Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Hrošice na jednu noc

064_Obraz_0001.jpg
Autor článku: František Štaud, Pátek, 5. března 2010
Autor fotografií: František Štaud
Národní park South Luangwa se rozprostírá uprostřed nedotčených lesních porostů v údolí řeky Luangwa na východě Zambie. Ačkoli s plochou necelých 10 000 km2 patří spíše mezi menší africké parky, jeho lokalita, prostředí téměř nezasažené lidskou civilizací, spousta divoké zvěře a minimální počet lidských bytostí z něj činí unikát.

Prašná cesta do parku vede nerozvinutou východní provincií Zambie. Já však nemám času nazbyt a na cestu z Kafue do Luangwy se vydávám vzduchem pomocí letadel mnoha různých společností a velikostí. Poskakování v cessnách ve větrných proudech nechává stopy na mém trávicím aparátu a já zpočátku veškerou energii v letadle věnuji zachování vlastní důstojnosti spíše než sledování krajiny pode mnou.

To se mění až při posledním úseku letu, z Mfuwe ke břehům řeky Luangwy. V Mfuwe se totiž po několika dnech opět setkávám s Theem a jeho nemizící chutí pro nevázané poletování nad Afrikou. Letíme nízko nad korytem řeky Luangwy a kopírujeme její meandry. Podél vodního toku se pode mnou odehrávají scény jako z přírodovědného dokumentu.

064_obraz_0001_jpg_4b6feee76b.jpg

Thornicroftovy žirafy, endemická chlouba parku, se v typické roznožce napájejí u břehu řeky, stáda slonů se nenechají vyrušit z drancování všeho, co jim přijde pod chobot, vlhy karmínové vylétají z písečných břehů a na obloze vytvářejí duhové kresby, hroši v blátě zírají k nebi s rozevřenými tlamami, tak velkými, že se v nich na okamžik ztrácí i stín našeho letadla. Zapomínám na žaludeční problémy a opět propadám kouzlu Afriky.

Nespoutaná Luangwa

Luangwa je jednou z nejpřirozenějších řek jižní Afriky. Cestu si razí původní divočinou z kopců severovýchodní Zambie na jih až k Zambezi. Park, v němž žije na pět desítek druhů savců a přes pět set druhů ptáků, je kromě pestré fauny vyhlášen i špičkovými průvodci s detailními znalostmi a stopařskými zkušenostmi. Zážitky ze safari jsou tu díky nim skutečně intenzivní. Kromě turistů k řece Luangwa pravidelně přijíždějí také fotografové a filmaři National Geographic a BBC pro unikátní záběry divoké přírody.

Mým cílem je na několik dní Kalamu Bush Camp na břehu řeky. Leží přímo v srdci buše a skýtá poměrně nadějnou šanci, že se hned před stanem potkáte s divokým zvířetem a noční zvuky z okolí vám budou připomínat dramatické vyvrcholení Jurského parku. Kemp je posazen hned na vyvýšeném břehu řeky, jež pozvolna teče kolem, jako hustá bahnitá hmota, posetá hrochy a nehybnými, téměř neviditelnými krokodýly. Častými návštěvníky kempu jsou lvi, hyeny, sloni a pravidelně také hroši, kteří se v noci vydávají na hlasité procházky do kempu přímo mezi stany.

065_obraz_0003_jpg_4b6feee76f.jpg

Park je přístupný pouze v období sucha, kdy jsou v něm vybudovány provizorní cesty a plocha pro přistání letadel. V období dešťů se z prašných cest přes noc stanou blátivé tobogany, zcela nesmlouvavé k jízdě automobilem. Období sucha je rovněž nejvhodnější pro pozorování zvěře, kdy se kolem řeky shromažďují velká stáda zeber, pakoňů, slonů, buvolů a spousty druhů gazel a antilop. Jižní Luangwa je ale světově proslulá hojným počtem velkých predátorů, především levhartů. Na letišti, tedy na provizorně udusaném pásu hlíny, už mě očekává starý známý, Ian Salisbury, v doprovodu s vládním ozbrojencem Mozesem.

Ian, původem z šedivého anglického Manchesteru, je snad vůbec nejzkušenějším průvodcem společnosti Wilderness Safaris a kromě samotného průvodcování se věnuje i školení a zkoušení průvodcovských učňů. Procházky s ním po buši či noční projížďky po parku jsou jako listování bohatě ilustrovanou publikací s encyklopedickými informacemi. Večery u ohně s Ianovým vyprávěním jsou poté stejně vzrušující jako pěší toulky, neboť většina jeho příběhů končí v tlamě hrochů, v zubech krokodýlů, pod rohy buvolů nebo ve spárech lvů.

Jak na krokodýla

Den před mým příjezdem uhynul nedaleko kempu bez zjevných příčin slon a po několika dnech, kdy se zápach masa začal šířit po buši, přilákal predátory z širokého okolí – hyeny, lvy a samozřejmě supy a čápy marabu. Nejčastějšími návštěvníky je tlupa hyen, které se do dosud nerozloženého těla snaží proniknout nejměkčími částmi, očními důlky, penisem a řitním otvorem. Hyeny mají dokonalý trávicí systém a jsou schopny rozdrtit a vstřebat kousky kostí, kopyta i rohy, chlupy a vnitřnosti. Je doslova nechutné pozorovat hyenu po ramena ponořenou v konečníku zapáchající mršiny, pátrající po čemkoli ukousnutelném a poživatelném. Pozadu nezůstávají ani supové, bojující mezi sebou o nejlepší místo u hostiny. Mršinu kontrolujeme několikrát denně a sledujeme, jak rychle mizí po každodenních nájezdech dravců a šelem.

Poblíž kempu uhynul slon a zakrátko se kolem začal linout zápach hnijícího masa. To přilákalo predátory z širokého okolí k hostině.

Pach rozkládajícího se masa je cítit až v kempu a každý večer u ohně působí jako koření k Ianovu vyprávění. V jednom z jeho těžko uvěřitelných příběhů končí v zubech, respektive žaludku krokodýla ruka bělocha a noha černocha. To když prý jeden z nových průvodců, anglický biolog Phil, tvrdil, že pokud je člověk ve vodě, krokodýl na něj nezaútočí.

Podobných polopravd a pověr se v literatuře a ústní podobě dochovalo povícero, ale kdo by je dnes bral vážně? Například podle koptských mnichů krokodýl dovede rozlišit křesťana od muslima a zatímco stoupence Alláhovy bez varování napadá, vyznavače Kristovy nechá na pokoji. Anglický duchovní ze 17. století Edward Topsell ve svém známém spisu Historie čtyřnohých zvířat a plazů udává, že krokodýlovi se lze ubránit velmi jednoduše: stačí zamhouřit levé oko a pravým mu upřeně hledět do očí. Krokodýl takový pohled nesnese a před člověkem uprchne. Phil však svoji teorii o společném plavání s krokodýly mínil smrtelně vážně a rozhodl se ji dokázat názorným příkladem. Třikrát mu to vyšlo, napočtvrté krokodýlové jeho hypotézu ignorovali a on se již nevynořil. Roztrhali ho na kusy. A když jej následně hledal kordon vesničanů, jeden z nich zmizel pod vodou tak rychle, že se ostatní ani nestačili otočit. V útrobách zastřeleného krokodýla potom našli jednu končetinu bílou a jednu černou.

066_obraz_0001_jpg_4b6feee76f.jpg

Vesničané nedaleko od kempu dodnes věří, že je před útokem krokodýla ochrání místní šaman. Dříve než se vydají rybařit k řece, šaman je zaříkává proti napadení ještěry. Muži se potom neohroženě pohybují se sítěmi po pás ve vodě. A pokud krokodýl šamanova zaříkání nebere vážně a vesničana roztrhá, medicinman má ihned po ruce vysvětlení: rybářova žena má poměr s cizím mužem, a proto kouzla neplatí. Každý rok takto přijde o život několik desítek „podvedených“ rybářů.

Nečekaná návštěva

Moje poslední noc v Zambii mi připravuje nečekanou rozlučku. Do stanu se vracím neproniknutelnou tmou a v hlavě mi rezonují Ianovy příběhy zakončené jeho suchým úšklebkem. Ještě před usnutím tuším kolem svého stanu kroužit obrovský stín. Chodí kolem dokola, než se s masivním funěním uvelebí hned vedle mě. Nepatří ničemu menšímu než několikatunové hrošici z místní řeky; dotknout se stanové celty, cítil bych její tep. Hroši každý večer opouštějí svoje lázně a odcházejí i několik kilometrů na pastvu a za odpočinkem. Navzdory mohutné postavě dokážou dokonale splynout s okolím a jen díky ostrému zraku a předvídavosti svého průvodce jsem včera ráno jednoho z nich nepošlapal v hustém porostu.

„Trvám, že ze všech větších savců jihoafrických hroch bezbrannému člověku nejvíce jest nebezpečný,“ poznamenal si kdysi do svého deníku Emil Holub. Nejsou tak krásní, že by se do nich člověk na první pohled zamiloval, ale ani tak hrůzostrašní, aby je jeden šacoval na nejnebezpečnější zvířata Afriky. Přesto, podle statistik, mají hroši na svědomí zdaleka nejvíce lidských životů, daleko před ostrozubými šelmami či krokodýly. Co na tom, že se živí výhradně zelenou stravou. Člověka jednoduše překousnou a vyplivnou. S těmito představami v hlavě se psychicky připravuji na společnou noc se samozvanou hroší návštěvou.

Jako by mi neustále chtěla připomínat svoji přítomnost, moje spolunocležnice funí, chrochtá, frká a mlaská a vůbec se projevuje spíše jako starý chlap na barové stoličce než společnice na jednu noc. Tedy doufám, že jenom na jednu! A také doufám, že bude spát klidně a nebude se převalovat a drát se mi do spacáku. Vždy jsem se snažil dobře vycházet se sousedy; o to více, když mě od nich dělí pouze milimetrové vlákno a mnohanásobný rozdíl ve váhové kategorii. Naštěstí jsem natolik unaven, že ani nestačím přeříkat všechny modlitby, které znám, a usínám.

Hroši každý večer opouštějí svoje lázně a odcházejí i několik kilometrů na pastvu a za odpočinkem.

Tím ale intimní vztah s tlustokožcem nekončí – ráno se pase kousek před mým stanem a po očku mě sleduje, jako by čekala, až se konečně vyhrabu ven. Když už jsme spolu strávili tak důvěrnou noc, nechá se určitě fotografovat, myslím si naivně. Ještě rozespalý si lehám na trávu kousek před hrošici a užívám si portrétování za ranního slunce. Ovšem jenom do té doby, než to mořského koně přestane bavit a krátkým sprintem mě vyděsí k smrti. Snad to byla jenom další z laškovných hříček dovádivé hrošice, možná to byla názorná připomínka toho, jak tenká může být hranice mezi fotografem navrátivším se z lůna africké divočiny a smutným hrdinou Ianových zkazek k večernímu táboráku.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články