Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Kamenné slamníky v Abruzzu

106-000.jpg
Jana Borská, Pondělí, 2. února 2009
Na náhorních plošinách v hornatém Abruzzu se už od 15. století krčí malé kamenné domky, zvané pagliare – slamníky. Kdysi je obývali zdejší pastevci a zemědělci, dnes si vlhké chaloupky můžete za drahý peníz pronajmout a strávit v nich velmi alternativní a zcela ekologickou dovolenou.

Strmou horskou cestou se konečně došplháme k našemu cíli, vesničce Pagliare di Tione. Leží v jihovýchodní části parku Sirente Velino v hornatém kraji Abruzzo ve střední Itálii. Název vesnice Pagliare je odvozen od slova paglia = sláma. Tyto „pagliare“, tedy slamníky, se stavěly po celé apeninské části Itálie. V Abruzzu se dnes s tímto názvem setkáme u vesniček, které byly vystavěny v nadmořských výškách kolem 1000 metrů u náhorních planin nad údolím Aterna. Po staletí je budovali a obývali místní zemědělci a pastevci, kteří se na letní období stěhovali do hor. Na náhorních plošinách pěstovali především obiloviny, brambory a čočku a pásli stáda ovcí a dobytka. Typické malé kamenné domky byly budovány se čtvercovým nebo obdélníkovým půdorysem. Obvykle mají dvě patra s oddělenými vstupy, protože každé sloužilo k jinému účelu.

Přízemí zapuštěné do svahu se užívalo jako stáj, v prvním patře se bydlelo. Pro Pagliare di Tione je také typická velká kruhová studna uprostřed vesničky, která byla vyhloubena v místě propadání vody. Hned vedle je kostelík.

Kromě vsi Pagliare di Tione existují ještě další dvě vesničky: Pagliare di Fontecchio (čti fontekjo) a Pagliare di Fagnano (čti faňano). Jsou menší a odlehlejší, takže také méně známé a méně populární. Pagliare byla využívána ještě před padesáti lety, pak postupně upadla v zapomnění a chátrala po několik desetiletí.

V současné době jsou tato místa znovu objevována a vyhledávána pro rekreační účely. V di Tione jsou téměř všechny domky opravené a slouží jako chaty svým majitelům, často jsou také za neskromný peníz pronajímané: dvacet eur za osobu a noc, komfort pastevců před padesáti lety.

Elektřinu v domcích obstarává agregát, topí se dřevem v krbu, vaří se na plynové bombě nebo na sporáku. Cena může být vyšší, ale i nižší – záleží na řadě okolností. Nejlepší možností je, pokud jste domácí a máte známého, který vlastní nějakou chajdu. Zpravidla se „platí“ i spotřebou vlastního dovezeného dřeva, úklidem, povyprávěním o tom, jak bylo, pochválením místa a samozřejmě poděkováním.

Pobyt jen pro otrlé

Domek, ve kterém jsme přespávali, byl z kategorie „mini“. Stačilo otevřít dveře a jediná místnost byla rázem plná. Vymyslet, jak se vyspat v pěti lidech, byl docela oříšek.

Ze skříně, která první noc notně překážela, se druhý den vyklubala skládací postel pro tři lidi. Díky hodně mírné zimě se dalo přebýt v horách i na přelomu ledna a února. Za normálních podmínek jsou domky zasypané sněhem až po střechy, v době naší návštěvy nebyla ani souvislá pokrývka. Spánek první noc na kamenné podlaze však příliš pohodlný nebyl. Na vnitřním okenním parapetu nám do rána zmrzla zelenina. Až po dvou dnech topení v krbu se chladné zdi ohřály a v sychravém počasí nám dopřály příjemné útočiště.

Ráno zpravidla přicházeli vlci, neodmyslitelní obyvatelé zdejších hor. Potulovali se kolem v několika smečkách a při našich pokusech o vytí odpovídali z úbočí hor. V opuštěné vsi byli našimi jedinými společníky.

Ve znaku parku je otisk medvědí tlapy, ale spatřit místního chlupatého krále je dost výjimečné. Neviděli jsme ani jeho stopu.

Zrádné trychtýře

Na mezihorské plošině pod Pagliare di Tione jsou dodnes viditelné pozůstatky původního hospodaření. Hromady vysbíraných kamenů, cesty, hranice a zbytky plotů mezi jednotlivými políčky, uměle vysázená vegetace. Dnes se zde už nic nepěstuje, ale i nadále jsou plošiny využívány jako pastviny především pro dobytek, méně už pro ovce a výjimečně pro koně. Zvířatům slouží také napajedla rozmístěná po celém parku. Každá plošina, kterou jsem navštívila, je pokrytá až neuvěřitelným množstvím kostí. Ať už to byly jen úlomky nebo celé kostry dobytka či koní, nacházely se všude. O každý uhynulý kus se tu postarají divoká zvířata, která roztahají zbytky mršin po okolí.

Plošiny jsou zajímavé ale také z jiného hlediska. Celá oblast Apenin je tvořena vápenci, tedy krasovou horninou.

Zmiňované plošiny se nazývají „polje“ (pojmenování pochází ze Slovinska), což jsou velké krasové sníženiny, ohraničené poměrně ostrými úbočími hor. Typický je zarovnaný povrch, který bývá často využívaný k zemědělství, protože je tu – na rozdíl od okolních oblastí – úrodnější půda. Zajímavý je určitě také systém zavodňování a odvodňování, který probíhá díky vývěrům podzemní vody, ponorům a propadům.

K přirozeným koncentrovaným průsakům povrchové vody dochází v místech tzv. závrtů, tedy trychtýřovitých forem reliéfu různých rozměrů. Na plošině u vesnice di Tione je jich hned několik. Nejmenší s průměrem kolem dvou metrů jsou neaktivní, porostlé trávou a keříky, největší závrt s průměrem kolem deseti metrů je stále aktivní a odhaluje kořenové systémy stromů, které z něj přímo vyrůstají. Ve středu jednoho ze závrtů byla lebka uhynulé krávy, ze které čněly už jen rohy a část temene…

Jezero vzniklo v místě, kde před staletími dopadl meteor a vyhloubil mohutný kráter.

Jezero v kráteru

Paralelní plošinu blíže k nejvyšším vrcholkům Sirente protíná silnice, takže není nijak složité dostat se ke zvláštnosti celého parku a jedinečnému úkazu v Itálii i Evropě vůbec. Malé jezírko kruhovitého půdorysu zaujalo skupinu vědců z Itálie a Švédska, kteří tu v letech 1999–2002 provedli řadu výzkumů, měření a analýz.

Výsledek? Jezírko bylo vytvořeno dopadem meteoritu. Žádné další takové v Itálii není známo. Po prvních průzkumech připadaly v úvahu tři teorie původu: glaciální struktura, nádrž uměle vyhloubená člověkem nebo impaktový kráter. Po důkladných studiích pak zůstala pouze teorie dopadu vesmírného tělesa. Pro střední a jižní Evropu je to jedinečný úkaz. Další dva impaktové krátery můžeme nalézt v Německu, jeden ve Francii a jeden v Polsku. Poměrně hustý výskyt je na jihu Skandinávie, na území pobaltských republik a Ukrajiny.

Zdejší jezírko má téměř kruhovitý tvar s maxim. průměrem 140 m. Ohraničeno je valem vysokým dva metry a širokým až 15 m. Doba jeho vzniku je z hlediska geologické minulosti minimální. Uhlíkovou metodou byla stanovena na přelom 4. a 5. století našeho letopočtu. Při této velikosti je téměř vyloučeno, aby byl tento kráter v dané lokalitě jediný. Rychlost meteoru při průletu atmosférou je 20 km/s, což je 20krát vyšší rychlost než při výstřelu náboje z pušky. Za těchto podmínek se těleso roztříští a na zemský povrch dopadají jen malé části.

Další výzkumy vědců se tedy přesunuly do okolí jezírka. Bylo zjištěno, že dnešní jezírko je pouze největším kráterem z celého pole malých kráterů rozesetých na ploše přibližně 1 km2. Ty lze nalézt poměrně jednoduše, protože trávu neustále spásá dobytek, a vegetace tak nemá šanci zahalit malé kráterky s průměrem kolem 10 m. Dobytek také využívá jezírko jako napajedlo. Park Sirente Velino je v Abruzzu, plném proslulých chráněných oblastí a národních parků, spíše popelkou a cizinci ho moc nenavštěvují.

Při toulkách regionálním parkem potkáte spíše místní lidi, kteří volné dny tráví na místech vhodných pro pořádání pikniků. Snad právě i proto stojí za to navštívit místo, které není turisticky vyhlášenou destinací.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články