Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Jak Kopka: Občas si potřebuju šlehnout adrenalin

header.jpg
Autor článku: Veronika Valtrová, Čtvrtek, 12. května 2016
Autor fotografií: archiv J. Kopky
Když se řekne Iditarod Trail, zasvěcencům se vybaví nekonečná aljašská pláň a dřina těch, co se na nich snaží překonat tisíc mil. Když se řekne Jan Kopka, leckoho napadne slovo blázen. Člověk v sobě asi musí mít nemálo bláznovství, aby v extrémním závodě riskoval svůj život a naplno si uvědomil, jakou svobodu při něm zažívá.

Vaším prvním větším závodem byl Crocodile Trophy přes Austrálii. Odtud je velký skok na mrazivou Aljašku…

V Austrálii jsem se potkal s Američanem, který měl za sebou Iditarod už několikrát a vyprávěl mi o něm. Ve mně to nejdříve zanechalo negativní dojem. Považoval jsem se hlavně za cyklistu a přišlo mi, že aljašský závod je spíše o štěstí, kdo závod přežije a kdo umrzne. Ale vyslechl jsem i neuvěřitelné zážitky, které jsem už nedostal z hlavy.

V čem je tento typ závodů jiný?

Cyklistické závody jsou všechny stejné: jde prostě o vítězství. Extrémní závody pro mě mají nadhodnotu – poznání. Většina se jezdí v nezalidněných nebo řídce osídlených koutech světa. Přitahuje mě směs soutěživosti, cyklistiky, ale i zkušeností, dobrodružství, poznání přírody i místních lidí. A poznání sebe sama. Člověk se dostane do situací, které si ani nedokázal představit, a tělo i hlava na to začnou reagovat. Kolikrát jsem sám sebe dost překvapil.

Fatbike, kolo určené na jízdu po sněhu nebo písku

Například?

Když jsem tam prvně závodil v USA, vyrazily mi dech obrovské neobydlené prostory a žádné spojení s civilizací. Nebyl jsem připravený na skutečnost, že stovky kilometrů ode mě není nikdo a nic a není koho požádat o pomoc. Působilo to na mě depresivně – cítil jsem se opuštěný a uvědomoval jsem si, že se odtamtud nemusím dostat. Takhle jsem projel několik závodů, než se to ve mně obrátilo.

Jak obrátilo?

Když se teď vrátím do Evropy, jsem nešťastný z toho, jak jsme tady namačkaní, že tady není kousek země, kam bych utekl a nikoho pár dní nepotkal. Závody trvají několik týdnů, od rána do večera jede člověk o samotě. Svůj život vidí svrchu jako něco neskutečného, co je pryč a daleko. Vše si urovnává a bezděky se mu přerovnává žebříček hodnot. Doma si něco buduje a na druhé straně planety zjistí, že to jediné, co má hodnotu, je to, co mu pomůže přežít.

Jak se na vás dívali místní? Stovka cyklistů, která jede po sněhu, na ně musí působit exoticky…

Na Aljašce jsem potkal lidi, kteří neměli skoro nic, srub, pušku, živili se lovem, neznali práci, stres, často ani hodnotu peněz… A působí přitom vyrovnaněji a šťastněji. Potkal jsem velmi málo lidí, ale všichni nabídli pomocnou ruku. Jeden bez druhého v tak drsných podmínkách nemůže přežít. Jejich zákonem je příroda, která je vychovává nekompromisní drsností. Jejich nezávislost na moderních vymoženostech jim dopřává ohromnou svobodu. Měl jsem pocit jakési povýšenosti, že jsem z vyspělé civilizace. Ale tam jsem zjistil, že to tak není, že je nemám čím obohatit, zatímco od nich jsem se měl hodně co učit.

Proč jste první závod v roce 2003 nedojel?

V oblasti Yukonu na řece nás chytla sněžná bouře, v půlce 300km úseku mezi dvěma vesnicemi. Uzavřela cestu. Najednou to nešlo dopředu ani zpátky. Úsek vedl celou dobu po řece, což je nejnebezpečnější část, protože hrozí propadnutí. Místní říkají: Když neumíš číst řeku, tak po ní nesmíš chodit.

Nebo se aspoň držet stopy, kterou vyjeli, pokud to lze. Zůstal jsem viset v loveckém srubu postupně spolu s několika dalšími závodníky, než přišli Eskymáci s informacemi o vývoji počasí, pro nás nepříliš pozitivními: přichází obleva, řeka se otevře a nikdo nemůže přesně říci, jak dlouho to potrvá. Nabídli nám pomoc, že nás odvezou 150 km do vesnice zpátky, a my přijali.

Na druhý pokus v roce 2007 jste ale vyhrál. Jaké zkušenosti jste během druhého závodu zúročil?

Zkušenosti na Aljašku získáte zase jen na Aljašce. V Česku jsem se připravoval fyzicky, seděl jsem na kole za každého počasí. Během léta vždy absolvuju celou maratonskou sezonu. A na podzim trénuju vytrvalost – neslezu z kola třeba deset hodin, ani ve slejváku, což je třeba 200 km. Ale nejvíce znalostí jsem podědil od svého amerického přítele. Dal mi cenné rady, například sledovat vyjeté stopy od místních. Ty se ale můžou dělit. Takže jedna z velmi vzácných rad byla, že když se cesty v pustině dělí, je dobré orientovat se třeba podle psích výkalů.

Kdy jste se dostal na hranu přežití?

Jednou jsem se propadl v noci po koleno do potoka. Na vyřešení problému máte pár vteřin, než voda zamrzne. Sundal jsem botu, vytáhl igelity, vyhrnul nohavici, sundal botu, několik vrstev ponožek, nalepil prokrvující náplasti, vyměnil ponožky a zabalil nohu do igelitu, stáhl si mokrou nohavici. Proces netrval déle než dvě minuty. Ale už za dvě minuty byla bota tak ztuhlá, že jsem se do ní nemohl dostat. Bylo přece jasné, že v takovém mrazu zmrzne hned. Ale mně to nedošlo.

Měl jsem štěstí, kdyby mi to trvalo o půl minuty déle, už bych se do ní nedostal vůbec. Nohavice mi sice zmrzla, ale bylo to dobře, protože námraza mě chránila před profouknutím. Nevěděl jsem ale, jestli to bude fungovat, a jen jsem jel a doufal, že mi nezmrzne noha. Nezmrzla a poučil jsem se – příště si musím nejdříve všechno vytáhnout z batohu.

Co je kromě mrazu a zimy na cestě největší nebezpečí?

Jednoznačně setkání s losem. Útočná hora masa s mozkem jako vajíčko, která vás napadne a rozdupe kdykoli.

Iditarod, závod přes aljašské pláně, donutí jezdce sáhnout si na dno.

Míváte strach? Je pro vás adrenalin droga?

Na Aljašce jsem měl strach pořád. Člověka ovládá adrenalin. A ten je opravdu návykový. Ve chvíli, kdy ho déle nemám, potřebuju si „šlehnout“. Adrenalin bystří smysly, takže když je zrovna krásné počasí a dobrá cesta, zažívá člověk neskutečnou euforii a radost, ale také deprese. A všechno se poměrně důkladně ukládá do hlavy.

Emoce se melou a nekontrolovatelně se střídají. Krátkodobý adrenalin ale nevyhledávám. Mám rád nenadálé příhody a dobrodružství na cestě. Vždycky se těším, co mi cesta přinese. Líbí se mi kombinace adrenalinového prožitku spolu s dostatečným prostorem na vlastní myšlenky a improvizaci.

Takže Iditarod je pro vás absolutní vrchol?

Každý závod vás zasáhne a posune dál, ale Aljaška mě čistotou přírody i lidí zasáhla nejvíc. Civilizace však naneštěstí nekompromisně roztahuje svůj signál i tam. I závod tím ztrácí na kouzlu a náročnosti, protože internet a sociální sítě výrazně mění charakter celého závodu. A nikoli k lepšímu.

Jak fungují kola typu „fatbike“, na nichž jezdíte?

Při ježdění na sněhu je základem podhušťování – čím měkčí povrch, tím více se podhušťují pneumatiky, aby vzduchová bačkora udržela cyklistu na sněhu. Používají se při jízdě na sněhu nebo po písčitých terénech. Američané je také rádi používají v divokých terénech, kde nejsou cesty. Široké gumy zajišťují větší stabilitu a průjezdnost pouštními i kamenitými oblastmi. V Česku tento typ celoročně využitelný není.

Extrémní závody jste si oblíbil natolik, že jste začal pořádat jeden i v našich podmínkách. 1000 mil přes Česko a Slovensko letos proběhne v červenci.

Chtěl jsem zájemcům připravit závod bez zabezpečení a dnes chystáme už 6. ročník. Inspirovala mě Aljaška a další, z každého závodu jsem si vzal, co mě zaujalo a obohatilo. Vznikl nonstop závod na několik týdnů, během kterého se závodníci musejí postarat sami o sebe. Nevěděl jsem, zda lidé vůbec pochopí, proč by se v civilizaci měli plácat hladoví po horách a v chladu, když dva kilometry vedle je vesnice. Bál jsem se, že tento koncept nesplní účel, protože u nás prostě nejsou rozlehlá neobydlená území.

Ale ukázalo se, že i „utrpení“ v menší míře může člověka silně zasáhnout a ovlivnit. Nakonec se toto pojetí setkalo s velkým ohlasem. Nepohoda a jistá míra trápení člověka povznáší a posouvá dál. Člověk přepne do módu „přežití“, kdy je důležité posunout se dál po trase, sehnat jídlo a aspoň trochu se vyspat.

Kolik lidí se účastní?

Letos je limit 150 lidí, ale budeme to chtít snížit na původních 100. Čím masovější je závod, tím méně funguje komunita, nevytvoří si vazby. Když se na trase potkávají a uvědomují si větší počet účastníků, tak už je to spíš pohodový výlet.

Jaké je složení takhle náročného závodu?

Skladba startovního pole je různorodá – od lidí, pro které je kolo nenáročná zábava nebo inklinují spíše k outdooru, až po téměř profesionální cyklisty. A stejně tak sociální složení – účastní se lidé, co jsou pomalu bez práce a žijí jen kolem, ale i manažeři, kteří kolo používají pro odreagování. Na závodě se potkají lidé, kteří by se jinak nepotkali, a kdyby ano, neměli by si co říct. Ale během závodu spolu fungují, jeden druhému pomáhají a najednou mezi nimi není rozdíl. Na nějakou dobu se ze všech stávají bezdomovci bez zázemí. A nakonec smrdí všichni stejně.


Jan Kopka (53)

Pochází z Jablonce nad Nisou, sportuje od šesti let, kdy se stal členem závodního družstva sjezdového lyžování. K lyžím se později přidalo kolo a silniční cyklistika na vrcholné úrovni a následně horská cyklistika. Limity svých možností nakonec začal poznávat na extrémních cyklistických závodech převážně transkontinen­tálního charakteru. Z nich je největší metou aljašký Iditarod Trail Invitational, nejtvrdší bikový závod na světě. Titul extrémní biker však udržuje účastmi i na dalších závodech, jako například Rovaniemi 150 na polárním kruhu. Je zakladatelem závodu 1000 mil, který probíhá na území Česka a Slovenska, a pořádá cyklistické expedice do Laponska nebo snow-bike kempy.

Jan Kopka
Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Rozhovory

Komentáře

Přečtěte si další podobné články