Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Jezero vidím!

064-000.jpg
Kamila Šimková-Broulová, Pondělí, 13. červnaec 2009
„Cota kawaňa!“ „Jezero vidím!“ Právě to prohlásil jeden z Inků, když došel až k jižnímu břehu jezera Titicaca, a dal tak pojmenování pozdějšímu městu Copacabana.

Copacabana je dnes největším obchodním centrem bolivijské části jezera. Současně je výchozím místem pro návštěvu dvou proslulých ostrovů Isla del Sol a Isla de la Luna – tedy ostrova Slunce a ostrova Měsíce. Jen osm set metrů široká Tiquinská úžina mezi poloostrovy Copacabana a Huata rozděluje jezero na dvě části – severní zvané Velké (v Bolivii Chucuito) a jižní Malé (Bolívijci zvané Huiňamarca).

Dodnes je Titicaca jedním z nejposvátnějších míst, kterému se dostává úcty všech potomků Inků. Věří, že v hlubinách jeho temných vod leží potopené město. A podle nejslavnější legendy se první Inkové zrodili právě na ostrově Isla del Sol. Ten je na jezeře největší a Inkové ho zasvětili slunci, protože slunce neboli Inti považovali vedle Virakoči za své nejvyšší božstvo a svého vládce na zemi pak za jeho přímého potomka.

Panny Slunce

Na nejzazším mysu ostrova najdete kámen nazývaný Tiksikarka. Podle oné legendy právě tady seslal na zem Virakoča své děti, syna Ayar Manco a dceru Mama Ocllo, aby sjednotily divoké kmeny obývající ostrovy a břehy jezera. V těsném sousedství Tiksikarky stojí Inkův palác Incanotapa (též Ruinas Chincanas).

Zůstaly tu sice z něho jen zbytky kamenného zdiva připomínající podivný labyrint, avšak atmosféra, kterou tu ucítíte, vás rázem vrátí o několik století zpátky a vy se s pohledem upřeným skrz výklenky na vzdálené majestátní vrcholky Královské Kordillery budete ptát: „Co se tady asi za časů Inků odehrávalo?“ Podobnou otázku si však nejspíš položíte i na řadě jiných míst.

Třeba už nedaleko odtud, na protějším ostrově Měsíce, který je podle pověsti spojen s ostrovem Slunce pod hladinou zlatým řetězem. Tamní chrám byl prý domovem inckých žen, takzvaných panen Slunce (kečuánsky aclla huasi). Nejkrásnější a fyzicky nejzdatnější dívky si Inka sám vybíral i z chudých venkovských rodin. Už ve dvanácti letech byly zasvěcovány řadou obřadů, žily odděleně ve vlastních domech, které se pro ně budovaly po celé říši. Dívky se v nich učily zpěvu a jiným úkonům, jež ženám během obřadů příslušely. Mnohé z nich se v dospělosti staly manželkami nebo konkubínami významných hodnostářů, či dokonce samotného vládce. Ostatní se po zbytek života věnovaly náboženské službě nebo tkaní látek z nejjemnější vikuní vlny pro panovníkův dvůr. Všechny byly odloučeny od běžného života a ten, kdo by se opovážil překročit práh jejich sídla, byl odsouzen k smrti.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články