Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Jak se dívají sami cestovatelé na změny, které přinášíme domorodým etnikům

52-4.jpg
Dalibor Demel, Pátek, 30. dubna 2010
Způsob života přírodních národů lidi z „civilizovaných“ částí zeměkoule přirozeně láká. Cestovatelé, novináři a etnologové však tato etnika svými návštěvami, ať už jsou jakkoli ohleduplné, jednou provždy změní. Je vůbec správné takové cesty vykonávat? A pokud ano, za jakých podmínek? Jaké mají zkušenosti z kontaktů s izolovanými etniky ostřílení cestovatelé?

Cestovatel, zakladatel nezávislého sdružení Horizont, jeho expedice vedou hlavně k izolovaným etnikům (např. kmeny v Nové Guineji, indiáni Jawalapitiové v Amazonii, Pygmejové v Kongu)

Nebudu se dotýkat otázky, proč k přírodním národům jezdit či nejezdit. Kdo se na takovou cestu vydá, zřejmě důvod má stejně jako před léty já, když jsem poprvé navštívil svou nejoblíbenější zemi Novou Guineu. Vždy ale říkám, že takové cesty jsou jen pro toho, kdo si je „zaslouží“. Neobyčejné zážitky mají nepochybně i svá rizika a pro obě strany by nebylo dobré, aby se do nich pouštěli lidé bez patřičných zkušeností se setkáváním s lidmi jiných kultur a obecně s pobytem v divoké přírodě. V tropickém deštném pralese najednou neumíte ani rozdělat oheň a také mapy či GPS jsou k ničemu. Bez doprovodu místních se prostě neobejdete.

Většinu cest jsme podnikli spolu s mou partnerkou Alenou jen ve dvojici. Muž a žena nebudí na první pohled obavy, což pro komunikaci s domorodci vytváří dobrý předpoklad. Snažíme se minimalizovat negativní zásahy do světa místních lidí a vše, co potřebujeme, si sami neseme v batohu na zádech. Téměř vždy se hodí Alenina flétna – muzika dokáže často lámat bariéry.

Expedice Milana Daňka vedou především k izolovaným národům.

Každé setkání je jiné, stejně jako jsou různé mentality přírodních národů. Zažili jsme ostražitost, nedůvěru i bezprostřednost Papuánců, dětinskou radost Pygmejů, netečnost malajských Semangů i hrdost a zdrženlivost amazonských indiánů. Pro první setkání je potřebné beze spěchu se pozdravit, vyčkat na pozvání a až ve vhodnou chvíli si vyžádat souhlas k focení. Stejně tak tomu je s dary či odměnou za služby. Takové věci je třeba předem promyslet a připravit se na ně.

Mnislav Zelený – Atapana

Etnolog a bývalý velvyslanec v Kolumbii. svůj zájem celoživotně zaměřuje na indiánská etnika v Amazonii. kmenem Jawalapitiů byl adoptován a přijal jméno Atapana. spisovatel (Malá encyklopedie šamanismu, Duch s rozkvetlým penisem) a zakladatel obecně prospěšné společnosti Velká Amazonie, která se zaměřuje na podporu tradičního života indiánských komunit.

Celých těch čtyřicet let si kladu otázku, zda je vůbec správné, že se za indiány vydávám. Vždyť já do jejich nádherného, čistého světa bez přetvářek, lží, podrazů, honby za majetkem či slávou vnáším naši agresivní a bezohlednou civilizaci, ať chci nebo ne. Prostě to máme všichni v sobě, i když se můžeme sebevíc snažit chovat se a žít těch pár dní či měsíců jako oni, i když mne adoptovali a přijali za syna do jedné rodiny Jawalapitiů v centrální brazilské Amazonii, i když jsem s nimi zápasil hukahuka či tančil posvátný pohřební rituál kuarup. Jednoduše nejsem indián jako oni, myslím jinak.

Vždy si vzpomenu na slova brazilského generála C ndida Mariana da Silvy Rondóna, nositele Nobelovy ceny za mír, který již v roce 1910 založil státní organizaci Služba na ochranu indiánů: „Už jen to, že jsme (rozuměj běloši) tady (rozuměj v Americe), je pro indiány frustrující…“ I když chceme pomáhat, vše děláme podle svého vzoru, podle bělošských norem a filozofie. Ne nadarmo se v roce 2008 kanadský premiér Stephen Harper omluvil indiánům a Inuitům za převýchovu jejich dětí, která probíhala od 70. let 19. století až do 70. let 20. století. 150 000 indiánských dětí bylo nuceno chodit do internátních škol a byly tak odtrženy od svých tradic a zvyků.

Mnislav Zelený zastává názor, že kontakt s námi může brazilské indiány jen poškodit.

Původní obyvatelé Ameriky tak ztratili svoji kulturní identitu, intuici a myšlení přírodních národů. Podle mého názoru je pro tyto národy nejlepší nechat je na pokoji a nenavštěvovat je. Z každé návštěvy má totiž pozitivní příjem jen běloch: má zážitky i adrenalin, píše publikace, vystavuje fotografie z cest, získává akademické tituly, vědeckou kariéru. A co získá indián? Nic, jen frustraci a přijímání našich zvyků a hodnot, které nejsou jeho vlastní. Lákají je však svou silou pozlátek, která se promění v osidla, jež ho vtahují do našeho systému -obchodního i politického. Začíná to změnou oděvu, odložením svých zvyků a obřadů a končí to existencí na okraji naší společnosti.

Právě proto se velmi moudrý náčelník Aritana Jawalapitiů domluvil s brazilskou vládou na úplném uzavření oblasti na horních tocích Rio Xingú, v místech národního parku Xingú, kde na ploše asi 32 000 km2 žije čtrnáct etnik s počtem 2500 členů. Nesmí sem nikdo – ani vědci, ani novináři. Indiáni si tam žijí dobře a nás nepotřebují. Turisté mohou navštěvovat oblasti na okrajích Amazonie, kde se na indiánské kultuře již podepsala naše civilizace. Tam lze vidět výsledky našeho vlivu: indiána s mobilem, s televizí, s kovovým člunem, s politickými hesly na balvanech řek či na zdech chýší. Tam je již třeba naší pomoci, naší charity, našich výzkumů s cílem zachránit, co se ještě dá.

Vladimír Plešinger

Geolog, cestovatel a publicista (Ztracené Eldorádo, V zemi císaře kanibala, Kniha Konga), dlouhodobě pobýval ve Venezuele a v západní a střední Africe

Nemůžu si naříkat na nedostatek styku s lidmi „přírodních národů“. Setkával jsem se s nimi prakticky od samého začátku svého působení v zemích tropického pásma. Trpím tak trochu „syndromem první štace“, jíž pro mě byla Venezuela, ale stejně jsem zatížený na západní a střední Afriku, kde jsem působil potom. Rychle jsem se vžil i do role fandy Peru a Etiopie, mých štací posledních. S lidmi, naprosto nedotčenými civilizací, jsem se nesetkal, přičemž (podle mého názoru a zkušenosti) důvod je prostý: takoví už pravděpodobně neexistují.

Velkým zážitkem pro mě bylo, když jsem se v roli příležitostného sčítacího komisaře dostal ke skupině Pygmejů, kteří nebyli závislí na svých černošských sousedech, což je rarita. Právě zmínka o těchto obyvatelích pralesa mě vede k malé polemice s naším vynikajícím antropologem Šebestou – vlastně s jedinou jeho větou. Mluví v ní (v souvislosti s některými Pygmeji, žádajícími o odměnu za zatančení nebo vyfocení) o „zkaženosti primitivních lidí“.

Afričtí Karové obývají dolní tok řeky Omo.

Takové „zkaženosti“ se lze dnes snadno dočkat i u jiných etnik, podle mé zkušenosti například u indiánů z jižní Venezuely nebo u černošských kmenů na dolním Omu v Etiopii. Ale co je na nich zkaženějšího než na těch, kteří je fotí? Oni se jenom chovají tržně! Byli by hloupí, kdyby to nedělali. Těžko můžu radit někomu, jak se dostat k přírodním národům, když sám jsem se k nim dostával víceméně přirozenou cestou, čímž chci říct, že jsem v jejich blízkosti žil a pracoval. Obecně si myslím, že říká-li si někdo cestovatel, nechť cestuje k přírodním lidem cestovatelským stylem, tedy „na vlastní triko“ a nikoli s hromadnými zájezdy. A taky ať ty zájezdy neorganizuje. Jinak se stane součástí toho, co pokládám za potupu jednotlivců a degradaci etnik – aktivním nebo pasivním protagonistou onoho: „Pojeďte se s námi na ně podívat, oni jsou tak krásně primitivní!“

Jaroslav Jindra

Cestovatel, fotograf, kameraman, publicista (knihy Backpaper, Dakar – písek, prach a kamení)

Svět se stává čím dál tím unifikovanějším, a nedá se s tím nic dělat. Místa nezasažená moderní civilizací již téměř neexistují. Z někdejších papuánských kanibalů jsou dnes často křesťané, z etiopských Mursiů lidské safari navštěvované cestovními kancelářemi. Ale i nezávislí cestovatelé ve své podstatě zanechávají svou návštěvou u kmenů „doby kamenné“ nesmazatelnou stopu, která ovlivní život domorodců. Střet kultur cestovateli přináší mnohá poučení, ale i nečekané problémy.

Život přírodních společenstev pro nás může být poučný, ale v mnoha aspektech i šokující. Evropan například nesnese pohled na zabíjené zvíře, ale s chutí si dá steak, přičemž se tváří, že vyrostl na stromě. A smrt jako taková? Je krutější přírodní výběr, nebo násilné a nenávratné zásahy člověka? Kdo je schopen na to jednoznačně odpovědět? Nemůžeme se divit, že nás domorodci skrze naše činy často posuzují podle zjednodušené šablony bílý = bohatý nebo bílý = neznaboh. Vždyť ani my koneckonců neděláme nic jiného, jen naše šablony jsou ve svém ignorantství odlišné: každý muslim je terorista, každý člověk bez vzdělání = primitivní hlupák. Velmi skeptický jsem k tomu, co se obvykle prezentuje jako humanitární pomoc, kdy se chudí v bohatých zemích skládají na bohaté v zemích chudých, a skutečná pomoc se k potřebným často nedostane.

Z někdejších papuánských kanibalů jsou dnes často křesťané.

Především u přírodních kmenů zásahy bílého člověka ve jménu civilizace či náboženství zničily to, co fungovalo po tisíciletí. Typickým příkladem „humanitární pomoci“ jsou negativní důsledky misijních činností na Nové Guineji. Rozdáváním plastových kbelíků, kraťasů a triček ze světa nenapravitelně mizí jedny z posledních přírodních národů. Krmení a „vzdělávání“ přírodních národů postrádá smysl, mimo akutní situace způsobené živelní pohromou. Učíme je svým přístupem natahovat ruku, a zapomínáme na dlouhodobé důsledky takového chování. Vlastní ignoranci a nadřazenost schováváme za roušku humanity.

Tomáš Ryška

Autor knihy Svět bílého boha adokumentu Zajatci bílého boha, které upozorňují natragický dopad rozporuplné pomoci křesťanských misí nahorské kmeny v Thajsku

Uchvácen marketingovou komunikací thajských turistických agentur společně s chutí zažít něco „výjimečného“ a „autentického“ jsem kdysi neodolal nabídkám návštěvy „neturistických vesnic horských kmenů“, ve kterých měli žít „primitivní a nedotčení“ lidé. Vše, co se kolem mě odehrávalo, jsem vnímal prostřednictvím dosavadních zkušeností a znalostí a zejména pak prostřednictvím informací, které nám předkládal thajský průvodce. Ten zprostředkovával vztah mezi námi, zahraničními návštěvníky, a jimi, členy horských minorit, do jejichž domovů jsme vstoupili. Zatímco jsme vstupovali do cizích vesnic, jejich obyvatelé měli malou možnost rozhodnout, zda jsme vítáni, či ne.

Pokud jsme nekoupili nějaké výrobky od neodbytných akhaských žen, získali jsme příležitost pozorovat domorodce v jejich každodenní rutině zcela zdarma. Ve vesnici, kde jsme přenocovali, dostal náčelník zaplaceno za jídlo, které nám uvařila jeho žena. To, co jsme měli, tedy příležitost pozorovat a fotit z bezprostřední blízkosti bez jakýchkoli zábran, byl skutečný život opravdových lidí. Horalé se takto setkávali s globalizovaným světem bez schopnosti mu příliš rozumět a bez dostatečné moci ho využít ve vlastní prospěch. Společně s rostoucí mírou globalizace výroby a obchodu v poslední dekádě 20. a na počátku 21. století dochází také k expanzi rozvoje, humanitární pomoci, všemožných forem kultury či vzdělání stejně tak jako turismu. Turismus se však týká pouze privilegované menšiny.

Domorodým lidem obvykle dopřán nebývá. Do takového světa dokázali vstoupit například někteří nativní obyvatelé Mexika, tzv. zapatisté, kterým se podařilo na svou stranu získat formující se globální veřejnost složenou z novinářů, pracovníků nevládních organizací, dobrovolníků, aktivistů či mezinárodně uznávaných osob. Celosvětový zájem o zapatisty na jednu stranu znemožňuje mexické vládě zasáhnout proti povstaleckým indiánům v plné síle, na stranu druhou dal vzniknout fenoménu revolučního turismu, který vedl k proměně povstalců v turistickou atrakci. Podobně však, jako proudí lidé a myšlenky, proudí také zboží. Kdybych si býval kdysi koupil od některé z akhaských žen její výrobek, možná by dnes neprodávaly stejné zboží, jaké je k mání na thajských tržištích, importované odkudsi z Indie, Nepálu či Číny.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články