Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Jak se fotí vojáci

08oprava-000.jpg
Lenka Klicperová, Úterý, 4. Srpen 2009
Ten vojenský tábor mi vrtal v hlavě už dlouho. Když jsem do Konga přijela poprvé, podařilo se mi vyfotit jenom jediného vojáka – uplatily jsme ho pětidolarovkou, aby chvíli postál. Ale to jaksi nebylo ono, chtěla jsem víc.

Východní oblasti Demokratické republiky Kongo deptá válka dlouhou dobu, ale zdokumentovat její vojenský potenciál není vůbec jednoduché. Vojáci jsou zkrátka tabu. A konžští vojáci jsou nebezpečné tabu. Pamatuji si živě na první seznámení s konžskou armádou. Potřebovala jsem získat povolení k fotografování.

Seděli jsme s Olinou, kameramankou a kamarádkou v jedné osobě, ve vojenském ústředí v Bukavu. Dřevěná bouda, nahrubo stlučený stůl a za ním na židli obrovský major Njembo. Na stole měl rozloženy tři super hypermoderní telefony, na každém prstě zlatý prsten, k tomu rolexky jak orloj. Sladce se usmíval a říkal, že lidé musí být motivováni (rozuměj – dej mi 200 dolarů, a povolení budeš mít hned). Tvrdošíjně jsme trvaly na tom, že za povolení už jsme zaplatily na jiném úřadě, a tak jsme se na milého majora musely dívat několik velmi dlouhých hodin. Když se nás zeptal, jak hodláme vyřešit problém Konga, málem jsem spadla ze židle…

V červnu jsem jela do Konga poruhé. A věděla jsem, že se budu muset snažit nějak se k těm prokletým vojákům dostat. Naštěstí jsem potkala Yvese. Od ostatních Konžanů se odlišoval především tím, že mluvil anglicky. A měl své kontakty, protože byl novinář. Tedy spíš je třeba napsat „novinář“, protože v Kongu jsou na tuhle profesi trošku jiná kritéria než ve staré dobré Evropě. Sehnal známého taxikáře a vydali jsme se společně na „tour de vojáci“.

Ačkoliv byl Yves poměrně dobře orientovaný a měl spoustu známých skoro všude, jezdili jsme čtyři plné dny, než vznikly fotky k srpnové fotoreportáži. Když jsme například dojeli do vojenského tábora v Bagiře, focení dvakrát ztroskotalo na nepřítomnosti jistého plukovníka. I když chvíli už to vypadalo, že nám povolení k focení vydá paní plukovníková. Nevěřila jsem vlastním uším, když mě jeden nižší důstojník se smrtelně vážnou tváří posílal za plukovníkovou – že prý když tu není on, ona už bude vědět, co dělat.

Nakonec se vše podařilo nafotit v Nyamanyungu, kde velel maličký plukovník Christophe. Dostala jsem se tam v pravé poledne, kdy slunce střídavě pražilo, střídavě mizelo úplně. Ten nejhloupější čas pro focení. Ale co dělat, v Kongu člověk musí brát to, co je, a nestěžovat si. Stejně by to nemělo cenu.

Armáda, kterou jsem viděla, je tak bizarní, že se člověk chvílemi zdráhá uvěřit. Slyšela jsem spoustu „historek z natáčení“ – třeba o tom, jak se vojáci vyděsili, když se ve vesnici začal hádat muž se ženou, mysleli si, že už na ně jdou Hutuové, a bleskurychle prchli do lesa, vesnici ponechavše svému osudu…

Je to prostě armáda konžská, což je zcela specifická kategorie. Abych měla dokonalý přehled o armádním systému regionu, zbývá teď jediné – domluvit si reportáž v táboře Hutuů. A pak ještě drobný detail – přežít to. Tak snad příště, do třetice všeho dobrého…

Hezký horký srpen

Sdílej článek dalším cestovatelům

Komentáře

Přečtěte si další podobné články