Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Jihoamerický posel Josef Opatrný

75-1.jpg
Autor článku: Eduard Freisler, Pondělí, 16. červnaec 2012
Autor fotografií: Martin Novák
Historik a iberoamerikanista Josef Opatrný rozhodně není hlasatelem obvyklých pravd o jihoamerickém kontinentu. Jižní Ameriku představuje vždy v novém světle, zvlášť když se tento kontinent v poslední době ekonomicky i sociálně emancipuje.

K moci se v Latinské Americe v poslední době dostala řada žen. Prezidentku mají v Brazílii, Argentině, Kostarice… Mění se snad typická „machistická“ kultura kontinentu?

Pokud bychom měli soudit jen podle prezidentských voleb, tak patrně ano. Je to vidět nejlépe v Argentině. Jednou z nejvlivnějších žen Latinské Ameriky po druhé světové válce byla manželka argentinského prezidenta Juana Dominga Peróna Eva Perónová, známá Evita. V roce 1951 se objevily úvahy o její kandidatuře na úřad viceprezidenta, a přestože měla v zemi obrovskou popularitu, považovaly politické elity její kandidaturu za příliš novátorský čin, a Evita tedy nekandidovala. Viceprezidentkou se stala o dvacet let později třetí Perónova manželka Isabel. Po prezidentově smrti pak vykonávala jeho funkci až do vojenského puče v roce 1976. O čtyřicet let později už kandidovala argentinská politička přímo v prezidentských volbách. Měla ovšem zase převzít úřad po manželovi Néstoru Kirchnerovi.

Nešlo tedy jen o plánované předávání moci?

Řada komentátorů tvrdila, že tak Cristina Fernández učinila jen proto, aby zachovala prezidentskou funkci v rodině po několik volebních období. Čekali, že ji po volbách v roce 2011 vystřídá v Casa Rosada opět Néstor Kirchner. Jeho nečekaná smrt v roce 2010 ovšem pomohla vdově úřad udržet. Podobně jako Cristina Fernández měla podle analytiků uchovat vliv na brazilskou politiku Lulovi da Silva šéfka jeho kabinetu Dilma Rousseffová. S výraznou Lulovou podporou skutečně zvítězila, aby rychle prokázala své politické kvality. Ty nechyběly ani první prezidentce Chile Michelle Bacheletové. Zmiňovaná machistická kultura je tedy v Latinské Americe zřejmě opravdu na ústupu.

Latinská Amerika se stále vyrovnává i se svou mnohdy brutální minulostí vojenských diktatur. V Guatemale, která prošla dlouhou občanskou válkou, si ovšem lidé někdejšího šéfa obávané vojenské rozvědky zvolili za prezidenta. Jak lze vítězství Peréze Moliny vysvětlit?

Odkazem na lidskou paměť s tendencí zapomínat a historii. Poslední půlstoletí je v Guatemale pochmurným obdobím. Na počátku šedesátých let zde začala občanská válka, která trvala do roku 1996. Tato doba není jen tragédií Guatemaly, ale i hanbou světových sdělovacích prostředků. Válka v Guatemale přinesla ztrátu asi 200 až 300 tisíc životů. Přesné číslo není známo. Média, s malými výjimkami, ale o Guatemale nepsala. Informovala o vojenském režimu v Argentině a Pinochetovi. První měl na svědomí kolem třiceti tisíc obětí, druhý pak asi tři tisíce. Ne že by nebyla škoda každého lidského života, ale čísla jsou výmluvná.

Proč tedy byla Guatemala stranou mediální pozornosti?

To se ptejte novinářů. Já se ve svém vysvětlení mohu mýlit. Ony oběti v Argentině a Chile byly povětšinou levicoví aktivisté. V Guatemale umírali lidé bez politického názoru. Velkou měrou indiáni z vesnic v oblastech, kde mezi sebou bojovali vojáci s partyzány. Obyvatele osad vraždili vojáci pro údajnou podporu partyzánů. Pár nešťastníků, kteří vojákům unikli, pak postříleli partyzáni. Pokud totiž podle nich někoho z vesničanů armáda ušetřila, musel s ní být spolčen.

Guatemala po válce zabředla do drog…

Guatemala má strategickou pozici na cestě drog z Jižní Ameriky na sever. Kombinace chudoby a slabého státu způsobila, že se v zemi usadily drogové mafie, které pro svoje podnikání potřebovaly ozbrojence. Našly je mezi bývalými vojáky i partyzány. Lidé, kteří proti sobě bojovali třicet let, najednou slouží stejným pánům. Dopad na morálku celé země musel být fatální, což se odrazilo na růstu obecné kriminality. Když přišel bývalý generál Otto Peréz Molina v prezidentských volbách v roce 2006 s nabídkou vlády pevné ruky a likvidací rostoucí zločinnosti, ještě prohrál s levicovým politikem Colomem. Ten sliboval zlepšení ekonomické situace a potrestání zločinů z doby občanské války. Nic ze svých slibů ale nesplnil a Peréz Molina jasně zvítězil ve volbách v roce 2011, a to s programem boje proti násilí.

Jak lze podle vás zbavit Jižní Ameriku nálepky „dodavatele kokainu“ a z toho plynoucího násilí?

Jediným způsobem, jak obchod s drogami zlikvidovat, je podle mého laického názoru skoncovat s poptávkou. To ovšem nemohou udělat země původu drog, ale ty země, kde se drogy konzumují. V případě Ameriky tedy především Spojené státy. Obrovské prostředky, které v posledních letech vynaložila americká vláda při pokusech zlikvidovat výrobu drog v Kolumbii, měly jediný efekt: pokles pěstování koky v Kolumbii vedlo ke zvýšení produkce v Peru a Bolívii.

Drogové gangy se dnes dokonce objevují i v mírumilovné a stabilní Kostarice. Jak se tato země může těmto gangům bránit, když nemá armádu?

V obchodu s drogami jsou veliké peníze a vlády v regionu, nejen kostarická, nemohou drogovým kartelům čelit samy. Pokoušejí se své aktivity na tomto poli koordinovat, i s pomocí USA, kde jsou drogy stále vážnějším problémem. Úspěchy jsou zde ale velice sporné. Hovořil jsem o pěstování koky, ale platí to i o drogových cestách. Když se společným úsilím zúčastněných států podařilo omezit transport drog do USA přes karibskou oblast, přešly drogové kartely na dopravu přes Střední Ameriku a Mexiko. Když vyhlásil prezident Calderón v Mexiku kartelům válku a nasadil armádu, přesunuli drogoví bossové své základny do Guatemaly.

Na druhé straně pozitivním příkladem kontinentu je Brazílie. Řada expertů tuto zemi považuje za novou supervelmoc. Může Brazílie svému potenciálu dostát?

Brazílie je a byla v celém regionu výjimečná vlastně celá staletí. Stabilitu v 19. století zajišťovala monarchie těžící z obrovského ekonomického potenciálu země, která byla historicky jedním z hlavních světových producentů cukru a zlata. Patřila k největším exportérům kávy a kaučuku. Industrializaci ve 20. století napomohlo mimořádné nerostné bohatství i obě světové války, kdy válčící strany potřebovaly suroviny, potraviny a také průmyslové výrobky.

Brazilské ekonomické ukazatele jsou omračující. Země je na prvním místě ve vývozu sóji, kuřat, fazolí, cukru, kávy, tabáku… Jak se někdejšímu prezidentu Lulovi podařilo Brazílii tak pozvednout?

Nejprve bych zmínil schopnosti jeho předchůdců, kteří investovali do výroby etanolu a do leteckého průmyslu v podobě podniku Embraer. Lula, bývalý odborový předák, vstoupil do politiky s pověstí levicového politika. V úřadě ale projevil značnou míru pragmatismu a spolupracoval úzce se soukromým sektorem, stejně jako jeho nástupkyně v úřadě, která byla v mládí dokonce členkou levicové partyzánské skupiny. Žádný výrazný posun Brazílie doleva se tedy nekonal. Nedošlo ani na pozemkovou reformu, jíž se vyznačují levicové vlády v regionu. Připomeňme jen Castrovu Kubu. Proto je také Brazílie jedním z největších světových vývozců zemědělských produktů, zatímco dřívější exportér Kuba musí velkou část své spotřeby potravin dovážet.

V Brazílii rovněž žije největší počet dosud neobjevených domorodých kmenů. Věříte v záchranu tamních domorodých kultur?

V tomhle jsem skeptický. Pokud nepřijdou tyto „děti ráje“ do kontaktu s vymoženostmi civilizace na úrovni jejich denních potřeb (mluvím o železných nástrojích či nádobí), svoje zvyky a kulturu si jistě udrží. Pokud se tak ovšem stane a kmen začne z výše uvedeného důvodu kontakt s atlantickou civilizací vyhledávat, bude to patrně znamenat rychlý rozpad tradiční společnosti.

Doby, kdy legendární český cestovatel a etnograf Alberto Vojtěch Frič jednoho takto civilizací nezasaženého indiána přivezl na počátku 20. století do Prahy, jsou zřejmě pryč…

Ano, v brazilské Amazonii sice mohou skutečně žít podle odhadů antropologů stále ještě desítky kmenů, které nepřišly do styku s bílou civilizací, ale že by brazilské úřady povolily výjezd některého z příslušníků těchto komunit do Evropy, to považuji za naprosto vyloučené.

Fričův příběh je dnes dobře znám, méně se ale ví o onom indiánovi a jeho smutném návratu zpět ke svému vlastnímu kmeni.

Cesta onoho Fričova indiána skončila opravdu nešťastně. Když se totiž Čerwuiš vrátil ke svým lidem, považovali jeho vyprávění o vozech elektrické dráhy či dalších vymoženostech civilizace za lži a z kmene ho vyhnali. Dožil potom jako alkoholik v osadě bílých kolonistů.

Máte nějaké oblíbené, široké veřejnosti neznámé místo, kam rád jezdíte?

V Mexiku je to okolí sopky Paricutín, jejíž zrod popsal za svého mexického exilu Egon Erwin Kisch. Kužel se zdvíhá na pozadí impozantního horského masivu. Kolem přístupové cesty haraší ve spadaných listech a tvrdé trávě ještěrky, ztuhlá láva vytváří bizarní útvary. Je to pohádková krajina.


Josef Opatrný (1945)

Historik a iberoamerikanista. V letech 1963–1968 studoval historii a češtinu na Filozofické fakultě UK, od roku 1968 pracuje ve Středisku iberoamerických studií (SIAS ), které vede od roku 1990. Byl či je členem redakčních rad odborných časopisů, jako například Cuban Studies (Pittsburgh), Journal of Latin American Studies (Cambridge) a Revista de Indias (Madrid). V letech 1993 až 1996 byl viceprezidentem Asociace evropských historiků-latinoamerikanistů. Publikoval desítky populárně-naučných knih o Mexiku, USA , Kubě a dějinách obou Amerik. Je držitelem Ceny Egona Erwina Kische za literaturu faktu. V roce 2003 obdržel prestižní Řád Isabely Katolické z rukou španělského krále Juana Carlose.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Rozhovory

Komentáře

Přečtěte si další podobné články