Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Jak se dojí jak (a jak se staví škola po zanskarsku)

022-000.jpg
Kamila Hnyková, Pondělí, 22. června 2009
Jste-li vyčerpaný český učitel, můžete jet do Kargyaku a učit tibetské neposedy. Budou vás milovat, a navíc budete působit v útulné škole vytápěné sluneční energií. Ale pobyt v Kargyaku je prý lékem na všechno - aspoň tak ho líčí Kamila Hnyková.

Jačí krávu bych nikdy nepodojil, já se jich bojím, odpověděl mi jeden český chovatel jaků, když jsem se pídila po vzorku jačího mléka. Zajímalo mě, jestli by se v tibetské vesničce Kargyak (čti karďak) na severu indického Himálaje mohl vyrábět jačí sýr. Od myšlenky vybudovat sýrárnu v Ladáku mě odradil nejen jesenický farmář, ale i zkušenosti veterinářů, kteří před lety sledovali zdravotní stav jaků v Nepálu, a polovina z lékařů se nakazila brucelózou. Navíc byla tehdy u několika zvířat zjištěna tuberkulóza. Smířila jsem se s tím, že špagety se sýrem v Himálaji servírovat nebudu.

Bylo mi jasné, že se převařování všeho poživatelného nevyhnu. Připravovala jsem se na post kuchařky, také zahradnice a ošetřovatelky party dobrovolníků, kteří od roku 2007 stavěli školu pro tibetské děti v oblasti Zanskar v indickém státě Džammú a Kašmír. Nadojit vlastními silami mléko od jačí krávy, které domorodci říkají dimo, nebylo pro mě vůbec jednoduché. Ačkoli jsem doma úspěšně dokázala podojit krávu i kozu, s dimo nebyla vůbec snadná domluva. Jednak jaci na rozdíl od krav nebučí, ale spíš chrochtají, takže jsem jim vůbec nerozuměla, jednak nemám trénink ani svaly zápasníka jako nomádské dojičky, které během jednoho rána zvládnou podojit až deset dimo. Než vyženou krávy na pastvu, zavřou telata do stanů, aby se k nim matky večer samy vrátily. Když se nějakému teleti nechce domů, jednoduše ho statná šestnáctiletá nomádka chytí za kožich a odnese do stanu, i když telátko váží třeba padesát kilo.

Raději jsem mléko nebo domácí jogurt a tvaroh získala cestou výměnného obchodu, kdy jsem za jačí produkty nabízela vajíčka. Ve výšce 4200 m n. m. totiž žádná slepice nepřežije. Nám se podařilo dostat do vesnice zásobu čtyř set vajec, z nichž třídenní přepravu na koni přes sedlo vysoké 5100 metrů nepřežila jen dvě.

Krásná Palome doplatila na svou sílu a nezávislost - nápadníci se jí bojí.

Příběh krásné Palome

Nebývá zvykem, aby v Zanskaru zůstalo děvče svobodné i po svých osmnáctinách. Většinou své dcery otcové přislíbí nápadníkům daleko dřív. Proto mě překvapilo, že jsem u Kargyaku potkala pěknou svobodnou, již dvacetiletou dívku. Nesla z nomádského tábora do vesnice koš vrchovatě naložený jačím trusem a uháněla, že jsem jí sotva stačila, i když můj batoh vážil polovinu toho co její nůše. Na chvíli se zastavila s kamarádkami, aby se napily u potoka, a než jsem si stačila nahodit batoh na záda, ztrácely se mi z dohledu. Všechny se zajímaly o moji rodinu, zvlášť o mé syny. Když jsem ukázala jejich fotky, hned se ptaly, jestli by se třeba některý nechtěl oženit. I o portrét mého manžela byl velký zájem, zvlášť mezi maminkami střední generace. Od nich jsem se dozvěděla, proč je Palome ještě svobodná. V zanskarském údolí bývá zvykem, že si ženich svoji nevěstu vyhlédne a unese ji k sobě domů. Palome měla řadu nápadníků. Jeden z nich se odvážil ji násilím z Kargyaku odvézt, ale neuspěl. Nepatřil k Palominým favoritům, a navíc Palome byla silnější než on. Podařilo se jí ze zajetí ženicha uprchnout. Od té doby je svobodná, a to nejen proto, že už ji ostatní mládenci považují za ne úplně panenskou, ale hlavně si svou tvrdohlavostí a silou u ostatních nápadníků vybudovala respekt. Navíc má vyřídilku drsné vesnické dívky, která si nenechá jen tak od někoho poroučet. O to víc jsme si vážili jejího souhlasu, když jsme ji požádali, jestli by nemohla učit děti ve škole zpěvu tradičních písní a hře na bubínky. Kromě pěkné postavy a tváře má také krásný hlas, umí se doprovázet na všechny rytmické nástroje, ať jsou to tradiční bubny potažené kůží nebo kanystry. Jak sama říká: „Co jiného bych se tady v horách mohla naučit než zpívat?“ I když neuměla číst, stala se váženou a důležitou členkou učitelského sboru Sluneční školy.

Nejdřív jsme museli místní lidi naučit vyrábět cihly, pak se teprve přikročilo ke stavbě.

Jak se staví škola

Zatímco k dojení jsou potřeba pouze dvě silné ruce, na stavbu školy pro šedesát dětí potřebujete vyrobit 3500 vepřovic, z nichž každá váží pětadvacet kilo, dopravit po zamrzlé řece šedesát klád, rozebrat skálu na kameny Stavěli jsme školu do základů a zdí, přemístit 1600 kubíků zeminy, posbírat po údolích stohy vrbových větví a nízkých křovin na izolaci zdí a stropu, přivézt na koních skleněné tabule a hromady dalších potřebných věcí, které v Himálaji nerostou – od solárních panelů přes kanystry kyseliny sírové do baterií až po silikon a hřebíky. K tomu pro nasycení každého nepálského a indického dělníka kilo rýže na den, pro mlsnější české strávníky navíc mouku, olej, sušené ovoce… První nákup vezla karavana patnácti koní. Když už máte materiál i lidi pohromadě, musíte ještě přesvědčit domorodé odborníky, aby společně s našimi experty naučili dělníky vyrábět vepřovice a kamenné kvádry. To vše v době, kdy probíhá hlavní sezona pěstování ječmene a každá ruka je na políčkách potřeba.

Ještě že se mezi padesáti dobrovolníky, kteří se během prázdnin na stavbě vystřídali, našli kromě učitelů také stavaři a elektrikáři. Hlavním cílem občanského sdružení Surya bylo postavit budovu, která bude maximálně šetrná k životnímu prostředí. Slunce během dne vyhřeje přes prosklenou jižní stěnu školy vzduch na chodbě na třicet stupňů, takže do večera se udrží teplota ve třídách na příjemných patnácti. I když v noci přes zimu klesá teploměr pod minus třicet stupňů, ráno je ve škole na rozdíl od ostatních domácností nad nulou – stačí na chvíli zatopit v kamnech a o další energii se už postará sluníčko (hindsky surya). Díky solárním panelům mohou večer učitelé svítit, používat notebooky a satelitní telefon.

Možná se letos přidá k panelům ještě malá větrná elektrárna. Prázdniny se díky vytápěné škole mohou částečně přesunout na léto, kdy většina dětí pomáhá doma při sklizni. V současné době už probíhá v odpoledních hodinách výuka dospělých.

Má vzdělání pro pastevce význam?

Někteří lidé si myslí, že vzdělání je pro nomádské národy vlastně škodlivé, bere jim jejich tradiční kulturu, nutí je žít po evropsku, způsobem, který jim vnucuje západní svět. Jak by ale skončili tito lidé, kdyby neuměli psát a počítat peníze? I dnes cítí handicap, když se někteří neumí domluvit s přijíždějícími turisty, a přitom by jim rádi nabídli své služby. Na oblíbené turistické trase by se uživilo desetkrát víc obchodů a ubytoven. Zvlášť pokud vláda dodrží svůj slib a vybuduje přes hory silnici. Jakmile by do vesnic pronikli majetnější a podnikavější lidé z měst, zatlačili by pastevce ještě hlouběji do hor, skoupili by jejich pozemky i domy, a tibetské tradice by vymizely.

I pro jednání s úřady je znalost hindštiny a písma nezbytná. Domorodci vědí, jak je vzdělání pro život důležité, proto posílají své děti daleko do škol i za cenu, že je to stojí nemalé peníze a že se s nimi dlouhé měsíce neuvidí. Sami dospělí se také chtějí učit, aby jim nemusely děti dělat tlumočníky. Velkým překvapením pro mě bylo, když koňák Tashi, který mě doprovázel při zpáteční cestě, ze svého vaku vyndal kromě campy, soli a cukru také učebnici angličtiny. Patřil k několika vyvoleným, kteří se v klášteře naučili číst. Budou-li pastevci znát angličtinu, nestanou se obětí nedorozumění, jako se to přihodilo mně. V době, kdy jsme vezli první zásoby do Kargyaku, měli jsme suroviny sbalené v pytlích, bednách a krabicích. Vše bylo naloženo na koních a byl trochu problém udržovat si přehled, kde se nacházejí které suroviny.

Tak se stalo, že jsem najednou postrádala olej, který jsem potřebovala na osmažení cibule.

Půjčila jsem si tedy trochu oleje z plastové lahve jednoho z koňáků, kteří nás doprovázeli. Tušila jsem, že by mohlo jít o hořčičný olej, který je třeba před konzumací přepálit, aby se zbavil škodlivých látek. Před očima pastevce jsem česky něco jako „Dobrý den, panímámo“. Amálka byla naše dobrá víla, přestože ve vesnici patřila mezi rázné ženy, které doma vládnou pevnou rukou. Starala se o nás jako o vlastní, i když jsme jí zabrali většinu jejich skromného domku. Její manžel jménem Dordže byl vedle ní náš anděl strážný. Chodili jsme za ním s každým problémem, pravidelně pro nás přivážel na koních potraviny a sháněl v obchodech nářadí na stavbu. Na náš dotaz, jestli u něj můžeme chvíli bydlet, než si opravíme pronajatý dům, odpověděl: „Zůstaňte, jak dlouho budete potřebovat.“ Představte si, že se do vašeho třípokojového bytu v paneláku, kde žijete se dvěma až čtyřmi dětmi, nastěhuje banda Američanů, zvyklých na luxusní pohodlí klimatizované vily. Na tři týdny obsadí dva pokoje olej vařila na plynové bombě a ptala se ho anglicky, jestli už je olej dostatečně zahřátý. Dostalo se mi odpovědi „Yes“. Až později jsem zjistila, že pokud vám domorodci nerozumějí, odpoví na každý dotaz univerzálním yes. Tu noc po fazolích na cibulce a hořčičném oleji jsme strávili, jak trefně poznamenali moji kamarádi, bojovkou. Všichni jsme se přiotrávili, včetně koňáka, takže následující den jsme byli nuceni vyhlásit aklimatizační přestávku. Léčili jsme se bylinkovým čajem a živočišným uhlím – všichni včetně koňáka, který mi nerozuměl.

Amálka

Jmenuje se Stenzin Čorten, ale říkali jsme jí Amálka. Zanskarský pozdrav „Amalé džulé“, kterým jsme se každé ráno vítaly, znamená a ještě okupují kuchyň, která se zároveň stane vaší ložnicí.

Podobně jsem si připadala já, když jsem se v šest ráno probouzela a z okna viděla paní domácí, jak už se vrací z pastvin s nůší plnou jačího trusu na topení.

Kolik trpělivosti se mnou měla, když mě učila roztápět kamínka koňskými kobližky a přikládat správně vysušený jačí trus! Bez její pomoci bych ze začátku neuvařila ani čaj. Poučila mě, že i rýži je třeba v řídkém vzduchu vařit v papiňáku, jak je třeba šetřit vodou, kolik podob může mít dal-bhat, tedy typický nepálský pokrm z rýže a čočky. Já jsem Amálce na oplátku předávala recepty na česká jídla. Každý den se mě ptala, jaká dnes bude polévka. Česká bramboračka s jejími plackami tegir (čapátí) měla mezi strávníky velký úspěch. Někdy Amálka zůstala přes noc v sousední vesnici u příbuzných a to jsem potom vypravovala její dva syny do školy. Z vlastní zkušenosti věděla, proč se její děti musí učit. Sama měla problém vracet turistům správně peníze, když jim chtěla prodat něco ze svých zásob nebo při vybírání peněz za ubytování.

Když jsme se konečně odstěhovali do „vlastního“, chodila nás navštěvovat a my si k ní zase přicházeli pro campu – mouku z opraženého ječmene. Z jejího domu přišlo první pozvání na „mejdan“ s nomádkami. Do malé kuchyňky o rozměrech 4×4 metry se nás vešlo dvacet a ještě zbylo místo pro bubenice a tanečníky. K nám paní a slečny zase chodily „do kina“ – z notebooku na okně jsme jim v naší kuchyni pouštěli filmy. Nejoblíbenější byla kreslená pohádka Doba ledová. Amálka byla mezi prvními, kteří se přišli se mnou rozloučit, když jsem se po dvou měsících časně ráno vypravovala na cestu domů.

Odlehlý a pobožný kraj

Kdo nevěří, že se dá za pět měsíců postavit škola od základů až po střechu, ať se přijede podívat do údolí Lung Nag. Hory Zanskaru jsou na první pohled pusté, zato okolí vesnic září barvami. Příchozího vítají bílé, zlaté a černé stúpy, posvátné zídky mani s vytesanými mandalami, modlitební praporky, zářivě červené vyřezávané dveře a rámy oken domů, na jejichž střechách se suší jačí trus. Možná se budete divit, že po vás místní děti nebudou žebrat peníze ani bonbony a tužky. Jsou totiž zvyklé dostávat odměnu za práci nebo za dobré výsledky ve škole. A s radostí se do úprav školy i do každodenního úklidu zapojují. Kdo bude srovnávat Kargyak s tibetskými vesnicemi za hranicemi Indie, překvapí ho pořádek, čistota, nikde neuvidí poletující igelitové sáčky ani smetiště.

Trek z vesnice Darča do Lamajúru patří stále k nejlákavějším turistickým trasám právě pro svoji nedostupnost a odlehlost od civilizace, k místům, kde stále přežívá tradiční tibetská kultura. Na trase můžete pozorovat kromě jačích stád a malebných vesniček i život v buddhistických klášterech. Sluneční škola stojí lehce pod úrovní gompy – buddhistického chrámu, který byl poničen zemětřesením, ale stále je využíván při důležitých oslavách, i když v něm již žádný z mnichů nepřebývá. Kupodivu jsem se právě tady při jedné púdže (slavnosti) dozvěděla o tibetské kultuře víc než v tibetské čtvrti v Dillí plné klášterů a svatyní. Přes Dillí jsem projížděla v době, kdy měl narozeniny dalajlama, a všechny oltáře tibetských gomp byly plné zlata a jeho ověnčených portrétů. Několik Tibeťanů a mnichů se muselo poradit, aby mi zodpověděli můj dotaz, kolikáté narozeniny vlastně dalajlama slaví. Nakonec se dohodli na kompromisu 73 až 75. Naopak v Kargyaku se účastnila každé slavnosti celá vesnice, ať už byl důvod náboženský, nebo světský (kolaudace školy). Kromě velké gompy udržuje každá rodina doma vlastní malou svatyni, kde jsou uloženy posvátné texty a obětiny a kam paní domu přináší každý večer jednadvacet vyleštěných misek a naplní je čistou vodou. Svoji víru si každý uchovává ve svém srdci, i když třeba neumí číst ani psát.

Léčba na všechno

Ještě před dvěma lety bylo pro většinu dětí z okolí vesnice Kargyak vzdělání téměř nedostupné. Buď jim museli rodiče zaplatit internátní školu, odkud se žáci nepodívali domů třeba ani jednou ročně, nebo se museli smířit s tím, že jejich děti budou dál pást jaky a ovce v horách. Pokud se domluvíte anglicky a umíte i matematiku, nevadí vám vysoká nadmořská výška a hyperaktivní, ale milé děti, jste ideálním kandidátem na učitele Sluneční školy. Děti se do školy těší a po vyučování se jim nechce jít domů (přestože nepostradatelnou pomůckou všech učitelů je rákoska). Vedle českých dobrovolníků vyučují ve škole také Tibeťané a učitelé z indických škol, protože na rozdíl od našich žáků musejí kargyacké děti zvládnout hned tři jazyky – svoji mateřskou řeč zanskarštinu, indický úřední jazyk hindštinu a ještě angličtinu. S tím je spojena i znalost tibetského písma bhodik, hindského dévanágarí a latinky.

Jestliže si doma nestíháte udržovat dobrou fyzickou kondici, věřte, že po návratu ze Sluneční školy dohoníte i toho nejneposlušnějšího žáka. Po týdnu vám přestanou vadit děti v ušmudlaných kalhotách, protože už budete dobře vědět, jak „příjemné“ je praní prádla nebo koupel v ledovcovém potoce. Tělocvičnou vám budou horské louky, nářadím skály, lano a míč.

Pokud vás trápí zažívací potíže, tak po měsíci vegetariánské stravy podporované výživným jačím mlékem budete dokonale vyléčeni. Ve škole si budete šéfovat sami a u místních učitelů i rodičů naleznete vždy pomoc a podporu. Budete chodit do práce pěšky, na nákupy na koni s „náklaďákem“ jakem. Ve vesničce neuvidíte nic složitějšího než tkalcovský stav nebo solární panel. Večer vám na cestu budou svítit jen hvězdy a měsíc. Po návratu domů si budete podstatně víc vážit vymožeností evropské civilizace. Například zjistíte, jak obrovský vynález je obyčejný stůl, sporák nebo vodovodní potrubí. Ale zároveň se vám bude po tamní harmonii s přírodou stýskat. Až vás budou výrostkové z vaší české školy na ulici okatě přehlížet, vzpomenete si na upřímné pozdravy kargyackých dětí: „Good morning, madame! Good morning, sir! Amalé džulé!“


Občanské sdružení Surya

Od samotného vzniku českého Občanského sdružení Surya byla hlavním cílem realizace projektu energeticky úsporné školy v severní Indii ve vesnici Kargyak (stát Džammú a Kašmír) v nadmořské výšce 4200 metrů, která by umožňovala celoroční výuku. Za pomoci mezinárodní skupiny dobrovolníků a financí ze sponzorských darů sdružení školu v průběhu necelých dvou let vybudovalo. Cílem sdružení je zajistit provoz školy po minimálně pět dalších let, dokud se místní nenaučí školu řídit sami, a případně postavit další školu v jiné oblasti. Občanské sdružení Surya stále hledá finanční prostředky na provoz školy a přípravu dalšího projektu. I malý příspěvek dokáže velké změny. Více informací o projektu naleznete na adrese: www.suryaschool.org

Kudy do Kargyaku?

Z několika vysokých sedel, které musíte překonat cestou do Kargyaku, se otevírá nádherné panorama šestitisícových vrcholů. Nejkratší cesta z Dillí do vesnice vede z jihu přes město Manáli a sedlo Shingo La vysoké 5100 m. Pokud je průjezdné sedlo Rohtang (3978 m), dostanete se za den z Manáli do vesnice Darča, odkud za dobrých sněhových podmínek zvládnete túru do vesnice na koni za tři dny nebo pěšky za čtyři až pět dnů. Od severu můžete za čtyři dny dojet z města Padum, kde najdete nejbližší poštu, obchody a lékaře.

Foto: autorka, Jan Tilinger a Ondřej Cundr

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články