Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Jungfraubahn: Adrenalin na kolejích

104-1.jpg
Autor článku: Petr Fero, Pátek, 17. června 2011
Autor fotografií: Petr Fero
S trochou štěstí prý tímhle vlakem vyjedeme až nad mraky, a tak jsme se těšili, že nad nejvýše položeným nádražím Evropy, v sedle pod horou Jungfrau, skutečně zahlédneme slunce. Paprsky na chvíli opravdu problikly, ale na žádné vysokohorské opalování to rozhodně nebylo. Naopak, vystrčit nos na čerstvý vzduch znamenalo bez přílišné nadsázky zabojovat o život.

„Severní stěna Eigeru se nedá přirovnat k ničemu. Je ojedinělá, ohromná, zdrcující. Téměř do dvoukilometrové výše vyrůstá najednou z doliny zeď kolmého černého kamene a ledu. Ponurá, nepřívětivá. Ve zběsilém tanci víří kolem ní mraky a mlhy. Úchvatnou kulisou nepřetržitě otřásá dunění lavin, svištění kamenů a hukot bouří. Severní stěně Eigeru se nic nevyrovná…“ Tak líčí dramatickou nádheru kulis, jež lemují cestu vlakem na nejvyšší nádraží Evropy, horolezec Radovan Kuchař. Spolu se Zdenem Zibrínem se stali 2. září 1961 prvními Čechoslováky, kteří proklatou severní stěnu Eigeru zlezli.

Teď na jaře v oblasti Jungfraubahn všechno kvete, zatímco v zimě v okolí těchto alpských železnic najdete obrovský lyžařský areál, jehož součástí je i legendární sjezdovka Lauberhorn.

Vydáte-li se na Jungfraujoch, nejvýše položené evropské nádraží ve výšce 3454 metrů nad mořem, budete strašidelnost Eigeru vnímat dost podobně, ne-li ještě silněji, a ani na něj nemusíte lézt. Snad jedině z údolního Interlakenu (570 metrů nad mořem) ho lze za slunného dne zahlédnout jako celkem vzdálenou kulisu – bude to ten levý z nerozlučného tria (Eiger, Mönch a Jungfrau) věčně zasněžených štítů kdesi vysoko nad městem.

Zato jakmile vyjedete do Grindelwaldu (1100 metrů nad mořem), budete mít Eiger na dosah. Obec leží přímo pod hrozivou severní stěnou, v němčině horolezci překřtěnou z Nord Wand na Mord Wand (Vražedná stěna). Ještě stovky výškových metrů nad Grindelwaldem líně přežvykují trávu z pastvin krávy, všechno kolem kvete a svítí slunce -a pak ze záplavy zeleně vyrůstá děsivá severní stěna Eigeru. Jeho vrcholek lze jen tušit kdesi v mracích, o 3000 metrů výš nad Grindelwaldem. A právě touhle scénou projíždí vlak cestou k Jungfraujochu.

Eiger zblízka

Druhý, prostřední úsek víc než dvouhodinové železniční pouti s bezmála tříkilometrovým převýšením je jasně nejdramatičtější. Pod Grindelwaldem vedou koleje ještě relativně širokým alpským údolím ledovcové říčky Lütschine, zatímco mezi stanicemi Grindelwald a Kleine Scheidegg stoupají pod Eigerem (případně lze alternativně využít – třeba pro zpestření zpáteční cesty -sousední větev trati, jež vede namísto Grindelwaldu přes Wengen a křižuje legendární sjezdovku Lauberhorn). A nad Kleine Scheideggem koleje záhy zmizí v tunelu, jenž vede útrobami Eigeru vzhůru k Jungfraujochu.

Nejste-li horolezci, a chcete si přitom Eiger „osahat“ ještě víc zblízka, vystupte cestou na zastávce Alpiglen. V zimě odtud vede báječná sáňkařská dráha s převýšením 300 metrů dolů do Brandeggu, kam sklouznete asi za patnáct minut, v létě naopak můžete podniknout výšlap o 700 metrů výš, k zastávce Eigergletscher. Pochod zvaný Eigertrail zabere nejméně tři hodiny a vede přímo podél úpatí Eigeru.

Horské vsi v okolí železniční trati šplhající na nejvyšší evropské nádraží Jungfraujoch jsou plné hotelů a apartmánů: v zimě je vyhledávají lyžaři, po zbytek roku milovníci čerstvého vzduchu a pohody. Řada obcí se totiž pyšní zákazem vjezdu automobilů.

Mimochodem – fanouškům filmových detektivek tahle krajina bude nejspíš nápadně povědomá. Filmová Vražda na Eigeru, v níž v roce 1975 populární Clint Eastwood režíroval sám sebe v hlavní roli nájemného zabijáka, který při poslední zakázce své „kariéry“ přijel vraždit do Alp během výstupu obávanou severní stěnou, věrně ilustruje zdejší až strašidelnou atmosféru. A to i bez vraždění. Ve filmu si zahrála i místní železnice – právě vlak Eastwoodovi v napjatém závěru zachrání život.

Poté, co všichni parťáci z výstupu zahynuli (kupodivu bez Eastwoodova přičinění), on jako poslední visí ve stěně na laně a záchrana za ním přijede na poslední chvíli po kolejích. Coby pasažéři zdejší železnice můžete také zakusit výhled z Eigeru očima horolezce: zhruba ve třetině výšky severní stěny nad jejím úpatím vyrubali na počátku dvacátého století stavitelé dráhy v jednokolejném tunelu na výhybně Eigerwand ve skále obří okna (žádný strach, jsou zasklená), díky nimž davy turistů denně obdivují z ptačí perspektivy hlubokánské údolí pod Eigerem.

Ale také se začínají prát s vlastním adrenalinem. Je to svíravý pocit, když coby bytost s průměrnou kancelářskou fyzičkou začnete už po pár krocích v řídkém vzduchu zoufale lapat po dechu. A nahoře bude hůř. Jestliže dvě tunelové mezistanice (po Eigerwandu následuje ještě Eismeer neboli Ledovcové moře s bolestně zářivým výhledem na bělostná ledovcová pole pod horou Mönch) leží ve výšce kolem 3000 metrů, v cíli se ocitnete ještě o 500 metrů výš. Nejste-li výškám uvyklí, bude to dost bolet. Nohy ztěžknou, plíce zahoří, a stejně nebudete moci popadnout dech. K totální únavě stačí sotva tucet rychlejších kroků.

Vyhlídka s vichřicí

Během naší návštěvy jsme zkusili nahlédnout na „čerstvý“ vzduch (nádraží Jungfraujoch totiž leží v tunelech pod ledovcem). Ačkoli za obřími okny vrcholové restaurace se občas ukázala modrá obloha a krátký záblesk slunce, jež v té výšce – navzdory venkovnímu mrazu – uvnitř nádherně zatápělo (skutečně, nemají tam žádné topení a s teplem si prý vystačí právě ze slunce, z kuchyně a z lidí), venku kolem vrcholků okolních alpských čtyřtisícovek „ve zběsilém tanci vířily mraky a mlhy“, jak to dokonale popsal horolezec Kuchař.

Přesto jsme coby městští neználci pomysleli na „výstup do otevřeného prostoru“ – na „vyhlídkovou“ terasu místní vědecké observatoře Sphinx, 3571 metrů nad mořem. A že nebylo ve fujavici zhola nic vidět? To byl zdaleka nejmenší problém. Prvním šokem byla oslepující běloba všudypřítomného sněhu, a to i za slunečními brýlemi; druhým pak skutečná rychlost vichru a blesková „facka“ ledovou tříští do tváře. Třetí šok: čepice i brýle nenávratně mizí ve víru okolního běsnění živlů.

Eiger v mlžném oparu nevypadá na štít, který dal zabrat mnoha horolezcům.

Batoh, ležérně přehozený přes jedno rameno, málem letí taky. A kdybych nevážil bezmála metrák, možná bych býval odletěl i já… A jako čtvrtý šok přišla totální sněžná slepota a z ní plynoucí nevyřčená otázka: kam se proboha poděly ty dveře vedoucí zpět do „civilizace“ čili do podzemního nádražního komplexu, v němž se i vymrzlá ledovcová jeskyně náhle jevila jako rajská oáza pohostinnosti? Nakonec jsme „bránu do ráje“ šťastně našli. A aniž bych kdy visel na horolezeckém laně, můj respekt k horám se díky nejvyšší evropské železnici ještě zmnohonásobil.


Na nejvýše položené nádraží Evropy

Cesta na nejvýše položené nádraží Evropy je výjimečný zážitek a podle toho vypadá i ceník jízdného. Základní tarif pro zpáteční jízdenku z údolního Interlakenu je 182 CHF (asi 3500 Kč). Přesto se lze na Jungfraujoch dostat i za výhodnější ceny: 140 CHF dáte za speciální časně ranní či odpolední lístek s výrazně omezeným výběrem využitelných spojů, kolem 100 CHF pak stojí zpáteční lístek pro držitele Swiss Passu, výhodného turistického předplatného na přesnou a čistou hromadnou dopravu ve Švýcarsku (platí na vlaky, autobusy, MHD i parníky a zajišťuje poloviční slevu na lanovky a vysokohorské zubačky – společný jízdní řád viz www.sbb.ch; Swiss Pass navíc slouží i jako volná vstupenka do většiny muzeí v zemi, veškeré podrobnosti najdete na webu www.mojesvycarsko.com). Pozoruhodné ubytování s balkony přímo pod dramatickým Eigerem najdete v Grindelwaldu v hotelu Sunstar (www.sunstar.ch).

Jungfraubahn

Zubačka na Jungfraujoch, to jsou vlastně tři železnice: Berner Oberland Bahn, Wengernalpbahn a Jungfraubahn s odlišnými rozchody kolejí 1000 a 800 milimetrů. Odlišné jsou též ozubnice (Riggenbach a Strub) i systémy napájení (stejnosměrný 1500 voltů a střídavý 1125 voltů/50 hertzů). Kvůli tomu je nutné cestou dvakrát přestupovat, poprvé v Grindelwaldu nebo Lauterbrunnenu (podle zvolené větve trati), podruhé shodně na Kleine Scheideggu. Délka z Interlakenu do horní stanice je 30 km, maximální sklon kolejí činí 25 % a převýšení 2887 metrů. Každý vagon je vybaven čtyřmi brzdnými systémy: dvěma mechanickými, jednou nezávislou elektrickou a jednou rekuperační brzdou, díky níž čtyři vozy sestupující do údolí dokážou vyrobit proud pro jeden vůz stoupající nahoru.

Vrcholová stanice je nejen nejvyšším evropským nádražím, ale také nejvyšší poštou na kontinentu, jež každoročně rozešle 100 000 zásilek. Pozoruhodné je i zásobování vrcholového komplexu budov s obchody, restauracemi a observatoří: prakticky vše potřebné se sem vozí vlakem, roční spotřeba 9 milionů litrů vody je kryta půl na půl železničními cisternami z údolí a tajícím sněhem ze střech (odpadní voda se posílá do údolí potrubím), vytápění je řešeno v kombinaci s ledovcovou jeskyní tepelným čerpadlem – přebytečné teplo, odváděné z ledovcové jeskyně, zahřívá vnitřek budov. Jungfraubahn oslaví v roce 2012 už sté narozeniny. Poslední, vrcholový úsek ozubnicové železnice z Interlakenu až na Jungfraujoch byl otevřen 1. srpna 1912. Více informací na www.jungfraubahn.ch

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články