Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Jak se věší pytel v Kolumbii

0.jpg
Autor článku: Jiří Müldner, Čtvrtek, 2. června 2016
Autor fotografií: Jiří Müldner
Zrovna jsem dumal, jak naložím s týdnem času, co mi v Kolumbii zbýval. Pak mi kamarád David začal líčit úchvatné stometrové skály Maregato. Tady by se prý dal udělat pěkný prvovýstup… Sbalil jsem svých pět švestek a vyrazil v doprovodu toulavých psů vzhůru nové výzvě.

Hola, Jorgito, despiertate! David zrovna uvařil kafe a se smíchem se mě pokouší vzbudit. Máme domluvenou výpravu do Maregata, malebných skalních stěn vystupujících z džungle jen pár kilometrů od jeho refugia (chaty). Hlavu mám jako střep po včerejším vydařeném večírku, ale představa legendami opředených prosluněných stometrových skal s vodopádem uprostřed mě bezpečně vytáhne ze spacáku.

Nový objev – Maregato

Davida jsem potkal v Suesce, asi nejznámější skalní oblasti v Kolumbii, ani ne hodinu busem od hlavního města Bogoty. Bájil o nově objevené skalní oblasti Maregato, co by kamenem dohodil od hranice s Ekvádorem. Mar je španělsky moře a gato kočka, že by kočičí moře nebo moře koček? Přebytečné „e“ uprostřed hází do celé mé slavné etymologické teorie vidle a posílá ji do propadliště dějin.

Každopádně o to tajemněji tento název zní a přitahuje mě jako magnet střelku kompasu. Nejprve pěšky po kolejích, pak stopem do Bogoty, nakonec busem do Pasta, půlmilionové metropole na západě Kolumbie. Den a noc kodrcání, boje o místo u okna a nekonečných hovorů na téma, odkud jsem. David už mě čekal v Pastu na nádraží. Je to veselý chlapík, který neoficiálně

šéfuje malé lezecké komunitě v tomto příhraničním městě. Jeho refugio (chata) má zvuk i v cizině. Střídají se tam horolezci z různých koutů světa, většinou Jihoameričané, ale i Belgičané a Němci. Potkal jsem tam i kamaráda Luise z Argentiny, se kterým jsme se před pár měsíci plácali po zádech na zasněženém vršku v Peru.

Refugio není přímo v Pastu, ale asi půl hodiny okreskou, v malé sympatické vesničce. Kdo by čekal horskou chatu švýcarského typu, byl by asi dost zklamán. Tři místnosti, v jedné z nich se krčí v rohu sporák, druhá je jakýmsi obývákem s mysteriózně plesnivými mapami na stropě a třetí spíš připomíná skladiště lan, matrací a dřevěných fošen opředených silnou vrstvou pavučin. Ale střecha nad hlavou a matrace pode mnou mi ke štěstí bohatě stačily. Jen mě „trochu“ zamrazilo, když mi kolem matrace přeběhla jako dlaň velká a jako noc černá tarantule…

Plány na prvovýstup

Ráno podmračené, mrholí, kaluže na ulici, to je u nás v Česku signál, že skály budou mokré a nepoleze se. Ne tak v Kolumbii. David prorokuje, že za pár hodin bude azuro a skály jako troud. Zatímco balíme lana a sedací úvazky, David povídá, že v oblasti je zatím devět vylezených cest, většinou tradičních, s minimem fixního jištění.

Kolumbijci mají radši odvážnější cesty, které si jistí sami, nýty vrtají většinou na štandech, případně v místech, kde to nejde zajistit jinak a hrozí dlouhý nebezpečný pád. Tvoří svéráznou komunitu rozevlátých bohémů, kteří si rádi dají pivko a ještě radši ubalí jointa. Lezení neprožívá takový boom jako u nás, všichni se znají a vládne tu klid a pohoda. Hned jsem si začal pohrávat s myšlenkou udělat prvovýstup, jubilejní desátou cestu. Přibalujeme proto do báglu vrtačku a pár nýtů.

Jsme na první lanové délce a ještě nevíme, co nás čeká...

Do oblasti není až tak jednoduchá cesta. Z naší vesničky se dostáváme busem do další vesničky, kde je la última estación (poslední stanice). Dál už jen po svých nebo pomocí moto taxi. David komusi volá a za pár minut se přiřítí démoni na motorkách, v helmách a černých pláštěnkách. Apokalyptičtí jezdci, napadá mě.

Po chvilce zjišťuji, jak blízko jsem pravdě. Nasedám za jednoho ze zakuklenců, těžký batoh mě táhne dozadu, a už to málem po zadním kole valíme úzkou klikatou silničkou. Klepu se hrůzou, když klopíme zatáčky a v loužích sleduji svůj vyděšený obraz. „Proboha, už doooost, cuidado amigo,“ buším antikristovi do helmy, ale marně. Naštěstí za chvilku zatáčíme na polňačku a po pár stech metrech, už konečně na pevné zemi, nadávám Davidovi do bláznů a šílenců.

Moto taxi jsme přejmenovali na loco taxi (loco ve španělštině znamená šílený). Batohy nás tíží, ale jdeme naštěstí z kopce, míjíme pastviny, kde nás zvědavě okukují dobře stavění býci. Pak přelezeme horizont a naskýtá se nám pohled dávných objevitelů, conquistadorů, hledajících Eldorado. Pás skal asi kilometr široký, s výškou zhruba 100 metrů, protkaný spárami, komíny, s výraznými převisy, a uprostřed se valí vodopád, přesně jak říkal David.

Už pálí slunce, kolem nás poletují kolibříci, očím lahodí rudé květy bromélií a nám je báječně. Zatímco popíjíme pivko, David ukazuje, kudy vedou už udělané cesty. „Tamhletím koutem, přes převis a spárou nahoru. A když koukneš vedle napravo, tak tím koutem, až pod ten střechový převis, by mohla vést další cesta, je tam tenká spára. Dál bůhví…“ Mrkne na mě a dodá: „Práce pro tebe, Jorgito.“

Po boku mravenců

Pod nástupem se probíráme lezeckým materiálem a já s úděsem zjišťuji, že kromě dvou friendů máme jen samé vklíněnce. A sakra, dávat v převislém koutě do tenké spáry vklíněnce, to sebere dost sil. V Suesce každý lezl se suknicí friendů, kterým věřím i já, a tady mají s bídou dva pro celou lezeckou komunitu.

No – jiný kraj, jiný mrav. Pozoruji nástupovou spáru vedoucí na římsu pod koutem a vidím kolibříka, jak bleskurychle mává křídly, a v jednu chvíli dokonce usedá na skalní hrot přímo v naší cestě. Hned se uklidňuji, už vícekrát na cestě nám kolibřík ukázal směr a vždycky to dobře dopadlo. Dokonce jsme mu v žertu (ale i trochu vážně) přisuzovali duši našeho kamaráda Emiliána, který se zabil pádem ze skalní věže v Českém ráji. První tempa ve spáře a za chvilku sedím na předskalí, kde dobírám Davida s vrtačkou. Kout je hodně otevřený, hladký a lehce převislý.

To nevypadá dobře. Zíráme do stěny, debatujeme, škrábeme se na bradě, šátráme rukama po skále a nakonec nacházíme malé vlnky a dírky narušující vybroušenou hladkost skály. Škodolibí mravenci si svižně vykračují v naší linii a ještě vlečou monstrózní zelenou housenku. Cha, to nestrpíme. Ješitnost zvítězila a závody o čest lidského druhu mohou začít. Pomalu jako lenochod se plazím vzhůru. Spárka je mělká, tak na jeden článek prstů.

Malé rozšíření, rychle tam cpu vklíněnce, vypadá to bezpečně, cvakám do expresky lano a je mi hned o trochu lépe. Pak následuje pasáž jako ze zlého snu, kdy se modlím, ať mi neustřelí noha nebo nevyletí prsty ze spáry. Zakládám několik vklíněnců, dost mizerných, výška značná, síla malá, strach velký.

Mravenci kolem mě ve špalíru pochodují vstříc vavřínům, ale čert je vem. Jako kostlivci ve skříni mi chrastí v hlavě myšlenky na ústup. Slézt už nedokážu. Pustit se znamená dlouhý pád do nejistého jištění s nejistým výsledkem.

Děkuji, nechci! Takže nahoru. Několik hlubokých nádechů a opět se koncentruji jen na lezení. Rychle k převisu, pod ním je nádherná horizontální spára (bacha na tarantule), z té se jen tak nevypadne, a navíc do ní krásně pasují oba friendy. Úleva, duše se tetelí blahem, sedám si a volám na Davida, ať mi pošle vrtačku. Konečně bytelný štand. Už zase pozoruji kolibříky a motýly a svět se zdá nádherný.

David vyšplhal ke mně, zubí se a z batůžku vytahuje pivo. Rychle se učí, ještě před týdnem by to považoval za zbytečnou zátěž.

Píseň pro Emiliána

Zkoumáme, kudy dál. Přes převis to nepůjde, je to dvoumetrová střecha čnící do prostoru. Musí to jít spárou pod převisem. Za jeho hranou děj se vůle boží. Opatrně ručkuji spárou, nohy mizerné na hladké stěně. Vykláním se za hranu a vydechnu úlevou, nádherná ruční spára mě dovede až na skalní polici pod další převis. Zakládám vklíněnec a beru ostrou lištu, krásně drží. Další chyt, kousek nad ní mi zůstává v ruce. Převis nade mnou je jako stavebnice.

Suesca – v těchto skalách jsem potkal Davida a dozvěděl se o Maregatu.

Trčí z něj desetikilové balvany jako vykotlané zuby prehistorické příšery. Tak tudy ne. Přitom dva metry nade mnou je krásná široká římsa, ideální místo pro štand. Vůbec jsem si nevšiml, že se zatáhlo a do čela mi pleskla první kapka deště. Rachot hromu a nad obzorem blesky. Rychle pryč! Slézám kousek dolů, kde jsem si všiml skalního hrotu. Obhazuji jej smyčkou a slaňuji k Davidovi a pak už z pořádného štandu mezi provazy deště mizíme ze stěny. Druhý den slaňujeme do převisu svrchu a opatrně vyndáváme volné kameny.

Vypadá to na parádní linii. Pak objevuji pod jedním balvanem ptačí hnízdo se třemi vejci. Opatrně vracím kámen zpět. David souhlasně kývne a slibuje, že až vyletí ptáci z hnízda, cestu dokončí. Pojmenovali jsme ji Cancion para Emilian (Píseň pro Emiliána). Emiliánovi, který se na nás dívá z nebe, se určitě líbí. A to i přesto, že jsme ji nedokončili. Mezi lezci se tomu říká zavěsit pytel. A pytel se zavěšuje, aby se někdy v budoucnu mohl sundat. Tato milá povinnost zůstala na Davidovi.

Před pár dny jsem po dvou letech Davidovi napsal, jak že je to s tou cestou, jestli už vylétli ptáci… Nevylétli, cesta je stále otevřená, a tak nezbývá než se do bájných skal s vodopádem vrátit.

TIP AUTORA

Přístup: Maregato je vzdálené asi 30 minut z Pasta směr Nariňos municipales – podle nejnovějších informací se už lze busem dostat k odbočce na nezpevněnou cestu (pár kilometrů před Nariňos municipales). Odtud dolů po štěrkové cestě k opuštěné chajdě, dál pěšinou mezi pastvinami ke skalám.

Doporučené vybavení: Lano aspoň 60 m dlouhé, friendy, vklíněnce, a pokud chcete dělat nové cesty, i nýty a vrtačka (případně lze vrtačku půjčit u Davida) – nových, nepřelezených směrů je tam víc než dost.

www.monodedo.com

SLOVNÍČEK HOROLEZCE

ŠTAND Místo bezpečí, obvykle 2 nýty (skoby) spojené smyčkou nebo řetězem. V delších cestách (více lanových délek) se lezci odtud jistí.

VKLÍNĚNEC Železné jistítko sloužící k postupovému jištění, tvar trojúhelníku umožňuje založení ve zužující se spáře.

FRIEND Další druh železného jistítka. Opravdový kamarád, sofistikovanější (ale taky výrazně dražší) než vklíněnec, umožňuje rychlé založení do spár různých šířek.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články