Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Jak se loví pytlák

86.jpg
Autor článku: ČT · Martin Rusek, Pátek, 1. listopadu 2013
Autor fotografií: autor a Lukáš Roganský
Rezervace Dja na jihovýchodě Kamerunu patří mezi největší, nejlépe chráněné a nejzachovalejší deštné lesy v Africe. Nesmí se tam těžit dřevo, nic se tam nestaví a volně se smějí lovit jen zvířata, kterých neubývá. Za ta ale lovec na trhu nedostane skoro nic. Takový kočkodan naopak může vynést pytel mouky, koření nebo pár láhví piva. Právě na pytláky však kamerunští ochránci vzácných zvířat pořádají noční lovy.

Stmívá se. Jsme sami na širokém, prázdném kusu udusané půdy před místní školou. Občas někdo projde, děti nesou v nádobách na hlavách vodu od pramene kdesi za obzorem do dřevěných, hlínou oplácaných stavení. Někde pod stromem, kam už není ani pořádně vidět, kopou kluci do míče. Rudý západ slunce sbližuje nás všechny v podivné sounáležitosti další neodvratné tropické noci.

Pokud nepřijedou, návrat do našeho srubu na druhé straně dlouhé pralesní vesnice Somalomo, pěšky, potmě a bez baterky po rozbité stezce, bude testem orientace i rovnováhy.

Divoce rozhoupané světlomety, které opírají své kužely světla tu do nebe, tu do silnice, naše obavy rázně zatlačily do džungle. Tohle musejí být rangeři, strážci pralesa Dja. A z druhé strany k nám míří i řidič s naším autem.

V brzdícím landroveru, který zezadu přiklápí deka zvířeného prachu, se mačká sedm mužů a jedna žena, všichni v zelených stejnokrojích, všichni ozbrojení. Velitel Daniel Ndondo z místa spolujezdce zavelí a my skočíme do našeho off-roadu.

Přivýdělek v džungli

Cesta je úmorná. I když se podle otřesů zdá, že svištíme rychlostí střely, spoře osvětlený tachometr málokdy vystřelí ručičku nad padesátku. Všudypřítomné výmoly, občas mostky jen ze dvou rozpůlených klád, menší strouhy pak překonáváme přes brody. Rangeři dostali avízo, že tuhle noc by právě touto oblastí mohli projíždět pytláci s kořistí chráněných zvířat. Nejlépe jsou na černém trhu placené opice a lidoopi. Považují se tady za pochoutku, slavnostní jídlo. Pro lovce jsou to rychlé peníze.

Zatím jsme nepotkali vůbec nikoho. Velitel občas z okýnka vystrčí ruku se satelitním telefonem, chytá signál, ale v džungli pod několika vrstvami hustých listů moderní technika naráží na své hranice. Jako skupinová halucinace působil bar, který jsme minuli na nečekané mýtině. Chatrč, venku elektrická centrála a na drátcích z ní vedoucích dvě žárovky. Uprostřed džungle hraje rádio a kolem postávají lidé.

O kus dál už zastavujeme. U cesty na plácku stojí dřevěná chýše, před ní hoří oheň, kolem sedí pár lidí, zřejmě rodina. Rangeři berou zbraně a Daniel velí k akci. Strážci důsledně procházejí každé zákoutí coby možnou skrýš. Lidé, kteří žijí na okraji džungle, si prý často přivydělávají tím, že uloví a prodají nějaké vzácné, a tedy drahé zvíře. Nikde nic, pokud to jsou pytláci, už svůj úlovek poslali na trh do města. Naskakujeme do aut, jedeme dál.

Míjíme dva tři motorkáře. Rangeři zpomalí, ale nezastavují je. Nemají žádná zavazadla, ve kterých by mohli kořist převážet.

Konečně úlovek!

Blíží se k nám další světlo, další motorka. Landrover před námi opět zpomaluje, aby nočního jezdce strážci okoukli. Držíme se asi deset metrů za nimi. Najednou slyšíme, jak dvoutaktní motor šplhá do otáček, světlomet se prudce otočí mezi stromy, hned zase zpátky dopředu a stroj se pokouší ve vyschlé strouze potoka podél cesty ujet rangerům před očima. Chce objet i naše auto. To je chvíle, o které pravděpodobně náš řidič snil od okamžiku, kdy jsme mu o noční vyjížďce řekli. Šlápne na plyn, zrychlení nás vrhne do sedaček a těsně stihne motorkáři vjet do cesty.

To už se na muže v rádiovce ze tmy vrhají rangeři. Křičí na něj, on na ně. Donutí ho sesednout, někdo z nich vypíná motor jeho motorky značky Senke, čínské výroby. Konečně je jasně vidět, že motorka má na nádrži přivázaný jeden velký pytel, druhý zatěžuje zadní nosič. Je ticho, i zadrženému jako by došlo, že protesty mu už nepomůžou, že si cestu ze zajetí nevymluví. Obě strany vědí. Strážci – co objeví v pytlích, muž – že se dnes s výdělkem domů nevrátí. S puškami přes rameno ho strážci nutí shodit náklad na zem.

Prsty v bodovém světle baterek rozvazují pytle, ruce dvou mužů vysypávají nejdřív jeden, pak druhý. V obou mrtvá zvířata. Na jedné hromadě čerstvě upytlačená, na druhé, menší, uzené kousky opičích těl. Nesnesitelně zapáchají. Pašerák obstoupený rangery ještě něco říká, ale z tónu hlasu je cítit, že ani nečeká, že by ho někdo poslouchal. Uniformovaná žena už je zpátky s úředním sešitem a začíná dělat soupis. Na cestě uprostřed pralesa přes sebe leží několik kočkodanů, dva z nich patří k druhu, který je v Kamerunu v nejvyšším stupni ochrany, vedle nich jsou natažené chocholatky a nakonec z pytle vysypali i jednoho šupinatého luskouna. Uzené opičí končetiny s malými, téměř lidskými dlaněmi vypadají zvráceně, jako zbytky po masakru dětských panenek.

Zvířata zabavená pytlákům se draží, aby z nich komunita měla užitek.

Soudy a vojenské razie

Strážci znovu všechno nastrkali do pytlů, hodili do landroveru, vedle posadili pytláka a jede se zpátky. Jeden vybraný mladík se bobtnajícímu pachu uvnitř auta vyhnul tím, že směl odvézt pytlákovu motorku. Cesta zpátky byla stejně nekonečná jako první půlka noci. Po hodině dvou jsme někde nečekaně zastavili. Velitel na nás ukázal, že máme zhasnout. Pod několika patry hustých větví nás pohltila temnota. Nic se nedělo. Čekání na dalšího pašeráka. Podle tipu od někoho na druhé straně satelitního telefonu tudy měl projíždět. Nic. Jen naši potemnělou vyčkávající partu minul starosta Somaloma v novém SUV. Po další půlhodině velitel usoudil, že buď už pašerák projel před naším příjezdem, nebo to vzal jinudy.

Po další hodině na nesmiřitelné cestě jsme konečně zpátky ve vesnici. Kořist, motorku i železné pasti strážci zamkli do svého skladu. Pašerák dostal domácí vězení, ve kterém musí čekat na obsílku. Pokutě se nevyhne a za chráněné kočkodany mu hrozí i vězení. Záleží na soudu.

Souhrnné informace o tom, jak soudci v Kamerunu v případech pašeráků rozhodují, neexistují. Podle slov místních ale ve vězení končí jen velcí pytláci nebo ti, kteří mají na svědomí zvlášť chráněná zvířata. Proti takovým podnikli razii rangeři za asistence kamerunských vojáků z jednotky rychlé reakce naposledy letos v dubnu. Na jihovýchodě země zatkli osmnáct lidí a našli u nich sloní kly a maso goril, šimpanzů a slonů; kromě toho i pětačtyřicet zbraní včetně dvou kalašnikovů. Ve srovnání s tímto pytlákem úplně jiná liga.

Dražba zabavené kořisti

Další ráno nás velitel rangerů budí už někdy v šest. Přišel nás pozvat na dražbu zabavených zvířat. Když už je pytlák zabil, měla by mít podle místní filozofie pro vesnici prospěch. Před velitelstvím se mi na zemi opakuje obrázek z předchozí noci, jen je na všechno krásně vidět. Na dražbu se sjíždějí na motorkách a kolech lidé ze všech koutů rozlehlé vesnice, od elity, jako jsou ředitelé místní základní školy nebo gymnázia, až po mladé rodiny. Hodnota mrtvých zvířat je v přepočtu od 40 do 150 korun za kus. Během hodiny je konec, opice, chocholatky i uzené opičí pařátky jsou pryč. Zbyl jen luskoun, záhadný afroasijský savec, kterého si zamluvila zástupkyně prefekta.

Divoká zvířata z džungle považují Kameruňané za nejlepší, luxusní pokrm. Je to tradice, která snad pochází od jejich předků – každý ulovený kus oslavovala celá komunita. Někde je to tak stále. Třeba místní pygmejové kmene Baka považují ještě dnes úspěšný lov za jeden z vrcholů společenského života a důvod k oslavným tancům u ohně. Nejen oni navíc stále věří, že speciálně maso opic a lidoopů přináší výjimečnou sílu. Ze stejného uvažování usvědčují lidi z měst černé trhy, odbytiště a lákadlo pro všechny pašeráky.

Pomalu se na nebe šplhá slunce, začíná další den. Někde v pralese jistě někdo zrovna klade pasti. A v noci, stejně jako zítra, pozítří a každý den v dohledné budoucnosti se bude snažit mrtvá zvířata dostat na černý trh ve městě. Strážců je málo, nemají ani vlastní auto, na zátahy, jako byl ten včerejší, si ho půjčují od ředitele rezervace. Je hodně malá šance, že na ně v pralese pašerák narazí.


…a navíc

PŘÍRODNÍ REZERVACE DJA

  • 5260 km2
  • 90 % území nedotčeno lidskou činností
  • od roku 1987 je součástí světového dědictví UNESCO
  • 107 druhů savců (5 z nich ohroženo)
  • 320 druhů ptáků

Očima autora

Martin Rusek, reportér České televize

Kamerun je typická země tropické Afriky se všemi krásami i problémy. Na jedné straně jiný smysl pro pořádek a dramaticky nižší životní úroveň – to všechno ponořené ve štiplavém dýmu z výfuků, umocňujícím úmornost místního horkého a vlhkého podnebí. Pak mě ale zaujala jakási lehkost, se kterou Kamerunci těmito obtížnými podmínkami proplouvají a jsou přitom veselí, umějí se spontánně radovat… Jistě, součástí jejich životů jsou situace, které jsou pro západní svět nepřijatelné, jako třeba právě lov opic a lidoopů na maso. Ale soudit svět Kamerunců mimo kontext jejich prostředí by byla chyba, která by mohla vyvolat nezdravý pocit povýšenosti. V zemi panuje spousta zvyků, které i místní vláda považuje za problém a snaží se proti nim bojovat (pytlačení chráněných zvířat nebo ilegální mýcení pralesů). Ale pak tu objevíte i něco inspirujícího: například že spousta „západních“ příčin ke trápení a depresím jsou nepodstatné prkotiny, kterými si lidé jen otravují život.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články