Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Itálie mezi špičkou a podpatkem

146-1.jpg
Autor článku: Irena Páleníčková, Středa, 13. dubna 2011
Autor fotografií: Jiří Páleníček
Tarentský záliv, část Jónského moře mezi špičkou a podpatkem Apeninského poloostrova, nemá jen zajímavou přírodu a nádherné pláže. Na jeho východních březích leží i několik přístavů s dlouhou historií. Projezdili jsme je na kole všechny. A protože tady bylo vážně hezky, pokračovali jsme ještě za mys Santa Maria di Léuca, za kterým se Jónské moře mění na Jadran.

N a přístav Tarent (Taranto), podle kterého se záliv jmenuje, jsme se docela těšili. Když jsme se mu ale ocitli na dohled, polila mě hrůza a beznaděj. Tohle má být slunná jižní Itálie? Na druhé straně úžiny, než je staré centrum, leží totiž největší italská ocelárna a hlavní silnice, po které jsme od západu přijeli, ji protíná v délce několika kilometrů. Připočítámeli k tomu nejvyšší emise v zemi, velký nákladní kontejnerový přístav a hlavní italskou námořní základnu, bylo z toho značně ohavné, odpudivé a dokonale neromantické přivítání.

Tři tváře Tarentu

Jádro starého Tarentu leží na ostrově mezi mořem a lagunami. Říká se mu středověké, ale jeho základy jsou mnohem starší, coby Taras ho v 7. století př. n. l. založili kolonizátoři ze Sparty. Tehdy se městu zřejmě dařilo lépe a mělo tři sta tisíc obyvatel, zatímco dnes je to o třetinu méně. Už zdálky vypadalo centrum poněkud opotřebovaně a zblízka tento dojem ještě zesílil. Vjet do uliček od laguny Mare Píccolo jsme si netroufli, tak byly úzké a přehrazené trámy, které podpíraly hroutící se domy. Zato zvenčí byla hradba domů úžasně pitoreskní, několik z nich bylo dokonce natřených a navíc je zdobilo sušící se barevné prádlo. Hned u nábřeží s rybí tržnicí kotvili rybáři své lodě a ve stáncích nabízeli až směšně levné ryby.

Někdo neustále přetahoval bedničky. Někdo kolem nás pořád jezdil na kole nebo na motorce. Stále si nás někdo prohlížel. Ti „někdo“ byli rybáři, denně tahající sítě a bedny s rybami. Předváděli se, natřásali své svaly a zdvihali motorky na zadní. Zahraniční turistky do této části města asi příliš často nezavítají. Stačilo objet centrum podél volného moře na druhé straně ostrova a odsud bezpečně vejít do katedrály z 11. století se zbytky mozaik na podlaze. Tam už turisté byli. Kola jsme opřeli na nábřeží a do uliček se protáhli mezírkou mezi auty. V chrámu byla samozřejmě svatba a vmísit se mezi nastrojené hosty v cyklistickém nebylo možná nejvhodnější, ale cyklistika je v Itálii oblíbená (i když jen silniční).

Jihovýchodní konec centra byl volnější, zde mohli turisté chodit za svým průvodcem v dvojstupu. Ten je nejprve vedl k několika antickým dórským sloupům z dávnověkého Poseidonova chrámu a hned vzápětí naproti, ke třetí městské památce, mohutné pevnosti z 15. století známé jako Castel Sant Angelo. A najednou jsme na železném mostě spojujícím dva světy. Rozpadající se staré jádro zmizí, jako když mávne proutkem. Za mostem nás ohromí děsivě monumentální budova vlády Palazzo del Governo. I když je z dvacátých let minulého století, velikášský styl fašistické architektury z ní přímo prýští.

Objezd starého Gallípoli.

Od ní se rozlévají promenády s palmami a novodobý Tarent. Těžko říct, kde končí. Spíš nekončí. Přelévá se do svých satelitů a vytéká rozestavěnými silnicemi dál a dál. Je poledne, všichni pospíchají jako o závod na oběd, ukazatele směru chybí, krajnice nejsou a najednou zahneme vpravo, sjedeme kus z kopce a jsme u klidného moře. Skalnatý břeh, dva rybáři, jeden pár, který zřejmě využil polední přestávky v práci na rychlou milostnou schůzku. Tarent a jeho shon zmizely.

Mezi dvěma přístavy

Při přípravě cesty mě zaujala silnice ve tvaru kružnice o průměru asi 4,5 kilometru s nápisem Pista Fiat. Těšila jsem se na prohlídku okruhu, na výstavní síň nových aut. Nic takového. Pista se rozkládá za několikanásobným plotem. Musíme se vrátit, protože plot přerušil i silnici. Na straně od moře ani náznak toho, že by veřejnost mohla do míst, kde ční stavby připomínající navigační věže na letišti. Jen slabý hluk motorů svědčil o tom, že jsme se nespletli. Nevadí, jiných zážitků bylo dost. Už jen jízda po silničkách jako tankodrom v rozlehlých olivových sadech nedaleko Pisty.

Většina vnitrozemí celého podpatku je totiž porostlá olivami. Největší jsme viděli už dřív, šest kilometrů východně od Campomarina. Na jednom tříkilometrovém úseku byly opravdu královské a právě v tom místě jimi vede trasa Strada dell Olio Extra Virgin. Škoda, že se mezi nimi nedalo ani chodit, ani jezdit, déšť změnil hnědou zem v sadech na mazlavý močál.

Místo motoristického adrenalinu na okruhu jsme měli jiný. Stanujeme v piniích kousek od oliv. V půl čtvrté ráno tiché škrábání. Vylezeme ze stanu. Nic. Podruhé jsme probuzeni víc a otevřeme brašny na kole. Překvapení na obou stranách. Krysa ztuhne, ani nestačí pustit z tlamy kus chleba. Zůstaly jí po nás zásoby na několik dní. Všechna nakousaná rajčata, jablka a několik krajíců chleba jsme jí nechali pod stromem.

Projíždíme kolem kamenných věží postavených v 16. století na obranu neapolského království před útoky pirátů. Dnes mají různé využití, v jedné je maják, v jiné sídlí finanční policie, v další informační centrum. Torre Colimena je soukromá a patří distingovanému postaršímu gentlemanovi, který v ní celoročně bydlí a zve nás dál. Její elegantní vnitřní zařízení je praktickou ukázkou bezchybného italského designu, ale v zablácených botách raději jen nahlížíme dveřmi. Většina stálých obyvatel této části Itálie žije ale ve vnitrozemí podpatku. Výjimkou jsou staré přístavy na skalnatých mysech. Takovým je i Porto Cesarea, druhá zastávka na naší cestě. Rozložil se na ostrohu mezi dvěma zátokami nabízejícími přirozené, i když poněkud mělké přístavy, které mohou využívat pouze menší rybářské a rekreační čluny.

Nikde jinde na Jadranu neuvidíte podobnou siluetu jako v Santa Cesárea Terme. Přístav, koupaliště i most jsou tu vytesány do skály.

Krásné město

Od benzinky u kruhového objezdu se ozval pískot. „Tam ne, na Gallípoli musíte na opačnou stranu,“ naváděla nás obsluha benzinky směrem na místní riviéru, na kterou jsou všichni náležitě hrdí. St. Catarina a St. Maria je pitoreskní sbírka restaurací, obchůdků, lázeňských domků, plážiček a skal. Tuhle neděli se po pobřežní silnici pomalu sunula šňůra aut. V motoristické Itálii se totiž nekorzuje pěšky, ale autem. Mnoho z nich bylo z nedalekého přístavu Gallípoli. Vjeli jsme do něj a byl dokonale liduprostý.

I jeho staré jádro leží na ostrově, který spojuje s pevninou most. Po jeho stranách se rozkládají přístavy a v nich rybářské i hodně drahé přepychové lodě. Na rozdíl od Tarentu je zdejší centrum téměř dokonale zrestaurováno, ale nepotkáme žádného cizince. I Gallípoli má svou katedrálu (barokní) a svou pevnost (anjouovský hrad). Objet město podél dvoukilometrových hradeb je opravdový zážitek: po jedné straně rozhledy na moře, na druhé pohledy do malebných čistých opravených uliček s převážně bílými domy. Dáváme za pravdu překladu původem řeckého jména: Krásné město.

Jeden z mnoha

Itálie má tři nejjižnější konce: Sicílii, špičku a podpatek. Na poslední jsme právě dojeli. Jsme na Capo Santa Maria di Léuca. Na úplný konec nemůžeme, je přehrazen policejními zátarasy a někdo říká: „La morte.“ Jsme na jihu Itálie a i přes snahy premiéra Berlusconiho tady mafie stále zanechává své stopy. Mnohokrát jsme se při braní vody z kašen na náměstí starých městeček cítili jako pod dohledem „kmotrů“. Ti starší mlčenliví chlápci v oblecích a klobouku mají doma ve skříni určitě nějakou pušku, kterou nepoužívali jen k lovu ptáků.

Nevyptáváme se. Vystoupáme na několik desítek metrů vysoký útes, kde stojí čtyřicetisedmi­metrový maják a vedle něho chrám Panny Marie Léucy na konci světa, podle legendy jedno z několika míst na tomto pobřeží, kde poprvé vstoupil na italskou půdu apoštol Petr.

U chrámu stojí klášter a informační tabulky, z nichž se mimo jiné dovíme, že už v roce 343 zde byl chrám Minervy a současný kostel je šestý v pořadí. Dole pod ním končí na sta kilometrů dlouhý vodovod z Kampánie z let 1906 až 1939. Při jeho dokončení bylo do svahu vestavěno monumentální dvojschodiště a mezi ním padal dolů vodopád. Dnes zde teče voda jen při speciálních příležitostech.

Místní Korintský průplav v lázních Santa Cesárea Terme.

Tisíciletá zastávka

Na vysokých skalnatých březích Jaderského moře za mysem Panny Marie jsme zajímavé přístavy nečekali. Pak jsme ale přijeli do lázní Santa Cesárea Terme. Začalo to béžovou variantou na bílé útesy doverské a v jejich skalách vytesaným, přímo strašidelným přístavem s kolmými vysokými stěnami. Do skal jsou vytesaná i koupaliště a most vedoucí přes jakýsi průplav. Lázním vévodí maurská vila z 19. století, kterou si v tehdejším módním stylu postavil první provozovatel těchto starých lázní. Sirné prameny vyvěrající v jeskyních u moře jsou známé již od starověku, ale silnice sem byla postavena až v 19. století. I tehdy museli nemocní artritidou a revmatismem spoléhat na své příbuzné, kteří je spouštěli dolů na provaze nebo je snášeli na zádech.

Posledním romantickým historickým městem na naší cestě se ukázalo šestitisícové Otranto, jehož přirozený přístav poskytoval po tisíce let útočiště lodím plujícím do Orientu. Z dávných dob mu zbyly mohutné hradby a katedrála založená Normany v 11. století. Zde potkáváme autokarové turisty, z Tarentu to sem vnitrozemím není daleko. Na podzim je jich naštěstí zanedbatelně a středověkými uličkami můžeme v klidu projíždět na kole. Po dlouhém putování docházíme k závěru, že tahle část apulijského pobřeží je pro cykloturistiku ideální. Potkali jsme tu totiž za celou dobu jen čtyři další cykloturisty s kempinkovým vybavením a stanem, jediné za celou naši tříměsíční cestu na kole po Itálii.


Jak na kole

Od června do 15. září je na silnicích u pobřeží pro cykloturistiku až nebezpečně velký provoz. Mimo sezonu je klid, ale kempy jsou zavřené. Západně od Tarentu silnice vedou často mimo pobřeží. Východně od Tarentu je orientace jednoduchá, držte se co nejblíže moře. Cyklostezky jsou vzácné, krátké a nikam nevedou. Vodu je možné brát z veřejných hydrantů. Obchody mají od 12.00–12.30 do 16.30–17.00 zavřeno. Od Tarentu do Otranta jsme ujeli 320 km včetně zajížděk do vnitrozemí. Italské Jónské moře má romantické pobřeží.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články