Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Hvězdáři černého kontinentu

58-59dogoni.jpg
Autor článku: Lenka Klicperová, Čtvrtek, 21. dubna 2016
Autor fotografií: Lenka Klicperová
Lid, pro který je zosobněním ďábla bledá liška, skrývá celou řadu tajemství. Nikdo neví, odkud přišli, oni tvrdí, že z hvězd. Jak je možné, že mají po staletí znalosti astronomie, k nimž západní věda došla teprve nedávno? Dogoni jsou astronomové, kteří ale melou zrno na pravěkých kamenných mlýncích.

„Cadeau, cadeau, cadeau,“ všude kolem se ozývá jen tohle jediné slovo. Dárek – nic jiného se tu od návštěvníka s jinou barvou kůže nečeká. Máš dát, jsi bohatý. Děti s tímhle bojovým pokřikem dokonce běží za džípem, jako by si snad myslely, že jej doženou a svoje cadeau si nakonec vybojují. Právě jsme se vyšplhali na náhorní planinu Bandiagara, místo, kde žije jeden z nejtajemnějších kmenů Afriky. Tady?

Nemohu věřit svým očím a uším. Tohle je to nejvíc turistické místo široko daleko! Stejnojmenné městečko Bandiagara je přímo děsivé. Všude spousta turistických restaurací, kšeftů s cetkami, na každém rohu nějaká cestovní agentura či samozvaný otravný průvodce. Ne, tohle přece nemůže být domovina jednoho z nejzáhadnějších kmenů Afriky! Kvapně město opouštíme a vyjíždíme na horní plato útesu Bandiagara, srdce dogonského území.

Dogonské rituály s maskami jsou dnes vítaným přivýdělkem.

Otravný vědec na stopě mýtů

Kde se vzali v této oblasti Dogoni, národ, který udivuje dodnes vědce svými znalostmi astronomie? Na tuto otázku neumějí odpovědět ani historikové, ani etnografové. Má se za to, že Dogoni mají původ snad ve starém Egyptě. Přes území Libye se pak dostali až do Mali, zřejmě někdy v 15. století, protože se nechtěli smířit s tlakem islámu. Kolik dnes žije v Mali Dogonů, je otázka, na kterou se dá jen těžko odpovědět. Většinou se čísla pohybují mezi 100 000–200 000.

Člověkem, který nejlépe poznal a také zpracoval jejich mýty, a kdo také popsal strukturu dogonské společnosti, byl Francouz Marcel Griaule (1898–1956). Ve třicátých letech dvacátého století společně se svým studentem Germainem Dieterlenem podnikl několik expedic k tomuto národu. A byl první, komu se podařilo poodhalit roušku tajemství, za níž se skrývá snad nejzáhadnější africký kmen. Účastnil se rozhovorů s radami starších v čele s hogony, získal sympatie Společenství masek, těch Dogonů, kteří mají za úkol chránit kult mrtvých. Jeho práce však nezůstaly prosty jisté kontroverze a napadají je další antropologové, jako například Belgičan Walter van Beek, který Dogony rovněž studoval. Formuloval závěr, že Griaulovy teze částečně vznikly proto, že se Dogoni chtěli otravného vědce zbavit a jednoduše mu navykládali, co chtěl slyšet. Jde zejména o otázku pozorování Siria.

V sedmdesátých letech upřel na Dogony pozornost Robert Temple, když vydal knihu The Sirius Mystery, v níž zase vyslovil domněnku, že astronomické znalosti Dogonů jim předala mimozemská civilizace. Dogony měla v minulosti navštívit kosmická loď a v jejích útrobách byl legendární Nommo, postava z dogonské mytologie. Díky tomuto mimozemšťanovi tak získali předkové Dogonů bez použití optických přístrojů detailní znalosti o systému sluneční soustavy a také o hvězdách kolem Siria.

Dogoni jsou zruční řemeslníci, vynikají v řezbářství, kovotepectví nebo kovářství.

Cibule, cesta k prosperitě

Kolem cesty, která se táhne planinou, jsou vidět úhledná cibulová políčka, vzorně zavlažovaná. Dogoni jsou vynikající zemědělci, kteří z okolní vyschlé krajiny dovedou vydobýt ledacos. Kromě cibule, která je také dobrým obchodním artiklem, pěstují proso, fazole, zeleninu, rýži, maniok, ale také lilky nebo papriky. Cibuli je naučil pěstovat právě vědec Griaule, který se zasadil o vybudování přehrady nedaleko vesnice Sangha. Zlepšilo se zavlažování a díky cibuli se Dogonům začalo dařit mnohem lépe, začali ji dokonce vyvážet až do Bamaka. Vypadá to možná celkem standardně, ale v momentě, kdy se z útesu zahledíte do dáli, vám to přijde jako malý zázrak. Všude kolem je vidět hnědo, pískově hnědo, stromů jen pomálu a vzduch se chvěje teplem. To nejsou podmínky vhodné k zemědělství. Dogoni ale přesto nad nepřízní přírody dokážou vítězit. Chovají také ovce a kozy, ale jedním z hlavních zdrojů příjmu jsou dnes turisté.

Po malé poradě se rozhodujeme sjet z hlavního plata neuvěřitelně strmou stezičkou pro kozy dolů, pod útes. Třeba to tam bude jiné, turistůprosté. Pro normální auto by to byla sebevražda, my ale sedíme ve speciálně upraveném džípu a volant svírá zkušený řidič. Sjíždíme k vesnici Néni, kde zastavujeme u hliněné budovy v tradičním stylu. Tady jsme jako v jiném světě. Lidí málo a vypadají úplně jinak. Žádné cadeau. Vyjednáváme si spaní na terase u jednoho z mužů, který tu, zdá se, velí. Je sice evidentně trošku připitý, ale nevtíravý a vlastně docela milý. V noci přináší pouštní vítr harmattan písečnou bouři. Se svítáním se probouzím pokrytá tenkou vrstvou saharského písku, který je úplně všude. Vzduch je jím ještě všude prosycen a pouštní krajina, zastřená červenohnědým oparem, získává nezapomenutelné kouzlo.

Domy se stavějí z bahna a písku a mají bizarní, jakoby kloboukovité slaměné střechy.

Hogon v toguně

Dogonská vesnice je něco, co připomíná částečně pohádkovou krajinu, částečně domečky pro panenky nebo fantasy román o Hobitech. Nejpůsobivější jsou chýšky se střechami, které vypadají jako klobouk anglosaského černokněžníka, zdobené k tomu nádherně vyřezávanými malinkými okýnky. Nad nimi se jen sem tam zdvihá koruna akácie anebo silueta baobabu. Všechny rostliny i stromy Dogoni umějí využívat. Plody a větve akácie a tamarindu slouží jako krmivo pro kozy, baobab se využívá i při přípravě jídel. V dogonské kuchyni má své místo i omáčka z listů baobabu. Nad Néni je v jedné chýši dokonce zrnná banka.

„Každá komunita Dogonů má v čele svého staršího, nejstaršího a nejmoudřejšího muže. Široká rodina vedená tímto starším se nazývá guinna. Muž může mít čtyři manželky, ale v současnosti se zřídkakdy vidí už i muž, který má dvě ženy. Je to zkrátka drahé,“ popisuje pravidla života Dogonů Adurgou Amasagou Peru z vesnice Néni. Mluví slušnou francouzštinou, a tak se konverzace brzy stáčí na život ve vesnicích a na svátky, které se tu slaví nejrůznějšími tanci v maskách. Maskované tance se uplatňovaly dříve hlavně při rituálech, jako je například svatba nebo pohřeb, dnes jsou vítaným prostředkem, jak si přivydělat.

Duchovním vůdcem celé dogonské komunity je hogon. Po svém zvolení musí postoupit šestiměsíční iniciační rituál, během něhož se nesmí mýt ani holit. Nosí bílý hábit a je v té době nedotknutelný. Stará se o něj mladá dívka, panna, která ještě nemá menstruační cyklus. Když doba půlroční karantény pomine, je hogon whogonem a může nosit červený turban na znamení své vážnosti.

Hogon má vždy poslední slovo, nejen v toguně. Toguna je jakási radnice, místo, kde se scházejí jen muži, ženy sem nemají přístup. Střechu toguny tvoří osm vrstev slámy naskládaných na sebe. To celé drží na malých nízkých nožkách. Celá konstrukce je záměrně dost nízká, tak, aby se v ní dospělý muž nemohl postavit. Má to velice prostý a vtipný důvod – diskutující muži se tak mohou velmi špatně prát, pokud se debata přiostří.

Pohřební komory vysoko ve skále útesu Bandiagara. Dostat se k nim je skoro nemožné.

O bledé lišce

Dogoni mají velmi propracovaný náboženský systém, který se ale zatím nepodařilo kompletně popsat. Známe jen několik mýtů, které složitě vyprávějí o stvoření světa. Dají se v nich pozorovat i paralely ke Starému a Novému zákonu. Nejdůležitější postavou je bůh Amma, stvořitel všeho vesmíru. Amma stvořil život tak, že vstoupil do vejce, které sám stvořil ze čtyř klíčků. Když se klíčky rozevřely, vznikly čtyři světové strany a živly oheň, voda, vzduch a země. Ze svého masa, špíny a slin stvořil Amma zrnko prvního stromu. Jak Amma tvořil, kašlal a z jeho hrdla se uvolňoval nadýchaný prach, čímž dal vzniknout zemi. Podobně vytvořil i vítr – svým funěním. Z jeho slin vzniklo veškeré vodstvo.

Pak vytvořil čtyři mytické bytosti, jež v sobě obsahovaly ženský i mužský prvek. V dogonské mytologii ale má snad nejdůležitější roli dvojice bytostí, jež jsou si navzájem protipóly – Nommo a Ogo. Ogo je v něčem biblický Adam, v něčem předobraz ďábla. Postavil se proti svému stvořiteli a chtěl uchopit vládu nad světem. Ammův hněv na něj dopadl velmi záhy – všemocný bůh jej proměnil v bledou lišku a zbavil ho jeho božské dokonalosti. Ogo je tedy ztělesněný chaos, nešťastník, vyobcovaný z dokonalého světa, bytost neustále těkající po světě, nestálá a odbojná. Není to ale vtělené zlo, i chaos patří do řádu světa, který stvořil Amma. Nommo, jeho sourozenec, je jeho opakem, i když i on porušil boží řád tím, že se snažil svého bratra navzdory Ammovi zachránit. Nommo se také podle jejich víry jednou vrátí na Zemi.

Nommo byl podle dalších bájí také jednou z bytostí, které přistály na Zemi ve vesmírné lodi. Poté se ponořily do vody, protože jejich podstata byla více rybí než lidská, byly to jakési mořské panny. Zajímavé je, že podobné mýty, v nichž hrají roli rybí bytosti nebo bytosti schopné existovat pod vodou, se objevují u starověkých národů – Babyloňanů, v Akkadské říši, v sumerské kultuře a staroegyptská bohyně Ísis má také podobné schopnosti.

Podle Dogonů to byl právě Nommo, od něhož získali své pozoruhodné astronomické znalosti, jež dodnes nedávají spát vědcům ani mnoha dalším lidem, kteří se s dogonskou znalostí hvězdného nebe setkali. Jedna z největších záhad se týká hvězdy Siria.

Adurgou Amasagou Peru z vesnice Néni

Záhada Siria

Sirius neboli Psí hvězda je nejjasnější hvězda na noční obloze a nejjasnější hvězda souhvězdí Velkého psa. Je pozorovatelný z každého místa na světě a je vzdálený 8,6 světelných let, tedy je jednou z nejbližších hvězd. Sirius je dvojhvězda, ta druhá však byla objevena až v roce 1862: Sirius B. A teprve v roce 1923 se ukázalo, že Sirius B je bílý trpaslík, kategorie hvězdy, která postupně vyhasíná a která má velmi vysokou hustotu. Nezabíhejme do podrobností astronomie, důležité je, že tyto znalosti byli Dogoni, nevybaveni žádným teleskopem ani jinou optikou, schopni převyprávět Marcelu Griaulovi ve třicátých letech minulého století. Sirius B (v jazyce Dogonů Po Tolo, tedy malé semínko hvězdy) je přitom pouhým okem neviditelný.

Dogoni měli také poměrně přesné vědomosti o hmotnosti tohoto objektu. „Po“ bylo podle nich složeno ze superhustého kovu, který je těžší než všechno železo světa. Navíc v jeskyních na útesu Bandiagara bylo nalezeno množství maleb, které zobrazují systém sluneční soustavy. Tyto malby jsou s jistotou více než 400 let staré. Dogoni se postarali o další překvapení: kromě Siria A i B znají i třetí hvězdu v blízkosti Siria, kterou pojmenovali Emme Ya. Tato třetí hvězda zatím nebyla astronomy objevena a potvrzena. Kromě toho zná dogonská mytologie také Saturn i s jeho prstencem a čtyři hlavní měsíce Jupitera. Již po staletí vědí, že planety obíhají kolem Slunce.

Kasty a obřízka

Stejně jako náboženský systém je složitá i celá společnost, která je rozdělena na kasty, mezi něž patří kováři, řezbáři, muzikanti, kouzelníci nebo tkalci. Každý Dogon má také vymezenou pozici v nejrůznějších společenských skupinách. Ty jsou dány věkem (věk do iniciace, tedy provedení obřízky, dospívání, mládí, plodnosti a stáří) nebo společenským postavením, povoláním. Podstatná je u Dogonů obřízka, mužská i ženská, bez ní je jedinec vnímán jako nehotový, nedospělý. Zejména pro chlapce je to nejdůležitější rituál, který je uvádí do dospělého života. Obřízku provádí kovář a je to příležitost k velké vesnické oslavě. Ve vesnici Songho mají dokonce obřízkovou jeskyni. Praktikuje se i ženská obřízka, v její mírnější podobě, kdy se obřezává klitoris. Obřezávají se už děvčátka mezi sedmým a osmým rokem.

Zvláštní kastou jsou kováři, proslulí svým umem a dovedností. Na jednu stranu je Dogoni obdivují, na stranu druhou to jsou trochu vyvrhelové, kteří musejí žít mimo území vesnice. Každá kasta má svá pravidla a jejich příslušníci žijí víceméně odděleně od zemědělců.

Život je plný rituálů, tanců, příkazů a zákazů. Dogoni naprosto jednoznačně popírají zažité představy o afrických primitivních společenstvech. Kdoví, jaká další tajemství ukrývají jeskyně vytesané vysoko na stolové hoře. Možná je jednoho dne Dogoni někomu vyjeví a my si budeme moci zase odškrtnout jednu vyřešenou záhadu.


KDE SE VZALI DOGONI?

Mezi 10. a 13. stoletím zřejmě žili na západním břehu Nigeru, poblíž dnešního hlavního města Mali Bamaka. Jako na všechno mají i na příchod k Bandiagaře legendu.

Podle ní čtyři rodiny, předky dnešní dogonské populace, na útes zavedl pes. Útes měl dobrou strategickou polohu a dal se dobře bránit, což se později, když přišli otrokáři, také hodilo. Na čtyři sta metrů vysokém útesu, kde navíc byla voda, se dalo dobře těmto loupeživým a vražedným vpádům bránit. Dogoni jsou animisté s nejpropraco­vanějším systémem mýtů a těch se nechtěli jen tak vzdát. I dnes islámu vzdorují, i když už i mezi nimi je zhruba 30–40 procent muslimů.


JAK POZDRAVIT DOGONA

Vzájemná úcta se odráží i v rituálu zdravení, který se opakuje po staletí každý den, v každé komunitě. Zahrnuje úplnou baterii otázek, kterou pokládá ten, který vchází do obydlí k druhému. Jak se máš? Jak se má tvá manželka? Jak se má matka a otec? Jak se daří tvým zvířatům? A tak dále. Jedinou možnou odpovědí na každou otázku je sewa, což znamená „všechno je v pořádku, mám se dobře“. Když skončí s otázkami příchozí, celý proces opakuje ten, ke kterému se na návštěvu přišlo. Sewa se tak zdá být nejčastěji používaným dogonským slovem, takže jim podle něj lidé v okolí také přezdívají.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články