Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Jak se slaví tibetský Nový rok

88-1.jpg
Autor článku: Adéla Stoulilová, Pondělí, 4. dubna 2011
Autor fotografií: Adéla Stoulilová
Pozvání na oslavy tibetského Nového roku mezi tibetské pastevce západní části čínské provincie S‘čchuan jsem i letos přijala bez váhání. Jak tibetští nomádi oblasti Khamu slaví a tráví svátky tibetského Nového roku Losar, jsem měla štěstí zažít již minulý rok.

Naše novoroční dobrodružství začíná v Lhagangu, čínsky Tcha-kung (Tagong). Ospalé tibetské městečko západní části čínské provincie S‘čchuan (Sichuan) leží v nadmořské výšce 3300 m uprostřed nekonečných pastvin, které se rozprostírají po údolích, nad kterými se majestátně tyčí hora Žara (Zhara Lhaste, 5820 m). Místní ji uctívají jako patronku této oblasti a při pohledu na ni se člověk opravdu nevyhne dojmu, že zde drží stráž nad vším živým i neživým. Její vrchol pokrytý sněhem vzbouzí úctu a s nespočetnými strouhami, které z ní odbíhají, tvoří na pozadí blankytně modré oblohy se sněhobílými chuchvalci mraků téměř kýčovitý obraz.

Centrum Lhagangu tvoří jeden z nejdůležitějších chrámů této oblasti Tagong Si (Pel Lhagang v tibetštině). Před ním se rozprostírá malé náměstí, od kterého se táhne jediná ulice s obchůdky, restauracemi a čajovnami po obou stranách. Na silnici postávají Khampové, jak se obyvatelé Khamu nazývají, v dlouhých kabátech přepásaných šerpou. Většina Khampů pečlivě dbá na svůj vzhled a mnohokrát se zdá, že muži zde ve svém smyslu pro módu předčí dívky a ženy. Krátké vlasy u mužů jsou výjimkou, spíše si nechávají narůst dlouhé, do kterých si zaplétají tradiční masivní stříbrné šperky.

Rituál začíná

Starší generace s modlitebními mlýnky v rukou pomalým krokem směřuje k chrámu. Předposlední den roku se na nádvoří lhagangského kláštera koná takzvaný čhamový tanec. Bez čhamového tance se v Tibetu neobejde žádný větší náboženský svátek či festival. Pořádají je mniši v klášterech při nejrůznějších příležitostech. Funkce těchto rituálních tanců je nejen náboženská, ale také společenská. Schází se na ně celá vesnice a také nomádi z přilehlých pastvin.

Čhamové tance ve své základní podobě znázorňují střet temných sil, které brání životu a blahobytu komunity. Tanečníci oděni ve vrstvených brokátových róbách a maskách znázorňují významné postavy buddhismu, démony a božstva a předvádějí složité taneční pohyby za doprovodu hudby z až třímetrových rohů, bubnů a činelů. Čhamové tance absorbovaly rozličné folklorní a buddhistické tradice a prvky, jejich podoby a funkce se tak liší v závislosti na oblasti. Novoroční rituální tance symbolizují vyhánění negativních elementů a sil nashromážděných za uplynulý rok, aby nic nebránilo zdárnému průběhu roku nového.

Před klášterem, z jehož vrat se ozývá hlasitý zvuk trubek, se tlačí davy lidí. Snažím se dostat dovnitř a hledám vhodné místo, ze kterého se bude dobře fotit. Mává na mě majitelka tibetské restaurace, kde jsem předchozí den večeřela, že si mám jít sednout k nim. Přidávám se tedy k její rodině, ale vyhání nás vybuchující koberce petard, které zde pokládají děti. Nikoho ze starších to nepobuřuje, v klidu se přesouvají na jiná místa. Najednou se celý dav opět zvedá a následuje zástup mnichů s nástroji a tanečníků v maskách ven z kláštera, který obchází.

Kolem mě pobíhají děti, klopýtají stařenky s mlýnky v rukou, občas se prožene někdo na koni a mladíci na motorkách. Všichni o překot spěchají na rozlehlou plošinu za klášterem, aby o podívanou nepřišli. Zde tanec pokračuje za neustálého vybuchování petard. Celé představení netrvá ani hodinu a dav se opět vrací na nádvoří kláštera, kde je tanec zakončen. Bez klášterů, buddhismu a náboženských rituálů si Tibet nikdo nedokáže představit. Přesto nejautentičtější podobu Khamu najdeme v životě nomádů obývajících rozlehlé pastviny.

Nový rok na pastvinách

Druhý den nás vyzvedává Djarga. Nasedáme na koně a vydáváme se na zhruba tříhodinovou jízdu podél zpola zamrzlé řeky a dále směrem do kopců. Vesnice Gonog je spíše uskupení několika menších osad, vzdálených od sebe několik set metrů. Djarga zde bydlí s rodinou svého bratra. Ten se na Nový rok vydal navštívit otce, je zde tedy jen jeho manželka Soko a jejich tři děti. Během roku jich zde v jedné místnosti žije pět. Nomádi se v létě stěhují do výše položených pastvin, kde žijí ve stanech utkaných z jačí vlny a kde mají stáda jaků hojný přísun čerstvé trávy. V zimě jsou v těchto výškách tak nelidské podmínky a především nulový zdroj potravy pro jaky, že se lidé stahují níže do údolí. Tradičním zimním obydlím je kamenný dům, který tvoří jedna velká místnost, kde žije celá rodina, někdy i tři generace, pohromadě. U vstupu je předsíň, kam se odkládá vše od motorky po sušené maso.

Tato místnost slouží také k mytí. Toalety zde nenajdete, potřeba se vykonává přímo na pastvinách, kdekoli za dvorem. O tekoucí vodě ani nemluvě. Dochází mi, že následujících dvanáct dnů sprchu neuvidím. V tomto mrazu mě ale na jakékoli mytí přechází chuť. Navíc podle věčně ušmudlaných tváří a rukou dětí usuzuji, že i tak zde budu nejčistší. Říká se, že Tibeťané se myjí třikrát za život: když se narodí, před svatbou a po smrti. Zde na pastvinách to dokážu pochopit. Voda je tady vzácná, denně se musí nosit z řeky vzdálené dvacet minut chůze.

Promrzlí po cestě z Lhagangu si sedáme kolem kamen, kde po zbytek pobytu také strávíme nejvíce času. Převážnou většinu stěny na opačné straně místnosti zabírá oltář s obětinami, svíčkami, fotkami lamů a buddhistickými obrazy – thangkami. Pod stěnou jsou dvě postele oddělené podlouhlým stolem, na kterém jsou v hojném množství vyskládány různé novoroční pochoutky, sušené ovoce, ořechy, bonbony a limonády.

Djarga se pouští do vaření novoroční večeře: polévky z jačího vývaru s ječmenem. I když jako buddhisté by maso jíst neměli, ve zdejších výškách, kde téměř nic jiného než tráva neroste, je jačí maso jednou z hlavních součástí jídelníčku. Jako buddhisté ale zvířata pro maso nezabíjejí, jedí pouze jaky, kteří zemřeli přirozenou smrtí nebo které zabili vlci. Jak, jehož maso dochucuje novoroční polévku, byl zabit vlkem u řeky, která vzápětí zamrzla, a končetiny zvířete tak byly uchráněny před dravci.

Tibetský kalendář je lunisolární a počítá se od roku 127. Bez klášterů, mnichů a buddhistických rituálů si Tibet nikdo nedovede představit. Přesto nejautentičtější podobu Khamu poznáte až na nehostinných pastvinách.

Během svátku mají děti povoleno dívat se na televizi, jedinou v celé vesnici. Tibetská stanice z provincie Čching-chaj (Qinghai) vysílá novoroční program, sestávající z vystoupení tibetských zpěváků a ukázek tibetských tanců. V Číně v současné době fungují tři televizní stanice v tibetštině. První byla spuštěna TV Tibet vysílaná ze Lhasy. Tibetština této oblasti, klasifikovaná jako centrální tibetština, se ale značně liší od dialektů oblasti Amda v Čching-chaji, Khamu v S‘čchuanu a části Jün-nanu (Yunnan). Jako druhé přišlo vysílání stanice z Čching-chaje pro obyvatele Amda a nejnovějším přírůstkem z roku 2009 je Khampa TV v khamském dialektu. Usedáme opět kolem kamen k novoroční večeři. Jako jediná si beru pivo, kterého na stole pod oltářem stojí několik láhví. Vzápětí se dozvídám, že pivo je pouze pro hosty. Místní před Novým rokem svému lamovi přislíbili dodržování čtvera zákazů: zákazu alkoholu, kouření, bitek a cizoložství.

Vynášíme cypřiš

Soko mě probouzí jemným zatřesením. Netuším, kolik je hodin, jen vidím, že je černočerná tma a neskutečná zima. Vzpomínám si, že po večeři Soko zdobila jakousi obdobu našeho vánočního stromku, cypřišovou větev, namotáváním chuchvalců jačí vlny a mašlí vyrobených ze šerpy. Podle místního zvyku se v předvečer Nového roku takto vyzdobená větev vynášela k řece, kde byla obětována duchu vody. V této osadě si tuto tradici poněkud poupravili a s větví spěchají k vodě před rozedněním první den nového roku. Jak se probírám z hlubokého spánku, musím se opravdu hodně přesvědčovat, že si tuto ranní cestu k vodě nesmím nechat ujít.

Soko popadne dva prázdné barely na vodu a nazdobenou větev a mně do ruky vráží jakousi hůl. Asi na odhánění divokých nebo zatoulaných sousedových psů, pomyslím si v duchu. Asi po dvaceti minutách přicházíme k zamrzlé řece, když se k nám začne přibližovat mihotavé světélko baterky sousedky se synem. Obě ženy do ledu prorazí menší díru, kam zapíchnou obětní větve, a pokračují rozbíjením ledu, aby mohly nabrat vodu. Poté se všichni přítomní začnou obdarovávat sladkostmi a bonbony. V momentě, kdy se sousedův asi osmiletý syn dává do zapalování konce hole, podobné té, kterou dosud držím v ruce já, mi dochází můj omyl. Zálibu v odpalování raket bych zde opravdu nečekala.

Po skromném ohňostrojovém představení se vydáváme i s vodou zpátky. To už se začíná rozednívat. Vracíme se domů, kde jsou všichni již vzhůru, a jak je na Nový rok zvykem, jsou převlečeni do nového oblečení. Na rozpálených kamnech vře voda na čaj a vedle stojí misky na snídani, tsampu. Ještě než se pustíme do jídla, Djarga vezme špetku mouky tsampa a rozpráší ji do vzduchu jako oběť božstvům. Po několika miskách čaje se pokračuje v novoročních obětinách. Vycházíme ven ze dvora, kde po straně stojí jakýsi oltář, z jačího trusu uplácaná vyvýšená plošinka. Zde se pokračuje v obětování bohům a duchům pálením cypřišových větévek, tsampy a zrnek ječmene. Ze vzdálených osad stoupá dým a vítr k nám přináší zvuky modlitební hudby.

Kolem nás poletují papírové praporky s vyobrazením lungty, které do větru s nadšením a výskotem rozhazují děti. Lungta doslova znamená větrný kůň. Jedná se o bájné stvoření, které rychlostí větru a silou koně dopravuje modlitby do nebes. Tradičně symbolizuje dobrý osud a štěstí, ale také vitální energii. Vítr je dnes tak prudký, že se venku nikdo moc dlouho nezdrží a vracíme se do domu. Děti sedají k televizi, ale zklamaně opět vstávají. Nejde proud, což je zde téměř na denním pořádku. Podle místních jsou tyto výpadky proudu záměrné. Pracovníci rozvodných stanic proud vypínají a následně se nechávají uplácet jačím mlékem a máslem.

Momo a zase momo

Soko zadělává těsto na tibetské plněné taštičky momo. Připravuje dvě náplně: jednu s jačím masem a druhou nasladko, s tsampou, cukrem a snad tunou jačího másla. Vyrobené taštičky úhledně skládá do hrnce a již přicházejí sousedé na novoroční oběd. Pro Tibeťany jsou svátky Nového roku především časem pospolitosti s rodinou, příbuznými a sousedy. První den je vyhrazen pro rodinu, návštěvy sousedů a nekonečné hodování. Pro většinu místních rodin je to jedno z mála období, kdy si dopřávají dobroty, za které si běžně nedovolí utrácet peníze.

Přípravy jídel a pochoutek začínají již několik týdnů před samotným Novým rokem. V každém domě je před domácím oltářem prostřen dlouhý nízký stůl, který je obtěžkán tím nejlepším, co rodina může nabídnout. Jsou zde cukrovinky pro děti, ořechy, ovoce a láhve nápojů od kokakoly a sprite po místní varianty sladkých limonád a džusů. Tibeťané jsou velmi proslulí svou nesmírnou pohostinností a neustále mají pocit, že si nic nedopřejete. Takže hostům každou chvíli připomínají, že se mají chovat jako doma a bez ptaní si brát ze stolu.

Na pastvinách je součástí oslav i pálení cypřišových větví.

Během následujících osmi dnů stihneme návštěvu u sousedů a dalších čtyř rodin, kde nás čeká stejný rituál: litry čaje s mlékem, který se v teplotách pod nulou nikdy neomrzí, tsampa a taštičky momo, které se pomalu stávají noční můrou. S nadšením vítám jakoukoli odchylku od zajetého jídelníčku a největší lahůdkou se stávají i nudle se zeleninou a pálivou omáčkou, které Djarga občas uvaří. Už z léta vím, že jídlo bude to jediné, co mi po návratu z lhagangských pastvin nebude chybět. Zato překrásné scenerie zdejší syrové krajiny a pohostinnost obyvatel mě budou svádět k dalším výpravám do nitra Khamu. Se všemi se loučím s příslibem, že se uvidíme v létě, až budou pastviny pokryty kobercem zelené trávy, kvítí a černými stany nomádů.


Oslavy tibetského Nového roku

V centru Prahy proběhnou v sobotu 5. března 2011 oslavy Losaru – tibetského Nového roku – tentokrát s letopočtem 2138. Festival u příležitosti roku kovového Králíka začne ve 14.00 na Novoměstské radnici a jeho organizátoři slibují nabitý program pro návštěvníky od 0 do 100 let. Uvidíte ukázky klasických čhamových tanců i nové originální rockové opery Bardo Thödol, můžete si nakoupit na tradičním tibetském jarmarku nebo si natisknout modlitební praporky či originální trička. Více informací najdete na www.losar.cz
Tomáš Beránek

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články