Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Kam vedou cesty Tuaregů

36-9.jpg
Romana Kratochvílová, Pondělí, 8. listopadu 2010
Jsou Tuaregové stále ti tajemní a obávaní „rytíři pouště“, nebo z nich dnes zbyly jen stíny bezradně se ploužící vyprahlou pustinou? Jak vypadá jejich dnešní život a nakolik do něj zasahuje moderní civilizace?

Pro odpověď na tyto otázky jsem se vydala do kraje Adrar des Ifôghas, který leží v jižní části Sahary, v severovýchodním cípu Mali při hranici s Alžírskem. Je to kraj téměř zapomenutý v čase i prostoru, kde většina Tuaregů žije dodnes tradičním kočovným životem, v izolaci od ostatního světa. Bez elektřiny a tekoucí vody, bez televize a internetu. Nemají školy ani silnice, jen písek, skály, vítr a hvězdy. I když…

Melancholický ráz krajiny oživují Tuaregové svou vitalitou a pestrými barvami. I v těch nejprostších tábořištích se dbá na krásu a eleganci.

První setkání s Tuaregy

Východiskem pro návštěvu Adrar des Ifôghas je starobylé město Gao, dostupné po silnici a po řece Niger, v zimě také letecky. Kdysi to bylo slavné centrum mocné Songhajské říše, o čemž svědčí hrobka Askiů čili hliněná mešita z 15. století. Dnes je křižovatkou různých etnik, mezi nimiž převažují černí Songhajové a Fulbové a „bílí“ Tuaregové.

Od tmavších spoluobčanů, kteří svou živou spontánností dodávají městu ten pravý africký kolorit, se Tuaregové už na první pohled výrazně liší. Vysocí, štíhlí muži ve splývavém plášti zvaném „bubu“ a s dlouhým šálem omotaným kolem hlavy kráčejí důstojně ulicí a mírně přezíravým pohledem shlížejí na své okolí. Působí elegantně, vznešeně a nepřístupně. I při prvním setkání projevují zdrženlivost, až nedůvěřivost, pocházející z dob, kdy zuby nehty bránili své dominantní postavení na Sahaře a každý cizinec pro ně představoval potenciální nebezpečí. Gaye, můj průvodce, se zpočátku choval vlídně, seriózně a ostražitě. Po pár dnech se z něj vyklubal milý společník s rošťáckým úsměvem. Jako pomocníka a kuchaře s sebou vzal mladíka jménem Aghali, který se dobrosrdečně uculoval od rána do večera.

Duchové pouště

Když opouštíte Gao směrem na sever, zanecháváte „civilizaci“ daleko za sebou. Silnice hned u výjezdu z města končí a pokračuje se vyježděnou cestou pískem nebo jen prostředkem rozlehlé pláně mezi řídce rozsetými stromy. Po několika hodinách jízdy monotónní rovinou krajina mění ráz. Objevují se mělká údolí s dunami, hromady černošedého kamení, až se v dálce začínají rýsovat tmavé skalnaté hřebeny pohoří Adrar des Ifôghas, které vytvářejí působivý kontrast k oranžovým písečným polštářům. Tuaregové jsou muslimové a vyznávají velmi umírněnou formu islámu. Život v poušti vyžaduje soustředění především na přežití a lidskou soudržnost, a tak si přizpůsobili islám svým potřebám, dodržují pouze některá pravidla a kombinují je s prvky přírodního náboženství. Jsou převážně monogamní, žena si nezahaluje tvář, má ve společnosti významné postavení. Společnost bývá matrilineární, kmenová příslušnost a postavení jedince se odvozuje od matky.

Tradiční kastovní uspořádání společnosti Tuaregů na „urozené“ kmeny (válečníci a obchodníci) a „podřízené“ kmeny (pastevci) s přidruženou vrstvou kovářů, marabutů (svatí muži) a otroků už dnes neplatí a jeho zbytky z vědomí lidí pomalu mizí. Ve všech státech, kde žijí, je zaveden společenský systém založený na demokratických principech a Tuaregové se s ním, spolu s dalšími etniky, postupně sžívají.

Tradiční forma obživy, chovatelství velbloudů a dobytka spolu s obchodem, stále přetrvává, zejména v pouštních oblastech, a s ní i související kočovný způsob života. Na území jižněji položeného Sahelu se Tuaregové stále více usazují ve vesnicích a městech a věnují se částečně i zemědělství. Vzdělanost je stále na velmi nízké úrovni, jak kvůli obtížnému skloubení kočovného života a pravidelné školní docházky, tak v důsledku minimálního vybavení základní infrastrukturou včetně silnic, škol, zdravotní péče atd. Území obývané Tuaregy patří většinou k nejzaostalejším krajům v zemích, které jsou samy o sobě velmi chudé (Mali, Niger).

Také zadržují spodní vody, které tu a tam vyvěrají na povrch v podobě skalních jezírek a potůčků. Studny tu není třeba hloubit příliš hluboko a aspoň skromnější rostlinstvo většinu roku přežívá. Když pak v létě přijde doba dešťů, poušť se rázem přemění v zelenou džungli, stáda se spokojeně pasou a Tuarežčata dovádějí v loužích.

 Uvnitř stanu je k dispozici plno pokrývek a polštářů, aby si každý mohl udělat pohodlí.

Právě to se děje zrovna teď – je srpen a poušť plná vody. Občas se brodíme v rozmáčeném písku a odpoledne nás zastihne pořádná bouře. Obzor náhle ztmavne, písek zbělá, zvedne se vítr a za chvilku je kolem černočerná tma. Zastavíme a čekáme. Kdyby v neprodyšně uzavřeném autě nebylo vedro k zalknutí, připadala bych si jako uprostřed noční sněhové vánice. Místo sněhu na nás však útočí ze všech stran písek, který postupně vystřídá déšť. Když konečně běsnění ustává, úplně uvaření vylézáme z auta, i když stále ještě drobně prší. Aghali rozkládá na mokrém písku deky a rozdělává oheň. Večeříme, popíjíme čaj a brzy uléháme. Mezitím přestalo pršet a mraky zmizely v dáli. Usínám s ohňostrojem hvězd nad hlavou.

Ráno je poušť zahalená v mlžném oparu a zjizvená hlubokými stopami našich pneumatik. Pokračujeme v cestě a pomalu se přibližujeme k horským hřebenům. Objevují se kozy a ovce, později i velbloudi, což znamená, že se nedaleko, kdesi v houští či mezi kameny, krčí několik nízkých tuarežských stanů. I když má člověk pocit, že projíždí pustou krajinou, náhle zjišťuje, že je v poušti nečekaně živo. Tu se zpoza keře vynoří pár koziček s pastevcem, za stromem se kolébá stádo velbloudů, míjíme studnu obklopenou žíznivými zvířaty a halasnými kočovníky, zdravíme projíždějící auto s dvaceti zahalenými mladíky na korbě. Zastavili jsme u černých kopců a vydali se pěšky do skal. Doslova jsme se prodírali skupinkami ovcí a koz, až se nám naskytl úžasný pohled na celou kaskádu hlubokých jezírek sevřených mezi černými skalami.

Voda je ledová, Aghali však neodolal a diskrétně zmizel za kameny. Když se opět ukázal, setřásal vodu z vlasů, drkotal zuby a spokojeně se usmíval. Z vrcholku kaskády bylo vidět, jak se za masou černých skal rozprostírají do všech stran další širé pláně, jejichž okraje jsou zvlněny vzdálenými hřebeny hor. Dole kráčí dvojice elegantních bílých velbloudů, kteří se důstojně a s hlavou vysoko zdviženou nesou na dlouhých nohou. Kousek od nich procházejí vláčným krokem moji dva společníci, vzpřímení, vysocí a štíhlí, v dlouhém bubu vlajícím ve větru a se spokojeným výrazem ve tváři. Podobnost do očí bijící, vypadá to, že se Tuaregové se svými velbloudy během staletí dokonale sžili.

Závan dávných časů na nás dýchne u členité skály, tyčící se majestátně uprostřed planiny a pokryté desítkami prehistorických nápisů a kreseb. Nápisy jsou ve starém berberském písmu, zvaném tifinar, který Tuaregové jako jediný z berberských kmenů používají nepřetržitě až dodnes. Tyto prehistorické vzkazy staré 6000 let, roztroušené takřka po celé Sahaře, svědčí o přítomnosti Berberů už v nejstarších dobách, jejich obsah ale stále zůstává tajemstvím. Dodnes se nepodařilo nápisy rozluštit, protože jsou psány neznámým jazykem, zřejmě prastarou variantou berberštiny. Kresby znázorňují lovce a bojovníky, ale také žirafy, slony, krávy a další zvířata, která tu žila v dobách, kdy Sahara byla ještě zelená.

Pokračujeme v cestě a zdoláváme hradby kamenitých hřebenů. Je až neuvěřitelné, že se přes ty obrovské hromady ostrých kamenů dá autem projet. Za každým vrcholkem se otevírá další a další nekonečný prostor. Tu a tam se krčí ostnatý keřík nebo podivně zkroucený pahýl stromu, jinde jsou poházeny velké popraskané balvany. Často je to jen holá rovina pokrytá pískem s oranžovým nádechem a končící kdesi v dáli v lehce nažloutlém oparu, tam, kde se nebe stýká se zemí. Vypadá to, že za obzorem země končí a dál už je jen prázdno, nic. Pohled na vzdálené kraje vyvolává v člověku pocit neomezené svobody a současně podivné mrazení v zádech z prostoru, který člověk sice vidí, ale neví, co se v něm skrývá. Není divu, že je poušť ve vědomí Tuaregů plná zlých duchů. Čím je prostor vzdálenější, tím jsou duchové početnější a zákeřnější. Jediné bezpečí představuje domov, tedy stan.

Kočovný život

Stan je centrum rodinného života, bezpečné útočiště před okolním světem. Tam se duchové neodváží, tam vládne žena. Stan je její, ona ho přinesla do manželství a zůstává jeho majitelkou. Muž je pouhým hostem, nic mu tady nepatří. Ona je paní domu, a pokud dospěje k přesvědčení, že ji to už s ním nebaví, jednoduše stan sbalí a vrátí se „k mamince“. Muž nemůže nic dělat a zůstává sám uprostřed světa plného nebezpečí, bez střechy nad hlavou, a navíc s pošramoceným společenským postavením. Rozvody jsou běžné a většinou z popudu ženy. Je tedy pochopitelné, že se Tuaregové chovají k ženám s náležitou úctou. Tuarežský stan je velmi skromné, ale důmyslné obydlí.

Je zařízen tak, aby zajistil vše nutné a zároveň se dal snadno přestěhovat. Je velmi nízký a dost široký, aby poskytoval co nejvíce stínu. Klasickým materiálem je kozí kůže, která dokonale ochrání před deštěm i větrem. Po stranách se jeho konce přivazují ke kůlům podle potřeby: nízko u země, když je třeba stan zavřít, pouze z jedné strany na ochranu před prudkým větrem, anebo naopak vysoko, když je příliš horko a každý závan větříku přináší příjemné osvěžení. Baye a jeho rodina žijí tradičním kočovným životem, který se od dob legendárních „pánů pouště“ příliš nezměnil. Poušť je jejich životem a nic jiného neznají. Jejich tábořiště tvoří dva stany postavené uprostřed kamenité planiny. V jednom bydlí stará Bayova maminka a ve druhém Baye s manželkou a šesti dětmi. Uvnitř stanu jsou po stranách navršené smotané přikrývky, pár kusů oblečení, nádobí a několik plechových krabic. Na tyčích konstrukce jsou zavěšené pytle s dalšími rodinnými poklady.

Prostředek je prázdný, aby se podle potřeby zaplnil koberečky na sezení. Opodál, v závětří vysokého kamene, se nachází kuchyň čili ohniště s železným hrncem postaveným na třech kamenech a s velkou hromadou suchých větví. Rodina vlastní velké stádo, jediný majetek a zdroj obživy. Velbloudi a osli zůstávají i přes noc na nedaleké louce, ale kozy a ovce se přivádějí každý večer do tábořiště. Mohly by se totiž lehce stát kořistí šakalů nebo hyen. Obzvlášť hyena je noční můrou Tuaregů, protože v noci vychází ze svého úkrytu ve skalách a dokáže najednou zakousnout až padesát kusů dobytka. Tábořiště v noci bedlivě střeží minismečka tuarežských psů, známých pod názvem azawakh. Když se někdy psi rozštěkají, Baye vstává a s holí v ruce vyrazí do tmy obhlédnout, co se děje v okolí.

V létě se spí kvůli horku venku, velmi jednoduše, jeden vedle druhého na kobercích a dekách. Probouzíme se, když začíná teprve svítat. Naskýtá se mi fascinující podívaná, kdy se jedna polovina rozlehlé krajiny topí ve tmě a druhá se postupně zalévá vycházejícím sluncem. Kdosi už rozdělal oheň a voda v konvici začíná bublat. Popíjíme čaj a kozí mléko, vleže a dlouho. Příjemný chládek se musí vychutnat. Pak se Baye zvedne, kývne na Ibrahima a oba odcházejí ke zvířatům a odvádějí je na pastvu. Čtrnáctiletý Ibrahim, nejstarší syn, tráví celé dny se svým otcem a učí se řemeslu chovatele velbloudů. Doprovází otce i na cestách, aby se z něj stal pravý Tuareg, který poušť a všechny její nástrahy dokonale zná a dokáže se v ní orientovat i potmě.

Ženy zůstávají v táboře a věnují se „domácnosti“ a dětem. Úklid není náročný, za chvilku je všechno srovnané uvnitř stanu do úhledných hromádek, v trošce vody se opláchne nádobí od večeře a potom se dámy věnují toaletě. Vzájemně si češou husté kadeřavé vlasy a splétají je do copů. Na umytí obličeje a rukou musí stačit malý hrneček, vodou se úzkostlivě šetří. Díky extrémně suchému podnebí v kombinaci s pískem a větrem je v poušti stejně všechno čisté. Písek každou nečistotu odrhne a vítr ji odnese.

Mezi ženami

Syetta, Bayova manželka, je statná a usměvavá žena středního věku, klidná, věcná a rozhodná. Žena se u Tuaregů těší velké úctě, ale na růžích ustláno nemá. Muži jsou často pryč, a je tedy na ní, aby si sama poradila, když bouře strhne ohradu pro zvířata, když se zatoulá ovce, onemocní dítě, vyschne studna či dojde dříví. Tuarežky nejsou žádné křehotinky, jsou to silné, rázné a sebevědomé ženy, které jen tak něco nevyvede z míry. Řídí celý tábor a kromě vaření se starají o děti, hlavně ty nejmenší. Starší děti se pod jejich vlídným dohledem starají o sebe navzájem. Mladší poslouchá staršího a zároveň je pod jeho ochranou. I úkoly mají pevně určeny: dívky chodí pro vodu a dříví, chlapci pasou menší zvířata a dojí je. Nic však není dogma, v případě potřeby se role můžou promíchat, a tak lze vidět děvče jako pasačku anebo otce rodiny, jak vaří večeři, aniž by se tvářil, že je to pod jeho úroveň. Šestnáctiletá Raichatu je děvče na vdávání, kopie své matky jak ve vzhledu, tak v chování.

Srovná své sourozence jedním pohledem a zastane jakoukoli práci. O něco mladší Raicha je ještě plachá dívenka, držící se sestry jako klíště. Dopoledne se obě vydávají k blízkému jezírku pro vodu a berou mě s sebou. Kráčíme přes rozlehlou zelenou louku plnou spokojeně se pasoucích zvířat všeho druhu. U jezírka je houf dětí, skáčou do vody, cákají a strkají se. Typické koupaliště plné dětského křiku a veselí. Opodál se pasoucí vebloudi občas natáhnou zvědavě dlouhý krk, shovívavě pokývají hlavou a pokračují nevzrušeně ve žvýkání. Přitahuji pozornost jakožto cizinka a Raicha se sestrou se tváří důležitě, že přivedly takovou atrakci. Nakonec naplní pomocí hrnečku dva gumové vaky vodou z jezírka a přivážou je pod břicho oslíkům, přičemž pečlivě podloží provaz polštářkem, aby se jim neodřel hřbet.

Když jsme se vrátily do tábora, bylo už k poledni a vedro bylo nesnesitelné. Vděčně jsem vplula do stínu ve stanu a Raichatu přelévala vodu z gumového vaku do vaku z kozí kůže, zavěšeného na tyči. Připomíná svázanou kozu, kromě hlavy a kopýtek nic nechybí, ani srst, jíž voda lehce prosakuje, a vak je tak stále mokrý. Díky tomu zůstává voda i v největším horku chladná. Taková kozí lednička.

Syetta mezitím připravovala na ohništi oběd. Jídelníček není příliš pestrý, střídá se rýže a těstoviny vařené ve vodě a oleji s troškou kozího masa, k obědu i večeři. Občas je místo těstovin tagella, chlebová placka z mouky smíchané s vodou, upečená v písku pod žhavými uhlíky a rozdrobená do šťávy z masa. Po obědě následuje siesta. V podstatě jde o to, přečkat to nejhorší vedro. Odpočinek ale netrvá dlouho, děvčata opět jdou pro vodu. Nevěřím, že to myslí vážně, vzduch se stále tetelí pod rozžhaveným sluncem. Sotva se ploužím, slečny jsou však plné energie a dobré nálady.

Po návratu nás poctí svou návštěvou jakási sestřenice s kamarádkou z nedalekého tábora. Hned se rozkládají koberečky a polštářky a rozproudí se živá konverzace plná smíchu. Práce se odkládá, radost ze setkání je veliká. Návštěvy jsou časté, protože to je příležitost, jak se dozvědět novinky a zpestřit si poměrně jednotvárný život.

Večer se vrátil Baye s Ibrahimem a začíná padat tma. To je doba na modlitbu, jedinou za celý den. Tuaregové jsou velmi umírnění muslimové. Pravidla islámu dodržují jen částečně a doplňují je starými zvyky. Jsou pověrčiví, věří amuletům a přírodním silám. Proti zlým duchům mají spoustu triků, jako je například dýka pod hlavičkou novorozence nebo nošení meče po dobu sedmi dnů při vstupu chlapce do dospělosti. Modlitba probíhá diskrétně a stranou. Někteří se jí věnují pečlivě a poctivě, jiní ji rychle odbudou. Syetta a Raichatu se uprostřed modlitby na sebe podívaly a zničehonic dostaly záchvat smíchu.

Smích a žertování jsou u Tuaregů velmi oblíbenou činností. Sedmiletá Tabilal, jedno z nejmladších dětí, se smála čtyřiadvacet hodin denně. V životě jsem neviděla veselejší dítě. Uprostřed pusté roviny, bez jediné hračky, ať si hrála s klacíkem, nebo pomáhala při vaření, pořád byl slyšet její zvonivý smích. Když jí mladší bratr Ikas klacík sebral, zlostně ho okřikla, ale vzápětí se dala do smíchu. Ikas se nejdřív lekl a pak se rozesmál taky. A tak to šlo stále dokola. Ikas je druhé nejveselejší dítě, co znám.

Písečná bouře

Po modlitbě se rozloží koberce venku u stanu a čeká se na večeři. Baye připravuje čaj a diskutuje se, jako ostatně pořád. Mlčeti zlato tu neplatí, Tuaregové mluví bez ustání, asi tím zahánějí zlé duchy. Mezitím padla tma a jediným zdrojem světla je měsíc a plápolající ohýnek. Syetta nakonec přináší velkou mísu s jídlem, z níž jí celá rodina. Toto společné hodování z jedné mísy je velmi intimní, vnáší do vztahů zvláštní důvěrnost, která je vyhrazena jen rodině a nejbližším přátelům. Když přijde návštěva cizích lidí, muži a ženy jedí odděleně, prý aby nebyly ženy uváděny přítomností cizích mužů do rozpaků. No, nevím, neřekla bych, že zrovna ženy lze snadno uvést do rozpaků. Po jídle koluje hrnek s mlékem a čaj, hovory pomalu slábnou, jeden po druhém usíná.

V noci mě probudí křik. Kolem tma tmoucí, pobíhající lidé a větrná smršť. Raicha mě nasměruje do stanu, kde už všichni v horečném spěchu rozkládají přikrývky a přivazují konce stanu k tyčím těsně u země. Po chvilce je stan uzavřený a všichni sedíme namačkáni uvnitř. Zrovna včas, vítr venku sílí a temný hukot je stále silnější. Pak už není slyšet vlastního slova, písek bičuje napnuté plátno, které se zoufale nadouvá. V uzavřeném stanu je nesnesitelné vedro a dusno, ale všichni se tváří jakoby nic a vesele si povídají. Asi po hodině začíná konečně bouře slábnout a pomalu se vzdalovat. Jakmile to nejhorší pomine, je stan zase otevřený a koberce venku. Za zvuku vzdalující se bouře všichni opět usínají.

Ráno ani stopa po dramatické noci. Nebe vymetené a rodinka nerušeně pokračuje ve své obvyklé činnosti. Občas si kočovníci zpestřují večery hudebními dýchánky zvanými tendé. Dámy sedí kolem malého bubínku, což je ve skutečnosti obrácený dřevěný hmoždíř potažený kozí kůží, jedna z nich bubnuje a zpívá dlouhé monotónní písně, ostatní tleskají do rytmu. Když se koná společenská slavnost, přidávají se navíc i pánové, kteří kolem tleskajících žen pochodují na vystrojených velbloudech a předvádějí jejich krásu a eleganci. Podle tradice se takto snaží získat srdce mladých žen a dívek.

Civilizace v poušti

Mnozí Tuaregové dnes hledají způsob, jak si tvrdý život v poušti ulehčit, a usazují se v okolí vesnic a městeček, která vyrostla v místech bohatých na vodu a pastviny. Kočovníci tak kombinují tradiční život s městským pohodlím. Sarid je vysoký, štíhlý postarší muž v tradičním bubu a šátek mu zakrývá téměř celý obličej. Jako vystřižený ze staré pohlednice, přitom neudělá ani krok bez auta a mobilního telefonu. Chová ovce a kozy a k tomu si přilepšuje jako turistický průvodce.

Jeho tábořiště se nachází šest kilometrů od městečka Aguelhoku a skládá se ze tří kožených stanů, dvou chýší z větví a minidomečku z cihel o jediné místnosti. Jeden stan vlastní Saridova matka, druhý jeho žena a třetí snacha, manželka nejstaršího syna. V táboře bylo ještě pět Saridových dětí, jedna vnučka a několik synovců. Neustále přicházel na návštěvu i některý ze sousedů nebo pár dětí z okolí, takže tu bývalo opravdu živo. Sarid je velmi vitální a laskavý, ostatně jako celá jeho rodina.

Když jsem přijela, postavil na čaj, usadil mě na kobereček a zahrnul otázkami. Uprostřed rozhovoru zazvonil telefon zavěšený na stromě. Sarid vyskočil a začal halekat do telefonu, že to musely slyšet i kozy za kopcem. Jeho dcera Tamoye, která mě zpovzdálí zvědavě pozorovala, toho využila, přiskočila a ujala se přípravy čaje místo Sarida. Zpočátku s plachým úsměvem, ale po pár minutách bezstarostně šveholila, jako bychom se znaly léta.

Vtom se strhla bouře. Všichni jsme se namačkali do cihlového domku a pozorovali, jak nebesa chrlí přívaly vody. Děti to ale dlouho nevydržely, vybíhaly do deště a s divokou radostí pak cákaly na ostatní. Déšť ustal stejně náhle, jako začal, a prostředkem tábořiště se valily proudy vody. Tamoye mě bez okolků chytla za ruku, z druhé strany popadla malého Barahima, vykasala si sukni a vlekla nás radostně vodou proti proudu. Barahimovi se to velice líbilo a rozřehtal se na celé kolo. Což mu vydrželo i další dny – třetí nejveselejší dítě.

Druhý den bylo tábořiště opět zcela suché. Sarid vyměnil velbloudy za auto, a tak neodchází ráno na pastvu, ale jede do města na nákupy a k obecní studni pro vodu, kterou přiváží v plastových kanystrech. Vždycky říkal, že bude za hodinku zpátky, ale pravidelně se vracel až odpoledne. Zvykla jsem si brzy na to, že pár minut znamená několik hodin a „hodinka“ půl dne. Pochopitelně, když člověk potká známé nebo se staví u příbuzných, je třeba prohodit pár slov, poptat se na zdraví, na rodinu, na práci, na další známé… To chvilku zabere, obzvlášť u Tuaregů s jejich výřečností.

Tamoye tedy nemusí chodit pro vodu. Ani by nemohla, chodí totiž v Aguelhoku do školy. To je také jeden z důvodů, proč se tolik Tuaregů usazuje v poslední době v okolí měst. Kočovníci těžko mohou posílat děti do školy, když se stále stěhují z místa na místo, navíc škola stojí hodně peněz. I když Sarid jako průvodce nějaké peníze vydělá, stejně to nestačí na to, aby do školy mohlo chodit všech jeho šest dětí. Kromě dvanáctileté Tamoye má tuto možnost jen její starší bratr Kadaka.

Teď jsou ovšem prázdniny a Tamoye má spoustu volného času. Ráno pomáhá s úklidem, který je tu náročnější než ve volné poušti. Větší pohodlí vyžaduje více domácích prací. Deky a koberce se rovnají do chýší z větví, kam se ukládá mnoho dalších věcí, pak se musí zamést prostor před domkem, kde se mísí kozí bobky s nedopalky od cigaret a papírky od bonbonů, umýt nádobí a také přeprat nějaké šatstvo. Kočovníci vystačí s několika kusy, které se perou velmi zřídka, spíš se nosí do roztrhání a pak se nahradí novými. Modernější Tuaregové mají oblečení více a často ho střídají. Móda proniká i do pouště a lze tu vidět různobarevné kreace. Kdeže jsou „modří páni pouště“! Mládež, hlavně kluci, se zhlédla v „západním“ stylu a přes den chodí často v tričku a džínách, ale když vyráží na návštěvu či do společnosti, tradiční oděv přichází opět ke slovu. Když je tábor uklizený, Tamoye mi s nadšením dělá průvodkyni.

Gelty jsou skalní jezírka ukrytá uprostřed kamenitých hor, často s ledovou vodou. Malý zázrak v poušti.

Chodí se mnou na procházky do okolí a ukazuje mi další a další žirafy vyryté do kamenů, vodí mě na návštěvy k sousedům a představuje kamarádky, vysvětluje, jak se dojí kozy či jak se připravuje tuarežský čaj. A všechno je pro ni „úúúžasné“. Občas se k nám přidá její patnáctiletý bratr Abdallah, který má na starosti ovce a kozy. Ráno je odvede na pastvu, ale protože je to blízko a zvířata jsou dost samostatná, během dne se vrací do tábora anebo se staví u kamarádů. Ač nechodí do školy, je zvídavý a leccos se sám naučí. Když jsem ukazovala Tamoyi na mapě svou cestu po Mali, Abdallaha přemohla zvědavost a přišel se podívat. Mapa ho nadchla a brzy se v ní začal orientovat a číst názvy měst. Napsala jsem mu na kus papíru abecedu a on v dalších dnech chodil po táboře s papírkem v ruce a stále si ji nahlas opakoval.

Umění odpočívat

O Tuarezích se říká, že jim práce moc nevoní. Asi jak která, záleží na tom, jestli má pro ně smysl. Mně připadali aktivní až moc. Život v poušti je však naučil silami šetřit. Kdykoli může přijít bouře nebo jiná událost, která si žádá okamžité a rozhodné jednání, bez ohledu na horko, únavu, hlad, žízeň či bolest. V umění odpočívat připomínají kočkovité šelmy – dokážou nabírat síly dlouho a s rozkoší, ale pak, když je třeba, vyvinou udivující energii a vytrvalost. Jednoho dne odjel Sarid jako obvykle do města, Abdallah odvedl své stádečko a v táboře zůstali bratranci Ahmed a Mohamed, urostlí mladíci ve věku dvaceti let. Uvelebili se ve stínu akácie, pokuřovali a diskutovali. Tamoye mě vzala na procházku po okolí, a když jsme se vrátily, chlapci stále leželi pod stromem. Po obědě byla siesta a všichni podřimovali. Děti si šly hrát k sousedům a v táboře se rozhostilo ticho. Talla, Saridova žena, natírala kůži stanu lojem, aby mu navrátila barvu a vláčnost. Zkusila jsem to také, ale ukázalo se, že je to úmorná práce a po hodině jsem odpadla. Talla pokračovala bez oddechu dál.

Chlapci si mezitím nalili hrnek mléka a uložili se opět do stínu. Vtom se objevilo Saridovo auto s dřevěnými prkny na střeše a pěti mladíky uvnitř. Tábor ožil, děti se seběhly, Ahmed s Mohamedem vyskočili a prostor se naplnil halasnými pozdravy. Sarid přivezl stavební materiál a pomocníky na stavbu druhého cihlového domku, protože jeden prý už nestačí. Energicky udílel pokyny a všichni se pustili do práce. Děti, které ukořistily kolečko, vozily cihly sušící se na kraji tábora, ostatní je nosily v náručí nebo na hlavě a nadšeně soutěžily, kdo bude rychlejší. Talla odložila stan a postavila na čaj. Mladí muži přikládali cihlu k cihle a míchali maltu, pokřikovali na sebe a ještě si k tomu zpívali.

Nejusilovněji se činili právě Ahmed s Mohamedem. Slunce bylo stále vysoko a horko vražedné. Polomrtvá jsem ve stínu nevěřícně pozorovala ten mumraj a vděčně přijala od Tally sklenku napěněného čaje. Práce trvala až do soumraku. Po večeři se mládenci nastrojili do barevných bubu, uvázali si pečlivě šátky a s rozzářenýma očima a baterkou v ruce vyrazili pěšky do „města“, vzdáleného šest kilometrů. Na diskotéku.

Tuarežský šátek je multifunkční součást tradičního pánského oděvu. Kromě ochrany proti slunci, větru a písku má i význam společenský, vyjadřuje totiž úctu vůči druhé osobě. Dnes jsou mravy uvolněnější a každý ho nosí, jak uzná za vhodné. Sarid je přes svou modernost značně konzervativní, šátek nikdy neodkládá a stále ho nosí uvázaný tradičním způsobem, tedy přes nos a ústa. Většina se řídí podle situace: doma ho zcela odkládají, v běžné společnosti ho nosí volně uvázaný a při setkání s váženou osobou si jím zahalí i tvář. I když je nošení šátku znakem dospělého muže, tedy až od osmnácti let, chlapci ho s oblibou nosí mnohem dřív, spíš pro parádu.

Moderní vymoženosti

Když se blížil můj odjezd ze Saridova tábora, zeptala jsem se Tamoye, jaký dárek by chtěla za starostlivou péči poslat. Bez váhání vyhrkla: „Mobilní telefon.“ Vysvětlila jsem jí, že telefon je příliš drahý. Chápavě pokývala hlavou a jako alternativu zvolila pastelky. Přání vlastnit mobilní telefon jsem docela chápala, protože ho v jejím okolí měli snad všichni. Za ty tři roky, co je Aguelhok pokryt signálem mobilního operátora, se telefon stal pro místní obyvatele samozřejmostí. Vezmeme-li v úvahu vzdálenosti, pohyblivost i upovídanost Tuaregů, je jasné, že si telefon přímo zamilovali. Navíc ho používají i jako fotoaparát a fotoalbum, hudební přehrávač, herní konzoli, a dokonce i jako baterku. Nejednou si při večeři svítili na jídlo rozsvíceným displejem telefonu.

Tuaregové velmi lpí na svých tradicích a zakládají si na své výjimečnosti, na druhé straně dychtí po „světovosti“. Nadšeně přijímají vše, co se jim může hodit, a bez rozpaků to začlení do svého pouštního světa. Mossa, jeden z bratranců Saridových dětí, přijížděl každý den dopoledne na návštěvu. Na motorce, v dlouhém světlém bubu a s černým šátkem na hlavě, na očích sluneční brýle a s výrazem velkého světáka. Důležitě slezl s motorky, rozvázal si šátek, usadil se na kobereček, pohlédl na své digitální hodinky (jestli je po cestě neztratil) a vytáhl z kapsy mobil. Den co den stejný scénář. Saridova čtyřletá vnučka Bakata už věděla, že když bude chvilku kňourat, Mossa se rozněžní a půjčí jí mobil na hraní. Tuarežčata hračky nemají, místo toho si hrají s telefonem.

Hudba je v poušti velmi oblíbená, a to nejen tradiční tendé. Hudební skupina Tinariwen proslavila moderní tuarežské blues po celém světě a mládež ji tu miluje mimo jiné i proto, že členové skupiny pocházejí z tohoto kraje. Místní lidé nevnímají, že Tinariwen je hvězda světové world music, pro ně je to jejich místní skupina. Ze stařičkého magnetofonu v autě se často rozléhají otevřeným prostorem elektrické kytary a nejen mládež, ale i důstojné dámy se vlní táborem v rytmu hudby. Tuaregové poslouchají i rozhlas, hlavně místní stanici.

Jednou hlásili, že se někomu ztratila koza. Mossa vyskočil, že přesně takovou ráno viděl, vzal Bakatě telefon a volal do studia. Finanční zázemí většiny Tuaregů je velmi skromné, proto se musí často spokojit se staršími výrobky, které mají svá nejlepší léta dávno za sebou. Autíčko jednoho ze Saridových sousedů vypadá, jako by se po něm prošlo stádo velbloudů, kola drží silou vůle, pravé přední dveře nejdou zavřít a musí se za jízdy držet, kličky na otevírání oken jsou utržené, takže za deště do auta prší. Ale jede a slouží se ctí. Obstálo slušně i v závodě se Saridovým téměř zánovním terénním autem.

Potkali jsme se při jednom výletu a pánové dostali chuť si zazávodit. Očka zpod šátků jim zazářila a už jsme se řítili zelenou pastvinou, že kozy tak tak stačily uskakovat. Seděla jsem v historickém autíčku a se mnou dalších patnáct lidí, vzali jsme prostě všechny, kteří potřebovali svézt. Všichni jsme se pevně drželi, auto se třáslo, ale vydrželo. Kdybychom nenarazili na skupinku tvrdohlavých oslů, kteří odmítli uhnout, možná bychom i vyhráli.

Kožený stan dokonale chrání před poledním žárem i pouštní bouří. Je místem odpočinku i společenských setkání.

Krokodýl v poušti

Aguelhok, původně studna a zastávka na transsaharské cestě ke Středozemnímu moři, je dnes malé městečko uprostřed pouště. Má asi tisíc obyvatel, ale v jeho okolí táboří na tři tisíce polokočovníků – na poušť nebývale vysoká koncentrace obyvatel. Díky jeho příznivé poloze si ho oblíbily také zahraniční humanitární organizace, a tak se stal jedním z nejlépe vybavených pouštních měst v zemi. Nabízí moderní studny, rozvod vody i elektřiny, školy, zdravotní i kulturní středisko, hřiště a pokrytí signálem mobilního telefonu. Elektřina funguje pomocí dvou generátorů na naftu, školy jsou vybaveny solárními panely.

Město barevně ladí s okolní přírodou, neboť domy jsou postavené „z písku“ neboli z nepálených cihel, vyrobených ze směsi písečné hlíny a sušených na slunci. Písek je i na ulicích a na dvoře u domu. Postavit dům tu není příliš složité ani nákladné, stavebního materiálu i prostoru je všude dost, stačí vybrat si místo a vykopat trochu písku. Dům tvoří dvorek lemovaný kolem dokola nízkými budovami a zdí. Na dvorku bývá strom, pár keříků, vodovodní kohoutek a satelitní talíř zabetonovaný v sudu. Uvnitř je „salon“ s televizí a koberci, několik místností na spaní, kuchyně a také záchod (zdí oddělený prostor s dírou v zemi). Kromě zimního období se spí venku na dvoře nebo na rovné střeše, uvnitř bývá horko a dusno.

Mnozí obyvatelé městečka vlastní stáda, která jsou v péči příbuzných žijících za městem. Za to jim vozí vodu a shánějí, co je třeba. Jednou za rok se vydávají se svými zvířaty na pár měsíců za pastvinami do pouště. Během dne se věnují obchodu, který v různé formě a míře provozuje skoro každý, anebo se jen tak procházejí po ulicích, s bohorovným úsměvem zdraví kolemjdoucí a sem tam se zastaví na kus řeči. Zdraví se tu úplně všichni, a tak i mně co chvíli někdo srdečně žmoulá ruku a ptá se po zdraví mé rodiny, ač mě v životě neviděl. Návštěvy jsou též ve velké oblibě a jsou přijímány podobně jako v tábořišti: buď se jim nabídne koberec na dvorku, nebo v salonu. Posedět u někoho doma znamená téměř bez ustání zdravit nové a nové návštěvníky. Branka zůstává otevřená, aby pořád nevrzala. Večer se konala taneční zábava.

Hrála místní kapela složená ze tří mladičkých kytaristů a dvou zpěvaček, s repertoárem od Tinariwen. Těsně u pódia je taneční parket a kolem rozprostřené koberce, na nichž sedělo mladé publikum. Všichni nastrojení, chlapci v bubu a s šátkem na hlavě, dívky ve světlých tunikách se stejnobarevným závojem. Mládež se chová spořádaně, vsedě poslouchá hudbu a tleská do rytmu. Pokud přece jen někdo jásá příliš hlasitě nebo překáží ve výhledu ostatním, pořadatelé ho okamžitě uvedou do patřičných mezí. I tanec má svá pevná pravidla. Na začátku každé skladby nastoupí na parket tři chlapci, srovnají se do řady a čekají, až se najdou děvčata, která se k nim přidají. Někdy to chvilku trvá, dívek je méně než chlapců, a navíc dělají často drahoty. Tanec samotný je velmi decentní, chlapci a dívky se vlní v rytmu hudby metr od sebe, občas si pouze vymění místo, případně významné pohledy.

Větší města se od těch malých výrazně neliší, jen se rozkládají do větší šířky a mají víc obyvatel. Kidal, hlavní město celého kraje, má zhruba deset tisíc obyvatel, široké ulice a nabízí i pár institucí, jako je banka či pošta. Je tu velké tržiště, hodně obchodů a také stopy po koloniální nadvládě Francouzů, kteří zde postavili vojenskou pevnost využívanou hlavně jako vězení.

Sváželi sem vězně z celé západní Afriky a nemuseli je ani příliš bedlivě hlídat, každý pokus o útěk se tady, uprostřed pouště, rovnal sebevraždě. Zřídili také zoologickou zahradu s africkými zvířaty. Zoo tu už není, zbyl jen stařičký krokodýl, kterého si město ponechalo jako místního maskota a atrakci. Chudák padesátiletý krokodýl tráví celý život v malém bazénku nedaleko pevnosti a dává zřetelně najevo, že ho to moc nebaví. Být osamělým krokodýlem na poušti není asi žádný med.

Umar se zabývá jakýmsi obchodem a žije už léta v prostorném domě v prestižní čvrti Kidalu nedaleko centra. Jeho žena Aminata je trošku zakulacená, energická a značně upovídaná dáma, která se stále tváří spokojeně a tvrdí, že by už zpátky do volné pouště nechtěla. Zvykla si na městské pohodlí, tekoucí vodu a televizi. Televize je v provozu neustále a střídají se nejrůznější satelitní programy, od Toma a Jerryho přes mexickou telenovelu po zprávy CNN, včetně reklam na parfémy, prací prostředky a hotely u Karibského moře. Před televizí vysedávají hlavně děti a soustředěně zírají úplně na všechno. Těžko odhadnout, co asi vytváří tento zdeformovaný obraz západního světa v hlavičkách malých Tuaregů. Chovatelé velbloudů z nich asi nebudou. Otázkou je, čím jiným se dá v tomto kraji uživit. Obchody tu nejdou, průmysl žádný, zemědělství nerentabilní a turistů málo.

Zatím si Tuaregové vypomáhají různě a přežívají především díky rodinné soudržnosti. Když se jednomu v rodině aspoň trochu daří, musí se s ostatními podělit. V Umarově domě bydlel jeho bratr, toho času nezaměstnaný: „Bratr dostal dobrou práci a začal slušně vydělávat, tak jsem za ním přišel, že u něj budu bydlet. A bratranec si mohl konečně koupit novou motorku. To se tak u nás dělá, když se ti daří, má z toho prospěch celá rodina. A když se nedaří, rodina se o tebe postará. V tom je naše síla.“ Představila jsem si nálet příbuzných, buď rovnou s kufrem, aby se mohli hned nastěhovat, nebo alespoň se seznamem věcí, které nutně potřebují. Tradiční rodinná pojišťovna vzhledem k nepřítomnosti státu v kraji stále funguje.

Síla pouště

Zpáteční cestu přes celé Mali, Bamako a Paříž vnímám jako ve snu, s pouští v duši. S pouští, kde prostor i čas nabývají jiných rozměrů a náš zamrzlý systém představ a hodnot taje pod slunečním žárem jako kostka ledu a vítr ho odnáší kamsi za obzor. Cítím, že mám v hlavě všechno zpřeházené a že už se nikdy nebudu dívat na svět jako dřív.

Smích dětí uprostřed kamenité pustiny, planoucí pohled Tamoye, s nímž mi nosila čerstvě nadojené mléko, závod v polorozpadlém autě mezi uskakujícími kozami, spokojený výraz vetché stařenky podupávající si nožkou do rytmu hudby vyřvávající z auta do širého prostoru, Aghali vztyčený na střeše auta za svitu měsíce, aby zachytil signál mobilního telefonu, to jsou obrazy, které zůstanou navždy vryty do paměti. Obrazy světa, kde vládne prostor, slunce a vítr a kde nabídnutý hrnek vody a vlídný úsměv je nade všechny poklady země. Kde člověk zjistí, že ke štěstí a naplněnému životu toho není až tak moc třeba.

Tuaregové to vědí a uhrančivou sílu pouště by neprodali za nic na světě. Nehledají lepší život ve vyspělých zemích. Neuzavírají se ani do svých tradic a nechtějí být živořící památkou na kdysi slavné pány pouště. Snaží se jít dál a stát se součástí moderního světa. S nezdolnou energií pokračují v životě svých předků a bez mrknutí oka do něj začleňují prvky dnešní civilizace. Bojují o právo žít ve své úžasné poušti naplno a důstojně.

Tuaregové: Lidé jazyka Tamašek

Tuaregové jsou Berbeři a dříve obývali severní Afriku. V 11. století byli zatlačeni Araby na jih, do saharské oblasti. Jejich počet se odhaduje na 1,5 milionu osob, které obývají rozsáhlé území (asi 2 miliony km2) zahrnující většinu centrální Sahary, hlavně horské masivy s přítomností spodních vod, a přiléhající část Sahelu. Jejich území je rozděleno mezi pět států. V Nigeru žije na 750 000 Tuaregů na severu země v pohoří Air a v údolí Azawagh s centrem ve městě Agadez. Na severu Mali žije asi 500 000 Tuaregů v pohoří Adrar des Ifôghas (Kidal), v oblasti Azawad (Timbuktu) a v údolí Azawakh (Ménaka, Gao).

V jižním Alžírsku žije na 50 000 Tuaregů v horách Hoggar (Tamanrasset) a Tassili n’Ajjer (Djanet). Malou skupinku tvoří Tuaregové v Libyi (15 000 na západě – kraj Fezzán, město Ghât) a v Burkině Faso (15 000). Tuaregové tvoří etnickou skupinu se společným jazykem (tamašek) a společnou kulturou, kterou tvoří systém hodnot, uspořádání společnosti, způsob života a tradice. Vzhledem k rozsáhlému území, které obývají, existují mezi jednotlivými oblastmi výrazné odlišnosti.

Berberský původ je řadí k bílé rase, ale vlivem asimilací se sousedními etniky, arabskými a černošskými, má většina Tuaregů vzhled míšenců. Lze se setkat i s „černými“ Tuaregy, často bývalými otroky, kteří přijali tuarežskou identitu. Název Tuaregové převzali Francouzi z arabštiny. Je zřejmě odvozen od plurálu slova Targi, což znamená obyvatel oblasti Targa (tuarežský název pro kraj Fezzán v Libyi, odkud údajně Tuaregové na jih Sahary přišli). Sami Tuaregové se nazývají Kel Tamašek čili lidé, kteří mluví jazykem tamašek, případně používají výrazy Imuhar, Imušar či Imužaren (svobodný), podle regionální varianty.

Dnešní Tuareg si zakládá na tradicích, ale nežije ve středověku. Poušť křižuje v džípu a používá mobil. Více o Mali a další články i fotografie najdete na webové adrese www.lideazeme.cz/zeme/mali

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články