Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Íránem zní: Právo na atom!

068-000.jpg
Jiří Sladký, Středa, 10. června 2009
Bezpečnost ve světě ohrožuje Írán, tvrdí politici ve Spojených státech. Náš atomový program je mírový, protestují íránští klerikové a připomínají právo na obranu. Velmoci horečně rokují, ale co se děje za zdmi íránských továren, je stále stejná hádanka. Zato média fabulují a splétají scénáře, co s nezvedeným státem, který se nechce podřídit.

Také u nás zprávy z Íránu podléhají stereotypu. Pro pohled z opačné strany obvykle nezbývá místo. Co na to obyčejní Íránci? Jak přijímají nálepku potížisty, kterou má jejich země kvůli atomu? Tady je malý obrázek, pár setkání a pár rozhovorů, jaké v Íránu zažije určitě každý cestovatel.

Bránit se je právo

Národní hrdost Íránců je příznačná. Cokoli íránského je považováno za nedotknutelné. Vědeckotechnický rozvoj, byť by to byl kontroverzní jaderný program, je všeobecným zdrojem pýchy. Možná se to zdá překvapivé: na molláhy v turbanu tu skládají popěvky a hanlivé vtipy, ale v otázce jaderné energie nenechají lidé své vůdce ve štychu. V Íránu mají Den jaderné energie a také „atomovou“ bankovku (s nejvyšší hodnotou padesát tisíc riálů).

Hlavním „šlágrem“ v zemi tak zůstává atom.

„Atomové zbraně jsou proti koránu,“ vstoupil do jaderné diskuse nejvyšší duchovní vůdce ajatolláh Chámeneí. Zatímco íránští politici vehementně odmítají byť jen myšlenku na jaderný zbrojní program, lidé v Íránu si to vysvětlují po svém: „Jaderné zbraně jsou pro nás záruka bezpečí.“ Pro velkou spoustu z nich je atomový program logickým krokem. I ten, kdo nechce mluvit o politice, se s názorem na atom pochlubí.

Tak jako při jednom pozvání v Gorgánu. Sedíme v poklidu u čaje, ze samovaru stoupá pára, ale řeč se vede o vážných tématech. „Plyn a ropa jednou dojdou,“ vyjadřuje svůj názor učitel Alí Hosejn. „A pak se bez atomu neudržíme.

Írán je regionální velmoc a vláda musí myslet na budoucnost.

Jen se podívej kolem, od Izraele po Indii. A s Američany na hranicích? Když mají atomové zbraně jiné státy, nikdo nemůže zakazovat Íránu bránit se, jak uzná za vhodné,“ myslí si Alí Hosejn, který je režimu věrný, ale rozhodně nepatří mezi básídže (jednotky islámských dobrovolníků). „A sankce a výhrůžky? Nic než pomsta Ameriky – za to, že se islámská republika zbavila šáha a přestala být spojencem Západu.“ Souhlas s atomem jde napříč společností, bez ohledu na vzdělání a bohatství či etnickou příslušnost: Írán má právo na atom, ale také na svoji jadernou obranu, i kdyby za to měly přijít sankce a útoky Západu. Být proti všem, tak to chodilo v šíitské minulosti. Ale i v novodobé historii stála země v podobné situaci. Když se v 50. letech Mossadekova lidová vláda stala trnem v oku šáhovi (a také Američanům, kteří tu hájili své ropné a vojenské zájmy), a pak v posledním čtvrtstoletí – za doby existence islámské republiky, která šáha smetla. Každý tlak na Írán obvykle znamená, že se země sjednotí. „Írán se bude bránit do poslední kapky krve,“ prohlásila nositelka Nobelovy ceny míru Širín Ebádí, íránská aktivistka na poli lidských práv, kterou vládci v turbanech rozhodně nemají v lásce.

Češi? Domácí o nás vědí

Mohsen, student IT, kterého jsem potkal v Kermánu, musí snad číst naše noviny a dívat se na naše zprávy. Dočkám se od něj pěkné sprchy. „Češi? Taky nás mají za teroristy!“ Ví, že s atomovkou v Búšehru pomáhali naši technici.

„Ale jen do doby, než vám poslali depeši z Bílého domu, pak byl se zakázkou konec,“ směje se Mohsen, „svobodná země, a nedokáže se svobodně rozhodovat!“ I mnozí další o nás vědí víc, než ví průměrný Čech o Íránu. Vědí, že z Prahy vysílá rádio Fardá (doslova Zítra, jakási orientální odnož Svobodné Evropy), ale moc tuhle stanici neposlouchají. Na výběr mají vysílání BBC a řadu dalších. A radar? Mohsen se ušklíbne: „Radar je váš problém. Sami se musíte rozhodnout. Jestli spojovat národy, nebo rozdělovat.“ Šlágry íránské televize

Íránský večer patří jídlu, které se pořádá dlouho do noci, a televizi. Přestože jsou čtyři tamní programy k nerozeznání a i lidé loajální režimu je označují za nudné, v létě 2006 vládly nočnímu Íránu Narcisy. Tak se jmenoval společenský seriál, k němuž usedly rodiny bez ohledu na vzdělání, majetek a názory. I když je íránská pohostinnost příznačná, na vlastní kůži jsem poznal, co zmůžou populární herci a herečky: když běžel seriál, i host musel počkat. Vzpomínané televizní léto plnila ještě jiná podívaná – záběry z bombardovaného Libanonu a pohled na krvavé oběti. Lidé v Íránu byli z brutálního vpádu zděšeni. Třebaže na tom měla svůj podíl mediální manipulace (válečné scény jako u nás reklama), společnost se ještě víc zatvrdila proti Izraeli. Svoboda pro Libanon -pod těmito a podobnými hesly se odehrávaly četné demonstrace.

V ulicích se pohotově objevily podobizny šejcha Hasana Nasralláha, vůdce Hizballáhu (persky Hezbolláh, Strana boží), spolu s íránským duchovním vůdcem Chámeneím. Podpora pro Libanon zabrala i mezi nepříliš bohatými Íránci. Za dva a půl roku se situace opakovala během invaze do Gazy. Jen dárců už nebylo tolik, ekonomická krize drolí i v Íránu muslimskou solidaritu.

Íránská hrdost

Na Parvin a Feride narazím kdesi v Turecku. Kdyby mě neoslovily, ani bych je bez šátku nepovažoval za Íránky. Léta žijí v Německu a domů se vracejí z návštěvy příbuzných. „Írán máme pořád rády a asi se tam někdy vrátíme.

Celý život na Západě, to se nedá vydržet.“ Jako skoro všichni Íránci si na své zemi až nekriticky zakládají: „Írán je velká a bohatá země a má vše, co potřebuje.“ Ajatolláhy zkritizují, ale nevynechají ani svou novou domovinu. Íráncům se prý žije líp než jinde kolem, a že mají odvážného prezidenta, to je jen dobře. „Jen kdyby tolik nepodporoval Libanon a Palestinu!“ Íránská hrdost je bezmezná, proto také selhávají všechny diskreditační kampaně ze zámoří. Jimi chtějí Spojené státy narušit moc íránské teokracie a také podporou sunitské a balúčské „opozice“ (odtud pocházejí jediné pumové útoky a přepady civilistů, ke kterým v Íránu vzácně dojde). Po invazi do Iráku se leccos změnilo.

Americké filmy mají stále punc a exilové zpěvačky z USA si tu rádi poslechnou, ale vcelku americký kredit v Íránu notně pohasl.

Bushovi poradci čekali protivládní povstání. Po Bagdádu Teherán.

Dominový efekt. Američtí stratégové ale nepočítali s íránskou mentalitou. „Raději trpět molláhy než hrůzy jako v Iráku,“ nechala se slyšet Širín Ebádí. Proti Bushově Americe stály miliony Íránců -zajedno s oficiální propagandou.

Stejně jako dvě íránské exulantky, i když už v Íránu dlouho nežijí, obě v tom mají jasno: „Nepochybuji, že na nás pořád chtějí zaútočit.

A když někdo na někoho útočí, tak mu jistojistě nepřináší svobodu. Nevěříme tomu, že se statisíce rodin všech těch mrtvých v Iráku radují ze svobody!“ Mučedník na pikniku

Přestože alkohol (a spousta jiných „západních“ vymožeností) podléhá v zemi zákazu, jsou místa, kde je jeho přítomnost možná a pravidelná. Patří k nim jeden z mnoha lesních vodopádů na severu, kam lidé z města zajíždějí odpočívat. Sedíme na balvanu přímo nad srázem, z druhé strany bouří v kaskádách divoký potok. Domácí jsou na pikniku velkorysí hostitelé.

Dostáváme špíz s opečeným masem, hovězí kebab, ještě meloun a kultovní kolu Zam Zam. Hovor začal o fotbale – čeští fotbalisti tu mají úlohu jakýchsi vyslanců. Ale fotbal, to byl jen začátek.

„Chtěl bys alkohol? Máme arak,“ nabízejí mi. Arak je pálenka z hroznů, vínovice. „Kolik má procent?“ vyzvídám. Třicet? Pro našince docela slabé pití. Hostitel zmlkne, dotčený, že jsem ten jeho -neochutnaný – nápoj označil za vodu. Jeho soused, jediný z party, který arak nepil, se ke mně obrátí. S tak kulatou a dobráckou tváří ani nevypadá jako Peršan.

Rozložený při čaji, v ruce třímá hadici vodní dýmky, ze které občas potáhne. „Co si myslíte o Američanech?“ zeptá se, a aniž počká na odpověď, dá najevo svůj postoj: „Kdyby sem přišli, vzal bych pás výbušnin kolem těla a počkal bych na ně,“ zabuší pěstí do hrudi. Ani z hecu, ani silácké gesto, myslí to doopravdy a docela vážně -o mučednické smrti se tu nežertuje. Ostatně v Íránu to není ojedinělý postoj. Invaze do Iráku zemi vylekala. Vzápětí poté se úřadům skutečně hlásily řady mužů a žen – dobrovolní mučedníci. Byť se hrozba války se Spojenými státy snížila, odhodlání domácích vydrželo a s nimi i dobrovolníci. V případě napadení země neváhají zemřít způsobem, kterému u nás mylně říkáme sebevražda.

Co přijde s Obamou, kterého vítali i lidé v Íránu? Že může mít vliv na červnové prezidentské volby, už domácí tuší. A od nového prezidenta se v Íránu vždy čekají změny. Od domácího i od toho amerického…


Bojovnice za lidská práva Širin Ebádi

ÍRÁNSKÁ HROZBA?

Je americký radar skutečně tou jedinou zázračnou zbraní proti Íránu?

Účinnější než odstrašující vojenský potenciál jaderné velmoci? Je dobré podívat se na věc i z druhé strany. Proč vlastně politici a stratégové čekají íránský útok? Íránská argumentace má překvapivě jen málo slabin. Jak tamní politikové rádi zdůrazňují, na své sousedy Írán nikdy nezaútočil, alespoň v posledních dvou stoletích. Naopak vždy býval cílem agresí ekonomických i vojenských a v posledních šedesáti letech za většinou z nich stály Spojené státy. Byť se šíitský režim zdálky zdá nečitelný a nevyzpytatelný, íránské nebezpečí je třeba vnímat opatrně. „Navzdory těm, kteří za každým rohem vidí molláha,“ jak trefně poznamenává Martin Van Creveld z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě. I on si myslí, že íránské představitele netřeba démonizovat. A ještě jednou k radaru, tentokrát opět z hlediska Širín Ebádí. V Praze na diskusním fóru Václava Havla prohlásila, že Českou republiku Írán neohrožuje: „Nikdy ji neohrožoval a není důvod si myslet, že by tomu tak mělo být v budoucnu.“ Náboženská vláda, která zemi vede už třicet let, přesně zná hranici, po kterou může zajít. Ostatně umění diplomacie patřilo vždy k perské tradici a ajatolláhové na ni úspěšně navazují. Kalkulace nákladů, výnosů a rizik u racionálního hráče převáží nad ideologií. Ta slouží především jako zástěrka, ve hře jsou budoucí zájmy sedmdesátimilionové země. K agresi vůči Evropě nemá Írán sebemenší důvod, naopak Evropu potřebuje pro odbyt svých surovin a pro potřebné investice. Regionální vliv Íránu je holým faktem a i Američané začínají chápat, že se bez něj vývoj na Blízkém východě neobejde. Není žádné tajemství, že čas hraje pro Írán, zemi ideálně položenou poblíž Číny a Indie, budoucích velkých hráčů. Hrdost Íránců je pověstná. Na vládnoucí ajatolláhy sice nadávají, ale na svou zemi nedají ani v nejmenším dopustit. Dvě nezávislé ženy, které pracují v Německu, mi řekly: „Írán je velká a bohatá země. Má vše, co potřebuje.“

Írán plný mučedníků

JIŘÍ SLADKÝ

Dostat se do zákulisí přináší v každé zemi ty nejsilnější, nejméně očekávané objevy. V Íránu, kde se život řídí náboženskou tradicí a islámským právem, je takový úkrok stranou pro cizince o to těžší. Když se ho člověk odváží a když osud stojí na jeho straně, události se rozeběhnou a pak už je nejde zastavit. Poutavé, místy drsné a syrové vyprávění Jiřího Sladkého, který zemi mnohokrát navštívil, vás zavede právě do takových situací. K hrobkám světců, k nimž míří nekonečná procesí. Do hlučných průvodů kajícných věřících i na soukromé duchovní rituály, kam obvykle může jenom pravověrný muslim. Spolu s autorem poznáte, že Írán je skutečně plný mučedníků. Vydala Mladá fronta, knihu lze zakoupit na www.bookcafe.cz.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články