Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Jídlo jako rituál: Správně snědené kuře

58-1.jpg
Autor článku: Dalibor Demel · FHM, Středa, 4. května 2011
Autor fotografií: Dalibor Demel · Profimedia.cz
Na návštěvě u lidí přírody se sluší nejen neopovrhnout jejich jídelníčkem, ale přinejmenším vědět, co, kdy a proč nejedí. Znát místní tabu i rituály je důležité, protože vztah k jídlu často odráží vztah k přírodě obecně.

Sedím na krajnici úzké asfaltky a hypnotizuji asi tak patnáct talířů. Kuřecí kari. Liči. Lepkavá rýže vařená v kokosovém mléce s mangem. Ryba v páře. Tapiokový pudink s kokosovým mlékem, ten mám rád. Ostrý salát se zeleným mangem. Polévka s prasečí krví. Sladká rýže v bambusu. Mangostany. Hromádka jackfruitů. Smažené banány v křupavém těstíčku. Rýžové nudle s krevetami, buráky a kousky zeleniny. Smažená ryba. Zvláštní talíř se sladkostmi a pár dalších misek s tím nejlepším z thajské kuchyně. Plus velká kovová miska do poloviny naplněná rýží. Tehdy jsem se jmenoval Kittivudhó, ctihodný buddhistický mnich Kittivudhó s holou hlavou a nepořádně nařaseným rouchem. Nejedl jsem necelých čtyřiadvacet hodin, stejně jako ostatní mniši. V našem klášteře to tak chodí, jídlo jednou denně, v sedm hodin ráno. Obvykle snídáme ve velké síni, ale teď jsme na tudongu, tradiční buddhistické pouti, a nad hlavami máme oblohu. A na zemi delší a chutnější menu než obvykle, protože obdarovat mnichy na tudongu přináší vesničanům větší zásluhy.

Konečně se, po předepsaném vnitřním proslovu, na jídlo můžu vrhnout. Cpu ho do sebe a trvá mi to dlouho, jsem skoro poslední. Za tři čtvrtě hodiny vstávám s vypouklým břichem a jdu se věnovat svým mnišským povinnostem. Je to celé špatně a já to vím. Všechny ty chody totiž laikové nedarovali mně, ale společenství mnichů neboli sanze. A navíc: správný mnich neulpívá na chutích. Nedává přednost kokosovému zákusku před holou rýží, prostě jen zaznamená chuť. Ale hlavně: mnich se nepřejídá. Ostatně moji pokročilí thajští kolegové nad miskami posedí tak o dvacet minut méně než já a dají si normální, průměrnou porci. Jsou si totiž na rozdíl ode mě dobře vědomi toho, že jídlo je jen další forma meditace, příležitost k uvědomování počitků, pohybů těla, žvýkání, prostě cvičení pozornosti.

Tohle všechno vím, ale přesto se často nedokážu ovládnout. A poté, co se odšourám na rohož pod mangovník, na líné vlně mé malátnosti poskakuje neodbytná bójka s varovným nápisem: snědl jsem své jídlo špatně. Mnichova miska prostě není tác v bufetu. Nestačí to rozžvýkat a poslat do žaludku – jde také o to, co probíhá hlavou.

Každá společnost má svá jídelní tabu. Někde nejedí vepřové, jinde hovězí, u nás bychom nevzali do úst psa či kočku.

Jídelní ekologie

„Jednoduše řečeno, každé jídlo je posvátné,“ říká k tomu Atapana, „i proto se indiáni nepřejídají. Na každé jídlo se dívají jako na dar. Indiáni ve zvěři vidí své bratry, a tak pojídání jejich masa je vlastně jakýsi druh kanibalismu. Z těchto důvodů musí každý lovec před lovem při obřadu odprosit duchy zvěře, protože jde o jeho přežití a lov není součástí jeho chamtivosti či nenažranosti. Takto získané maso je však zapotřebí zcela a beze zbytků zkonzumovat, protože odhozené nedojedené zbytky by urazily duchy zvířete.

Zvěř by pak mohla zmizet. Je to vlastně mytické a rituálně nastavené ekologické myšlení, aby nedocházelo k vybíjení zvěře a k jejímu případnému vyhynutí. Vztah k jídlu je tak vlastně symbolizovaný vztah k životnímu prostředí. Zvláštní kapitolou je skutečný kanibalismus. V případě Ameriky je to spíš rituální antropofagie, a ne alimentární. Tělo poraženého nepřítele se pojídalo, aby jeho určité schopnosti přešly na vítěze podle zákonů imitativní magie. Tento druh kanibalismu se už nepraktikuje, zato rituální endokanibalismus, tedy pojídání zemřelých příbuzných, má stále své významné postavení v určité části Jižní Ameriky. V případě, že navštívíte třeba Janomamy, můžete mezi nimi uvidět šedivé banánové placky, které ztratily svou žlutou barvu přimísením popela zemřelých příbuzných.“

Tabu včera i dnes

Tabu. Kapu. Halal, košer. Psí stehna, kočičí paštika, křupaví švábi, lidské maso… Kolem různých tabuizovaných jídel rotuje i gastronomie „velkých kultur“, i když stačí pár měsíců hladu, aby se ve vlastní civilizaci dobře usazení lidé začali dívat na souseda tak trochu jinýma očima. Ostatně na Ukrajině se během velkého hladomoru v letech 1932 až 1933 záměrně vyvolaného politikou Ruska lidské maso nabízelo k odkupu a slovy historika Mychajla Kirsenka „nešťastní venkované bláznili a zabíjeli se navzájem“.

Vztah k jídlu a jeho způsob spotřeby odráží ekologické myšlení lidí. Plýtvání jídlem znamená neúctu k životnímu prostředí.

Kočky a psy obvykle nejíme, nicméně v lidových receptech o psím sádle na průdušky rezonuje doba, kdy naši nedávní předci zrovna neutráceli tisíce za vitaminové granule. A příklad z nedávna: švédský kosmonaut Christer Fuglesang si musel na oběžné dráze odpustit tradiční skandinávskou laskominu v podobě sušeného sobího masa. Letěl v prosinci a citliví Američané takovou urážku Vánoc neskousli a raději ho vybavili losím řízkem. Některá tabu mají racionální základ – třeba zákaz potenciálně škodlivých potravin během těhotenství -, nicméně většina vyrůstá z čistě kulturních a náboženských kořenů.

V somálských kmenech zrovna nemilují ryby, jinde nejedí ptáky, tabu se navíc liší v každém kmeni. „K tabuizovaným jídlům samozřejmě patří maso totemových zvířat,“ vysvětluje Atapana. „Každý kmen má jiné totemické zvíře, které nesmí lovit, a tak dohromady všechna etnika ochraňují všechna zvířata v regionu. Do téhle skupiny u Je´kuanů patří třeba posvátný říční elektrický rejnok a růžový delfín, kteří žijí ve čtvrté nebeské vrstvě v mytickém jezeře Akuhena a pomáhali Stvořiteli Wanadimu v časech tvoření. Jednou syn Marek elektrického rejnoka harpunoval a opekl, ale indiáni si nevzali.“

Když porušíte místní tabu vy jako cizinec, zjevně to nemusí znamenat žádnou katastrofu, ale pro místní může posvátný zákaz pořád znamenat „silné kouzlo“ a způsob, jak udržet osu světa ve správné poloze. „U některých Dajaků třeba těhotná žena nesmí jíst durian a totéž tabu se týká i jejího manžela, protože jsou přes dítě spojení,“ dodává Blanka Remešová. „Kdyby to někdo z nich porušil a přišla neúroda nebo povodeň… asi by je nezabili, ale možná vyhnali z vesnice.“

Oběť je věčná

Pořádek na zemi i na obloze už od prehistorie udržuje i oběť. Vyšší síly, bohy a koneckonců i mrtvé předky je třeba uctít, usmířit, obdarovat, prostě dát najevo, že spojení pořád funguje. S výživnými obětinami všeho druhu se na cestě setkal asi každý. Rýže v thajských domcích pro duchy, krabice z banánových listů vyložená kokosovými zákusky pro mrtvé předky… „Zažil jsem často společné zabíjení ovce,“ dodává Jiří Škvor, „byly to vždy oslavy při nějaké konkrétní příležitosti, ať už konec období dešťů, nebo vzpomínkové rituální slavnosti za zemřelého.“ Ostatně oběti nebývaly jen zvířecí a rostlinné, dějiny náboženských představ prosákla i krev lidí, kteří museli zemřít – třeba rukou veleknězů starých civilizací Střední a Jižní Ameriky. Dnes se v krajích dědiců andských království spoléhá spíš na koku a krev teče z mnohem menších tvorů.

„Jídlo jako obětina je v Andách velmi rozšířené,“ poznamenává Atapana. „A nejen v dávných dobách inků jako součást velkých obřadů, ale dodnes. Nejběžnější obětinou je koka. Kamkoli horský indián jde, má s sebou v malé taštičce kokové listy. A prochází-li těžké průsmyky nebo přechází ledovce, vždy utrousí pár lístků.

Dodnes se obětují i malá morčata. Nikdy nezapomenu, jak jsem se na svatého archanděla Michaela toulal v Andách a potkal pár jezdců nesoucích mezi sebou tyč s navěšenými pískajícími morčaty. Obětinou je však z hlediska indiánů i každé kouření tabáku, které provádí sám šaman.“ Pozvání k rituálu, ať už spojenému s jídlem, nebo ne, znamená pro návštěvníka poctu a zároveň příležitost prozkoumat možnosti vlastního myšlení. A vždycky má na výběr: s racionálním odstupem zůstat divákem, nebo přenastavit mysl do nezvyklých konfigurací a přijmout místní pravidla hry. To je samozřejmě velmi obtížné, ale výsledek může stát za to: sníte své kuře správně.

Někdy ho nemusíte ani jíst, možná by stačilo se s ním pomazlit, a ještě vám zbude prádelní trofej jako Viliamu Poltikovičovi: „Po příchodu do jedné vesnice v Amazonii jsme neverbálně navazovali kontakt s místními a bylo cítit, že nás přijímají. Náhle se na nás s úsměvem vrhla jedna žena a celé nás pomazala rozvařenou jukou, což bylo docela veselé. Pak ale v rámci projevu přízně a znamení přijetí do komunity následovala jakási černá mast, která pak nešla dolů ani mýdlem a na tričku mám stopy dodnes.“

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články