Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Jak žijí ladačtí pastevci

92-6.jpg
Autor článku: Radka Tkáčiková, Středa, 26. ledna 2011
Autor fotografií: Radka Tkáčiková
Ani sílící vítr nedokáže rozehnat sněhové vločky. Jsme v Indii, v himálajském Ladáku, v oblasti jezera Moriri. Do Tibetu je to blíže než do nejbližšího indického města, siluety hraničních hor vystupující z mlhy působí nehostinně. Krajina vypadá opuštěně, nevlídně, jako dost zvláštní a drsné místo. Ale neživotnost místa je jen zdánlivá. Právě tady žijí tibetští nomádi.

Blátivá cesta okolo jezera do nejbližší vesnice se pomalu mění v silnici. Tmaví asfaltéři pocházející z horké jižnější části Indie pokrývají udusanou hlínu novým černým kobercem a první džípy již okoušejí tento luxus. Ale pořád ještě je tu mnohem více koní, odpradávna tradičního jízdního prostředku.

Vesničané auta nemají, to jen pár zámožnějších majitelů cestovek z Léhu sem přiváží zvědavce. Ale všudypřítomné indické armádě se silnice hodí – hranice s Tibetem jsou kvůli konfliktům s Čínou v 60. letech stále přísně střeženy a vojenské posádky mají základny na nejodlehlejších místech. Silnice a k tomu přilehlý kemp jsou však jen malé výdobytky civilizace v těchto končinách.

U ohně

Míříme k břehům jezera Moriri, i když pod houstnoucím sněžením už jen tušíme, kde se rozkládá. Odbočuji z vyšlapané pěšiny a před sebou stěží identifikuji jakési bílé kupičky -jsou to pasoucí se jaci. Jejich tuková vrstva a husté dlouhé chlupy je spolehlivě chrání před chladem, který je umocňován silným větrem. Mám na sobě několik vrstev oblečení, ale teplo mi není. Kličkuji mezi jaky a stády ovcí a koz. Kozy jsou horské, chlupaté; v tomhle nečase, jak jsou zachumelené, jsou takřka k nepoznání od ovcí.

Zastavuji nedaleko malé skupinky pastevců, kteří se u malého ohníčku snaží trochu zahřát. Sedí na bobku, před větrem ničím nechráněni, a ohřívají si zkřehlé prsty nad ohněm. Mávají na mě, ať si k nim přisednu, jenže mezi námi stojí dva mohutní ovčáčtí psi a já nechci chlupáče pokoušet. Nedůvěřivě zírají na podivného člověka v barevném oblečení. Po dalším pokynu pastevců si dodávám odvahy a přicházím k ohníčku. Džulej, typický ladácký pozdrav, se rozléhá krajinou.

Pastevci se u malého ohníčku snaží trochu zahřát. Zdraví mě: Džulej!

A už koluje místní čaj, tibetský se žluklým máslem a solí. Pastevci ho rozlévají do těch nejšpinavějších nádob a já vděčně přijímám slaný nápoj, který bych doma těžko pozřela. Zde však chutná jako nejlahodnější pití. Tibetský čaj je jako burčák, pokaždé jiný. Ta méně mastná a osolená verze je pro mě snesitelná, ta výživná horská s kusy žluklého másla je často záležitost velkého přemáhání. Na oplátku vyndávám z batohu láhev čhangu, typického alkoholického nápoje horalů. Pastevci lahodný nápoj s povděkem přijímají, velmi zpestří jejich jednotvárnou stravu. Kromě zmiňovaného čaje je v jejich jídelníčku zařazena převážně campa, pražená pšeničná mouka, kterou nosí zavěšenou v sáčku u pasu, a v čaji z ní hnětou kuličky. Chuťově je to jídlo mdlé, ale v tomto případě nejde o uspokojení chuťových buněk, ale o zaplnění žaludku.

U ohníčku se do mě dává zima, vítr sílí. Obdivuju houževnatost lidí, kteří tu takhle sedí celý den, občas se zvednou, zkontrolují pasoucí se stádo a popoženou psy, aby roztroušené kusy zahnali do kupy. Večer shromáždí stádo a naženou je do ohrad, sami přespávají v provizorních přístřešcích. Zpravidla jsou to kamenné zídky, kde je na sezonu střecha pokrytá chrastím, nebo klasické nomádské stany upletené z kozí vlny.

Za Jeho Svatostí

Většina nomádů jsou Tibeťané, kteří ilegálně přešli i se svými stády hranice. I když jsou soběstační a o politiku se příliš nezajímají, přece jen jim byl život v okupovaném Tibetu příliš těsný. Mezi sebou hovoří tibetsky, místní ladáčtina je dialekt tibetštiny, ale tibetštině ne příliš podobný. Pár anglických slovíček umí pouze nejmladší z nich. Komunikace je tedy spíše posunková, ale když nejstarší z nich zaloví v kapse a vyndá pomačkaný obrázek dalajlamy, není třeba mnoha slov. Hrdě říká, že Jeho Svatost viděl v Léhu na púdže. Púdža je široký pojem pro slavnost, zasvěcení či meditace. Dalajlama má zde svůj chrám a kvůli velké komunitě tibetských utečenců navštěvuje Léh relativně často, jak mu zdraví a čas dovolí. Z Dharamsaly, kde je jeho exilové sídlo, je to do Léhu dobrých 500 km.

Divocí osli žijí volně jen v této oblasti. Já potkala skupinku pěti ostražitých jedinců.

Tibetští nomádi žijící v Ladáku neváhají a podnikají dlouhou pouť do Léhu, aby spatřili svého duchovního vůdce, který pobývá v nedobrovolném exilu již půl století. V Tibetu je trestné a přísně postihováné i pouhé držení fotografie Jeho Svatosti. Je to proto velká satisfakce pro všechny tibetské uprchlíky, že mohou za svým vůdcem přijít do Léhu a být zde přítomni jeho učení.

Losuje se, kdo bude mít službu a bude u stád. V této době hlídá pár mužů a žen nejenom svoje stáda, ale i stáda mnoha dalších. Celé rodiny se pak vydávají na cestu. Většinou přespávají venku. Na koně naloží deky, pod sedlo vloží zabalený kus másla do čaje a u pasu mají zavěšený nezbytný balíček campy. Sušené maso je také velmi populární, kusy jačích kýt loví poutníci ze záhybů bund. Ale je to spíše doplněk stravy, jak ani jiné zvíře se jen tak nezabíjí. Buddhismus navíc zabíjet nedovoluje, ale zákon přežití je silnější, takže v případě nutnosti se zvíře porazí, přičemž se provádějí modlitby za odpuštění. Opouštím skupinku pastevců a vydávám se dále na cestu. Moji přátelé dávno zmizeli za obzorem a viditelnost je čím dál menší.

Vzdělání v pustině

Naše trasa sleduje prastarou obchodní stezku. Když ještě neexistovala silnice z Léhu do Manálí, kočovníci, obchodníci i poutníci putovali tudy, trochu východně od současné trasy. Karavany z Tibetu byly naloženy především solí ze solných jezer, drahými tyrkysy a kožešinami.

Z Indie se naopak dováželo koření, čaj a látky. Obchodníci prosperovali, ale konec obchodním aktivitám učinilo rozhodnutí indické vlády o zákazu dovozu soli z tibetských jezer. Horská sůl neobsahovala jod, zvyšovalo se množství onemocnění štítné žlázy, a tak se začalo obchodovat jen s indickou mořskou solí. Ale tímto obchodem již bohatli jiní obchodníci, nikoli tibetští, a obchodní stezky začaly být opuštěné. Dnes již vše obstarávají náklaďáky a obchodní trasa zcela osiřela. Vesnice jsou blíže u silnice, kde je alespoň nějaké spojení se světem. Šlapu podél jezera, obcházím zleva dlouhou mani zeď – naskládané kameny s vyrytými mantrami a zpodobněními bódhisattvy Avalókitéšvary. Pastevců ubývá, vzdaluji se od jezera a na obzoru spatřuji siluety divokých oslů.

Na ohníčku si pastevci připravují čaj - slaný a mastný. V zimě a vichru mi chutná jako ten nejlahodnější nápoj.

Doufala jsem, že je uvidím. Jsou již takřka raritou, volně žijí pouze v této oblasti. Nemají zde přirozeného nepřítele, je to spíše respekt než strach, který udržuje mezi námi vzdálenost. Nedaleko našeho tábořiště jsou opuštěné ohrady, kde je již vše spaseno; zelená tráva je až dál v údolí. Několik stanů je znamením, že místo je na pastvu příhodné. Nomádi zde mají jakousi mobilní vesnici a ochotně nás zvou dál. K našemu překvapení z truhly vyndávají lahvové pivo a s mírným ziskem ho prodávají zhýčkaným turistům. Pár turistů tudy občas projde a obchodní duch nomádů se nezapře.

Na podlaze se batolí děti, osmiletý chlapec Pemba v ruce žmoulá sešit a hrdě nám ukazuje, že zvládá pár písmenek. Vděčně přijímá propisovačku a maluje další písmenka. Ptáme se, kdo ho učí? Jeden z nomádů je vzdělaný, v Tibetu byl mnichem, ale musel utéct před Číňany. Příliš zřetelně dával najevo nevoli před jejich počínáním. Hrozilo mu zatčení, nechtěl sdílet osud mnoha dalších mnichů perzekvovaných a mučených ve věznicích. V Ladáku již do kláštera nevstoupil, v jejich skupině, se kterou přešel hranici, byla půvabná dívka. Sblížil se s ní a rozhodl se žít světským životem. Oženil se s ní a zde ve stanu již vychovává dvě malé děti. Buddhističtí mniši sekty Gelugpa, ke které patřil, se nesmí ženit a musejí dodržovat celibát. Ale není nepřípustné opustit klášter a založit rodinu. Je to svobodná volba každého muže.

Klid v srdci

Taši umí i anglicky a každé dopoledne učí skupinku dětí. Děti sedí na jačích dekách před stanem, chráněny jen provizorní zástěnou před větrem. Mají zkřehlé ruce. Ale tak jako jejich rodiče jsou otužilé a nevypadají, že by jim zima nějak vadila. Cesta ke vzdělání není snadaná, ale je potěšitelné, že i v těchto tvrdých podmínkách se vzdělávat lze, když se chce.

Je čas zahnat stáda na noc do ohrad. Stovky kusů roztroušených po stráních se během hodiny choulí a tisknou na sebe v ohradách u stanů. Ráno musejí pastevci podojit jačí samice a vypustit ovce i kozy na pastvu. Tak jde den za dnem, neměnným monotónním rytmem tady ubíhají dny, týdny, měsíce, roky. Zde se život příliš nemění, to jen my jsme už za pár týdnů pohlceni civilizačním shonem. Snad nám v duši a srdci zůstane klid a vyrovnanost nomádů co nejdéle.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články