Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Jak se bydlí na papiňáku

54-5.jpg
Autor článku: Markéta a Michael Foktov, Pátek, 16. červnaec 2010
Autor fotografií: Markéta a Michael Foktov
Sopka. Pro většinu lidí to slovo znamená nebezpečí, zkázu a řeky rozžhavené lávy. Pro obyvatele malého řeckého ostrova Nísyros je však každodenní skutečností. Necelá tisícovka ostrovanů žije přímo na jejích svazích. Nikde jinde ani bydlet nemohou. Celý okrouhlý ostrůvek je vlastně jediným sopečným kuželem, který se během čtvrtohor vynořil nad mořskou hladinu.

Podle mytologie stvořil Nísyros bůh moře Poseidon. Po bitvě s Titány pronásledoval k nedalekému ostrovu Kós obra Polyvota, na kterého měl obzvláště spadeno. V návalu vzteku zaryl do ostrova svůj trojzubec a vyrval z něj kus země, kterým po Titánovi mrštil. Hora, ze které se stal Nísyros, Polyvota zavalila a uvěznila na mořském dně. Občas je však slyšet, jak si obr pod ostrovem vzdychne. Musel to být opravdu mocný Titán – když si koncem devatenáctého století povzdechl naposledy, vyletěl mrak sopečného popela a plynů do výšky několika kilometrů!

Skutečný vznik ostrova je možná ještě dramatičtější než starořecké mýty. Také u něj stály mocné síly, ale tak nepředstavitelné, že by na ně byl i Poseidon krátký. Celé to začalo někdy před sto padesáti tisíci lety. Během silných explozí se sopečný kužel vynořil nad hladinu a následné výlevy lávy se postaraly, aby pod mořem zase nezmizel. Vylilo se při nich tolik vyvřelin, že vytvořily horu tyčící se téměř sedm set metrů nad hladinu Egejského moře.

Dnešní kaldera, tedy sopečný kráter ve středu ostrova, je však ještě mnohem mladší. Je mu něco mezi pětačtyřiceti a pětadvaceti tisíci lety, takže je z geologického hlediska úplným mladíčkem. Jeho dno, sopečné údolí Lakkio, je pouhých sto či dvě stě metrů nad mořem. Stěny kráteru se však zdvihají ještě o více než čtyři stovky metrů výš. Celý Nísyros má průměr kolem osmi kilometrů a samotný kráter z toho zabírá asi polovinu. Pro lidi tu tedy opravdu moc místa nezbývá.

Peklo i ráj

Vulkán opředený mýty už více než sto let dřímá pod spalujícími paprsky letního slunce a odborníci ani nepředpokládají, že by se titán v jeho útrobách v dohledné době opět probudil k životu. Na dno kráteru dokonce vede točitá silnice a v jeho zelenější západní části se pod olivovníky popásají polodivoké kozy či krávy. V dopoledním žáru rády polehávají ve stínu stromů lemujících cestu a občas chvíli trvá, než jim dojde, že před naším autem budou muset přece jenom trochu uhnout.

Vůbec to však neznamená, že by byl pod zemí klid a mír. Nísyros se podobá obrovskému Papinovu hrnci, kterému čas od času povolí pojistka. Pod povrchem kráteru se setkávají žhavé horniny s podzemní vodou. Okamžitě ji promění v přehřátou páru prosycenou sopečnými plyny. Tlak pod zemí roste. Stejně jako v papiňáku sice unikají plyny ven průduchy v zemi, někdy to však nemusí stačit. Na dně sopečného údolí vstupuje silnice do úplně jiného světa. Holé vyvřeliny tu hýří červenými, žlutými i bělavými barvami.

Skoro se zdá, že si síru a další sopečné minerály vypůjčil šílený abstraktní malíř, aby jimi vymaloval krajinu svých představ. Stojíme na hraně nejznámějšího ze zdejších pěti větších kráterů. Jmenuje se Stéfanos, vznikl asi dva tisíce let před naším letopočtem a v průměru má více než tři sta metrů. V porovnání s celou čtyřkilometrovou kalderou, na jejímž dně se rozevírá, sice působí jako trpaslík, přesto v něm však stále pracují gigantické síly.

Mandráki vypadá idylicky. Stojí však na „sudu s prachem“, který naposledy vybuchl v 19. století.

Strmé stěny Stéfanu spadají do hloubky čtyřiceti metrů a sestup po úzké stezce na samé dno není nic snadného. Je právě pětatřicet stupňů ve stínu, v sopečném kráteru však za poledne žádný stín nenajdete. Pronikavý zápach sirovodíku je zde cítit na každém kroku. Plyn uniká z četných průduchů na dně Stéfanu. Kolem otvorů rozkvétají krásné drúzy jasně žlutých krystalů síry a pohled na ně více než vyváží poněkud úporné čichové vjemy. Při fotografování detailů je však třeba dávat si pozor – plyny unikají z nitra země v nepravidelných intervalech a jsou opravdu žhavé.

Mezi sopkou a mořem

Přímo na hraně sopečného údolí se ke skále lepí dvě malé vesničky Nikiá a Emporió. Dohromady v nich však žije méně než sedmdesát lidí. Naprostá většina Nísyranů bydlí v přístavní osadě Mandráki. Ačkoli má sotva sedm stovek obyvatel, je na ostrově bezkonkurenčně největší, a proto taky hlavní. Domky v Mandráki jsou nepravidelné, protože musejí respektovat kostrbatý tvar sopečného podloží. Uličky jsou leckdy úzké tak, že jimi nemůže projet auto. Musí se tu co nejvíc šetřit místem vhodným ke stavění.

V druhé polovině devadesátých let prožíval Nísyros i okolní ostrovy neklidné období. Vědci tu během asi tří let napočítali na šestnáct set drobných i větších seizmických příhod. Při těch větších se Nísyros zvedl o celých čtrnáct centimetrů a zemětřesení v Mandráki poškodilo na třicet domů. Místní si z toho však moc nedělají. Jsou na chvění země zvyklí. Snad proto také stavějí domky, které mají většinou jen dvě podlaží. V přízemí je kuchyně, zatímco nahoře se odpočívá a spí.¨

Majestátní kráter Stéfanos o hloubce čtyřiceti metrů zdobí měsíční krajinu sopečného údolí.

Sopka však ostrovanům přináší i mnoho dobrého. Vulkanická půda je velmi úrodná. Nísyros proto byl vždy soběstačný v pěstování všemožných plodin. Místní zbudovali na svazích sopky terasovitá políčka. Jednotlivé terasy (v místním nářečí pezoúla) podpírají suché zdi „vastadia“ zbudované z vyvřelých balvanů. Těch je po celém ostrově víc než dost. K políčkům vedou cesty „kalderimia“ dlážděné stejným materiálem.

Podle fosilních listů dochovaných ve vrstvách sopečného popela tu divoké olivovníky rostly už před více než třiceti tisíci lety. Nikoho proto asi nepřekvapí, že shlížejí z terasovitých políček do kráteru i dnes. Společnost jim dělají kromě jiného i mandloně, z jejichž plodů se vyrábí místní nahořklý nealkoholický nápoj „soumada“. Na přelomu letopočtu se Nísyros proslavil mlýnskými kameny, které tu místní kameníci vyráběli z vyvřelin. Dokonce se jim někdy přezdívalo „kameny z Nísyru“. Dnes se na blízkém ostrůvku Gyalí těží sopečné sklo a hlavně pemza, která se výborně hodí k obrušování kůže na nohou. Díky bublinkám vytvořeným sopečnými plyny připomíná ztvrdlou houbu a je snad jedinou horninou, která plave na vodní hladině. Své využití mají dokonce i horké sirnaté sopečné prameny. Mají na lidské tělo blahodárný účinek, o kterém věděl už zakladatel moderní medicíny Hippokrates před více než dvěma tisícovkami let. Snad jen velký počet kostelíků a čtyři opuštěné kláštery na ostrově připomínají, že občas nebývalo na škodu pomodlit se za lepší příští.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články