Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Jízda mužů v cylindrech aneb Jak obnovovat tradice

95cylindry2.jpg
Autor článku: Richard Grégr, Úterý, 3. května 2016
Autor fotografií: Richard Grégr
Obnovovat tradice je správné, řekla paní na koni, a tak loni už popáté nastoupil Roman Klinger na Velikonoční neděli po mši do čela velikonoční jízdy. Stejně tak jezdíval dlouhé roky jeho pradědeček Franz Mayer. A kdo jiný by tedy měl tady v Mikulášovicích ve Šluknovském výběžku obnovit zaniklou folklorní jízdu?

Dodnes máme doma památky na velikonoční jízdy v tehdejším Nixdorfu, jak se před válkou dnešní Mikulášovice jmenovaly,“ tvrdí sedmadvacetiletý Roman Klinger, učitel zdejší základní školy. Sešli jsme se v předvečer jízdy v kostele zasvěceném jak jinak než sv. Mikuláši, prý podle toho, že jistý rytíř tady potkal medvěda. Ze šlamastyky ho dostal zbrojnoš – když se počal modlit ke zmíněnému světci, medvěd na ně jen pohlédl a v klidu odešel. V roce 1551 začali se stavbou toho dnešního, mnohokrát ho pak opravovali. Znalcům prý připomíná pražský kostel svatého Salvátora. Každopádně tvoří nad Mikulášovicemi nápadnou kulisu. Roman je věřící, a protože v obci nebyl nikdo, kdo by převzal péči o kostel, stará se o něj sám.

Tady uvnitř je ovšem pěkná zima a kdoví, co by zdi prozradily o jízdách, kdyby mohly… „Na druhé straně hranic, v Lužici, jezdci jezdí dodnes, tady u nás tradici přerušila válka a doba, která pak přišla. Když Česká televize natáčela dokument o Velikonocích v Lužici a u Lužických Srbů, přišla i za mnou. Mohl jsem jim ukázat dva postroje na koně, podsedlové deky i šerpy, které se používaly ještě za první republiky,“ líčí Roman. „Proč tradice neobnovíte, když jste přímý potomek?“ řekli prý „televizáci“. A bylo rozhodnuto…

Jízda každoročně začíná mší.

Pradědeček ve fraku

Spolek velikonočních jezdců v obci založili už v roce 1844 a působil až do bouřlivého roku 1938. „Možná se jelo ještě o rok později, ale to nevíme přesně. A nevíme ani, jak bylo za války, Hitler velikonoční oslavy snad původně zakázal, ale nakonec povolil. Máme totiž fotografii z velikonoční jízdy datovanou rokem 1940, ovšem tento údaj mohl někdo napsat třeba až v roce 1950, protože si to už přesně nepamatoval,“ vysvětluje Roman.

Ve spolku pravidelně jezdilo až šedesát jezdců. Většinou to byli synové bohatších sedláků, kteří se scházeli tady v Mikulášovicích na Salmově, kde měli svůj spolkový dům či alespoň kancelář. Na koních pak vyjeli nahoru ke kostelu, kde dostali požehnání od faráře, převzali korouhve a vyrazili dům od domu. Provázela je hudba – také na koních a jezdci po cestě dostávali dary. Objeli celé město a poté i polnosti a všude zvěstovali, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých.

Vybrané peněžní dary se dělily na kostel i na charitu, na sirotčinec, chudobinec. Jednou z nich pořídili nové věžní hodiny, jindy hlavní kříž na hřbitově.

„Můj pradědeček František Mayer vedl spolek od konce 20. let do roku 1938,“ říká Roman Klinger. Jezdci byli oděni podobně jako dnes za hranicemi v Srbské Lužici: na hlavě tmavý cylindr, na sobě tmavý oblek a červenožlutou­ šerpu.

Kostel svatého Mikuláše - světec tu prý kdysi zachránil rytíře před medvědem.

Zmrtvýchvstání jízdy

Předválečné Mikulášovice s osmi tisíci obyvatel bývaly německou katolickou obcí s nevelkou českou menšinou. Ovšem třeba poštmistr byl dlouhá léta Čech. Dnes je věřících málo, mnozí z místních nikdy neseděli v sedle a sežeňte dneska koně… „Místnímu faráři, který je Polák, se myšlenka líbila. Spravuje čtyři zdejší farnosti a slíbil, že pomůže. Líbilo se to i vedoucí kostelního sboru,“ říká nám Roman. „A tak jsme oslovovali lidi, kteří koně mají. Tady jsou jízdárny v Lipové a v Rožanech. A prohlásili: My se přidáme, obnovovat zvyky je dobrá věc.“

Plný kostel

Je konec března a v kostele se scházejí lidé z okolí, i ti, kteří sem běžně nezavítají. Ačkoli je obec téměř ateistická, během roku se v kostele objeví tak třicet lidí, na mši při jízdě je čtyřikrát tolik a před dveřmi na schodech plno.

„Kdysi se jezdilo snad v každé vesnici, kde nebyli jezdci, byli alespoň pěvci. My jsme to skloubili dohromady,“ říká Roman. Zatím se kolem kostela sjíždějí jezdci s koňmi. Následují poslední úpravy koní. Dva tři jezdci už přišli v saku a se šerpou. Kostelní sbor zpívá. Při mši zpívá Vilémovský chrámový sbor, zní varhany, které postavila firma bratří Riegrů z Krnova v roce 1901. „Pomocí dotace Ministerstva kultury a rodáků z Německa jsou dnes funkční,“ tvrdí Roman. Po mši se lidé scházejí na schodech. Farář žehná jezdcům i místnímu Mikulášovickému sboru. Tvoří ho na deset pěvců pod vedením Patricka Englera, kteří zpívají čtyři německé i historické české písně, typické pro tento kraj.

Sehnat dnes jezdce s koněm je těžké, a tak Mikulášovičtí mají v průvodu hlavně ženy.

Jdeme na to!

Roman Klinger popadne korouhev a pomalým krokem se vydá na obchůzku, následován jezdci. Muži se zastaví a zpívají, z jezdců se vyklubou spíše jezdkyně z jezdeckých oddílů. Procesí od kostela obejde náměstí, k hasičárně, na sídliště a kolem bývalého Rukova se vrátí ke kostelu.

„Mužů máme málo,“ říká později Roman. „Bez žen se neobejdeme. Když jsme začínali, přišlo sedm jezdců, o rok později už jedenáct, další rok patnáct. Tradice jízdy hovoří spíše o pohanském objíždění polí, a tak jsme se možná vrátili tam, kde se před staletími začínalo. My z kostela jdeme oslavit zmrtvýchvstání Krista, jezdci na koních jedou oslavit první jarní výjezd a v podstatě je to jedno. Důležité je, že se tak zachovává dávná lužická tradice.“ V Srbské Lužici se ovšem dodnes před jízdou koně upravují. Splétá se hříva, ohon, zdobí se mašlemi.

„Takové zvyky u nás možná nebyly ani před válkou,“ říká Roman. „Máme ovšem cylindry, případně si lze u nás půjčit i levnější filcové klobouky. Nechali jsme si také podle starých originálů udělat dvacet nových šerp k těm jedenácti, které se dochovaly. A podle původních originálů jsme nechali ušít i nové podsedlové deky na koně. Po pradědečkovi mám dva postroje na koně a speciální kožené sedlo se stříbrnými ozdobami. To je unikát. Tady se dnes totiž většinou jezdí na westernových sedlech.“

Závěr jízdy se odehrává na schodech kostela.

Tradice jsme dodržovali…

V Mikulášovicích dnes žije přes dva tisíce obyvatel. Kdysi jich tu býval ovšem skoro čtyřnásobek. Město proslavil už legendární císař Josef II., který nezletilým dívkám půjčoval dalekohledy, jak popisuje Božena Němcová v Babičce. V Měšťanském domu pod kostelem tady 20. září 1779 přenocoval. O sto let později zde jeho návštěvu připomněli pamětní deskou.

V Mikulášovicích děti nechodily na koledy na Velikonoční pondělí, jak bývá zvykem jinde, ale kluci i dívky obcházeli domácnosti už na Zelený čtvrtek, vzpomínají pamětníci. Odříkávali koledy, často v místním německém nářečí, protože tady patří asi k posledním, kteří ho znají. Za to koledníci obdrží sladkosti, vajíčka. Kdoví, zda tyto relikty během několika let nezaniknou… „Jízda by ale mohla přetrvat. Mluvili jsme ještě s posledními pamětníky,“ věří Roman Klinger, který se přičinil s podporou města o zachování dávné tradice.


HVĚZDÁRNA V LÉKÁRNĚ

Magistr Adolf Krause byl obrovský fanda do astronomie, a když se v roce 1913 ženil, rozhodl se přestavět svou lékárnu a přistavět si i malou hvězdárnu. V rohu secesní budovy vznikla malá pozorovatelna s kopulí o průměru 3 m, kterou vybavil čočkovým dalekohledem na paralaktické montáži a hodinovým strojkem. První pozorování tady uskutečnil 12. 9. 1914. Byla to prý jediná „lékárnohvězdár­na“ a navíc nejseverněji položená hvězdárnička v Česku.

Adolf Krause jako člen Světové astronomické společnosti spolupracoval s hvězdárnou v Berlíně i astronomickým institutem ve Švýcarsku. Byl také členem výboru děčínského Spolku pro šíření astronomických znalostí a přijížděli sem i další odborníci a zájemci. Slavná doba skončila s Krauseho smrtí v roce 1939, přestože hvězdárna ještě sloužila do konce války.

Lékárna ji přežila do 60. let 20. století. Pak ale po jejím uzavření zmizel v domě starobylý nábytek, knihy, včetně vybavení lékárny i hvězdárny a budova se rozpadala.

Mikulášovičtí se v roce 2012 rozhodli lékárnuhvězdárnou zachránit. Budovu koupili. Bylo nutné vyrobit chybějící součástky v rumburských strojírnách, opravit hodinový strojek i další náležitosti, namontovat nový čočkový dalekohled Celestron Omni 102 XLT. Dnes se tady opět o víkendech pozoruje i pro veřejnost. V roce 1992 hvězdárnu Ministerstvo kultury prohlásilo za kulturní památku.


RYBIČKA Z MIKULÁŠOVIC

Mikulášovickou továrnu na výrobu nožů založil Ignaz Rösler už v roce 1794. Dnes tu sídlí firma MIKOV, kde je od roku 2011 Muzeum nožířské tradice. Najdete tu mnoho zajímavých exponátů. Víte, jak se dělala legendární rybička? V muzeu máte možnost se to dozvědět: info@mikov.cz


TIP AUTORA

TIP AUTORA

Richard Grégr, cestovatel a publicista

Nejseverněji položená česká rozhledna se jmenuje Tanečnice a leží na 597 metrů vysokém kopci nad Mikulášovicemi. Už v první polovině 19. století se na vrcholku tyčila dřevěná vyměřovací věž. V roce 1886 začala dřevěná stavba předchůdce dnešní rozhledny, kterou na jaře 1903 poničil uragán. Místní okrašlovací spolek si však kopec bez rozhledny představit nedokázal. V architektonické soutěži zvítězil návrh místního stavitele Josefa Schulze. Desátého července 1904 položili základní kámen, za tři měsíce v říjnu byla hrubá stavba hotová, 28. května 1905 už se mohl okrašlovací spolek i s veřejností rozhlížet z vrcholku. Rozhlednu tehdy pokřtili jménem německého kancléře Wilhelma Bismarcka. U úpatí najdeme restauraci, kde bývá otevřeno od pátku do neděle.

Půjdeme-li na rozhlednu po silnici na Tomášov, nedaleko odbočky na turistickou značku lze v lese vlevo od silnice najít křížový kámen. Z nápisu vyvodíme, že zde 21. října 1753 došlo k úmrtí.

A ještě další „severní“ tip: Vydáteli se z Mikulášovic na sever, přes nedalekou Lobendavu se dostanete k nejseverněji položenému místu v České republice.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články