Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Jan a Radana Dungelovi: Cesta do hloubi vlastní duše

osobnost-Laz.jpg
Autor článku: Veronika Valtrová, Pátek, 30. března 2012
Autor fotografií: archiv J.a R.Dungelových a Dita Havránková
Pohoda z nich čišela po celou dobu rozhovoru. Když Jan zmínil, že ponorku na cestách nepocítil, nebyl důvod mu nevěřit. Manželský pár, který miluje deštné pralesy Jižní Ameriky a navštěvuje je dvakrát ročně, tvoří skvěle se doplňující tandem ilustrátor a fotografka. Rozpovídali se o svém vztahu k cestování, přírodě a hlavně o amazonském pralese a jeho smutné budoucnosti.

Jste věrni Jižní Americe, nebo podnikáte expedice i do jiných pralesů?

Jan: Pokud nepočítám Evropu, tak skoro nikam jinam než do jihoamerických tropů nejezdíme. Když člověk vydrží a zůstane věrný jedné oblasti, bude odměněný – krajina se mu otevře a nabídne víc, než když ji navštíví jednou nebo dvakrát. Řekl bych, že tropická Jižní Amerika je mým skoro životním tématem. Oblast kolem Orinoka, kterou jsem poprvé navštívil před dvaceti lety, se mi stala osudnou.

Jak se vlastně plánuje cesta do pralesů? Jezdíte sami?

Radana: Z Čech většinou jezdíme sami, ale plánujeme to s místními lidmi, které si najímáme jako průvodce, což je také největší náklad z celé výpravy. Na několika místech v Jižní Americe už máme mezi místními indiány kamarády, se kterými se dnes můžeme přes e-maily přibližně domluvit. Aspoň termíny – plus minus týden, přesněji to ani nejde.

Jaký je kromě práce další motiv vašich cest?

Radana: Pro nás to vždycky znamená vystoupení z běžného života, ponoříme se do témat, na která normálně nezbývá čas. Například téma zachování přírody je tam pro nás velmi živé. Když přijedeme po dvou letech do Bolívie, kde jsme se při první cestě stěží prodírali hustým porostem, všude kolem jsou už silnice a vykácené stromy. Cítíme konec toho místa a stáváme se posledními svědky existující a žijící Amazonie, která za pár let zcela zmizí.

Jan: Dvacet let, co do Amazonie jezdím, prchám před lidmi a stroji. Tam, kde jsem byl vloni, je dnes pustina. Pro mě je příroda nejhlubší, nejduchovnější hodnota. Nejsem žádný Tarzan, mám rád město, ale příroda je pro mě největší kulturou a uměním. A proto trpíme, když vidíme plundrování.

Je známo, že plocha, kterou na světě deštné pralesy zaujímají, se radikálně zmenšuje…

Radana: Dnes jsou slova ekolog nebo ochránce přírody skoro hanlivá, přitom si nemyslím, že bychom nějak ohrožovali tržní společnost. Domnívám se však, že právě lidé, kteří vše zjednodušují na peníze, jsou nebezpeční základům lidské kultury. A není velký rozdíl mezi kácením v Amazonii a kácením na Šumavě, je to o postoji a o hodnotách.

„Dungelová si nestěžuje, jenom konstatuje...“ říká o sobě Radana.

Jak se k ničení svého přírodního bohatství staví brazilská vláda?

Radana: Před pár měsíci v Brazílii zavraždili manželský pár, Joaa Cláudia Ribeiru da Silvu a jeho žena Mariu do Espírito Santo, kteří se otevřeně stavěli proti ilegálnímu kácení v oblasti, kde žili. Když někteří poslanci požadovali důsledné vyšetření tohoto zločinu, většina parlamentu požadavek doprovodila bučením. A navíc odsouhlasili zákon, jenž osvobozuje ty, kteří zákon o zákazu ilegálního kácení celou dobu porušovali. Otevřeli tak cestu k neomezenému ničení. Stojíme tak na hraniční čáře, která nás dělí od definitivní zkázy Amazonie. Většina pralesa leží na brazilském území, a pokud prezidentka Dilma Rouseff podepíše zákon, a ona bude pod takovým tlakem, že ho nejspíš podepíše, tak podle nejčernějšího scénáře do deseti patnácti let zmizí až 80 procent brazilské Amazonie. Jak si člověk může osobovat právo zničit něco, co sám neumí vytvořit? Připadá mi to mimořádně krátkozraké a nebezpečné.

Jan: Budeme žít na jiné zeměkouli, zmizí z ní něco, co tu bylo statisíce let, po celou historii lidstva. Myslím, že to nejkrásnější, co naše Země nabízí, je příroda ve své pestrosti, neuchopitelnosti, se svým tajemstvím, ze které pocházíme a do které se vracíme. A tohle nejhezčí jsme se rozhodli zničit.

Jak může „obyčejný člověk“ kromě podpory organizací přispět? Nekupovat výrobky z tropických dřevin?

Radana: Netěží se jen kvůli dřevu, plundrování se děje zejména kvůli půdě, na níž se pak pase hovězí dobytek, sázejí se rostliny k výrobě bionafty a pěstuje kukuřice a cukrová třtina na výrobu etanolu do aut. Ze statistik vyplývá, že k pastvě slouží na 85 procent vytěžené půdy. Ale člověk má vždy na výběr a může si říct, že si domů nepořídí podlahu z tvrdého tropického dřeva, mahagonový nábytek…

Co vás uchvacuje v prostředí tak diametrálně odlišném od toho, ze kterého vycházíte?

Jan: Poznání a dobrodružství – to nás na cestách do Amazonie láká. Ale zároveň je to cesta do hloubi vlastní duše, je zajímavé pozorovat, co se při takových cestách děje s lidskou psychikou. Ta se zajímavě mění, je to nádherně nepochopitelné; a je úžasné v dnešním světě něco nechápat. Připadá mi, že to nejlepší, co z člověka vzejde, co je lidská kultura schopna vytvořit, je v jisté symbióze s přírodou, čerpá z ní nebo se k ní odkazuje. Dostáváme se do hraničních, naprosto nestandardních situací, které prověří sílu ducha. Může se stát cokoli. Nemůžeme kalkulovat, jen předpokládat. Snažili jsme se nacházet racionální vysvětlení, ale pak jsme se všemu, co prožíváme, poddali. Mám rád atentát na rozum, na racionální uvažování.

Radana: Jsou chvíle, kdy se – většinou v noci nebo nad ránem – moje vnímání pohybuje na hranici halucinace a reality. I ve dne jsem vlastně stále mimo svoje obvyklé prostředí, a tudíž ve střehu, a občas se normálně bojím toho, co neznám. Myslím, že takové zkoušky limitů lidské psychiky člověku prospívají, posilují ho. Utřídí si myšlenky a hodnoty. Do toho dostanete mimořádné příděly čisté krásy přírody, tvary, barvy, zvuky a vůně… Přináší mi velké uspokojení jen v tom prostředí být. Dává mi rozměr, který si myslím, že by měl být součástí naší kultury, ale není a mizí.

73_2_jpg_4f756cf527.jpg

Připraveni musíte být na leccos. S čím jste na cestě rozhodně nepočítali?

Radana: Zažili jsme situaci, kdy nám asi trochu šlo o život, když po nás stříleli partyzáni z automatických pušek. Naštěstí jsme ale nebyli jejich cílem, spletli se, a nakonec jsme se tomu všichni trochu kysele zasmáli. Nejdřív jsem vůbec nepochopila, že se něco děje, najednou mi na hlavě přistál Honza, strhl mne na podlahu lodi a já si pomyslela, že se zbláznil. Ale pak jsem slyšela zvuk střelby a hlavou mi proběhlo: „Aha, tak tohle je ten konec…“ Ani jsem se nestihla bát.

Hrozí v pralese nějaké nepřímé, skryté nebezpečí?

Jan: Jistým skrytým nebezpečím je hloubka prožitku, který člověk pocítí, když je dlouho mimo civilizaci. V pralese se naplno projeví „to“ uvnitř, s čím normálně nekomunikujete, protože nezbývá čas. A to může být docela zrádné. Zažijete strach, úzkost, jež jsou latentně přítomné. A mně to dělá docela dobře, i když úplně jistý si tím nejsem.

Jak vypadá standardní den v pralese? Lovíte sami?

Radana: Nejsme lovci, neumíme zabít. Ale naši průvodci s námi vlastně podnikají loveckou výpravu, oni loví, my zaznamenáváme. Na výpravách jsem sice člen expedice, ale je pravda, že tamní muži ze mě občas bývají zmateni. Na lovecké výpravě podle nich nemá žena co dělat.

Jan: Je legrační sledovat jejich reakce, když se objeví Radana, která je dvakrát tak velká než oni. Překvapeně koukají, jako by se ptali: „ Co s tím? To jede s námi?“ Nemluví s ní, mluví se mnou, abych já jí něco vyřídil. Na rozdíl od evropských machů ale svůj postoj postupně změní. Problémy se ale ukazují v praktických věcech. Třeba ostych. Některé věci nejsme zvyklí vidět a na podobných výpravách je intimita narušena zásadním způsobem. Také je třeba počítat s nepříjemnostmi, jako je špatná hygiena – začnete páchnout, vše plesniví, týdny si neoblečete nic suchého, nemá smysl ani prát…

Radana: Někdy se ocitneme v hrozných situacích – například když vypukne průjem na lodi velké 1 × 6 metrů, na níž sedí pět lidí a občas není možné najít pevný břeh. Taková situace má jen jedno řešení, a než jste na něj psychicky schopni přistoupit, trvá to a protrpíte si to. Stud je v nás tak zakořeněný, že než dojde k prolomení posledních bariér, stojí to dost přemáhání. Podobné nepříjemnosti však přecházíme s humorem. Já se odhmotňuju, nemyslím na ty lidi okolo, soustředím se na „řešení“. A taky většinou i zavřu oči…

Jak vycházíte s indiánskými průvodci? Nehrozí mezi vámi ponorková nemoc?

Jan: Já jsem ponorku na cestě ještě nezažil. Indiáni jsou trochu jako děti, mají jiné vnímání světa, člověk na ně nemůže spoléhat ve všem. Jsou třeba schopni spát na zemi jen tak a nocování neřeší, takže pokud máte nároky na táboření, je opravdu nutné na svých požadavcích trvat.

Radana: Myslím, že ponorka hrozí mezi jedinci, kteří neovládají autodisciplínu. Je třeba umět se ovládat. Ale s indiány je to snadné, oni nešíří takovou negativní energii. A je důležité mít na cestě něco svého, sledovat svůj cíl. Pro Honzu je to kreslení, pro mě focení. Člověk si to musí v hlavě srovnat, smířit se a přijmout nepříjemnosti a rizika, kterým bude muset čelit. Pokud to neudělá, může zkazit výpravu všem. A zároveň si také musí uvědomit, že se může dostat do fatálních situací. Musí sám v sobě přijmout fakt, že riziko úrazu, přepadení, uštknutí a třeba i ztracení se v lese a podobně podstupuje dobrovolně. Neznamená to, že bychom nějak riskovali, naopak, ale jsme i s touto možností srozuměni.

75_1_jpg_4f756cf527.jpg
75_2_jpg_4f756cf528.jpg

Radana Dungelová

Rodilá Pražanka vystudovala americkou literaturu na filozofické fakultě, svému oboru se však věnovat nestihla, působila jako tajemnice zahraničních výborů Federálního shromáždění, než se svým manželem, velvyslancem, odcestovala do Brazílie, později do Venezuely, kde se seznámila s Janem. Dnes kromě fotografování zvířat v divoké přírodě podniká – v Čechách totiž postrádala brazilské sýrové bochánky pao, které se zde rozhodla vyrábět. www.brazilskepao.cz

Jan Dungel

Vystudoval biologii, brzy se ale rozhodl pro kariéru umělce na volné noze. Spolupracuje s divadly, hudebníky i architekty, nevyhýbá se ani komerčnímu designu. Ilustruje pohádky pro děti, beletrii, časopisy. Ve své malířské tvorbě i ilustracích se zaměřuje zejména na témata přírody a odbornou ilustraci. Dosud ilustroval na padesát knih, které byly publikovány nejen v České republice, ale také například ve V elké Británii, Německu, Francii, ale i v Kolumbii. Od roku 1992 pravidelně navštěvuje Jižní Ameriku, kde maluje zvířata a rostliny v jejich přirozeném prostředí. Ve své práci klade důraz na autentičnost a přesnou dokumentaci. www.jandungel.com

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Rozhovory

Komentáře

Přečtěte si další podobné články