Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Jídlo jako dar: Přicházím s nabídkou kvalitních bonbonů a uheráku!

38-1.jpg
Autor článku: Dalibor Demel, Středa, 27. dubna 2011
Autor fotografií: Dalibor Demel · Lenka Klicperová · Mnislav Zelený Atapana
Máme právo nabízet naše chemické chuťovky lidem, kteří jsou zvyklí trhat si své pochoutky ze stromu? Banán, nebo bonbon? Měl by cestovatel projevit svou zdvořilost tak, že rozhodí mezi děti amazonských indiánů, indonéských Dajaků nebo malajských Orang Asli hrsti jahodových lízátek? Kde je hranice mezi vpádem gastronomického vetřelce a milou pozorností návštěvníka?

Tahle hranice obvykle vede klikatými stezkami a v pozadí vibruje základní otázka: Jsme starší a zkušenější bratři, kteří musejí lidi z lesů chránit před želatinovými hady s malinovou příchutí? Nebo sedíme u kulatého stolu jako rovný s rovným a můžeme si bez obav navzájem ochutnávat z talíře?

Svátek Tabaski slavený mezi uprchlíky z Dárfúru v utečeneckém táboře Iridimi.

Etnologa Mnislava Zeleného alias Atapanu adoptoval indiánský kmen Javalapitů a do amazonského pralesa za nimi a jinými amazonskými etniky jezdí přes čtyřicet let. Má jasnou představu, co jim chutná a kdy nechat cukr v kapse: „Cestovatel by se měl držet při zdi a naše pochutiny do pralesa nevozit. Měl by se snažit využívat pouze místní zdroje, což rovněž znamená podmínku přijetí do místní komunity. To, co nám chutná, nemusí nutně chutnat i jim. Pamatuju si na příhodu z mého pobytu u Javalapitů na horním Xingu (čti šingú) v roce 1989.

Měl jsem jako železnou zásobu pro každý případ štangli uheráku. Vzhledem k tomu, že jsem byl kmenem přijat, jedl jsem jejich stravu a uherák ležel ladem. Chtěl jsem ho zkonzumovat, a tak jsem salám jako naši pochoutku nabízel dětem. Vůbec se na něj nevrhly, nevěřícně zkoumaly neznámý tvar i vůni. A když uherák trochu rozžvýkaly, s odporem ho vyprskly na zem. Něco jiného jsou samozřejmě základní potraviny, jako rýže, fazole, čočka, které musím na cestu mít a které indiáni přijímají bez obtíží. A to zejména tam, kde je komunita už léta napojena na naši civilizaci, nežije v izolaci a přísun takových potravin dokonce očekává v rámci darů.

A velmi očekávanou pozorností je bohužel i cukr a pro děti bonbony. Ty však vozím jedině tam, kde taková konzumace probíhá už mnoho let, jako například k Je´kuanům na řece Caura. K ,mým‘ Javalapitům stále žijícím svým tradičním způsobem bych si to nedovolil.“

Vytváření závislosti

Jiří Škvor, zakladatel misí společnosti Člověk v tísni v Etiopii a Caritas Czech Republic na Šrí Lance a majitel pražského Ethiopia Café, to vyjádřil ještě radikálněji: „Rozdávání dobrot v cizí zemi má dva rozměry. Jeden se týká toho, že pro místní komunitu jde o zcela neznámé potraviny, druhý rozměr je ale podstatně důležitější. Novými prvky rozbíjíme místní kulturu, vytváříme závislost a děláme ze sebe spasitele.

V některých chudých zemích už dokonce poznáte, kteří turisté zemi nejčastěji navštěvují – podle cizích slov, která na vás místní pokřikují, dožadujíce se dobrot, které jim někdo předtím rozdával. Místní lidé mají vlastní kulturu, často na velmi vysoké úrovni, a vlastní zvyky. Svým vlivem šíříme globální vidění světa: že tedy jenom to, nač jsme zvyklí my, je to jediné, správné a přípustné. Potom nejsme na svých cestách v roli pozorovatelů, nýbrž dobyvatelů.

Kupovat si přízeň místních sladkostmi nebo dárky je velmi krátkozraké a hloupé.“ Podobně to vidí i David Gladiš, provozovatel webových stránek HedvabnaStezka.cz, festivalu Expediční kamera a restaurací Klub cestovatelů v Praze a Brně… a samozřejmě cestovatel. „Příslušníci přírodních národů žijí jiným způsobem života, obvykle nejsou připraveni na střet s naší civilizací, a pokud přijde, nepřežijou ho, často doslovně a skoro vždy kulturně. Cestovatel by měl do života přírodních národů zasahovat co nejméně. Rozdávání bonbonů je nevhodné nejen v těchto případech, ale je spousta dalších způsobů nepatřičného vměšování,“ tvrdí.

Sladkosti, kokakola, misionáři, kteří to myslí dobře i hůř, nože a nakonec gigantické dřevařské stroje, které promění domov lesních lidí v luxusní exotická dřeva na terasách vil? Možná, dokonce pravděpodobně. Zvláště při zpětném pohledu na násilné vstřebání původních kultur technickou civilizací poháněnou zvědavostí spojenou s obchodem a rozšiřováním životního prostoru. Ostatně – na počátku zkázy původního světa nemusí být jen neznámý tvar, vůně a chuť. Jak připomíná režisér a cestovatel Viliam Poltikovič: „Naše moderní průmyslová strava a obzvláště bonbony, jsou ve srovnání s domorodou stravou výrazně nezdravější.“ Stačí připomenout prohranou válku severoamerických indiánů s whisky a geneticky sníženou schopností odbourávat alkohol.

Některé věci nás v cizině nepřekvapí, jiné jsou dost děsivé.

Zákeřná zvědavost

Co ale s obyčejnou zvědavostí na nový pocit na jazyku? Když ji máme my, je naší povinností tu „jejich“ nechat spát a neprovokovat? „Na žádnou otázku není jednoznačná odpověď,“ uvažuje Viliam Poltikovič. „Ale téměř každý rád ochutná něco nového. I v Praze jsou restaurace s kuchyněmi různých koutů světa, tak proč by nemohli něco nového ochutnat i domorodci?“ Další otazník – když dostanete najíst od domorodců, je těžké nepodlehnout vděčnosti a nevytáhnout z batohu něco ze svých zásob. „Letos jsme jedné šamance hluboko v peruánské Amazonii dali balíček sušenek – viděla je poprvé v životě a netušila, že jsou k jídlu, ale potěšilo ji to.“ Způsobila ta chvilka normálního lidského potěšení z dárku ránu v šamančině obrazu světa? Možná se dostáváme příliš hluboko do houštiny teorie.

Pokud jde o výstřední sladkosti z českých nebo indonéských supermarketů, Dajakové na Kalimantanu rozhodně nemohli spoléhat na etnoložku Blanku Remešovou. „Nevešlo se mi to do batohu a nechtělo se mi s tím půl roku tahat v džungli. Vždycky jsem radši koupila na místě, co místní znali nebo potřebovali. Když už někdo cizí něco zvláštního měl, třeba žvýkačky, tak si to nevzali, protože tomu nevěřili. A já navíc nejsem kulinářský typ. Nedocením, když mi někdo něco úchvatného přiveze, takže tomu nepřikládám takovou důležitost.

Znám ale cestovatele, kteří jsou na jídlo zaměření, a když se takový gurmán vrací na nějaké místo víckrát, chce se podělit o něco z domova, takže si přiveze koření a uvaří jim v džungli třeba bramboračku s majoránkou. A sní to s nimi, přestože si tam ty suroviny sami nevypěstují. Prostě se chce podělit, a na tom mi nepřipadá nic špatného.“

A obaly?

Pak je tu ještě svět slupek. Džungle má na pozůstatky banánů a brambor své tradiční úklidové čety – co si ale počít s pestrobarevným plastem? Kdysi jsem doprovázel skupinu Orang Asli při rybaření. Nezvali mě, ale můj průvodce z vesnice tvrdil, že když je nebudu zbytečně otravovat, nijak se jich to nedotkne. A dal mi pro ně dárek – krabici sušenek. Postupovali jsme proti proudu řečištěm, po kolena, někdy po pás ve vodě, a snědí muži se v potápěčských brýlích skláněli pod kameny a kapesními harpunami napichovali rybí těla jako při podvodním houbaření.

Somálka Fatuma s kohoutem, krátce před jeho zavražděním a zkonzumováním. Kohout byl nechutně tuhý a šéfredaktorce LaZ ležel v žaludku ještě pět dní.

Asi po hodině jsme dorazili k vodopádu s jezírkem a malou pláží z bílého písku. Zatím jsem se držel stranou a pokoušel se z výrazu tváří vyčíst, jak moc jsem na obtíž. Celou cestu se netvářili zrovna nadšeně, ale jakmile jsem vytáhl sušenky, objevily se nadšené úsměvy. Sladký zázrak se stěhoval do žaludků a já mohl fotit, vyptávat se, zkoumat kapesní harpuny až do chvíle, kdy keksy i témata došly a bylo načase vyrazit.

A pak idylický výjev na bílé pláži poznamenala symbolická skvrna. Šéf rybářské čety vytáhl poslední sušenku, plastovou krabici s barevnou fólií hodil na písek a všichni zmizeli v lese. Zvali mě, ať jdu s nimi, možná šli vybírat pasti, možná se zkratkou vraceli do vsi, ale mně se z té pohlednicové scény s popelnicovou dekorací nechtělo. Posadil jsem se na kámen, pohupoval nohama a myslel na šamana od jezera Chini. „Když zmizí tygři, přijdou draci,“ šeptal a kolem jeho chatrče se vzdouvalo bělostné moře igelitových tašek.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články