Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Ještě plují jangadeiros

68-3.jpg
Autor článku: Jan Sochor, Čtvrtek, 14. dubna 2011
Autor fotografií: Jan Sochor
Na pobřeží věčně horkého slunce v severní Brazílii udržují desítky rybářských komunit odvěkou tradici lovu ryb na volném moři. Za každého ranního rozbřesku se z nekonečných písečných dun pobřeží odlepí malé barevné čluny s plachtou, zvané jangady a vyplují vstříc oceánu. Za každého soumraku čekají bosí lidé na vlhkém písku pláže a vyhlížejí na obzoru jangady, které se vracejí domů. Dnes stejně jako před čtyřmi sty lety.

Předchůdcem jangady byl raft z balzových klád – cutinga -, který používali brazilští indiáni k rybaření na moři dávno před příchodem Evropanů. První století portugalské kolonizace přineslo na severobrazilské pobřeží zcela odlišné plavební zkušenosti, hlavně techniku využívání větru. Portugalští námořníci přizpůsobili indiánský raft lodím, které znali z jižní Indie a východoafrického Mozambiku. Přidali raftu ohebný neukotvený stěžeň, třícípou (latinskou) plachtu a výsuvný kýl, díky kterému mohli jangadu snadno vytahovat z mělkých vod pobřežního šelfu a parkovat ji v písečných dunách blízko moře.

Hrdost především

Rybáři plavící se na jangadách, zvaní jangadeiros, jsou většinou potomci uprchlých otroků a indiánů. V historii brazilského státu Ceará hráli vždy klíčovou úlohu. V roce 1884 podpořili hnutí za zrušení otroctví a obsadili trh s otroky ve městě Fortaleza. Vůdce vzpoury, známý pod přezdívkou „Drak všech moří“, plachtil na palubě jangady Liberdade (Svoboda) podél celého brazilského pobřeží až do Rio de Janeira. Přestože ho tehdejší brazilský císař Pedro II. odmítl přijmout, jeho čin nezůstal bez odezvy a otroctví bylo během několika let zrušeno. V roce 1941 čtyři jangadeiros vedení mužem pod přezdívkou „Jacare“ (Aligátor) po jednašedesáti dnech na volném moři přistáli v Rio de Janeiru a žádali zlepšení pracovních podmínek u tehdejšího prezidenta Vargase. Byli přijati a o jejich úspěšné misi se díky časopisu Time dozvěděl celý svět.

Jen vítr a hvězdy

Rybáři obvykle plují lovit na místa vzdálená několik hodin plavby od pobřeží, ale výjimkou nejsou výpravy do míst vzdálených až sto kilometrů od pevniny. Naprostá většina jangad nepoužívá žádný navigační systém typu GPS nebo rádiového spojení. Jangadeiros se orientují pouze podle tvaru pobřeží – pokud je vidět. V noci jako základní záchytný bod slouží Jižní kříž nebo světelný šum, který vyzařují města. Když je zataženo, jsou schopni určit směr pobřeží podle charakteru vln a směru větru v dané roční době. Příznivý vítr je hlavní podmínkou úspěšné výpravy – bez něj jangada těžko vypluje a bez něj se těžko vrací k pobřeží. Vítr je pro jangadeiros však zároveň největším nebezpečím. Každý rok několik rybářů utone během bouří na volném moři.

Bez jediného hřebíku

Ačkoli se jangada vyrábí v mnoha velikostech, pouze tu největší (zhruba sedmimetrovou) nazývají rybáři jangada. Loď o kratší délce, čtyř- až pětimetrová, nemá na rozdíl od velké jangady v těle lodi dutinu (sloužící jako místo na spaní), a proto se využívá jen pro jednodenní výpravy. Nejmenší varianta jangady, která je nejvíce podobná původnímu indiánskému raftu, je pouze dvouaž třímetrové plavidlo. Chybí jí kýl a dutina uvnitř lodi je vyložena polystyrenem. Na malé jangadě vyjíždí pouze jeden rybář, nikdy ne dál než pár set metrů od pobřeží.

Střední loď pojme posádku dvou až tří mužů a posádka velké jangady obvykle čítá čtyři až pět rybářů. Výpravy na volné moře trvají od tří dní po týden, v závislosti na úlovku a příznivých větrech. Tradiční jangada je celá, do posledního detailu dřevěná, a neobsahuje jediný hřebík. Současná jangada sice již hřebíky mívá, nicméně stále převažují původní techniky spojování dřeva pomocí čepů a provazů z ručně tkaných vláken. Každá část lodi je vyrobena z jiného dřeva, vesměs pocházejícího z Amazonie. Bočnice lodi jsou ze dřeva masaranduba, paluba a spodek ze dřeva lurú, lavička, ukotvení stěžně z železného dřeva, které téměř nevsakuje vodu. Stěžeň tvoří sedm kulatin ze tří druhů dřeva, které na sebe navazují podle pružnosti.

Znovu se bouří

Každá jangada má svého majitele, který však nejezdí na moře, nýbrž s rybami pouze obchoduje. Majitel lodi poskytuje rybářům jídlo a pití během výprav na moři, platí led na uchovávání ryb, hradí veškeré opravy jangady a podobně. Rybář má pouze svůj vlasec, háčky a nůž. Úlovek se vždy dělí na poloviny: polovinu rybáři, polovinu majitel lodi. Každý rybář na palubě jangady chytá ryby sám za sebe. Na chycené rybě udělá svou značku – obvykle uřízne kousek některé ploutve – a vhodí ji do proutěného koše samburá, který jangada táhne pod vodou. Když je koš plný, vysypou se ryby do dřevěné bedny na zádi, mezi kvádry ledu.

Od začátku 80. let jangadeiros čelí vzrůstajícímu tlaku průmyslového rybolovu a motorizovaných lodí. Tažné sítě velkých člunů berou všechno, doslova ořou mořské dno, což znamená pro ekosystémy v moři neobnovitelné ztráty a permanentní snižování rybí populace. Hojnost úlovků tak rok od roku klesá, nejsou výjimkou výpravy, které se vrátí do vesnice bez jediné ryby. Dochází k incidentům a potyčkám – jangadeiros, věrní své tradici, tomu jen nečinně nepřihlížejí. V roce 1991 rybáři z osady Prainha do Canto Verde (čti prajňa du kantu verdy) zopakovali historickou cestu svých otců ze 40. let. Po šestasedmdesáti dnech přistáli na pláži v Riu, upozorňujíce svým činem na neúnosné plenění moře a narůstající spekulativní prodej jejich země pro turistické účely.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Fotoreportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články