Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Jindřich Böhm: Žene mě zvědavost

00 jindrich.jpg
Autor článku: Zuzana Šprinclová, Středa, 24. Srpen 2016
Autor fotografií: archiv J. Böhma
Hledal trosky letadla spisovatele Antoina de Saint-Exupéryho, potopil se k vraku trajektu Estonia, aby přinesl důkaz o velké lži, složil příběh lodi Baron Gautsch. Vrakový potápěč Jindřich Böhm na dně moří sbírá příběhy a skládá mozaiky naší historie.

Co vás žene pod vodu?

Není to ani adrenalin, ani potřeba něco si dokázat, ale obyčejná zvědavost. Ta mě hnala do seskoku padákem, lezení po vysokých horách i do hloubkového potápění. A pod vodou mě zajímají příběhy, ne poklady. Chci znát všechny souvislosti: kam loď plula, koho vezla, co se stalo s lidmi, kapitánem, posádkou…

Na dně moří a oceánů má ležet na tři miliony vraků. Kolik jste jich už viděl?

Vůbec netuším. Dělám tak dvě nebo tři výpravy do roka. Mám za sebou přes 4000 ponorů, z toho většina byla právě za vraky. Na některých jsem byl víckrát, některé nebyly důležité a jiné se staly milenkami.

A kdo jsou vaše milenky?

Jednou z nich je můj první vrak Baron Gautsch v Chorvatsku. Byla to láska na první pohled a katapultovala mě do vrakového potápění. Je to nádherná loď postavená v době Titaniku. Jenže nikdo neznal její osud, a tak jsme s kamarádem začali pátrat. Loď vezla po vypuknutí první světové války z Terstu do Boky Kotorské vojáky a odtud evakuovala civilní obyvatelstvo. A cestou zpátky najela do vlastního minového pole, protože první důstojník odešel na oběd a neinformoval druhého o nebezpečí. Než se vrátil z oběda, loď vybuchla a zahynulo tam asi 180 lidí. Další z vraků, který na mě zapůsobil, je Estonia, kde v roce 1994 zahynulo 852 lidí cestou mezi Tallinnem a Stockholmem. Největší poválečná katastrofa.

Vy jste byl jedním z těch, kteří dokazovali, že se Estonia nepotopila kvůli technickému stavu, jak tvrdí vyšetřovací komise, ale že na lodi došlo k výbuchu…

Když komise zveřejnila výsledky, začali je napadat experti po celém světě. A to vzbudilo podezření. Přeživší cestující vypovídali, že slyšeli tři výbuchy, a nikdo je nebral vážně. Pak se začaly dít divné věci. Ztráceli se lidi, kteří se prokazatelně zachránili. Zmizel druhý kapitán, šéfmechanik a dvojčata, barové tanečnice. Maminka těch holek vypověděla, že asi tři měsíce od katastrofy zvedla telefon a ozvalo se: „Mami, to jsem já.“ A pak byl hovor přerušen.

To zní jako z filmu…

No právě, všechno to začalo být hodně divné. Zástupce oficiální vyšetřovací komise šel jednou večer venčit svého psa a už se nevrátil. Prý dostal infarkt. Kdosi zastřelil také jednoho z mechaniků, prý loupežné přepadení. Pak vypověděli dva švédští celníci, že opakovaně dostali rozkaz, aby bez kontroly propustili z Estonie vojenská nákladní auta. A vojenská technika se na civilních lodích nesmí přepravovat.

Co tedy myslíte, že se tam ve skutečnosti stalo?

K Estonii jsme se potopili poprvé v roce 2000 a pak 2001. Přinesli jsme důkazy, že muselo dojít k výbuchu. Vyšetřovatelé je ale smetli ze stolu. Na lodi se přepravovala, vlastně s vědomím oficiálních autorit, vojenská technika z Estonska. Tehdy se pobaltské státy osvobodily od Sovětského svazu, ale pořád tam byla dislokovaná ruská vojska. Ruští plukovníci a generálové věděli, že jejich kariéra skončila. Byli ochotní prodat komukoli cokoli. Koupit techniku od Rusů za babku byla pro zbrojní mafii lákavá příležitost.

Hloubka, zima, tma. Potápěč vidí jen to, co si dokáže nasvítit baterkou.

V jaké je dnes případ fázi?

Ve vyhnívací a má charakter zpravodajských her: „Tak je nechte, ať si křičí, my nebudeme reagovat a lidi to přestane bavit, budou mít jiné starosti.“ A přišel Tálibán, spadla Dvojčata, válka v Zálivu, hospodářská krize, uprchlíci… Křiklouny už nikdo neposlouchá, je to dvacet let. Navíc veškeré vyšetřování je v tuto chvíli zablokované. Švédové schválili účelový zákon na ochranu Estonie, je to hrob, kam se nesmí nikdo potápět. I na nás vydali zatykače a vyhrožovali, že když k nim přijedeme, zatknou nás.

Myslíte, že utopená pravda vypluje někdy na povrch?

Možná. Jeden ze členů bývalého estonského parlamentu, který byl v branně-bezpečnostním výboru, vypověděl a má důkazy, že vojenská technika se tímto způsobem prodávala. Nebo si někdo za deset let vzpomene, že by se mohl k Estonii podívat, a zjistí, že to opravdu byl výbuch.

Jste vyhledávaným mezinárodním odborníkem. Jak jste se vy, člověk ze země, která nemá moře, dostal mezi nejlepší hloubkové potápěče?

Dostal jsem se do mezinárodního povědomí, ale nepovažuji se za extra odborníka. Prostě dělám věci, které mě baví, a při tom vznikají výkony, které ostatní oceňují. Začal jsem se potápět ve třiceti letech po revoluci, kdy jsme už mohli k moři. Brzy mi přestaly stačit běžné sportovní vraky a začal jsem se potápět hluboko, kde ještě nikdo nebyl. U nás ale nebylo v té době od koho se učit, a tak jsme jezdili do Německa. S kamarádem jsme měli štěstí, že jsme potkali jednoho z deseti nejlepších vrakových potápěčů na světě a že si nás vybral do svého týmu. Díky němu jsme začali jezdit na expedice kolem celého světa.

Jaký byl váš nejhlubší ponor?

113 metrů – sportovní potápění končí ve 40 metrech. Všechno, co je dál, by se nemělo řešit běžnou výstrojí, hlouběji už se nedá dýchat stlačený vzduch, ale směsi helia a kyslíku. Stlačený vzduch by byl ve velkých hloubkách vzhledem k vysokému obsahu dusíku i kyslíku nebezpečný. Váha vodního sloupce, kterému je potápěč v hloubce vystaven, je tak veliká, že by nebylo možné se nadechnout bez plicní automatiky. Ta vyrovnává tlak okolního prostředí a „vhání“ do plic dýchací směs pod stejným tlakem, jako je váha vodního sloupce nad vámi. Pro představu: ve stometrové hloubce je takový tlak vody, že automatika plní plíce potápěče pod tlakem čtyřikrát větším, než je tlak v pneumatice vašeho osobního auta.

Jak to v takové hloubce vypadá? Co slyšíte, vidíte?

Je tam úplná tma a záleží na čistotě vody, jak daleko dohlédnete, kam dosvítí lampa. Zima je tam, čtyři stupně. A ticho. Slyšíte jen svoje zvuky, bubliny, které vydechujete, kamaráda, který je tam s vámi. Víte, potápění vypadá hezky v televizi, lidem se líbí, je ale třeba si uvědomit, že se vydáváme do prostředí tak nepřátelského, že v něm nepřežijeme dvě minuty. Navíc třeba ve vraku Estonie plujete v hloubce 90 metrů a uvnitř je 700 mrtvých lidí. To není žádná velká romantika.

Jak jste něco takového zvládl?

Když jsem na Estonii plul nad okny kajut, uvědomil jsem si, že za nimi vlastně nechci vůbec nic vidět. Pod vodou se nesmíte nechat rozhodit. Koncentrace je strašně důležitá. Ponor musíte vykonat přesně, každá minuta zdržení na dně může znamenat třeba 15–20 minut navíc ve výstupu. Když se dole zaseknu moc dlouho, už mi nebude stačit zásoba plynu na dekompresi, a jsem mrtvý.

Jak se uvnitř vraků orientujete?

Někdy je to svízelné. Předem vše prostudujeme, orientujeme se podle anatomie lodi. Dorozumíváme se světlem, zvuky, máme domluvená gesta a signály. Cestou si vyvazujeme lanka a značíme si tak trasu zpátky. Vypouštíme totiž bubliny, které narážejí na strop, odkud padá usazený sediment a vytváří stěnu. Když se otočím, tak nedohlédnu s nataženou rukou ani na zápěstí.

Málo navštěvovaná místa lákají Jindřicha i v pralesích Madagaskaru nebo Amazonie.

Jak dlouho v takové hloubce vydržíte?

V extrémních hloubkách od 80 metrů je rozumný pobyt maximálně 20 minut. Dolů se dostanu do 10 minut, ale výstup nahoru, to je, řečeno slangově, „pěknej vopich“. Dekomprese trvá i dvě hodiny. Musím se soustředit, neustále si kontrolovat hloubku a čas, dělat zastávky, nechat několikrát proběhnout krevní oběh, správně střídat dekompresní směsi a také si dávat pozor, abych se třeba nezachytil v rybářské síti. Čím jsem blíž k hladině, tím delší jsou zastávky. Ubíhá to strašně pomalu. A když už jsem nahoře, musím se dostat se stokilovou výbavou zpátky na loď. A to dá někdy fakt práci, hlavně když jsou velké vlny. Až na palubě přijdou emoce a euforie.

Dolů se tedy vydáváte čistě bez emocí?

To úplně nejde. Občas se třeba leknu velké ryby nebo ve mně hrkne, když se kamarád dostane do potíží. Ale jinak tak hluboko emoce nepatří. Je to o preciznosti a respektu. Kdo nemá při technickém potápění disciplínu, ten je mrtvý už před ponorem.

Bojoval jste někdy pod vodou o život?

Na vraku East Point u západního pobřeží Anglie jsem uvízl v rybářských sítích, které se občas zachytí o loď, a málem přišel o život. Kamarádi si naštěstí všimli, že jsem zůstal dole, a ještě se pro mě stihli vrátit. East Point, jinak nezajímavá loď, je můj osudový vrak. Vždy 4. května slavím výročí svého druhého narození.

Jak jste se v takové situaci zachoval?

Důležitý je klid. Panika je malér, konec. Potápěč chce opustit prostředí, ve kterém je, a doslova se vystřelí na hladinu, kde se mu ale roztrhají tkáně, plíce a je po něm. Věděl jsem, že se z toho musím nějak vyřezat, že sebou nemůžu nijak mlátit, protože rybářské sítě mají očka a nakonec vás to sešněruje, že se nemůžete hýbat. A jako každý, i já mám svůj recept. V první řadě musím dostat pod kontrolu dech, aby psychika neeskalovala do paniky. Na chviličku zavřu oči a zatajím dech. A v této několikasekundové meditaci si říkám, že jsou minimálně tři možnosti, jak se to dá řešit. Tyto krizové situace trénujeme podobně jako jiní sportovci.

Jaký je váš vysněný potápěčský cíl?

Já mám takových cílů… Řeknu vám jeden krásný příběh. Když vypukla druhá světová válka, jedna německá zaoceánská loď, která vozila turisty přes oceán, byla zrovna v Jižní Americe. A kvůli válce ji nechtěli pustit z přístavu. Aby neodpluli, sebrali jim přístroje pro navigaci a mapy. Kapitán byl takový frajer, že v noci utekl a loď navigoval přes oceán jenom podle hvězd, až připlul k norským břehům. A to přesně v den, kdy Němci i Spojenci začali obsazovat tamní pobřeží. Najednou se tam objevila cizí neznámá loď a obě strany na ni zahájily palbu. Loď začala hořet, kapitán najel na břeh a všechny zachránil. V noci vyhořela a sklouzla do vody. Objevili ji až před dvanácti lety a pro příběh tohoto chlapíka mi stojí za to se k vraku potopit.

Jindřich Böhm (57)

Technickému potápění se věnuje přes 20 let, podařilo se mu dostat do hloubky více než 100 metrů. Byl členem mnoha mezinárodních expedic, díky němu mohou diváci českých i mezinárodních televizí nahlédnout do hlubin, kde fotí a natáčí. Vlastní potápěčskou školu, kde vyučuje instruktory technického potápění. V Plzni vede meditační kurzy. V 16 letech začal skákat padákem, ve 22 letech propadl horolezectví. S potápěním začal ve 30 letech. Za sebou má 4000 ponorů. Dnes už ale více cestuje po souši. Nedávno se vrátil z pralesů na Madagaskaru a Ekvádoru, chtěl by se podívat do Antarktidy.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Rozhovory

Komentáře

Přečtěte si další podobné články