Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Jak se češou banány

34.jpg
Autor článku: Tomáš Nídr, Úterý, 24. červnaec 2012
Autor fotografií: Profimedia.cz · Tomáš Nidr
Při sklizni si banány musí pohovět. Z plantáže je odnesou na pohodlné matraci až k místu, kde se dočkají manikúry a osvěžující koupele. Pak už je v příjemném chládku speciálních kontejnerů čeká cesta k evropským konzumentům. Odysea žlutého ovoce od utrhnutí až do vaší pusy trvá zhruba pět týdnů.

Iván prochází banánovníkovou plantáží a pohledem kontroluje trsy. Ten, který má na sobě oranžovou stužku, je zralý na sklizeň. Připomíná několikapatrový lustr se svícemi obrácenými vzhůru. Brzy už skončí rozkouskovaný v kartonové krabici. Padesátník v bílém tričku sejme z ramene třímetrovou násadu, na jejímž konci je nabroušené ostří zvané podón. To vrazí pod úhlem 45 stupňů do horní části kmene.

Podón zajede do pórovité rostliny, která při pohledu na její průřez připomíná stočený karton, jako nůž do másla. Špička se pod tíhou trsu, jenž byl ještě dávno v dobách nezralosti zabalen kvůli ochraně před hmyzem a ptáky do igelitu, pozvolna naklání. Přispěchá jeden z nosičů a uvelebí si nejméně dvacetikilový svazek na matraci, kterou třímá na rameni. Tento servis banán potřebuje proto, aby se neomačkal a nezhnědl dříve než ve spižírně dalekých zákazníků.

Podón přesekne silnou stopku, na které trs visí, a nosič s ním odkráčí k dalšímu zpracování. Iván naseknutý kmen přetne úplně a nechá ho padlý na zemi. Žádný úklid není třeba. Ve vlhkém a teplém klimatu se rychle rozloží. Stejně jako přes dva a půl metru vysoký pařez, který zůstal trčet v hlíně. Oba poslouží jako ideální hnojivo pro už rostoucí výhonek banánovníku, ze kterého budou do čtyř měsíců sklízet nový trs.

Iván má v ruce třímetrovou násadu, na jejímž konci je nabroušené ostří zvané podón. To vrazí pod úhlem 45 stupňů do horní části kmene.

Konvenční versus bio

Jsem na devítihektarové farmě Elíase Guerrera na jihu Ekvádoru poblíž města Machala. Majitel je členem družstva UROCAL, jež na západní trhy dodává biobanány. Při jejich pěstování se nepoužívá chemie a platí se za ně sedm dolarů za bednu. Tedy o dva dolary více, než stojí krabice běžných plodů.

Znamená to ovšem více práce, protože listy je potřeba omývat a jako postřik užívat pouze šťávu z citrusů. Navíc banánovníky musejí podle bionorem žít v přirozeném prostředí. Tedy ne jako monokulturní zelená „poušť“, které jsou v této části země únavné stovky kilometrů čtverečních. Guerrero proto pěstuje banánovníky ve velkých rozestupech. Mezi nimi rostou kakaovníky, různé citrusovníky a také rychle rostoucí stromy, které se dají prodat na dřevo. Ty mají i další výhodu: rychle vypučí nad tři čtyři metry vysoké banánovníky a chrání je proti práškování od sousedů. Brání totiž pilotům nalétávat přes biofarmy a omylem tam vypouštět pesticidy.

Konvenční plantáže, jejichž produkty pak za extrémně nízkou cenu dojdou na náš stůl (někdy levněji než třeba evropské hroznové víno), totiž podle ochránců přírody z organizace Acción Ecológica postřikují za rok až čtyřicetkrát a nejhorší je, že všechno je to jako prevence. Jako byste se čtyřicet dní v roce jen tak pro sichr ládovali antibiotiky. „Banány po práškování pak v sobě více zadržují vodu. Proto trs na biofarmě má jen poloviční váhu než ten na konvenční. Ale bio jsou rozhodně chutnější, sladší a méně vodnaté,“ pochvaluje si Iván, zatímco si pochutnává na jednom z nich. Těžká práce má jednu výhodu: svačinu si s sebou nosit nemusíte. „A ani oběd. Ten nám jako součást výplaty poskytne majitel pole,“ dodává Iván.

Čekal bych, že v Ekvádoru, který je největším světovým exportérem banánů, budou také hodně na talíři. Ale není tomu tak. Jeden jejich druh, který není určen k vývozu, slouží někdy jako příloha spolu s neodmyslitelnou rýží a fazolemi. Ani sladkostí z tohoto ovoce nespatříte o nic více než u nás, takže nejviditelnějším odrazem banánů v ekvádorské gastronomii jsou smažené solené lupínky, které se ve stáncích prodávají hned vedle bramborových chipsů.

Více banány jedí například v Indii. Ač je tento stát jejich globálně největším producentem, na vývoz mu jich moc nezbude. Rekordmany v jedlictví jsou Uganda či Rwanda, kde se jich spotřebuje podle odhadů 45 kilo na rok na osobu. Většinou ve formě hutné a chuťově nevýrazné kaše, bez které si Východoafričané neumí představit svůj den.

Banánový trs připomíná několikapatrový lustr se svícemi obrácenými vzhůru.

Město z banánové slupky

Ale zpět do Ekvádoru. „Nejdřív jsem jen mačetou prosekával plevel a postupně se učil všechno okolo,“ vypráví Iván, kterého si dnes farmáři po celém okolí najímají jako spolehlivého „banánorubce“. Za tuto odpovědnou práci bere po skončení osmihodinové šichty na ruku 20 dolarů na den, nosiči mají o tři dolary méně. Pro srovnání: obyčejný oběd na denním menu vyjde na tři dolary.

Iván je od svých čtrnácti zvyklý na koloběh, kdy se každé ráno vydá na rozcestí, kam si předáci z farem dojedou pro denní várku pracantů. Zájemců o džob je více, než činí poptávka. Často se stane, že několik dní po sobě vyjdou s prázdnou. Otec sedmi dětí nejhůře nese, že to čeká i jeho potomky. „Někteří už pracují na polích, další hledají zaměstnání v Evropě. Nejmladší studuje na univerzitě, ale bojím se, že skončí na poli. Jestli bude tady v Machale, jinou práci bez potřebných kontaktů nenajde,“ konstatuje skepticky.

Machala je nevzhledné město v obklíčení plantáží, které se doslova vylouplo z banánové slupky. Jeho vznik souvisí s tím, že v 50. letech Ekvádor předběhl středoamerické země v zásobování severní polokoule banány. Kromě tradičního přístavu Guayaquil byl potřeba další nákladní prostor a volba padla na přímořské hnízdo Machala. To od té doby vyrostlo na čtvrt milionu obyvatel a v prospektech se chlubí tím, že je banánovou metropolí světa. Poznat je to i podle nejvýznamnější památky, která stojí hned u vjezdu do města uprostřed kruhové křižovatky. Je to socha česáče i s trsem. Více k nabídnutí Machala nemá – až do té doby, než UROCAL rozjede svůj plán brát turisty na placené návštěvy sklizně.

Určitě bude jednodušší navštívit biofarmu, protože majitelé konvenčních plantáží nemají o zvědavce na svých pozemcích zájem. Důvodem jsou příšerné podmínky pracovníků, na které pravidelně upozorňují média. Například nejbohatší člověk Ekvádoru Álvaro Noboa, jehož jmění má základ právě v banánech se značkou Bonita, na svých polnostech nepovoluje odbory. Stávky se nevyplatí, protože náhradníků na špatně placené místo je celý zástup. A že by si bylo na co stěžovat. Majitelé nedodržují místní zákony a neplatí přesčasy ani pojištění za své zaměstnance. Zakazují jim, aby se schovali během práškování. Na poli nechají za ještě menší plat dřít děti školou povinné.

Když se v roce 2002 v lokalitě Los Álamos přece jen několik desítek dělníků Noboovi postavilo a odmítlo pracovat do splnění požadavků, vpadlo na ně komando maskovaných ozbrojenců a dva z nich postřelili. I kvůli těmto informacím patří Noboa k nejvíce nenáviděným lidem v Ekvádoru.

Farma Elíase Guerrera patří do družstva UROCAL, jež na západní trhy dodává biobanány.

Třídění a balení

„Kromě práškovacích letadel nemají velké plantáže nijak zvlášť jiné vybavení než malé biofarmy. Jedině trsy se po utržení přepravují po lanovkách, aby se ušetřilo za nosiče, kteří by se s nimi vlekli na dlouhé vzdálenosti,“ říká Joaquín Vásquez, který vede družstvo UROCAL. Další mechanizaci mají i majitelé pouze několikahektarových pozemků. Rychle rostoucí plevel se nehubí pomocí mačety, ale benzinovou strunovou sekačkou. A ke každému banánovníku vede vývod trubky, ze které je v pravidelných intervalech ostřikován životodárnou tekutinou. Všechno ostatní už musí obstarat lidské ruce.

U silnice probíhá pod stříškou třídění a balení banánů, které sem nosiči právě dopravili. Nejdříve dosud zelené trsy pověsí do ok. Majitelův zeť speciálním žabikuchem odkrajuje menší trsy od stonku a hází je do bazénku. V něm je proud vody omyje a posouvá k dalšímu muži, který má za uchem šupléru pro kontrolu správné velikosti. Rozkrajuje je na „ruce“ po pěti až sedmi „prstech“, ve kterých dojedou až do vaší spíže. Také každému odstraní okvětí a zběžně je protřídí.

Majitelův zeť speciálním žabikuchem odkrajuje menší trsy od stonku a hází je do bazénku. V něm je proud vody omyje a posouvá k dalšímu muži, který má za uchem šupléru pro kontrolu správné velikosti. Rozkrajuje je na „ruce“ po pěti až sedmi „prstech“.

Ty, které jsou zkroucené, mají skvrny nebo poškozenou slupku, jsou určeny na méně náročný chilský trh. Ostatní poletí do Evropy. Další člověk naskládá banány do umělohmotné vaničky tak, aby na váze měla přesně 18 kilo, a posunuje ji k ženám se štětečky v rukou. Ty jimi potřou oříznuté stopky speciálním roztokem na zastavení hnití a olepí je samolepkami s logem družstva. Takto ošetřené plody José poskládá do krabice, která se zdá pro 18kilový kopec ovoce příliš malá. Ale mladík tuhle zapeklitou banánovou skládačku zvládá bez přemýšlení a krabici v minutě zaklapne.

Bednami se pak naplní půlka náklaďáku, který bude doplněn při odpolední šichtě. Pak už banány čeká pouze nalodění v přístavech do speciálních chladicích boxů, které jejich zrání zpomalí a kde budou zhruba čtyři týdny putovat na evropské pulty ke konečnému zákazníkovi. Když si je vyhlédnete v obchodě, budou už krásně žluté vypadat, jako by je včera utrhli.

Teď už banány čeká jen nalodění v přístavech do speciálních chladicích boxů, které jejich zrání zpomalí a kde budou zhruba čtyři týdny putovat na evropské pulty ke konečnému zákazníkovi.

Banánová republika Ekvádor

Označovat Ekvádor za banánovou republiku je trochu nefér, byť je největším světovým exportérem tohoto ovoce. Hlavní příjmy této zemi zajišťuje těžba ropy v Amazonii, další devizy plynou z pěstování řezaných květin, olejové palmy a chovu krevet. Sklízí se tu po celý rok, ale vrcholné měsíce jsou od prosince do února. To pro Ekvádorce šťastně koliduje s dobou, kdy do sebe banány nejvíce soukají spotřebitelé na severní polokouli. V zemi podniká přes 5000 producentů, kteří své plody prodávají prostředníkům (americké firmy, společnost Noboa nebo družstva) k dalšímu obchodování. Je to tedy úplně jiná situace než v opravdových banánových republikách ve Střední Americe, kde velké americké společnosti plantáže samy vlastní a ovoce mají pod kontrolou po celou dobu. Firmy tam mají často větší vliv než samotní prezidenti. Platilo to hlavně v meziválečné době a počátkem studené války.

Když se například v Guatemale v roce 1951 dostal k moci demokratickou cestou Jacobo Árbenz, který chtěl udělat pozemkovou reformu, nejmocnější banánová společnost United Fruit (dnes pod jménem Chiquita) se postavila proti. Potřebné přerozdělení půdy by se jí významně dotklo, a tak začala kampaň proti novému vládci coby komunistovi a Stalinovu agentu na západní polokouli. Washington se postavil na její stranu a Árbenz byl za mohutné asistence CIA svržen povstalci. Člověk nemusí být příznivcem konspiračních teorií, aby se nepozastavil nad tím, že bratři Dullesové (jeden z nich v té době ministr zahraničí, druhý šéf CIA) měli u United Fruit vlastní finanční zájmy. Podobně to mělo dopadnout na Kubě s Fidelem Castrem, který pomocí zbraní svrhl diktátora podporovaného z USA. Jeho plány na přeměření pozemků se United Fruit pranic nelíbily. Situace se nakonec vyhrotila tak, že svět po banánové slupce málem sklouzl až k nukleární válce.

jak_se__e_ou_ban_ny_500e612590.jpg

Big Mac mezi banány

Banány, které jsou původem z Asie, se pro masovou spotřebu lidí v rozvinutých státech začaly pěstovat až koncem 19. století. Ze zhruba tisícovky všech druhů, které mají rozdílnou škálu chutí, velikostí, tvarů i barev, se pro plantážové monokultury hodil urostlý žlutý typ zvaný Gros Michel. Američané, kteří měli banánový obchod pod palcem, mu přezdívali Big Mike. Byl to první globalizovaný potravinářský produkt. Jeho produkce se rozšířila do více než stovky zemí planety.

Jenže v 50. letech kořeny banánovníků napadla ničivá houba a epidemii, která se rychle šířila a na niž neplatily žádné postřiky, bylo dáno jméno panamská nemoc. Big Mike přestal plodit, dnes už se vyskytuje pouze sporadicky. Nahradil ho menší a méně krémový druh Cavendish z Vietnamu, který v půdách postižených chorobou rostl bez problémů. Trh s banány se zdál zachráněn. Ale jen do počátku nového tisíciletí, kdy v Africe a jihovýchodní Asii začala jeho produkce upadat. Veškerý výzkum, křížení a práškování nedokážou držet krok s přírodou. Nová varianta panamské nemoci začala likvidovat Cavendish, který si na ni kvůli monokulturnímu zemědělství nedokáže vybudovat rezistenci. Podle skeptických scénářů budeme do deseti let bez exotických plodů, které v některých evropských státech předčily v oblibě domácí jablko.

Ale není třeba zoufat. Farmáři, kterých se na nemoc ptám, z ní strach nemají. Důvod mi dávají k otestování. Je to banán sice bez zahnutí, ale s nijak rozdílnou chutí od toho, který jíme dnes. Říkají mu „filipino“ a je jedním z adeptů na to, aby se stal globálním banánem pro příští desetiletí. Garantuji vám, že zvyknout si na něj nebude vůbec složité.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články