Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Jak se žije kubánským politickým vězňům

18-1.jpg
Autor článku: Pavla Holcová, Pondělí, 2. Srpen 2010
Autor fotografií: Jaroslav Jiřička
Měl to být jen další mrtvý vězeň - vždyť to se přece stává. Jenže smrt politického vězně Orlanda Zapaty Tamaya zarazila další klín do rozpraskané zdi kubánského režimu. A zdá se, že klín tentokrát zajel dost hluboko.

Orlando Zapata Tamayo zemřel 23. února v jednu hodinu ráno pod policejním dohledem. Zemřel po hladovce trvající 83 dní, kterou protestoval proti nelidským podmínkám v kubánských věznicích. Kubánská vláda jeho případ i požadavky ignorovala, přitom toho nechtěl tolik: přístup k lékařské péči, možnost přijímat balíčky s jídlem z domova a návštěvy rodiny častěji než jednou za tři měsíce.

Guillermo Fariňas Hernández, bývalý voják v Angole, dnes přední opoziční novinář.

Správa věznice vše zamítla, a tak se Zapata Tamayo rozhodl držet hladovku. Dozorci zareagovali tím, že Zapatovi odepřeli vodu. Následovalo selhání ledvin, kolaps, zápal plic z prochladnutí a smrt. Kubánská vláda zareagovala prohlášením, že smrt je sice politováníhodná, nicméně se žádnými hladovkáři nenechá vydírat. Zapata nebyl opoziční křikloun, nerad se fotil a nestál o popularitu. Odsouzen byl v součtu k šestatřiceti letům vězení nepodmíněně, a to za občanskou neposlušnost a pohrdání státem.

V roce 2008, kdy oficiálně převzal moc Raúl Castro, se systém represí několikrát změnil. Zpočátku to vypadalo, že zatímco havanský disent bude pod dohledem diplomatů a zahraničních novinářů relativně v klidu, nátlak na opozici ve východních částech ostrova znatelně vzrostl. Tajná policie brání stále vlivnější a početnější komunitě bloggerů scházet se, účastnit se pochodů na podporu lidských práv či jen přijet do Havany. Novinkou jsou také krátkodobá, ale mnohonásobně častější zadržení, vyhrožování a takzvané akty zapuzení, kdy jsou rodiny politických vězňů šikanovány davem vládních příznivců.

Ošidné vyjednávání

Podle platných kubánských zákonů může jít do vězení kdokoli a kdykoli. Kuba je jednou z mála zemí, která má přímo v ústavě zakotvenu cenzuru. Navíc propracovanému systému, který zahrnuje kromě sousedských Výborů na obranu revoluce i tajnou policii, brigády rychlého nasazení a vojenské výbory, nejde uniknout. Nedávno vláda začala uplatňovat i preventivní zákon o sociální nebezpečnosti. Na jeho základě může být zadržen a odsouzen kdokoli, kdo by se v budoucnosti mohl stát potenciálně nebezpečným pro společnost. Jak nebezpečný, pro jakou společnost a co to znamená „do budoucna“, už zákon nedefinuje.

Odhaduje se, že za padesát let, kdy byl u moci Fidel Castro, prošly kubánskými věznicemi statisíce politických vězňů s tresty v rozmezí deseti až třiceti let. Mezi nejzávažnější provinění patřila víra v boha, homosexualita či veřejný nesouhlas s režimem. V současné době se počet politických vězňů odhaduje na něco málo přes dvě stě, z nichž je třiapadesát tzv. vězňů svědomí, kteří splňují striktní kritéria Amnesty International. V jejich případech není pochyb, že byli odsouzeni ve vykonstruovaných procesech k přehnaným trestům. A právě oni tvoří tu nejnápadnější skupinu.

Opoziční kubánský ekonom Oscar Espinosa Chepe s manželkou, která je jednou z vůdčích postav Dam v bílém.

Jejich případy jsou v Evropě a USA často medializovány, jejich propuštěním podmiňuje Evropská unie svoji rozvojovou pomoc a USA zlepšení diplomatických vztahů. Kubánská vláda se tváří, že nic nechápe, a zároveň hlasitě deklamuje, že jediní vězni svědomí na celém ostrově jsou ti na americké námořní základně Guantánamo. Zatímco nátlak USA (nejen v podobě embarga) se jeví jako neúčinný, Španělsko a Vatikán byly za posledních dvacet let ve svém vyjednávání úspěšnější.

Španělská taktika otevřeného dialogu s kubánskou vládou a směna politických vězňů za ekonomické investice do turistického průmyslu se sice jeví jako účinná, nicméně zanechává nejistotu, jestli kubánský režim nezačne zavírat své kritiky i proto, aby měl co směňovat. Zatímco nedlouho po nástupu Raúla Castra se Španělsku podařilo vyjednat propuštění čtyř nejvíce nemocných politických vězňů, za poslední rok bylo pět dalších opozičních aktivistů – novinářů -posláno za mříže.

Sjednocené opoziční síly

Už teď je jasné, že smrt Orlanda Zapaty Tamaya znamená pro současné kubánské dějiny milník a rozděluje je na „před Orlandem“ a „po Orlandovi“. Tento přelom není klíčový jen pro kubánskou opozici, která se po téměř padesáti letech naprosto semkla, ale i pro režim samotný. Ten teď bude muset čelit nejenom zvýšenému mezinárodnímu tlaku na propuštění politických vězňů, ztrátě ideologických zastánců v Evropské unii, ale zejména spojeným silám disentu, které se dařilo až donedávna velmi účinně drolit. V reakci na Zapatovu smrt se k protestní hladovce přidalo dalších jedenáct opozičních aktivistů, mezi nimi například i Víctor Rolando Arroyo Carmona – nezávislý novinář z provincie Pinar del Río, který byl během zátahu na opozici (Černé kubánské jaro) v roce 2003 odsouzen k šestadvaceti letům vězení -či Guillermo Farias, který kromě tuhé stravy odmítá přijímat i vodu.

Kromě týmu hladovkářů, kteří ke společnému požadavku na propuštění dvaceti šesti nejvíce nemocných politických vězňů přidávají každý i svou křivdu (odpírání pobytu na čerstvém vzduchu, odpírání rodinných návštěv, zákaz balíčků z domova, odpírání lékařské péče…), se smrt Orlanda Zapaty Tamaya odrazila i v chování opozice. Ta po relativně dlouhé době spojila síly, aby tento případ nepřešla kubánská vláda jen tichým odkašláním. Prohlášení vydaná pro zahraniční média jsou společnou prací nezávislých novinářů, opozičních aktivistů i „elitních“ disidentů, kteří již delší dobu nemohli najít společnou řeč.

Právě to, že na prohlášeních pracuje víc lidí a každý přitom konstruktivně prosazuje své myšlenky, poskytuje mediálním výstupům nový a nečekaně svěží nádech. Několik podmínečně propuštěných politických vězňů přišlo s nápadem, že by na Kubě mělo ohledně politických vězňů proběhnout referendum. Na výběr by byly tři možnosti: za prvé propustit dvacet šest nejvíce nemocných politických vězňů, za druhé propustit všech dvě stě tři politických vězňů, za třetí nepouštět nikoho. Možnost, že by vláda vyslyšela právě takový návrh, je samozřejmě minimální.

Právě takové smysluplně organizované akce dráždí kubánský represivní aparát víc než cokoli jiného. Poslední velkou veřejnou akcí, která vyděsila kubánskou vládu v roce 2003, byl projekt Varela. Ten měl podle článku 88 kubánské ústavy, který deklaruje, že na základě petice s více než 10 000 podpisy mohou být změněny kubánské zákony, zajistit demokratičtější fungování státu. K podpisu se připojilo 11 020 obyčejných, jinak politicky apatických Kubánců. Reakce v podobě masivního zatýkání politické opozice a potažmo organizátorů této akce na sebe nenechala dlouho čekat. V březnu 2003 bylo během několika málo dní pozatýkáno a odsouzeno v průměru k osmnácti letům vězení pětasedmdesát disidentů, kteří dnes tvoří skupinu vězňů svědomí. V posledních několika letech ovšem toto číslo roste a je možné, že další masivní zatýkání opozice na sebe nenechá dlouho čekat.

Dámy v bílém

Stejně nezáviděníhodná je i situace rodin politických vězňů. Zatímco skupina rodin kolem pětasedmdesáti vězňů svědomí se může spolehnout na relativně pravidelnou humanitární pomoc ze zahraničí, rodiny zbylých sto třiceti přežívají s nálepkou vyvrhelů a podvracečů revoluce. Toto stigma mimo jiné znamená, že nejbližší rodina vězně přijde o zaměstnání, a tedy o nárok na přídělovou knížku, která obyvatele Kuby opravňuje k nákupu základních potravin za dotovanou cenu. Potraviny lze jinak nakoupit buď na černém trhu, nebo za směnitelná pesa, ke kterým ale Kubánci oficiálně nemají přístup. Obojí je tedy trestné. Kromě toho se rodiny snaží sehnat i jídlo a léky pro svého syna, otce či bratra ve vězení.

Tento nelehký úkol ovšem přinesl nepředpokládaný výsledek: skupinu zvanou Dámy v bílém (Damas de Blanco), které se jednou týdně scházejí k mírumilovným protestům, kdy s gladiolou v ruce a oblečeny v bílém pochodují Havanou. Tichým gestem tak požadují propuštění svých nejbližších. A opět znervózňují represivní složky vládního aparátu. Týden neklidu, který proběhl koncem března a spočíval v každodenním pochodu z kostela svaté Rity, dopadl násilným rozehnáním skupiny, čemuž tentokrát kromě evropských diplomatů přihlížel i nebývalý počet zahraničních novinářů.

Videozáznamy a fotografie davu, který šikanuje skupinu padesáti čtyř bezbranných žen, zasadily další ránu pozvolně budovanému obrazu reformující se Kuby, kterému zbytek světa nadšeně aplaudoval. Diplomatická sbližování, podpis dokumentů OSN zaručující dodržování základních občanských a politických práv, zrušení politických sankcí ze strany Evropské unie, oprášení dialogu s Washingtonem… a k tomu jeden mrtvý. A více než dvě stě politických vězňů, kterým nezbývá nic jiného než bojovat o přežití a vlastní důstojnost a čekat. Čekat na to, až revoluce – ten prázdný pojem s fatálními následky na několik generací Kubánců – skončí.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články