Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Italské sólo pro housle

86cremona2.jpg
Autor článku: Markéta a Michael Foktovi, Čtvrtek, 27. Srpen 2015
Autor fotografií: Markéta a Michael Foktovi
V italské Cremoně, rodišti Antonia Stradivariho, je houslová nota všudypřítomná. Záplava houslařských dílen se stará o to, aby pověst Cremony coby metropole tohoto umění přežila minimálně další století – k těm pěti, jež už má za sebou.

Při procházce uličkami historického centra severoitalské Cremony vás uhodí do nosu vůně olejového mořidla nebo zaslechnete svištění hoblíků a skřípění pilek. Tak se ohlašuje místní světový fenomén. „U nás v Cremoně máme víc houslařských dílen než všech restaurací, hospod, barů a stánků s občerstvením dohromady. Je jich tu kolem sto třiceti,“ upřesňuje místní rodačka Gabriela Marconi.

Houslaři z celého světa se sem slétají jako vosy na med. Proč? Odpovědí je bronzová socha zdejšího nejslavnějšího rodáka na stejnojmenném náměstí – Piazza Antonio Stradivari.

Cihlová zvonice u cremonské katedrály je druhá nejvyšší stavba svého druhu na světě.

Zásobárna klenotů

Právě tady v Cremoně stvořil praotec všech houslařů Andrea Amati housle v tom tvaru, jaký známe dnes. A Stradivari jeho vynález pozvedl k hvězdné dokonalosti. Potkal ho osud, jenž je pro většinu tvůrců a umělců pouhým snem – stal se legendou už za svého života a své výjimečnosti si užíval až do tehdy téměř neuvěřitelného věku třiadevadesáti let. Není divu, že do Cremony přicházeli studovat nadějní výrobci smyčcových nástrojů ze všech možných zemí.

Houslové téma se prolíná celým městem stejně jako houslový klíč všemi linkami notové osnovy. Čtvery housle nesmírné ceny přechovávají na místní radnici, jestli však chcete vidět na vlastní oči nejdivočejší sen houslového virtuosa, vypravte se do zdejšího Muzea houslí. Poznáte ho podle obrovské blyštivé plastiky houslí před vchodem.

V místnosti nazvané Pokladnice tu přechovávají naprosté skvosty – desítku nástrojů, pod kterými jsou podepsaní nejslavnější tvůrci vůbec: členové rodin Amati, Guarneri a samozřejmě sám Stradivari. Mezi jeho čtyřmi nástroji tu najdete i slavné housle pojmenované po rodném městě – Il Cremonese. Pokud potřebujete unikátní zážitek trochu vyvážit na druhou stranu, připravte se na houslistův nejhorší sen – housle a housličky na tričkách, hrnečkách, tužkách, náušnicích, náhrdelnících či přívěscích na klíče v záplavě krámků se suvenýry po celém městě.

Socha Stradivariho na náměstí pojmenovaném po tomto slavném výrobci houslí

Svatá trojice dřev

„Při opracovávání horní desky houslí musíte pracovat s milimetrovou přesností, aby nástroj správně rezonoval,“ ukazuje nám ve své cremonské dílně houslař Stefano Conia „Il Giovane“. Během řeči se jeho speciální hoblík znovu zakusuje do kusu smrkového dřeva, jež začíná s pokračujícím úsilím mistra nabírat zaoblenou eleganci hudebního nástroje. Dalo by se říct, že Stefano přišel ke svému povolání jako slepý k houslím. Je totiž už třetím z generace houslařů, takže začal základy řemesla vstřebávat už jako malý kluk v dílně svého otce. Ostatně i jeho přídomek znamenající v překladu „mladý“ slouží k tomu, aby se od předchozích generací úspěšných tvůrců nástrojů trochu odlišil.

Málokdo dnes ví, že původní a nyní poitalštěné jméno, které se v generaci houslařů rodu Conia dědí z otce na syna stejně jako řemeslo samotné, zní István. Cesta maďarských milovníků houslí k vysněné dílně v Mekce houslařství vedla přes politické vězení či emigraci s pěti dolary v kapse až po desítky mezinárodních ocenění.

Cremona na své slavné rodáky nezapomíná. Buduje jim vznosné pomníky.

„Stejně důležité jako precizní práce je i vybrat si správné dřevo,“ ukazuje Stefano na hrstku rozdělaných nástrojů. Vyrobit housle trvá asi šest neděl a mistr jich každý rok dokončí sotva tucet. Podle toho také vypadá jejich cena. Pohybuje se v tisících dolarů, takže na trámu u stropu dílny pomalu schne celé jmění. „Každý nástroj nabarvím asi třiceti vrstvami laku a vždy musím počkat, až uschne ta předchozí,“ ilustruje pomalost celého procesu Stefano.

Houslařské umění se asi ze všeho nejvíc podobá preciznímu řezbářství, jež se točí kolem svaté trojice dřev. „Na svrchní ozvučnou desku používám dřevo smrků z lesa v údolí Paneveggio, které výtečně vede zvuk. Luby, zadní deska či krk jsou z javoru a na hmatník, kolíky či struník se nejvíc hodí ebenové dřevo. Je velmi tvrdé, takže vydrží téměř všechno,“ vyjmenovává Stefano.

Příprava houslařského dřeva je zdlouhavou záležitostí. Musí schnout nejméně jedno desetiletí, ve Stefanově dílně však nejsou výjimkou ani kusy pocházející ze zlatých šedesátých let. Kmen se pak musí řezat nikoli podélně, ale radiálně, aby letokruhy probíhaly hezky rovně, a nikoli „klikatě“. Na zadní desku je nejlepší javor s takzvanou plaménkovou kresbou. „Takové dřevo je velmi vzácné. Správnou kresbu vytvoří asi tak jeden strom z tisíce,“ upřesňuje houslař.

Kreace před Muzeem houslařství se nesou v poněkud modernějším duchu. Stejně jako celá expozice.

Cremonská záhada

Slova „Antonius Stradivarius Cremonensis Faciebat Anno“ plus letopočet jsou posvátnou mantrou všech houslových virtuosů. Na takto podepsaný nástroj chce hrát každý. Proč? Na to se snaží přijít odborníci už čtyři staletí. Poslední dobou na to používají nejmodernější výkřiky techniky, a přesto nedokážou najít jednoznačnou odpověď.

Housle geniálního tvůrce Antonia Stradivariho už prošly pečlivějším vyšetřením než většina těžce nemocných pacientů – včetně rentgenu, počítačové tomografie nebo třeba zkoumání v urychlovači částic. A výsledek? Podle některých výzkumů můžou za neopakovatelný zvuk houslí za miliony dolarů asymetrie, nepřesnosti při jejich výrobě nebo i houbové infekce, které změnily vlastnosti dřeva, z něhož jsou nástroje vyrobené.

Třetí z generace houslařů, Stefano Conia „Il Giovane“, je navzdory svému mládí světově uznávaným mistrem.

Že jste to nečekali? Většina odborníků také ne. Faktem však je, že asymetrie houslí podle fyziků můžou pomáhat v odstraňování nežádoucích zvukových interferencí, kterými by mohl trpět dokonale symetrický nástroj. Tajemstvím toho, proč je smrkové dřevo tak skvělé pro výrobu houslí, jsou cévice uvnitř. Vedou zvukové vlny jako miniaturní píšťaly varhan a plísně patrně mění vlastnosti dřeva tak, že je pro zvuk ještě prostupnější.

A co ty chyby při výrobě? Jednoduché – mistři houslaři včetně samotného Stradivariho se při výrobě snažili kopírovat ty nástroje, které hrály nejlépe. Podle výzkumů jsou to ty, jež mají delší ozvučné otvory (efa) v horní desce a silnější desku spodní. Celé to tedy mohlo fungovat přesně jako evoluce života – mistr vybral nejlépe znějící nástroj, okopíroval ho a při výrobě náhodou vykrojil otvory o pár milimetrů delší. Nové housle zněly ještě lépe a celý cyklus se opakoval.

Houslařství je zvláštní řemeslo, které vyžaduje stejně bizarní a roztodivné nástroje.

Houslařské Ferrari

Dnes už se Stradivariho nezeptáme, zda s tvarem otvorů experimentoval schválně, metodou pokus–omyl nebo zcela nevědomky. Zasvé však asi vzaly další domněnky o tom, proč jsou jeho housle jedinečné. Hlavně ty týkající se „speciálního“ Stradivariho mořidla. Za ohromující cenu i zvuk „stradivárek“ tak asi nemůže směs arabské gumy, medu a vaječných bílků – o sopečném popelu z Vesuvu, který prý mistr osobně sbíral, ani nemluvě.

Celému zmatku navíc nasadila korunu desítka světových houslových sólistů. Každý z nich si měl ve slepém testu vybrat své nejoblíbenější housle. Dostali postupně do ruky na vyzkoušení několik moderních špičkových nástrojů i pravých stradivárek – a nadpoloviční většina z nich sáhla po moderním nástroji. Otřese to tedy pověstí geniálního tvůrce? Nejlepší odpovědí je vyjádření dalšího z cremonských houslařů: „Cremona je pro houslisty totéž co Ferrari pro nadšence do rychlých aut. A Stradivari je zdejší nejproslulejší jméno – tak to zůstane navždy.“

Ze Stefanovy dílny vyzařuje stejné kouzlo jako z pracoven mistrů sedmnáctého století.

TIP AUTORA

Michael Fokt, fotograf a publicista

Když v Cremoně uspokojíte své hudební já, stále tu bude co objevovat.

  • Největším architektonickým skvostem je katedrála Nanebevzetí Panny Marie, které místní říkají prostě Duomo. V průčelí má krásnou růžici ze 13. století a uvnitř o tři sta let mladší fresky či románské sloupy s hlavicemi zdobenými rytířskými výjevy.
  • Hned vedle katedrály zprava stojí křestní kaple (baptisterium) s osmibokým půdorysem. Slovo „kaple“ je pro monumentální stavbu, jež stojí za návštěvu, poněkud podměrečné.
  • Trojici monumentů doplňuje druhá nejvyšší cihlová zvonice na světě, věž Torrazzo di Cremona, která je vysoká téměř 113 metrů a ve čtvrtém patře má největší orloj na světě. Věž slouží jako zvonice katedrály.
Italské sólo pro housle
Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články