Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Kam se ztrácí hlas duchů

032-000.jpg
Dalibor Demel, Čtvrtek, 4. prosince 2008
O Původních a Jemných lidech, lesních pannách, šamanech a léčitelích a také o lidech nové doby z pralesů Malajsie.

Původní obyvatelé Malajsie postávají kolem silnic a pohřbívají divokou minulost. Lidé, kteří se milují s duchy, odcházejí za dřevěnou ohradu do svatých hor. A lesní tvory vysoké jako stromy za čas už nikdo nezavolá. Chcete slyšet legendy z úst jejich hrdinů? Pospěšte si. Už dnes je skoro pozdě.

Je příjemné trávit čas s lidmi z civilizační hranice. Pijí stejné pivo, vaří si stejné párky, ale žijí v tekuté realitě, v níž svět mrtvých a živých odděluje prkenná ohrada.

Šamančina vnučka pracuje u kasy v supermarketu, ale domů se vrací do džungle obydlené duchy.

Když si lovec za peníze na jídlo koupí kořalku, musí vzít foukačku a skolit pár veverek. Nebo třeba vybílit chatu sousedovi.

Muslimští a křesťanští misionáři loví nové duše a za podpis nabízejí peníze, motorky nebo prominutí zbytku trestu.

Lidé z malajsijských kmenů Orang asli prodělávají pomalou kulturní smrt. A mnoha z nich to vlastně ani moc nevadí. Každá další plantáž olejových palem na mýtině původní džungle je učí nové věci a nutí zapomínat staré. Před sto lety je Malajci a Batakové lovili flintami, vypalovali jejich vesnice, dospělé muže zabíjeli a ostatní prodávali do otroctví.

Říkali jim kafirové – nevěřící -nelidé, divoši, šelmy džungle. Ještě před padesáti lety o nich mluvili jako o sakai, což znamená otrok a pro temuanské starce neexistuje horší nadávka. Dnes se sakai nevyslovuje, ale pořád je v myslích lidí. Kdykoli stát rozhodne, že je potřeba vykácet džungli, musejí rang asli vyklidit vesnici. Někdy dostanou motorku, někdy peníze, výjimečně dům. Mluví se o etnocidě a stádech trojských koní v podobě ledniček – kdo si může ulovené maso zmrazit, nemusí se dělit se sousedem, a kolektivní duch vadne. Ano, dějí se do nebe volající věci, pramenící z pohraničního chaosu. Opilý nápadník náčelníkovy dcery, která otěhotněla s někým jiným, svou lásku přepadne v džungli, zabije a rozřeže na kusy. Je chycen, zavřen, a protože ve vězení konvertuje k islámu, dostane peníze na motorku a po šesti letech se vrací do rodné vsi. Tohle se stalo v Pertaku, vesnici kmene Temuan, deset minut autem z Kuala Kubu Bahru.

Já ale nechci mluvit o bezohledné síle obchodních zájmů, které vítězí nad neelektrifikovanou minulostí. Rád bych jen poslal dál pár vzkazů od Orang asli, kteří mě pozvali na návštěvu a nevadilo jim, že zůstávám dlouho a jsem zvědavý. V horách nad Kuala Kubu Bahru totiž nežijí jen opilci a vrazi nastávajících rodiček, ale i muž, který si už přes padesát let užívá společnosti krásné nestárnoucí ženy. Ženy z neviditelného lesního národa jménem Orang halus neboli Jemní lidé. Tušíte správně: Utat spí s elfkou, rusalkou, s lesním duchem ženského pohlaví, a v Pertaku mu všichni závidí.

On ale do vsi chodí málokdy.

Musel jsem za ním do jeho domu v džungli, daleko proti proudu řeky. Seděl na zemi, čistil zeleninu a mlčel. Stařík s jasnýma očima a moderním účesem. Usmíval se, ale mlčel, o Orang halus nic vyprávět nebude. Moje chyba -neměl jsem tak zuřivě vytahovat zápisník a foťák. No nic. Udělal jsem hodinové kolečko po lese a zkusil to znovu, tentokrát jen s ušima a pamětí. Utat mou snahu a němou omluvu pochopil. A při čištění tapioky mi o sobě vyprávěl následující pohádku.

Lidé za prkennou ohradou

Sladkosti pro Utata jsem koupil v obchodě, v němž u kasy sedí krásná Apin, vnučka pertacké šamanky Awy. Awě je sice přes sedmdesát, ale má zálusk na Apinina milence Shanea, syna Angličanky a malajsijského Inda. Na Shanea její magické obřady pochopitelně nezabírají, takže šamanka je přesvědčená, že odněkud získal zvlášť mocné kouzlo. Jenže sotva jsem se vrátil od Utata, málem se mohla přesvědčit, že proti kudle Shane žádné zaříkadlo nevlastní.

Měli jsme tu pokus o vraždu. Místní rváč a opilec Uha zastavil Shaneovo auto a s kudlou se ho snažil vytáhnout ven.

„Tohle už nebyla sranda, chtěl mě zabít, viděl jsem mu to na očích!“ Kvůli krásné Apin. Shane s ní žil navzdory nevraživosti celé vesnice nadivoko a odmítal zaplatit jejím rodičům tisíc ringgitů jako svatební poplatek. Uha jim nabídl čtyřnásobek, ale Apin prostě miluje Shanea. Milostné drama. „Chtějí prachy, chtějí prostě pár dní ožíračku, ale to se šeredně pletou,“ vykřikoval Shane.

„A teď se mě ten opičák pokusí podříznout. Abych se bál jít do lesa, krucinál! A jak mám dostavět dům? Budu muset na skály kolem domu namalovat oči a pověsit tam kravský lebky. Stejně si myslej, že je to prokletý místo, tak jim ho pořádně začaruju!“ „Můžou si na tebe počkat jinde, ne?“ namítl jsem.

„Jo, to můžou, ale to už bude aspoň blíž vesnici. Sakra! A Apin mi vyčítá, že jsem šel na policii. Prej je to akorát podráždí. To se mám nechat skoro odkrouhnout a mlčet?“ Přišla Apin a pohodila černou hřívou: „Uhu nikdy, je to zvíře.

Jeho první žena spáchala tři dny po svatbě sebevraždu.“ Pertak vypadá jako idylická víska přátelských lidí, kteří žijí přesně podle zeleného klišé „tak nějak v harmonii s přírodou“. Nicméně pod povrchem kvasí Bronx. Vláda Pertak vystěhovala z původní asi dva kilometry vzdálené osady, kterou teď zatopila přehrada, a nechala pro přesídlence postavit zděné domky. Každý dostal finanční odškodnění třicet až padesát tisíc ringgitů, což je v zemi, kde se bohatě najíte za čtyři ringgity, dost peněz. Takže je za co pít. Šamanka Awa o tom ví své. Její muž býval vyhlášený bomo, šaman a léčitel. „Ale teď už akorát chlastá,“ stěžuje si Awa, „a pořádný sawai jsme už nedělali ani nepamatuju.“ Sawai je obřad, při němž se hodně zpívá a tancuje. Vesničané tak dřív posilovali kmenovou sounáležitost a spojení se světem duchů. Dnes už mají televize, takže nehmotné bytosti z lesa moc nepotřebují. Sawai, na který mě za pár dnů pozvali, připomínal spíš večírek pro kamarády. Nekonal se ve vsi, ale v haciendě. Pár přátel, kteří si zvykli jezdit do Pertaku odpočívat, si ji pronajalo na víkend a pozvali známé ze vsi. Nezávazná vzpomínka na staré časy.

Postavy ve tmě sedí v řadě vedle sebe a tlučou o zem nestejně dlouhými bambusovými holemi, dumdum-dum, Shane mručí na didžeridu, já se nalokal odvaru z magických hub a taky dostal píšťalu. Nejsilnější písně umí Awa. Awa v černém kulichu, triku, s jemným líčením, vyzývavým pohledem. Potím se, jak honím prsty po dírkách, a šamanka zpívá jednu ze svých čtyřiceti magických písní, z nichž každá volá jednoho nebo víc pomocných duchů.

Možná vybrala tu, jejíž slova člověka odnesou za dřevěnou hranici světa mrtvých. Awa mi řekla, že píseň do záhrobí se musí vždycky dokončit, jinak se účastníci obřadu nevrátí.

„A jak to tam vypadá, Awo?“ „Je tam krásně, svatý hory, hodně ovoce. Žádný starosti.“ „A co peklo?“ ptal jsem se. Awa byla zvědavá na svět, pracovala v nemocnici, v cínových dolech, slyšela o vynalézavých mukách, jimiž velká náboženství drží hříšníky u krku.

„Peklo není, ale když se někdo zaživa chová zle, jeho duch se ztratí.“ – „Navždycky?“ „Proč navždycky, jak by se něco mohlo stát navždycky?“ Vyměnil jsem flétnu za primitivní hoboj, ale ne, strašně to skřehotá, radši zpátky píšťalu, nechci rušit Awin zpěv. Ona cestu zpátky najít umí. Když onemocní dítě, které ještě nemá umřít, vydá se za ním a přivede ho po cestě ze spletených listů. Jen ona ji dokáže objevit v mlze. Použije bambusy nebo ozpívá vodu, vypije ji a pak sleduje bílou nit. Je zkušená a talentovaná, už ve čtrnácti odešla ke slavnému temuanskému šamanovi do sousedního státu Pahang. Žáci se od mistra učí čtyři roky, ale jí dovolil léčit už po třech měsících, hmyzem, rostlinami, písněmi.

Dokázala pak, že lovci srostla zraněná noha za pár dní.

Awě pomáhají uzdravovat Orang halus, duchové džungle i mrtvých lidí a Bůh, síla, která drží svět pohromadě. Dát si houby přímo tady v lese, hmmm. Pokyvuju se spolu s bambusy, ale chce se mi vyskočit z těla a nechat ho, ať se klátí. Awa splétá slova a melodii, je to tenké jako nit, která všechno sešívá, jen na stehy na druhé straně světa není tak dobře vidět.

„Když zpívám, přijde moje babička a další duchové, v noci je vidím tak jasně jako tebe,“ nakláněla se ke mně. „Jsou nazí, ženy mají podprsenky z listů, muži roušky kolem pasu. Taky jsme dřív měli lehký těla jako Orang halus, ale časem ztěžkla a stali jsme se lidma.“ Poslední údery bambusem, všichni mají hlad, jídla je dost, dívám se na Awu, jak si cpe břicho. Musí žít, pracovat, nemůže pořád brouzdat stezkami ze spletených listů.

Musí fungovat i jako léčitelka pro všední den: „Awo, s mou ženou už to dál nejde, zachraň mě!“ Šamanka vyrobí olej a vloží do něj magickou sílu. Muž si pak čtyřikrát denně potírá levé obočí levou rukou a pravé pravou. Manželka to nesmí vidět a za čas se všechno urovná. Awa by prý uměla i zabít. Stačilo by jí znát jména budoucích obětí.

„Ale neudělala bych to. Nesmím překročit pravidla. Špatné následky. Lidi by se to nakonec dozvěděli a zmlátili by mě, nebo rovnou zabili. Když mi ale někdo nezaplatí, můj učitel se o tom dozví a tomu člověku se začnou dít nepříjemnosti, dokud dluh nevyrovná.“ Bambusy jsou sbalené v pytlích, tancujeme, Shane hraje na svoje dřevo. Soukmenovci z Pertaku své šamance nerozumějí. „Mohla bych učit,“ krčí rameny, „ale zdejší lidi to buď nezajímá, nebo se mě bojí. Vždyť i Apin, vnučka, má ze mě strach. Vypadá to, že v Pertaku jsem poslední.“

Jak řekla Nyap ze vsi Tandžung Kelapa: "Jsme noví, moderní lidé." Jezero Mentega jim ovšem otrávila moderní lisovna palmového oleje.

Konec Jemných lidí

U mrtvého jezera Mentega poblíž Kuantanu Orang halus neznají. „Jsme noví, moderní lidi,“ poučila mě mladá vdova Nyap. „A já věřím jen tomu, na co si můžu sáhnout.“ Čtyři chatrče se střechami z listů, obnažená hlína, stromy příliš mladé, než aby se jim dalo důvěřovat. Vesnice Tandžung Kelapa je nesmyslně roztažená, prales a jeho lidé ustupují olejovým palmám. Jezero se proměnilo v zarostlou mastnou louži právě kvůli továrně na zpracování palmového oleje. Lov je pro Orang asli z kmene Jakun rok od roku obtížnější, divoké ostrovy s opičími tlupami mizí.

„My se ale nechceme stěhovat,“ prohlásila Nyap. „Chceme tady zůstat,“ převzala štafetu druhá žena.

„Stejně nemáme kam jít,“ pokračovala třetí s nemluvnětem v náručí.

„Do města nechceme,“ dokončil šilhavý Sharip opřený o motorku a dodal, že se občas vypraví na opice a prasata, ale musí daleko a vrací se třeba až za týden. Přinesl z domu dvoumetrovou foukačku a na třicet kroků zasekl šipku do kmene banánovníku. Já jsem doplivl dva decimetry a všichni, včetně dětí, se poprvé usmáli.

Jen drobná Nyap s krásnou tváří zůstala vážná. „V sedmadvaceti přišla o muže a zůstala sama se čtyřmi dětmi,“ ozval se Saleh, můj malajský průvodce. Je jí třicet, neumí číst ani psát a musí se spolehnout na své ruce. Peníze potřebuje, zbytky džungle ji už neuživí, a tak pěstuje ananasy, aby měla aspoň na rýži. Saleh nastartoval motorku a po pěšinách jsme se drncali k dalším chatrčím. Přístřešek dva a půl krát jeden a půl metru stojí na plném slunci, stromy zmizely. Žije v něm muž, žena, tři děti a mužův bratr.

„Jak dlouho jste to stavěl?“ vyzvídám. Mávl rukou a podíval se na mě zarudlýma očima: „Jak se mám vyspat?“ Další zastávka: osada Batu Gong uprostřed kaučukovníkové plantáže a dva staří manželé.

Muž s černými oblouky obočí a hladkou kůží, rozcuchaná žena s vizáží pohádkové čarodějnice. Saleh je bere jako své adoptivní rodiče. Žvýkali jsme betel, z police modrala televize. Orang halus neznali, žádné jemné světy nejsou, žádní duchové, to jsou nesmysly a oni to musí vědět, protože v Batu Gongu žijí už čtyřicet let. Nevěřil jsem jim, nikdo nemůže žít v lese úplně sám.

„Divný, on kdysi býval bomo, vyhlášenej léčitel,“ poznamenal Saleh. „Asi o tom nechtějí mluvit, bojej se, že by ses jim smál.“

Remah od jezera Mentega drží nad vodou malá kaučokovníková plantáž.

Doba tygrů

Remah má prošedivělé vlasy, rudé zuby od žvýkání betelu a na nic si nestěžuje. Usadila nás na rohožku ve svém domě a přinesla misku ořechů a nůž. „A kdy se vám žilo líp,“ dotíral jsem, „dřív, uprostřed divoké džungle, nebo dnes, když je kolem tolik plantáží?“ Remah rozdrtila mezi zuby s prostornými mezerami další jádro a odplivla kus skořápky: „No jistě, že teď.“ Saleh skrýval nelibost za pokašlávání, ale Remah nemilosrdně pokračovala: „Rodiče ještě rozdělávali oheň dřívkama a pro sůl jsme museli tejden veslovat. Jediná cesta vedla po řece. No a teď sednu na motorku a přes plantáže jsem za hodinku na trhu ve vsi. A od státu jsem dostala kaučukovníkovou plantáž.“ Chvíli ještě klábosila se Salehem, pak se zvedla a šla mi ukázat, jak stromům pouští žilou. Vyřezává do kůry rýhy a bělavou šťávu chytá do kelímků, ztuhlou gumovou mízu pak vyklopí jako bábovku a čeká na výkupčího.

Za týden si přijde na dvě stovky, což pro život na hranici džungle a technologického světa stačí.

Půlkruh dřevěných domů s prostornou návsí byl skoro vylidněný, všichni buď lovili, nebo sbírali dřevo. Tohle je jen část osady. Stejně jako Tandžung Kelapa se roztahuje na mnoha kilometrech do osamocených skupin domů. Padesát rodin, dvě stě lidí. Víc by se jich tu neuživilo. Remah mi s velkolepou výměnou posunků a několika malajských slov objasnila, že s manželskou věrností si tu nikdo neláme hlavu. „Ve vsi žije jeden muž se dvěma ženskýma, ale slyšela jsem, že jinde je to i naopak.

Já když se zamilovala,“ plácla si ruku na ňadro, „na nic jsem se neohlížela a šla si za svým.“ Přikolébal se capart s ratanovým míčem a zaměstnal mě čutáním na prašné návsi. Jeho otec, třetí přítomný obyvatel Mentegy, se nudil u stolu pod stromem a plamenem zapalovače likvidoval mravence. Rodiče se nejspíš před čtyřiadvaceti lety dostali k televizi a dali mu jméno Hardyboy.

Vzdělání skončil v první třídě, loví a stáčí kaučuk. „Kdyby ale cena klesla, musel bych do města makat na stavbách. Dvacet ringgitů denně a příšerný vedro. Nejspíš bych to nepřežil,“ sklonil hlavu a smetl mravenčí mrtvoly. „Nejradši bych zůstal v džungli, ale jestli nás vláda vystěhuje…“ Jeho syn si zatím prorocky vlezl do staré kánoe uprostřed návsi.

Hardyboy nás odpoledne vzal na projížďku vratkou dlabanou kánoí. Aspoň pár hodin idyly, obrovských stromů a lián na březích, klidu a šplouchání pádla. Kolem břehů se leskly vlasce s udicemi natažené mezi kořeny. „Večer tam dám návnadu, k ránu vyberu úlovek, tahle voda je bohatá,“ poznamenal Hardyboy od vesla.

Z větví stromů padlých do proudu splývaly sítě. Jsem u divokého kmene uprostřed pralesa, jen oni a já, píše se rok 1800, nikam nespěchám, do Evropy se vrátím až po letech nebo vůbec, je tu teplo, ovoce na stromech, když onemocním, bomo se o mě postará, budu jen tak ležet, žvýkat betel a magické houby; občas si něco zapíšu, nakonec ten papír pošlu po řece v láhvi, budu jen tak sedět ve své chatě a ohlodávat vepřovou kost a pak ke mně přijde… Vypadalo to snadné, skoro samozřejmé, dokud kánoe nepřirazila ke břehu.

Hardyboy zmizel a Saleh se rozhodl, že mě ještě představí místnímu bomovi. Rychle se stmívalo.

„Gohar se sprchuje, musíte chvíli počkat,“ volala na nás sousedka z vedlejší chaty. Stáli jsme a pozorovali velkého makaka přivázaného za krk ke stromu.

Jídlo, nebo mazlíček? Všude se válely plastikové pytlíky, plechovky od piv, kusy papírů, v postupující tmě svítily a bomův dřevěný dům na kůlech nad nimi strměl jako útes.

„Žena se s ním rozvedla, vzala si Indonésana a žije s ním kousek odtud. Indonésané tohle dělají často, aby oblafli úřady,“ poznamenal Saleh. „Když jim skončí povolení k pobytu, zblbnou nějakou Jakunku a zmizí v džungli.“ Konečně se přišourala ohnutá stařecká postava. Gohar, léčitel a znalec duchů. Těžce dýchal, trápilo ho stáří a astma. Dřepl si k zemi, kolena by ho dlouho neudržela.

„Už nemůžu léčit, moje tělo je slabý,“ díval se na mě zakalenýma očima. Dřív dokázal lidi zbavit utrpení kořeny z džungle nebo vdechl magickou sílu do směsi sirehových ořechů, listů a mouky z plodů moře.

„Sežvýkal jsem to, udělal obřad a člověk si kaši přiložil na postižený místo,“ promluvil a rozkašlal se.

Chtěl jsem vědět, jestli by mi pomohl s prasklinou v konečníku, už několik dní a nocí mě trýznila šílená bolest. Chvíli se na mě pozorně díval a pak zavrtěl hlavou.

„Některý neduhy způsobujou duchové z džungle, ale tvůj ne. Jdi radši k doktorovi, nemoc pochází přímo z těla.“ Saleh nakopl motorku a počkal, až se usadím.

„Dávejte si pozor na tygry,“ řekl Gohar. „V poslední době vycházejí z lesa a zabíjejí. Když zmizí draci, přijdou tygři.“

Manu

Kdo má silnější kouzlo

V Cameroon Highlands je chladno, ale místní Orang asli vypadají otužile. A s gustem mi vyprávějí. „Jmenuju se Man.

Cože? Pětatřicet mi je. Sedni si třeba sem, na tu rohož. Ne, ženatej nejsem, ještě nepřišel čas. Hlavně nemám peníze. Na svatbu bych potřeboval dva tisíce, a to je moc. Jak to myslíš – přítelkyně? Buď ženu mám se vším všudy, nebo nemám, ne? A já jsem křesťan.

Tady jsem dostal bibli, chceš něco přečíst? Dřív jsme měli vlastní modlitby a pastoři chtěli, abychom je zapomněli, ale to nejde, máme je v srdci. Přišli před šesti lety a obrátili jednu rodinu a pak se přidali další. Ale my na svoje duchy z džungle nezapomínáme. V noci hrajeme na bambusy a setkáváme se s nima. Ne, Orang halus jim neříkáme. Voláme na ně baengu, sangle, mairana. Jsou velký, jako stromy. Při sewangu s bambusy je cítíme a slyšíme, vydávají zvuky sek-sek, jako opice. Staří je dokážou vidět. Ale všichni je vidíme, když jsme hodně nemocní, a setkáme se s nima po smrti. O Vánocích děláme velkej sewang. To se musí provádět pod střechou a nikdo nesmí odejít, leda když bomo vysloví ochrannou modlitbu. Když se člověku chce na záchod, musí mu to říct, jinak ho posednou zlí duchové, může onemocnět a umřít. Mně jednou do těla nasadili kus dřeva a musel jsem pak bomovi dát deset ringgitů, aby ho dostal ven. Naštěstí ovládal silnýho ducha a ten mu pomohl. Má jich víc, pro každou příležitost jednoho. Bomo ví o duchách všechno, když jeden z nich chce sedm květin, tak je taky dostane. Sewang se totiž nedělá jen tak, vždycky má účel – třeba při svatbě poděkovat duchům za to, že se svatba vůbec koná, a požádat je o pomoc při tom, víš, co myslím, při rozmnožování. Nebo tak projevíme vděčnost po sklizni durianu. Když ale jdu do džungle, spoléhám na Ježíše. Vždycky ho požádám, aby mě ochránil před nebezpečím. Neprosím ho o kořist, jen o bezpečí. Taky po probuzení, před jídlem a před spaním. Ježíš je silnější kouzlo.

My máme vůbec radši křesťanský misionáře než ty muslimský.

Muslimové by nám zakazovali jíst prasata a žáby, a jak by tady asi člověk přežil? A taky nechceme urazit naše strážný duchy a duchy našich předků. Některý žijou ve stromech, v kamenech a musíme na ně myslet. Zajímalo by mě, co je teď s mým otcem.

Umřel před měsícem, tohle byl jeho dům. Šest dní nikdo z vesnice nesměl po setmění ven, protože táta chodil kolem a snažil se pochopit, co se stalo. No a šestej den večer byla pohřební hostina a pak jsme hrob zabetonovali. Je tady za domem, chceš se podívat? Ne, žádný legendy mi nikdy nevyprávěl. Tak tady to je, chápeš, nesmí na něm nic růst, to by urazilo otcova ducha a rostliny by byly nečistý. To je jako s ženou, když má měsíčky. Tehdy nesmí jíst s rodinou, vaří si sama, nesmí maso, dělá jen lehkou práci, a spí zvlášť – leda by byla vdaná, to může spát s manželem, ale žádný tohle, sex. Hele, to je moje máma, taky křesťanka, vidíš, jakej má krásnej křížek?

Hrob Manova otce nesmí znesvětit rostoucí květiny ani zvířata, tak ho raději zabetonoval.

Ale všichni tu křesťani nejsme, třeba soused Luis, co dělá závozníka, ten nevěří ničemu -kromě duchů samozřejmě, protože duchové pochopitelně existujou, to tady ví každý dítě.

Proč tě pořád tak zajímaj? Ty po nich něco chceš? Ale jo, odpoledne můžeme jít do lesa, zkontroluju pasti a foukneme pár veverek, na ty je nejlepší vyrazit tak kolem čtvrtý pátý, to zrovna vylézaj. Vidíš ty šipky? To černý na nich je jed z džungle. Kdyby ses škrábnul, za deset minut je po tobě. Když dostanu opici, musím kus masa kolem rány vyříznout. Jo, taky si to vyzkoušíš. Tak se tu porozhlídni a přijď tak za hodinu, promiň, máma mi něco chce. – Hele, dej mi deset ringgitů na sladkosti. A pak za tu procházku do džungle padesát.

Padesát nemáš? Dvacet? No tak aspoň dvacet. Jasně, až se vrátíme z lesa. – Hele, tak, škyt, můžeme jít, já… Že je za půl hodiny tma? No, hahaha, škyt, to asi jo. Ale já nejsem zas tak opilej, hyk, jo tak, jo, třeba zejtra po poledni. Budu připravenej.“


TEMUANSKÉ STVOŘENÍ I

První lidské bytosti, které Tuhan, Bůh, vytvořil, byly jako figurky bez rysů tváře a bez tělesných částí. Po pravdě řečeno, udělal je dost hrubě a primitivně.

Šel kolem Iblis, Ďábel, a potřásl hlavou. „To není špatné,“ řekl, „ale jestli se ti můžu plést do řemesla, měl bych pár návrhů, jak je vylepšit.“

Tuhan zvedl obočí a zkrabatil bradu. „No tak mi ukaž, co máš na mysli.“

Iblis se dal do práce a vybavil lidi očima, ušima, nosem, ústy, prsty na rukou i na nohou a – genitáliemi.

Tuhan musel uznat, že se Iblisovi opravdu podařilo dobré ještě vylepšit.

„Skvělá práce,“ řekl Tuhan a uznale poplácal Iblise po zádech. „Ode dneška budeme pracovat společně. Já si vezmu na starost Stvoření, ty se postaráš o Design!“ A proto mají lidé v sobě něco ďábelského, i když jsou v podstatě božští.

TEMUANSKÉ STVOŘENÍ II

Tuhan jednou objevil hnízdo s vejci holuba punai a spletl si je s nezralým ovocem. Každý den se díval, jestli už „ovoce“ dozrává. Nakonec přišel, právě když skořápky praskly. Tuhan s potěšením pozoroval, jak se do hnízda vykulila dvě ptáčata s růžovým límečkem.

„Hoho,“ zvolal, když viděl ten zdánlivý zázrak „to je tedy podivné ovoce! Možná bych takhle mohl vytvořit své vlastní děti: nasadím do vejce své vlastní semeno a budu na nich sedět, dokud se nevylíhnou!“ Na první pokus stvořil muže a nazval ho Manusia neboli Člověk. Pak si vzpomněl, že v hnízdě byla dvě ptáčata a zdála se být takhle pospolu šťastná. Zkusil to podruhé, ale narodil se mu zase muž. „Hmm,“ přemýšlel Tuhan. „Jestli se má můj záměr překulit za zárodečné stadium, budeme muset zavést dvě pohlaví.“ Rozhodl se, že dá každému Člověku spolknout vejce. Ten první se jím málem udávil, když se mu vzpříčilo v polovině krku. Druhý ale vejce spolknul bez potíží a zůstalo mu v břiše, právě pod pupíkem. Hned mu narostla prsa a byl připraven mít další děti.

TEMUANSKÉ STVOŘENÍ III

Tuhan udělal lidi z jílu tanah liat. Pak vdechl svého ducha do hliněné postavy a ona ožila. Když Tuhan viděl, že první z rodu Manusia se cítí osamělý, rozhodl se, že mu udělá společnost. Tak Tuhan na svého tvora seslal hluboký spánek a ze spodní části jeho hrudníku mu vyndal žebro. A z toho vytvořil ženu.

ORANG ASLI

Orang asli, malajsky „Původní lidé“, nebo „První lidé“, je souhrnné označení pro původní obyvatele poloostrovní Malajsie. Dělí se na tři hlavní skupiny podle etnické příslušnosti a doby, kdy osídlili Malajský poloostrov. Jako první přišli z jihovýchodní Číny Australo-Melanésané, předkové dnešních Negritos, před sedmi až deseti tisíci lety. Skupinu Negritos tvoří dalších šest kmenů a celková populace činí přibližně tři tisícovky. Dnes žijí hlavně v severní části státu Perak a v Kelantanu a někteří stále kočují. Druhá migrační vlna Austronésanů, neboli Malajo-Polynésanů, pocházela současně z jižní Číny, Taiwanu a z Indonésie. Obě skupiny dnes nazývané Senoi (50 tis.) a Proto-Malajci (40 tis.) se při svém osidlování Malajsie před třemi až pěti tisíci lety mísily. Do skupiny Senoi patří kromě pěti dalších kmenů i Semaiové (27 tis.) z Cameroon Highlands. Jakunové (17 tis.) od jezer Chini a Mentega stejně jako Temuanové (16 tis.) z okolí Kuala Kubu Baru jsou Proto – Malajci. Celkem osmnáct kmenů Orang asli čítá dohromady kolem sta tisíc lidí.

Utat a lesní panna

To byl Utat ještě mladý, velmi mladý, snad kolem dvaceti, Orang asli nekrájejí čas tak přesně. Venku ve světě končí velká válka, z města se ozývají rány, ale než dolehnou sem nahoru, změní se ve slabé hřmění, jako když přes hory přichází bouřka. Šslp, šslp, Utat drtí uschlé listy patami, neloví, jde jen pro hlízy tapioky a prohlédnout pasti na prasata. Džungle škvrčí, praská, houká a Utat poslouchá, mlčí. Je rád, že může jít sám, míří daleko. Klade své nástrahy až nahoře u vodopádů, aby měl důvod nevracet se na noc do vsi. „Ožeň se, Utate, prodal jsem ve městě koše a koupil kořalku, šaman vyléčil ženu z nevěry, duchové pomohli a… Utate, nechceš…“ Ne, opravdu mluvit umí jen les a možná ještě někdo, poslední týdny cítí v zádech pohled. Možná zvědavé oči opic, možná nehybné oči hadů, možná těkavé oči ptáků, neviditelné oči rostlin. Neví, komu patří, jen tuší: pozorují, zkoumají, jsou opatrné. Doprovázejí ho celý den. Brodí se řekou, skáčou po kamenech u vodopádu, odpočívají ve stínu. Past je prázdná, vepř může žít dál, snad přijde za čas, někdy v budoucnu a Utat zase nakrmí vesnici. Sestoupil k zahradě své rodiny, tapioka, mango, durian, žádné ploty ani záhony, tady stačí jen zabodnout sazenici do země a vrátit se pro úrodu. Oči jsou pořád s ním, vidí, jak vyhrabává hnědé hlízy, rozhodují se. Utat sedí u ohně, chytil pár ryb a otáčí klackem, bude to křupat, dobrá večeře, jen sůl zůstala ve vsi. A když zvedne oči do šera, do zelených stínů, uvidí, v co doufal. Je opravdu krásná, mnohem půvabnější než lidské ženy. A vzadu, skoro splývá s kmenem, ještě jedna, oči byly čtyři. Ta bližší, štíhlejší, hezčí, přichází blíž, ale nezdá se, že by používala nohy. Černé vlasy do pasu a lidské oči, mléčně průsvitné tělo, je to skutečně ona, žena ze snu. Utat má důkaz, věří svému zjevení, ostatně o existenci Orang halus, Jemných lidí, nikdo nepochybuje. „Neboj se mě, neboj se, vždyť už se známe dlouho,“ slyšel v hlavě její hlas a věděl, že ona si jeho odpověď přečte. „Víš, odkud jsem přišla…“ „U nás se říká, že zdaleka, z míst za hvězdama.“ Posadila se k němu na zem a mlčky mluvili o věcech, pro něž lidé nemají jména, jen tušení a záblesky, které zmizí dřív, než stačí vzniknout myšlenka. Odešla až k ránu spolu s trpělivou průvodkyní, která celou noc pomalu proplouvala mezi stromy, snad aby chránila místo setkání. Utat se s nákladem zeleniny vrátil do vsi a brzy pochopil, že žít s lidmi je pro něj ještě těžší než předtím. Byl jako rozkročený nad propastí, nedokázal se s nimi tolik radovat a neuměl se ani trápit tak jako dřív, protože na sobě pořád cítil ten pohled a myslel na svět, o němž ho poučila. Vyprávěl to kamarádům a oni mu věřili, nebyli hloupí, vždyť v noci slyší od řeky zpěv, když se Jemní lidé chodí koupat i s dětmi a smějí se hudebními hlasy. Šaman jen pokyvoval hlavou: „Utat má opravdu štěstí, ale dlouho s námi žít nebude. Dívky, zapomeňte na něj, kdo jednou viděl Jemnou ženu, pro toho ty lidské z masa, krve a kostí zmizí. Žádná se nemůžete rovnat věčným kráskám Orang halus, jste příliš těžké, příliš zranitelné a příliš hloupé – co můžete nabídnout muži, jehož si vybrala jedna z Nestárnoucích?“

Utat odcházel do lesa na schůzky se svou přítelkyní, poslouchal a sám jí vyprávěl, jaké to je mít tělo, které bolí, mysl, která pochybuje, a srdce, které se umí zamilovat ze světa do světa. Nakonec z vesnice odešel nadobro a postavil si v džungli dům. Jemná žena za ním přicházela jednou za pár dní, vždycky s průvodkyní, někdy ve dne, jindy v noci. Seděla u jeho postele a povídali si, byli spolu. Utat přestal lovit pro obchod, ona to nechtěla. Když zabil zvíře, poděkoval, že mu dalo své tělo, aby mohl žít dál, z velké kořisti odřízl, co potřeboval, a zbytek odnesl do vesnice. Ošetřoval svou zahradu, pěstoval horskou rýži, lovil ryby a těšil se, až se jeho žena znenadání objeví v zeleni. Dunění z města přestalo, po Japoncích se vrátili bílí muži, Angličané, a vozili do vsi pytle s bílou rýží. Vždycky zůstalo i pro Utata. Přestal pěstovat svou horskou odrůdu a žil ještě jednodušeji, protože byl přesvědčen, že už stejně získal všechno, co život mohl nabídnout. „Může je potkat jen člověk s dobrým srdcem,“ mumlal Utat, šedovlasý, seděl na bobku, zase odřezával hlízy tapioky a uběhlo přes padesát let. „Poslední rok skoro nelovím, jen pár hadů, ještěrky, to nejnutnější k jídlu. Živím se hlavně zeleninou, ona nemá ráda, když bytosti zbytečně umírají, když člověk jen tak láme rostliny. Orang halus jsou strážci džungle.“ Podle Utata se naše světy prolínají a Orang halus mezi nimi dokážou volně přecházet, spojovat hranice ve svých tělech.

„Teprve nedávno mi dovolila, abych se jí dotkl,“ pohladil neposedného bílého psa. „Je pořád tak krásná, jako když jsem ji viděl poprvé.“ Neprozradil mi, jak vypadá milování napříč dimenzemi, jen dodal, že děti spolu mít nemohou a že nikdy neviděl Jemné muže, ale „možná se mi nechtěli ukázat“. „A kolik je tu žen?“ ptal jsem se, možná až příliš dychtivě.

„Spousty, trhají listy, které mají rády, a houpou se na liánách. Dokážou lítat vzduchem, rády si hrajou.“ A pak už zase mlčel a čekal, až mi dojde, že návštěva skončila. Dal jsem mu balíček sušenek a cestou do vesnice jsem se nenápadně a marně rozhlížel mezi stromy.

„No vida,“ povídá Tuhan, „tak tomuhle budeme raději říkat Ona.“

Pomocní duchové se vrátili do svého světa a unavený Mahussin si po úspěšné akci může dát pivo.

Čtyřoký kouzelník a had

Slunce barví vody jezera Chini doruda, jako by v něm rozpouštělo krev. Břehy zátočiny lemují mrtvé, utopené stromy. Někde u dna dřímá obří had Nága Seri Gumum, z mytických nozder mu pošlehávají plameny a proměňují bahnitou břečku v páru. Na hladinu vystupují bubliny. Vesnické dívky nebezpečí nevzrušuje. Převalují se na hladině, vřískají a odpočívají v nafouklých duších. Podle zdejšího zvyku se koupou oblečené, trika a košile se jim lepí k tělům. A velký bomo Mahussin bin Kulat, o jehož kouzelné moci ve vsi Gumum nikdo nepochybuje, se ve své chatě připravuje na noční obřad berubat. Onemocněli dva kojenci, lékaři jim neumějí pomoct. Ani on to nedokáže, ale přivolá svého učitele z Jiného světa. Vrrrrk! Kch! Kch! Ptáci volají ze svých úkrytů, dívky vystoupily na staré dřevěné molo. Dnes večer přijdou, přinesou sušenky, čaj a poslechnou si Mahussinův zpěv. Šplt, šplt, žába skáče po blátivém břehu. Ticho, slunce se ponořilo do rudé lázně a na hladinu vystoupily bubliny. V rákosí se vlní voda, stébla zašustila a zmlkla. V tmavé chatě osvětlené zelenavou zářivkou čekají dvě rodiny, jejich přátelé a zvědavci. Večírek začíná, jídla je dost. Holčička má něco s ledvinami, každý týden se jí nafukuje břicho a pláče bolestí. Teď je klidná a bezvýrazně se rozhlíží. Druhá pacientka upadla a od té doby pořád spí. Mahussin se ženou opustil domov a ubírá se noční vsí. Měsíční světlo se odráží od jeho bílého trika, rudý nápis HUNTER mezi rameny vyzývá duchy tmy k boji. Na dně jezera se pohnul drak a dno pod jeho břichem se rozeběhlo. Tepe vodu strakatým ocasem a míří do hlubin, ke zlatému městu. Bomo sedí na své rohožce jen v sarongu, kouří a chrchlá. V osmdesáti jeho zjev nabyl rysů i barvy uzenáče. Zábava nerušeně plyne, Mahussinova žena připravuje na tácek obětiny: kořen stromu sesiak, pukavou rýži padi, hořké listy sirehu, lepkavou rýži s vejcem, kaši z rýžové mouky a voňavou vodu. V kotlíku zapálila uhlíky posvátného ohně. Bomo típl cigaretu a rukou si žene kouř na tělo, na obětiny pro pomocníky a na velký mělký buben, jehož se ujímá mladík v koutě. Bang-bang-bang-bang, všichni teď šeptají, matky nervózně tisknou své děti. Bomo se chápe střapatých štětek z listů a cáká si na tělo voňavou vodu. Spící nemluvně se probudilo a klidně se dívá. Matky přisedají blíž, čaroděj si přes hlavu přetahuje červený hadr, potřebuje tmu a soukromí. Drak Nága Seri Gumum vlní světélkujícím tělem, úzké zorničky jeho očí se rozšířily do černých talířů. Ryby mu uctivě uvolňují cestu a vytvářejí při tom prchavé obrazce. Dolů ke zlatým střechám má právo plout jen on. Ze dna stoupá matná záře, talíře uprostřed zeleno-žlutých duhovek se zvolna smršťují. Bomova manželka okouřila zásobu pukavé rýže a po hrstech ji hází na svého muže. Bang-bang-bang. Kusem papírové krabice rozdmýchává oheň a přihazuje kořeny. Mahussin sebou škubl, ze záhybů červeného hadru se ozývá drmolení. Volá svého učitele vysoké postavy a protažených končetin. Znají se už padesát let. Obr ho navštívil ve snu a vyjevil mu, že se má stát bomem. Od té doby přichází, když Mahussin při berubatu správně zavolá. Zjevuje se, jen když je třeba uzdravovat, a spolu s bomem pak volá své podřízené duchy. Drmolení přechází ve zpěv. „Přijď, pentimo bowgso, nejmladší bojovníku, vstup do těla téhle dívky a přemoz zlého ducha, objev se a zbav ji trápení!“ Mladík buší do bubnu, tempo se mírně zrychluje. První píseň trvá čtvrt hodiny a Mahussin si pak nutně musí dát cigaretu. Hadí hlava s plamennými nozdrami teď míří kolmo dolů, rozvlněná šipka letící k potopenému městu. Stejně jako Nagovo tělo vydávají zlaté stavby vlastní světlo, takže když drak klesne těsně nad střechy, téměř mizí ve zlatavé koróně. Pomalu proplouvá opuštěnými ulicemi, před královským palácem se zastaví a dlouho se bez pohybu vznáší nad prastarou dlažbou. Bomo mezitím zpívá druhou a třetí píseň, zelenými štětkami přejíždí nahému dítěti bříško. Holčička zírá na rudohlavou postavu a kupodivu nebrečí. Dívky z jezera si šeptem povídají a navzájem si podávají marmeládové sušenky. Stařena občas hodí hrstí rýže. Mahussin při poslední kuřácké přestávce usoudil, že musí povolat dětské duchy, ledvinová bestie se vzpírá. „Volám vás, buduk kecil, zbavte tu malou utrpení, přijďte a vyžeňte zlého ducha, který vysává její tělo.“ Během berubatu má čtyři oči, na každé straně hlavy jedno. Když duchové přijdou, uvidí je. Bang-bang-bang-bang! Zelená štětka se střídavě chvěje ve vzduchu a na těle malé pacientky.

Hadí drak znovu pluje ulicemi, všechno zůstává na svém místě, nic se nemění. Vetřelci sem ještě nepronikli. Zdejší svět je v bezpečí. Okna z barevných skel vrhají na Nagovo tělo pestré skvrny, štěrbiny očí pronikají průzračnou vodou až k obzoru, kde se řady domů sbíhají do jediného bodu. Žádný živý tvor neruší klid, je tu jen drak a hustá černá obloha. Pátá, poslední píseň. Mahussin drmolí, buben víří, štětky poskakují po dětském těle, aby očistily průchod pro léčící duchy. Malá se konečně začala chovat jako normální dítě a řve, ječí, až se zajíká. Matka ji drží, ale na utěšování není čas. Bang-bang-BANG! Bomo se náhle skloní a vítězoslavně ukazuje zlo vytažené z dětských ledvin. Vypadá jako ocucaná hašlerka v loužičce sójové omáčky. Dítě křičí, matka jím chlácholivě třese, ale není to nic platné. Bomo zlého ducha okouřil nad posvátným ohněm a nakonec ho pálí přímo v řeřavých uhlících, které stařena přičinlivě rozdmýchala. Z druhého dítěte žádné zlo nevyjde, i když štětky dělají, co mohou. Ale i tak je všechno v pořádku, Mahussin naznačuje, že spavá holčička je vyléčena. Teď ovšem znovu dříme, kouř ani roztřesené zelené listy ji nevyděsily. Obě matky se nervózně usmívají. Po dvouhodinové operaci bomo odeslal duchy zpět do jejich zásvětní říše a odložil červené plátno. Hosté se usmívají, berubat se vydařil. „Tentokrát to bylo krátký,“ poznamenává jedna z žen, „zažila jsem ho pracovat až do rána. Hodiny stál s listem a svíčkou a dýchal jako jogín.“ Mahussin dostal kromě peněz a jídla dvacet plechovek piva Guinness. O zbytek uhlíků si zapaluje další cigaretu, ssššt, první plechovka přemožena, ssššt, další. Mahussin sedí a usmívá se. Kdosi se ho ptá, co bude po smrti. „Jdeme na lepší místo,“ přivírá oči a sahá po dalším pivu. Hosté se cpou, rodiny pacientek navařily nudle s kuřecím masem. Děti jsou odneseny někam do tmy. „Dřív tolik nepil, to není dobrý,“ postěžovala si jedna z žen a zvedla se k odchodu. Místnost se pomalu vyprazdňuje, Mahussin sedí a spokojeně se usmívá. Myslí na hada, který hluboko pod palmami a inkoustovou hladinou opouští zlaté město jako jiskra zvolna odlétající od plamene. Dokud hlídá jezero, nemocní na březích se budou uzdravovat. Poslední, co zbývá Lovec se opíral o foukačku a žádostivě poslouchal skučící motory aut, unavené dlouhým stoupáním. Slýchal je odmalička, ve dne i v noci. Jeho vesnice se jmenovala Kampung Batu 24. Horním koncem přilepená ke čtyřiadvacátému kilometru hlavní horské tepny, padala po svahu do zeleného mlžného kotle. Cameroon Highlands, vlhké hory čaje a květin pojmenované po koloniálním zeměměřiči. V řeči místních Orang asli by se našla hezčí jména, ale to lovce netrápilo. Silnici měl rád, auta taky, nejraději velké náklaďáky s plachtami, které nahoru do Brinčangu vozí pivo, víno a kořalku. Opilost je silné kouzlo. Umí proměnit džungli ve vtip. Zelené listy na větvích a hnědé na zemi se promíchají a vystřelují na člověka nečekané úkazy. Kmen podobný lidské postavě mává větvemi. Opice dostanou zásah otrávenou šipkou a při umírání se smějí. Ptáci pořvávají veselé historky a snímají z lidí muka neustálého rozhodování. Je pak snazší nevidět z chatrče lesklá auta z měst. Jenže za láhve se platí a lovec zrovna neměl kromě trenýrek, bible a dvoumetrové foukačky vůbec nic. Vrátil se domů, aby odložil zbraň a obezřetně šplhal vesnicí. Sousedé prodávají zeleninu, někteří pracují. A nezamykají. Večer mu už bylo dobře, nakoupil ke kořalce spoustu sladkostí. Jenže vesnice má mnoho očí. Nazítří poslal náčelník pomocníka k lovcovým rodičům se vzkazem: „Uvařte čaj, vezměte sušenky, zítra se všichni sejdeme ve velkém domě. A nezapomeňte přivést syna. Bude slavnost.“ A skutečně: blátivými stezkami přes potůčky a řeku hopká celý Kampung Batu 24. Velký dům leží hluboko v džungli. Ve vsi, spojené s Kampung Batu 24 v jeden správní celek, jemuž vládne slovutný Batin s diplomem a obřadní holí. Ženy si vzaly pestré šaty a ozdobily šíje. Dětem se omyly obličeje a zakázalo se jim házet kamením. Muži se tváří důstojně a důležitě. Mezi nimi jde i lovec, nic neví, jen tuší. Slunce odpařilo mlhu a opičí tlupa se zrůžovělými zadky pozoruje dlouhý průvod nevyzpytatelných bratranců. Dnes se neloví, dnes se pije a jí. Čvacht, čvacht, nohy kalí řeku a ocas lidského hada se smýká řídkým bahnem, bělice odstřelily do čistší vody. Lovce mírně bolí hlava, smeká se častěji než ostatní. Průvod návštěvníků se smísil s místními. Velký dům – zábavní síň i soudní dvůr – hučí vzrušením, napětím, očekáváním. V kotlích se vaří čaj, z rohoží voní jídlo. „Hezké dopoledne, že?“ „Včera jsem dostal poletuchu na padesát kroků, přímo ve skoku mezi dvěma stromy.“ „Podívejte, co mi dal otec misionář!“ „Na čajové plantáže nad Ringlet zase přijeli další Indonésani – jak potom máme sehnat práci my?“ „A ještě šoustají naše ženy!“ „Nešoustají, jsou to křesťani.“ „Ty mlč, ničemu nerozumíš.“ „Ehm, chrrm, hele, už jdou.“ Přicházejí důležití, s vysunutými bradami. Náčelník Batin, s tlustým obličejem a blízko posazenýma očima, jaký mívají neškodní dobráci a sadisté. Jeho zástupce, svalnatý kudrnáč s divokýma očima. Tři mladí nervózní pomocníci, mezi nimiž vyniká Batinův vnuk Nusi. Podobnost tváří zřetelná, úspěšná politická kariéra jistá. Malá panovnická dynastie musí pokračovat. Nusiho čeká náčelnická hůl, moc dostal Batinův otec už od Angličanů. „Lidé, sešli jsme se, abychom objasnili vážnou a politováníhodnou událost,“ oslovil dychtivé shromáždění kudrnáč. Batin nemluví, jeho postavení je příliš vznešené. Lovec zpozorněl, mlhavá předtucha se začíná zaostřovat. „Ach,“ vzdychli rodiče, jimž je všechno dávno jasné. Dvě stě těl vydechlo a zavrtělo se. „Našemu sousedovi a příteli Orimu se z domu ztratilo dvě stě ringgitů. Ori, prosím povstaň a promluv.“ Oslovený složitě a pohnutě vysvětlil, že měl v krabici od doutníků peníze, a když se večer vrátil z lovu veverek a kontroly pastí, peníze zmizely. Dodal, že si je vydělal poctivým prodejem zeleniny a ovocných šťáv a že to pro něj znamená těžkou ztrátu. Kudrnáč se obrátil k náčelníkovi, podrobně Oriho výpověď zopakoval, načež se znovu obrátil do sálu s otázkou, zda se k tomu chce někdo z přítomných vyjádřit. Šepot, šum, lovec pozoruje zemi. Znovu mluví kudrnáč: „Navštívil nás soused a přítel Uman a sdělil, že viděl zloděje, který vešel do Oriho domu a peníze odnesl. Ohlásil to do sedmdesáti dvou hodin po události, a jeho svědectví je tedy podle zákonů lidu Semai platné. Umane, povstaň a promluv.“ Vztyčil se hubený muž a podrobně popsal, jak viděl lovce vplížit se do Oriho chaty. Je si tím jist jako nebem nad hlavou a zemí pod nohama. Kudrnáč znovu zopakoval svědkův proslov Batinovi, předvolal obžalovaného do čela shromáždění a usedl po náčelníkově boku. První pomocník začíná výslech: „Omlouváme se, ale slyšeli jsme vážné obvinění vznesené proti tobě. Je nám to líto, ale musíme se tě zeptat na pravdu, tady přede všemi. Je pravda, co nám řekl soused a přítel Uman?“ „Ne,“ řekl lovec. Bolest hlavy sílila, zapíchlo se do něj dvě stě pohledů. Věděl, co ho čeká. „To je všechno, co můžeš říct?“ „Jo.“ První pomocník zopakoval rozhovor kudrnáčovi. Nastoupil druhý pomocník, po něm třetí. Na lovci, okradeném a svědkovi se všichni střídavě cvičí v umění zdvořilých otázek. „Řekni nám, prosím, pravdu, slyšel jsi, že máme svědka.“ „Nic jsem nevzal.“ „Ctěný Umane, proč říkáš, že to byl on?“ „Protože jsem ho viděl.“

„Jsi si jistý?“ Jídlo mizí v žaludcích, lidé zívají, nejmenší děti spí. „Víš, prosím, jistě, že nejsi vinen? Nechceme se tě nijak dotknout, ale můžeš nám říct, kde jsi byl předevčírem celé odpoledne?“

„Nic jsem nevzal.“ „Kde přesně jsi měl ty peníze schované, ctěný Ori?“ Začalo rychlé stmívání, čaj od lovcových rodičů došel. „Omlouváme se, ale jak to, že máš peníze, když nepracuješ? Lidé tě viděli nakupovat.“ Každé kolo výslechu je pečlivě zopakováno, takže i ti nejzabedněnější posluchači znají všechny podrobnosti nazpaměť. Lovec se přiznal po devíti hodinách.

„Promiň, prosím, to je vše, na co se chci ptát,“ řekl na to jeden z pomocníků. Pro případ, že by někdo zapomněl, zopakoval kudrnatý zástupce náčelníka průběh výslechu a všem se omluvil za případné nezdvořilosti, které by snižovaly jejich důstojnost. Nakonec se obrátil k Batinovi: „Ctěný náčelníku, pečuješ o naše vsi a my ti vzdáváme úctu. Slyšel jsi vše. Rozhodni teď celou svou moudrostí o trestu.“ Náčelník pozdvihl svou hůl a poprvé promluvil: „Zneuctil jsi svůj lid a ves, v níž žili tví předkové. Zákony znáš. Při prvním přestupku zaplatíš 33 ringgitů, při druhém 63 ringgitů, při třetím 163 ringgitů. Protože tohle je tvá čtvrtá krádež, zaplatíš 663 ringgitů. Peníze budou rozděleny mezi mého zástupce a pomocníky, obecní pokladnu a tvou rodinu, která připravila hostinu. Tak praví zákony lidu Semai. To je vše, co jsem chtěl říct.“ Nočním lesem zablikaly baterky, průvod se vracel k silnici. Lovec jde sám, po zádech se mu smekají kradmé pohledy. Po vynesení rozsudku si ho Batin ještě zavolal a domlouval mu, ať pracuje a nekrade. Prý jsou země, v nichž by mu usekli ruku, a jiné, v nichž by ho bili. Za hranicemi Batu 24 by ho zavřeli do vězení. „Jenže my jsme Orang asli a ctíme lidskou důstojnost,“ zdůrazňoval náčelník. Lovec dorazil do své chaty stlučené z větví, lehl si na děravou podlahu a poslouchal, jak déšť buší do střechy z rezavého plechu. Bude muset pracovat, a to je zlé. Mohl by sehnat místo závozníka, jako soused Luis, nebo vyřezávat foukačky a prodávat je turistům. Nebo vyžebrat místo sběrače čaje. Ale co pak? Na pořádný dům a auta, jaká mají lidé z měst, se stejně nikdy nezmůže. Hmátl pro láhev a ucítil v krku příjemné pálení. Za zdí kvílely motory kamionů a šuměly pneumatiky drahých vozů. V mrákotách před usnutím lovce ještě napadlo, jestli jeho lidé nectí lidskou důstojnost hlavně proto, že nic jiného nemají. Pak ale všechno zastřela tma a bylo mu zase dobře.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články