Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Jak Mali k ještě větším problémům přišlo

19.jpg
Autor článku: Tereza Spencerová, Úterý, 4. září 2012
Autor fotografií: Profimedia.cz
Vojenský převrat v Mali má za následek ohrožení vzácných památek v Timbuktu. Radikálové napojení na al-Káidu zde ničí podle nich „kacířské“ súfické stavby.

Ještě loni v listopadu by západoafrické Mali uměl na první pokus na mapě najít málokdo, pak ale v Libyi stačilo ubít k smrti Muammara Kaddáfího a o necelý půlrok později už se Mali dostalo na titulní strany kvůli vojenskému převratu. Další tři měsíce nato začalo „světové společenství“ rovnou ustaraně vzdychat – to když byla v kouzlu dálek opředeném Timbuktu zničena mešita zapsaná na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Názorná ukázka nepříliš exaktního zákona nečekaných důsledků.

Příběh, jak se zaostalé Mali ze svých velkých problémů dostalo do ještě větších, je vcelku prostý. Libyjský vůdce znal dobře svou klanovou zemi a tušil, že mnohé kmeny se proti němu vzepřou, jakmile k tomu dostanou příležitost, a tak na podporu těch spolehlivějších jednotek své armády angažoval tisíce Tuaregů. Jakmile nespolehlivé oddíly libyjské armády přeběhly na stranu rebelů a NATO a panování Kaddáfího se začalo hroutit, Tuaregové pochopili, že jejich angažmá skončilo, vydrancovali sklady a se svými těžce vyzbrojenými vojenskými kolonami zamířili zpět do Sahelu.

Jsou to kočovníci převážně z Mali, Čadu a Nigeru, kteří tradičně nechápou, proč by měli být loajální vůči uměle utvořeným státům, v nichž shodou okolností zrovna žijí. Netrvalo dlouho a dokonale vycvičení a vyzbrojení tuarežští bojovníci začali kilometr po kilometru a vesnici po vesnici obsazovat severovýchod Mali. Sice demokraticky zvolená, ale politicky slabá maliská vláda prezidenta Amadoua Toumanyho Tourého nebyla s to se s postupem Tuaregů popasovat, a tak se za trest stala terčem vojenského puče, v jehož čele stál v USA vycvičený kapitán maliské armády Amadou Sanogo.

Než se ale v hlavním městě Bamaku vyjasnilo, zda byl prezident opravdu svržen a jestli moc opravdu převzala armáda, Tuaregové na severu upevnili své pozice – a s nimi i bojovníci vyznávající filozofii al-Káidy. Tuaregové sami nejsou nijak výraznými vyznavači islámu, natož jeho radikálních odnoží – místo toho se soustředí na utvoření svého kulturně, politicky a ekonomicky autonomního území zvaného Ázawád s metropolí Gao. (Jeho vyhlášení se uskutečnilo 6. dubna 2012, nový státní útvar však dosud žádný stát neuznal.) Jejich povstání spolu se zmatkem, který po puči zavládl v metropoli, nicméně v regionu vytvořilo mocenské vakuum, kterému alkáidisté nemohli odolat. Z Maghribu na jih tak zamířili jejich bojovníci obtěžkaní zbraněmi a hlavně tmářskými idejemi.

Unikátní hroby a mešity z hlíny jsou vinou konfliktu v ohrožení.

Středisko vzdělanosti v ohrožení

Mali – s 1,2 milionu kilometrů čtverečních a skoro čtrnácti miliony obyvatel – je nominálně muslimská země, nicméně převládá v ní islám v zásadě tolerantní a navíc silně ovlivněný mystickým súfismem. Timbuktu na nejsevernějším toku Nigeru bylo tradiční branou islámu do černé Afriky. Právě tam Arabové s Afričany obchodovali se zlatem, solí a dalším zbožím a ve 13. století bylo město vyhlášeným střediskem vzdělanosti, které ve svých zápiscích opěvoval už marocký cestovatel Ibn Battúta. Do takového historického prostředí ze severu dorazili radikálové, mezi nimi i členové do té doby neznámé salafistické sunnitské organizace Ansar úd, Pomocníci víry, které zaujala mešita Sídí Jahjá z 15. století. Její posvátná vrata byla totiž už několik set let zavřená, neboť súfická legenda pravila, že se otevřou až v poslední den světa.

Pomocníci víry se rozhodli súfistům názorně ukázat falešnost jejich pověr, vzali kladiva a vrata rozmlátili na třísky. Svět druhý den sice neskončil, ale život v Timbuktu se rozhodně změnil. Menšinoví křesťané začali z oblasti prchat, Tuaregové se dál soustředí na sny o Ázawádu a zbylé obyvatelstvo má strach, co salafisté ještě zničí. Odpověď je přitom nasnadě. Vedle mešit a mauzoleí, v nichž jsou pohřbeni súfičtí světci, totiž archeologové v Timbuktu koncem 90. let minulého století objevili soukromé knihovny, v nichž si místní prominentní rodiny uchovávaly desítky tisíc středověkých rukopisů. Jsou psány v arabštině a afrických jazycích a ukazují překvapivě hluboké znalosti afrických učenců 13. století o matematice, astronomii, lékařství či přírodních vědách… Salafistický islám původem ze Saúdské Arábie nemá vůči Africe žádný vztah a navíc vnímá súfismus jako kacířství, a tak je po několika zničených mešitách a mauzoleích velmi pravděpodobné, že dalším terčem jejich destrukce se stanou právě vzácné manuskripty.

Kulturní ztráty jsou sice nenahraditelné, hlavní hrozba ale bezpochyby spočívá spíše v tom, že salafisté mají zcela volné ruce k šíření svých radikálních idejí v regionu, který sice nebyl efektivně kontrolován žádnou vládou, ale (možná i proto) býval oázou relativního klidu. Vzniká tak výbušná situace, která svádí k zahraniční intervenci. Zatímco Africká unie má nyní svých starostí víc než dost, USA už do Mali vyslaly zatím nepříliš početné speciální oddíly a Francie zvažuje rovnou plnohodnotnou vojenskou invazi. Podle zákona o nečekaných důsledcích se to ale může jevit jen jako vytváření předpokladů pro další nečekaný vývoj. A než přímým vojenským zásahem zvenčí měnit Mali v další Somálsko či Jemen, možná by bylo lepší trochu počkat – a vidět. Škod už bylo napácháno dost.


Text: Tereza Spencerová, Literární noviny

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články