tuhá byla zima. Nejméně navštěvovaným pohořím je Sarhro. Nejlepší je duben–květen.
  • Východní část Středomoří směrem k Alžíru je v létě hodně turisticky využívána. Západní část Středomoří je problematická, protože leží pod pohořím Ríf, v zájmové oblasti pašování drog do Evropy. Severozápadní atlantické pobřeží je poseto velkoměsty a hotely. Jižně od průmyslového Safi je už opuštěnější a romantické. Zejména na úplném jihu, v tzv. Západní Sahaře, budete na břehu úplně sami. Vzhledem k situaci se někde vyžaduje formální registrace na místní policii či u vojáků. Na pobřeží Atlantiku je několik vyhlášených surfařských lokalit, např. v oblasti as-Savíry nebo západosaharské Dakhly.
Volné kempování nedaleko Tafráút v Antiatlasu. Náš mobilní domov nezklamal, celkem bez úhony nás dopravil zpátky domů.

MAROKO OBYTNÝM AUTEM

  • Zpáteční listek na trajekt Algeciras-Ceuta stojí pro osobu 59 eur, pro dva lidi s obytným autem do 8000 kg 240–270 eur. Hraniční přechod Ceuta-Maroko je spojen jen s minimálními formalitami, pouhé vyplnění po jednom listu na osobu a jednom na auto. Na zpáteční cestě naopak očekávejte důkladné prohlídky auta, hlavně ze strany Španělů vzhledem k tomu, že marihuana ze severomarockého pohoří Ríf kryje z 80 % evropskou spotřebu.
  • Provoz na silnicích je mimo pobřežní část mezi Tetuánem a Agadirem minimální, na venkově téměř neexistují soukromá osobní auta. V zájmu vlastní bezpečnosti vždy dávejte přednost druhým vozidlům, především na kruhovém objezdu platí v praxi přednost zprava!
  • Ukazatele jsou dvojjazyčné. Pokud chybí, jsou naprosto spolehlivé patníky. Kromě čísla a kilometru silnic je na nich uvedena i vzdálenost do důležitých míst. Většina obytných aut otáčí zpět nebo do vnitrozemí u Tiznitu.
  • Volně kempovat se dá všude (raději ne u velkoměst). Z toho hlediska se za obtížnější označuje úsek pobřeží 100 km na jih a na sever od Agadiru, kde policie může posílat obytná auta do místních kempů. Mimo kempy se na pobřeží Středozemního moře kempovat nedá. Kempy jsou neobyčejně levné, většinou okolo 40 dirhamů za auto a dvě osoby bez elektřiny. Je také možné zůstat na noc u velkých čerpacích stanic (obvykle za 10 dirhamů). Pitná voda v kempech je silně chlorovaná. Pitnou vodu koupíte všude, pětilitrová láhev stojí okolo půl eura.
  • Pohonné hmoty jsou přibližně o třetinu levnější než v Evropě, kupujte vždy ty nejdražší, aby nedošlo k poškození motoru nekvalitním palivem. Kdyby vám došel propan, u velkých měst vám načepují v plynárnách plyn do vašich lahví (např. pár km severně od Agadiru, poznáte je podle typických kulatých plynojemů).
  • Alkohol, který je drahý (zvláště pivo), a potraviny evropského typu za rozumné ceny koupíte ve velkých supermarketech Marjane, které jsou u všech velkých měst. Kromě toho jsou v menších městech specializované prodejny alkoholu, často je vlastní nemuslimové, např. Židé.
  • Angličtinu ovládají jen lidé pracující v turistickém ruchu. Osloví-li vás např. na trhu mladík anglicky, že vám něco ukáže, jedná se o neoficiálního průvodce, který vás pravděpodobně dovede do obchodu se suvenýry a z něj se bez nákupu odchází těžko. Je lepší na podobné nabídky vůbec nereagovat (výjimky samozřejmě existují). Potkáte-li, hlavně na začátku cesty cizince, ptejte se, všichni se rádi podělí o zkušenosti.
  • Mobilní signál byl téměř všude, internetové kavárny jsou časté, protože si tak Maročané dopisují se svými příbuznými v zahraničí. Většinou ovšem mají francouzskou klávesnici.
Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články