Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Jídlo jako nutnost: Sám v džungli a hladový

68-2.jpg
Autor článku: Dalibor Demel · FHM, Pátek, 20. května 2011
Autor fotografií: Lenka Klicperová
Lidé naší „vyspělé“ kultury jezdí ke svým přírodním soukmenovcům z mnoha důvodů. Vědecký výzkum, zvědavost, chuť poznat sebe sama za krajních okolností, touha po dobrodružství, uskutečnění dětských snů… Jeden motiv ale najdeme ve vědeckých zápisnících i denících dobrodruhů: obdiv k lidem, kteří jsou v zeleném světě pořád ještě doma.

Nejspíš každý z nás někdy žongloval s chutí být aspoň chvíli jako oni. Zapomenout na těch asi pět tisíc zaprášených knih, které nosíme hlavě, a číst z papíru, dokud je ještě součástí stromu. Lákavá myšlenka, nicméně reálná jen v extrémně výjimečných případech. Spojení s inteligencí lesa se pro nás už dávno přerušilo, a když dojdou zásoby a zhasne GPS, může se romantika džungle a „návrat k přírodě“ rychle proměnit ve smrtící omyl. Většina myslících cestovatelů se do situace, kdy musí prokázat schopnost přežití v divočině, dostane nedopatřením.

Mozek pracuje jinak

To pak začne dobrodružství, které bylo pro tisíce odvážlivců a smolařů v historii tím posledním rozptýlením v životě. Blanka Remešová jedno takové přežila. „Ztratili jsme se při přechodu hor v pralese na Kalimantanu. Trvalo to měsíc a deset nebo dvanáct dnů jsme bloudili. Docházelo jídlo a nakonec nám musela stačit jedna čínská nudlová polévka na tři dny. Jedli jsme ji suchou. S vodou takové potíže nebyly, prostě jsme chytali, co napršelo, ale ani hlad nebyl to nejhorší.

V takové situaci jste na trochu jiné mentální rovině, spíš nám šlo o to, co s námi bude, mozek v tom stresu běží jinak. Myšlenky na jídlo mě tolik nezaměstnávaly, jen jsem si říkala, že tam nechci umřít. Nic bychom neulovili ani náhodou – jednou se nám sice podařilo mačetou zabít varana, ale to byla spíš shoda náhod než lovecké umění. Smrt hladem ale vážně nebylo to bezprostřední nebezpečí. Jako Evropané jsme měli velké zásoby tuku. Nezdálo se, že zemřeme podvýživou, spíš šokem a vyčerpáním. Měli jsme v plánu pořád jít, ne postavit tábor a lovit. Ale kdybych tam byla sama, tak nejspíš umřu.“

Místní lidé jsou svým životním podmínkám přivyklí, cizinci jsou na tom o poznání hůř.

Tři dny křoupat nasucho balíček nudlí je sice hodně nouzová dieta, ale může být ještě hůř. Z čínských polévek zůstanou jen nestravitelné obaly a začne skutečný boj o život. Takže… co spolknout a kde to najít? David Gladiš má pár tipů, aspoň pro začátek: „Různé příručky pro přežití vás naučí poznat pár konkrétních rostlin, které v pralese můžete sníst. Prakticky je to k ničemu, protože pravděpodobnost, že v pralese konkrétní rostlinu najdete a bezpečně poznáte, je mizivá. Zkoušel jsem to několikrát. V nouzi bych se živil spíše hmyzem, je ho dost a většinou je jedlý, například všichni mravenci. V noci najdete podle zvuku žáby a s výbavou můžete rybařit. Na lov zvířat můžete zapomenout, je těžké v pralese nějaké vůbec zahlédnout, natož ho ulovit.“

Hladovění jako trénink

Pokud máte silné nervy a mentální schopnosti, Viliam Poltikovič má docela praktický návrh: „Na cestách, kde vázne zásobování, si zvykám na minimální dávky jídla, aniž omezuji svoji aktivitu. Bez jídla se dá vydržet docela dlouho, mnohem víc, než si lidé běžně myslí. A je to navíc i očistné a ozdravné. Jeden můj kamarád mi po čtyřicetidenní hladovce řekl, že mu to nikdy tak brilantně nemyslelo jako teď… Tropická džungle je ale většinou docela pohostinná, rostou v ní různé chutné plody, jedlé hlízy, z některých lián po useknutí teče pitná voda, ale chce to je dobře znát. Experimentování totiž může být osudné.“ Hladovět z donucení nebo v rámci psychofyziolo­gického experimentu a očisty sice není tak docela totéž, ale za jistých okolností může být mnohem nebezpečnější utrhnout ananas nebo banán. Během putování malajsijskou džunglí můj průvodce ukazoval na stromy plné plodů a jmenoval rodiny, kterým patří. Mluvil o zahradách, zatímco já jsem viděl prostě náhodně vyrostlé banánovníky, které by měly patřit všem. Na jiném místě a za mírně odlišných okolností se za takový omyl platí životem.

„Indiáni Eceejové v peruánské části Amazonie Madre de Dios mi před lety vyprávěli o dvou běloších, rádoby dobrodruzích,“ vzpomíná Atapana. „Jeden Švýcar a jeden Francouz chtěli dokázat, jací jsou frajeři, a napsat adrenalinový článek. Vydali se do džungle jen tak, jak přežijí. Nic však neznali, a tak hladoví došli na políčka Eceejů a vrhli se na tam pěstované ovoce. Nějaké ženy s křikem utekly. Pak přišli muži a ty kluky zabili. Ti dva nejenže neznali z pralesa nic, i když je tam vše, ale ani netušili nic o sexuálních zónách indiánů. Vtrhli na sexuální zónu žen, což pro indiány jednoznačně znamená, že přišli zneužít jejich ženy. A tak měli podle svých zákonů právo je zabít. Indián v pralese najde k přežití vše: palmové ovoce, palmové výhonky, kořínky, drobné živočichy, mravence, pavouky, motýly, želví vejce, rukou může chytat ryby či vyrobit pasti na větší živočichy, v jistých liánách najde vodu…“

Co na cestu

Co z toho všeho vyplývá? I když se na cestu skvěle připravíte, přinutíte jazyk i žaludek k nezvyklým zážitkům a probruslíte slalomem tabu a místních zvyků, bude lepší svou roli „lidí z civilizace“ nepřeceňovat. Ostatně sám Bronislaw Malinowski, jeden z otců antropologické vědy a zastánce názoru, že domorodce nejlépe poznáte, když se budete chovat stejně jako oni, prohlásil, že přírodní lidé spíš studují cizince.

Nešikovného bílého tvora, kterého přistihují na každém kroku, že vůbec ničemu nerozumí, chová se nevhodně a na všechno se musí vyptávat. Což by od dalších cest nemělo nikoho odradit, protože v otázkách, odpovědích a nových otázkách nakonec spočívá kouzlo setkání lidí z různých kultur. Ať už nad prasečím žaludkem, nebo šiškami s mákem. Tak tedy šťastnou cestu, dobrou chuť a lehké zažití.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články