Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Jak se staví luxus - Bokor City

96-97.jpg
Autor článku: Petr Nuska, Úterý, 28. května 2013
Autor fotografií: Petr Nuska
Kopec Bokor, dříve luxusní sídlo Francouzů a poté opevněný bod Rudých Khmerů. Dnes je dokladem toho, jak rychle se mění Kambodža, oblíbená levná destinace baťůžkářů a „free“ cestovatelů. Staví se tu totiž hotel pro tu nejbohatší klientelu ze Západu. Lidé, kteří tu pracují v nepřetržitém dešti, si ale o podobném luxusu mohou nechat jen zdát – dostávají půl dolaru na hodinu.

Poměry v Kambodži se mění rychle. Nepotrvá to dlouho a situace zde bude stejná jako v sousedním Thajsku: pobřeží budou lemovat ohromné komplexy hotelů plné turistů, jež do této země přijedou, aniž by ji chtěli blíže poznat. Jeden z nich právě má stát i na vrcholku Bokor, kde dříve stávalo opuštěné luxusní středisko Francouzů z koloniální doby. Později sloužilo jako opevněný bod Rudým Khmerům a nakonec bylo zpustošeno vietnamskou armádou. Dodnes k němu míří autobusy plné turistů. Poblíž něj dnes vyrůstá rozlehlý komplex, který dokládá, jak se rychle se mění poměry v Kambodži: ohromný projekt Phnom Bokor neboli „Bokor City“.

V obydlích spletených z pytlů od stavebnin bydlí asi tisíc lidí sužovaných deštěm.

Vrcholek v dešti

Stavbu nové silnice vedoucí na vrchol, která prořezává prales a překonává rozdíl téměř tisíce výškových metrů, dokončuje bezpočet lidí pracujících v roztroušených skupinách po celé délce. Ran, můj překladatel a informátor, zná velmi dobře situaci těchto dělníků. Dříve než se naučil anglicky a začal se uplatňovat v cestovním ruchu, pracoval na této silnici jako dělník. Většinou se prý jedná o zemědělce z venkova – práce na polích totiž jen sotva stačí na uživení celé rodiny.

Na vrcholu Bokoru panuje zajímavá klimatická situace. Jedenáct měsíců v roce zde vytrvale prší, ačkoli jen pár kilometrů odtud svítí slunce a rtuť teploměru dosahuje typické čtyřicítky. Změna je nenadálá – zatímco se kousek pod vrcholem ještě mažete opalovacím krémem, po necelé hodině jízdy se prudce ochladí a cestu pohltí mrak, z něhož se začnou sypat husté kapky. Stejně nečekaně se pak před vámi objeví obrysy ohromné železobetonové budovy hotelu – první stavby komplexu Bokor City. Stejně záhy spatříte shluk pestrobarevných obydlí spletených z pytlů od různých stavebnin. V těchto chýších se tísní asi tisíc lidí, kteří na stavbě pracují.

Díky Ranovi a panu Bó, místnímu dělníkovi, brzy začínám skládat dohromady střípky všedního života lidí pracujících na stavbě Bokor City. Na otázku, proč Bó zrovna teď nepracuje, reaguje s úsměvem. „Máme polední přestávku,“ zubí se. Všichni zdejší mají možnost pracovat od 7.00 do 11.00 dopoledne a následně od 13.00 do 17.00 večer. Pokud to dovolí počasí, je možné pracovat přesčas, tedy 1–2 hodiny navrch. Dělníci prý „mohou“ pracovat sedm dní v týdnu celý měsíc. „Mohou?“ ptám se. „Samozřejmě. Pokud se necítíte dobře, do práce nejdete. Pokud jste líný a nechce se vám do práce, také nejdete. Pokud je tak špatné počasí, že nelze pracovat, do práce nejdete. Jen vám to jednoduše společnost nezaplatí.“ Jako by na potvrzení jeho slov se náhle spustil prudký liják.

V obydlích spletených z pytlů od stavebnin bydlí asi tisíc lidí sužovaných deštěm.

Život v zatopené vesnici

Říčka, která ještě před hodinou tekla spořádaně ve svém korytě, se nyní rozvodnila a zaplavila půlku vesnice. Přesto je na vrcholku Bokoru problém s pitnou vodou. Obyvatelé pro ni musí jezdit o jeden výškový kilometr níže, případně musejí převařovat vodu, kterou lapají ze střech svých obydlí do speciálních nádrží. Taková voda je ale zdrojem různých infekcí.

Při pohledu na kalnou vodu mne napadla otázka, jak to tady asi mají s hygienou. Názorně mi to předvedl jeden veselý Kambodžan, když vyšel ze své chýše a začal si mydlit hlavu. Ačkoli déšť už není zdaleka tak silný, bohatě to postačí jako náhražka za sprchu. Když jsem před malou chvílí v Bóově chýši otálel začít s fotografováním kvůli dešti, řekl mi Ran: „Na nic nečekej, tady prší pořád. Jenom v květnu ne, to je období sucha. Jenže to je zase takové horko, že se tu pracuje ještě hůř než teď.“

Lidé pracující na Bokoru jsou závislí na dodávkách vody a jídla z nižších poloh.

Spolu s bosými místními se vydávám na prohlídku do zatopené části vesnice. Chýše jsou zde vyvýšeny na bambusových nosnících a jsou tak připraveny na chování horské říčky. Z jedné strany je osada utlačovaná expandujícím staveništěm, ze všech ostatních stran pralesem. Na docela malém prostranství tu žije více než tisíc lidí. Na stavbě pracují ženy i muži. Nejmladšímu pracujícímu chlapci, kterého pan Bó znal, je šestnáct let. V Kambodži ale není problém začít pracovat v kterémkoli věku. Stačí, když se mladík cítí schopen práce.

Brodíme se dále zatopenou vesničkou. Chýše jsou povětšinou prázdné, tu a tam je však možné zahlédnout ženu s dětmi, jež osaměly poté, co skončila polední pauza. A přece nacházím i chýši, z níž místo bubnování kapek o střechu zní chlapský smích. Jsou to evidentně muži, kteří počasí klasifikovali jako k práci nevhodné. Deštivou chvilku si tak zkracují popíjením rýžového vína. Pozvání s radostí přijímám a muži mi přátelsky pomáhají do vyvýšené chýše, pod níž protéká rozvodněná řeka. Posílají mi kalíšek s rýžovým vínem – zapáchá jako odlakovač a vlastně tak i chutná.

Jak se staví luxus - Bokor City

Směšná odměna

Opouštím zpola zaplavenou vesničku a vycházím zpět na silnici, od níž je vidět monumentální stavba. Po silničce přijíždí přeplněná dodávka, ke které se začnou sbíhat lidé. Tak vypadá pravidelné zásobování lidí na konci světa. Ačkoli jsou v řadě případů původem zemědělci, v těchto podmínkách nemohou nic pěstovat ani chovat. Všechno jídlo se musí vyvážet tisíc výškových metrů vzhůru. Bó mi líčil i problémy s přepravou nemocných. Ve zdejších podmínkách lidé onemocní jednoduše – od nachlazení přes infekční nemoci ze špinavé vody až po nebezpečnou malárii, která se zde vinou komárů vyskytuje nezřídka. Lékařskou pomoc však seženou nejblíže v Kampotu.

Mrak, který stavbu od silnice značnou dobu zakrýval, se nyní rozestupuje. Na střeše jsou vidět promočení dělníci, kteří na ní zápasí s železem a betonem. Jejich pracovní doba je v plném proudu, zdá se, že spěchají, aby toho udělali co nejvíce, než je opět pohltí mrak. Přemýšlím, zda je jejich neskutečné úsilí odměněno patřičnou odměnou – Bó za svou práci řadového dělníka dostával za osmihodinovou směnu 4 dolary, tedy 0,5 dolaru na hodinu. Společnost nijak nepřispívá lidem na jídlo, na benzin ani nic jiného. Dokonce nepřispívá ani tehdy, když je natolik špatné počasí, že není možné pracovat. Přesto je práce na této stavbě pro lidi výnosnější než farmaření nebo například práce policisty.

Čekat na to, až déšť úplně ustane, zde opravdu nemá cenu. Prší různě silně v různých intervalech, ale déšť neustává. Pořizuji poslední snímky. Rana jsem propustil už před dvěma hodinami, protože se v tenké igelitové pláštěnce celý třásl zimou. Důrazně mi radil, ať se stihnu vrátit před západem slunce, protože cesta ve tmě přes vlhké serpentiny by mohla být velmi nebezpečná. Motorka se chvíli vzpouzí – mnohahodinové moknutí jí zřejmě neprospělo –, ale pak startuje. Už po několika kilometrech za sebou nechávám mrak s deštěm, který vytrvale dlí nad vzrůstajícím letoviskem Bokor City.

Jak se staví luxus - Bokor City

Bezohledné finanční machinace?

Obchodní pozadí celé stavby je ale snad ještě zajímavější než nelehký život pracovníků na vrcholku Bokoru. Stavbu provádí čínská stavební huť a financuje ji kambodžská společnost Sokimex. Společnost vyrostla pod rukama Kambodžana Oknhy Soka Konga (syna vietnamských rodičů). Když se Kambodža začala transformovat v tržní systém, využil příležitosti a díky své nesmlouvavé obchodní politice za pár let vybudoval ohromný kolos. Sokimex se v současnosti zabývá hlavně ropným průmyslem, ale provozuje třeba luxusní hotel v Sihanoukvillu či vnitrostátní aerolinku. Aktivity Sokimexu jsou také provázány s tajemnými machinacemi s lidmi z kambodžské vlády.

Takzvaná „revitalizace Bokoru“ je jedním z projektů, který má přilákat zahraniční investory a upevnit v oblasti turismus. Sokimex odhalil obchodní potenciál tohoto místa v roce 2008 a začal jej soustavně proměňovat – postavil 33 km dlouhou silnici na vrchol a začal zároveň budovat ohromný hotel s 300 pokoji (právě ten hotel, na jehož stavbě pracuje pan Bó a dalších tisíc dělníků). Ovšem dlouhodobá vize je proměnit bývalou džungli v město Bokor City, jež bude zahrnovat mimo jiné obnovu starých koloniálních budov, vlastní energetický zdroj, golfové hřiště či vlastní nemocnici. Pro koho ale?

Lidé pracující na Bokoru jsou závislí na dodávkách vody a jídla z nižších poloh.

Samozřejmě ne pro Kambodžany, ale pro zbohatlé turisty, převážně z Číny a Japonska, ale také ze Západu. Pocítil jsem strašné bezpráví, když jsem si uvědomil, co a hlavně pro koho lidé spící pod pytli od stavebnin stavějí, jakým úmorným úsilím je vykoupeno pohodlí bohatých návštěvníků této země.

Oknha Sok Kong v rozhovoru pro The Cambodia Daily v roce 2008 řekl: „Naše investice do bokorského projektu pomůže zvýšit zaměstnanost a životní standard lidí v této oblasti… I když zkrachujeme, lidé získají prospěch z toho, co děláme.“ Bokor dále označuje za nejriskantnější aktivitu Sokimexu. Je to jen nestoudný populismus? Možná. Ale tento druhý pohled na nepochopitelný obraz mi potvrdil i Ran, než mě opustil v mracích na vrcholu Bokoru. Ptal jsem se: „Myslíš, že jsou zde šťastní?“ Odvětil: „Samozřejmě že jsou. Mají štěstí, protože mají práci! Bez této práce by zřejmě někde hladověli, ale nemusí. Mnozí z nich ještě pamatují teror Rudých Khmerů, ale ten je pryč. Nemusejí se bát, nemusejí mít hlad. Tak proč by neměli být šťastní?“

V obydlích spletených z pytlů od stavebnin bydlí asi tisíc lidí sužovaných deštěm.

Slunko již zcela zapadlo, silueta Bokoru pomalu splývá s okolní tmou. Možná jsem více chtěl psát reportáž o sociálním bezpráví na kambodžských dělnících, ale jedním dechem dodávám svědectví o šťastných lidech. Posledním pohledem na potemnělý vrchol se loučím s tisícem lidí žijících v dešti a zimě, avšak lidí, co se dovedou na svět usmívat.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články