Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Jméno kávy

60-000.jpg
Peter Hupka, Pondělí, 10. Srpen 2009
V žáru pouště jihozápadního Jemenu fouká ostrý vítr. Plně naloženým pick-upem vyjedeme z údolí mezi pouštními pahorky do otevřené krajiny. Písek se nám i přes několik vrstev šatů dostává až na kůži a nepříjemně kouše, nárazový vítr téměř shazuje ze sedel řidiče motorek. V dálce, kdesi na obzoru, leží přístav Mokka (al-Muchá) – město, které dalo jméno kávě mokka.

Malé a bezvýznamné městečko, které bylo až do devatenáctého století nejdůležitějším přístavem pro jemenskou metropoli San‘á, dnes tvoří jen krátká hlavní třída lemovaná dvěma řadami domů. Kromě nich tu stojí pár desítek dalších staveb, rozptýlených v okolní poušti, k nimž vedou v písku vyježděné koleje. S šedivou a žlutou barvou, které dominují celému okolí, ostře kontrastuje až neskutečně sytá modř hladiny Rudého moře. Pohled na desítky rybářských lodí, které se v jeho pobřežních vodách rytmicky pohupují ukotvené na lanech, dává odpověď na otázku, čím se dnešní obyvatelé Mokky živí.

Úplně jinak to v Mokce vypadalo v patnáctém až sedmnáctém století. Tehdy odtud vyplouvaly na cestu do světa miliony zrnek kávy odrůdy „mocha sanání“, kterou si odběratelé dodnes cení hlavně pro její silné, čokoládové aroma.

Význam přístavu vzrostl zejména během období, kdy Arabský poloostrov ovládli osmanští Turci. Obchod s vyhledávanou komoditou se postupně rozvíjel a v přístavu Mokka čím dál tím častěji kotvily francouzské, britské, nizozemské a portugalské lodě. Zlaté časy Mokky trvaly do doby, než se káva začala pěstovat na území států Latinské Ameriky a tamní produkce zaplavila světové trhy. Obchodování s kávou pak v Mokce pomalu ustávalo, až přestalo úplně. Z někdejšího obchodního centra se tak postupně stalo bezvýznamné rybářské městečko.

V rybím baru

Spartánsky vybavená restaurace, pravděpodobně jediná v celém městě, vypadá jako ze scény jakéhosi podivného filmu z vězeňského prostředí. Místním připadají tmavé prostory s okénky zabedněnými popraskanými prkny úplně normální a nepůsobí na ně nijak depresivně. Podává se jen jediné jídlo – ryba gahš s chlebovými plackami a pálivou omáčkou. To vše za necelých třicet korun. Místní osazenstvo tvoří několik mužů ve středních letech a sympatický dědoušek Abdú al-Samad s neodmyslitelnou zakřivenou dýkou džanbíjou za pasem. Hosté se navzájem předbíhají, kdo pozve náhodného hosta na jednoduchý, ale nesmírně chutný oběd a sladký nealkoholický nápoj, místní verzi limonády. Hlavním tématem rozhovoru je významná minulost a skromný dnešek zahalený v prachu a písku.

Obyvatelé městečka Mokka při tom všem neztrácejí naději, že se možná přece jen začíná blýskat na lepší časy. Už za několik měsíců má být totiž otevřena nová dálnice spojující významná pobřežní města Aden a Hodeida (al-Hudayda) a její trasa vede jen několik kilometrů od Mokky.

Ještě odvážnější je projekt dubajské společnosti Middle East Development LLC, která plánuje výstavbu téměř třicet kilometrů dlouhého mostu, který by spojil Jemen a Džibutsko. Mamutí projekt s předpokládanými náklady na výstavbu v objemu mezi deseti a dvaceti miliardami dolarů by se měl začít stavět v nejužším místě Rudého moře, v oblasti průlivu Mandeb (Báb al-Mandab) a ostrova Perím, který leží jižně od Mokky. Kromě silničního a železničního spojení má poskytnout i kapacity pro přepravu zemního plynu a vody.

Stavba se má skládat z tři a půl kilometru dlouhého přemostění na Perím, což představuje předpokládanou první fázi výstavby, a kombinace čtrnácti kilometrů visutého mostu a osmi kilometrů mostu na pilířích ve fázi druhé. Rozpětí mezi nosníky visuté části mostu má být mimořádně odvážné: Každou dvojici nosníků má oddělovat téměř pětikilometrový úsek, což je světová rarita. Pokud se most podaří dostavět, mohl by výrazně změnit tvář dosud zapomenutého a izolovaného jihozápadu Jemenu.

Dnes téměř bezvýznamné městečko tvoří kromě hlavní třídy jen pár staveb rozptýlených v poušti – třeba tato mešita.

KATA – národní droga

Další rostlinou, která k Jemenu neodmyslitelně patří, je kata jedlá (Catha edulis) z třídy Magnoliopsida.

Žvýkat „kat“, jak se rostlině hovorově říká, se stalo už před několika staletími na jemenském území módou i zvykem, jemuž holduje zejména mužská část obyvatel. Pěstování katy se rychle rozmohlo i v Somálsku, Keni, Ugandě, Tanzanii, Zambii a dalších zemích. Keříky této povzbuzující rostliny rostou většinou na strmých svazích hor. Žvýkají se čerstvé zelené lístky a pupence. Zkušení uživatelé přesně vědí, které z výhonků obsahují nejvíce účinné látky. Kata se žvýká pomalu a důkladně po dobu minimálně tří nebo čtyř hodin a najemno rozžvýkaná hmota se ukládá do boule na vnitřní straně tváře. Účinky katy jsou popisovány jako stimulující. Žvýkání navozuje příjemné uvolnění spojené s pocity euforie, které se dostavují půl nebo tři čtvrtě hodiny po začátku žvýkací seance a odeznívají ještě dvě až tři hodiny po jejím ukončení. Jemenci považují společné žvýkání katy za socializující prvek, rituál, při němž se společnost uvolní a lidé jsou k sobě navzájem otevřenější a vstřícnější.

Jednou z hlavních příčin neustále se rozšiřujícího pěstování katy jsou příjmy jejích pěstitelů i těch, kdo s ní obchodují. Ze zemědělského hlediska představuje její pěstování pětinásobně vyšší příjmy než například pěstování ovoce. Předpokládá se, že až čtyřicet procent vodních zdrojů určených na zavlažování se v Jemenu použije právě na pěstování katy. Plantáže s katovými keříky vytlačují tradiční pěstování čaje a kávy – ačkoli korán zakazuje užívání látek, které poškozují zdraví člověka. Čas od času se na škodlivé účinky katy upozorňuje, ale většina Jemenců je bagatelizuje a poukazuje přitom na to, že je kata stejně neškodná jako třeba žvýkání listů koky v Latinské Americe. Zákon, který by žvýkání zakazoval, si v Jemenu nedokáže nikdo představit.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články