Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Hory bohů

36-001.jpg
Richard Jaroněk, Pátek, 2. března 2007
Tsodilo Hills v poušti Kalahari je tak mystické místo, že možná jiné takové už na africkém kontinentě ani není. Na deseti kilometrech čtverečních tu je přes 4500 skalních kreseb, které vypovídají o způsobu života lidí, klimatických změnách a o duchovním rozměru krajiny v průběhu několika desítek tisíc let. Sanové, kteří stále žijí v této úrodné krajině, uctívají Tsodilo jako místo, které navštěvují duchové předků.

Tamhle je nosorožec! Nadšeně křičím a ukazuji ostatním bronzově zbarvenou skálu. Na jejím kraji je zřetelný roh zvířete, v těchto oblastech dříve velmi rozšířeného. Přemýšlím, jak mohli drobní Sanové vůbec tuto kresbu udělat. Když jsem ji fotografoval zblízka, pořád jsem stál skoro půl metru pod ní. Často nás napadalo, proč si místní umělci vybrali zrovna toto místo. Napravo se totiž nachází holá skála, přímo na dosah a úplně hladká – ideální pro jakoukoli kresbu. Co spojovalo starou civilizaci, která svým způsobem života na pár místech ještě stále žije, s touto horou, na níž navěky zvěčnila své myšlenky? Možná šlo jen o pouhou náhodu nebo se dávný lovec modlil ke svým bohům sídlícím dozajista na nejvyšší hoře v okolí, aby mu pomohli ulovit impalu, a jako vysvětlení své prosby doplnil kresbou. A třeba se mu zrovna na tomto místě zjevil duch zvířete a promluvil k němu.

Klínem vzhůru

Náš výstup začal na Ženě. Tři skály jsou totiž rozděleny na Muže, Ženu a Dítě. Podle sanské legendy Muž a Žena byli spojeni a žili dlouhá léta pospolu, ale Žena neustále odmlouvala a byla nespokojená, a tak ji Muž poslal pryč. Cíl zdolat Ženu byl předem naplánován z jednoho hlavního důvodu. Nejvíce dochovaných kreseb se nachází právě na ní. Jejím „klínem“ jsme se po strmých kamenech vyšplhali až na vrchol pahorku. Zřetelně jsme rozeznávali kresby hrochů, lvů, buvola, mohutné, snad osmisetkilové antilopy lesoně, zebry, kudua, přímorožce, ale i pštrosů a dochovanou už jen půlku žirafy.

Unikátním, a zároveň rozporuplným dílem jsou kresby tučňáka a dvou velryb. Jedna je dokonce zachycena i s gejzírem nad hlavou. Náš domorodý průvodce sice nebyl San, ale situaci se snažil zachránit tvrzením, že prý kdysi, před tisíci lety, zde bylo jezero. Neuspokojil tak ovšem naše pochyby a nepřesvědčil nás, že zrovna v tomto jezeře žili tučňáci a velryby. Ještě jsem rozuměl myšlence, že migrující Sanové došli až k Atlantiku a tam snad mohli velrybu a jiná, jim neznámá stvoření spatřit, ale tučňáka? Podivné je už vůbec to, že nejasné kresby byly rozluštěny jako podobizny právě těchto zvířat. Tučňák připomínající komiksovou postavu z Disneyho filmu a spodní zvíře podobající se opravdu rybě vypadali ještě věrohodně, ale kresba uprostřed… Nejsem odborník a netuším, kdo v minulých letech přisoudil kresbě popis velryby, ale i laickým okem to stvoření jako ryba nevypadá. Tvor nepochybně vybavený čtyřma nohama, úzkým, dlouhým ocasem a hlavou s protáhlým čumákem, zakončenou dvěma rohy… Někde nad hřbetem má být onen vodotrysk z výdechového ústrojí velryby, ale mně to spíš připadalo jako obyčejný strom v pozadí.

Tančící penisy

Marně jsme hledali Místo prvního sexu. Coby čtyři osamělí muži jsme s velkým elánem a vypětím všech sil toužebně hledali ono bájné místo. Rájem Adama a Evy je pro Sany místečko na hoře Tsodilo. A jak se takové místo pozná? Prý úplně jednoduše. Žena, která klečela před svým partnerem, nechala z oněch kopulačních pohybů v kameni vyhlazené jamky po kolenou. Po marné hodině hledání jsme už v každé proláklince viděli otisk kolínek prvotní milenky. Zkoušeli jsme do prohlubní klekat, ale nějak nám to nikdy nevycházelo. Rozložení nohou, na které jsme marně vzpomínali z „praxe“, nikdy neodpovídalo. Asi nám nebylo dáno, abychom toto místo objevili. Možná ale, že jsme jen neuměli správně pokleknout. Tato poloha, vpředu na kolenou, je nám mužům poněkud neznámá. Tak zpět do muzea, prozkoumat pouze staré černobílé fotografie.

Vrcholem putování po Ženě je ovšem seskupení kreseb s názvem Dancing penises – Tančící penisy. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsme tyto kresby poctivě nehledali. Byly dobře ukryty. Až konečně, vedle kresby antilopy, je tu šestnáct sanských tanečníků, dvě ruce, dvě nohy, jeden trup a… penis. Vždy ztopořený, až na výjimku. Možná jde o autoportrét malíře, jenž se znázornil ve zcela klidovém stavu. Osobní kolaps zachránil tím, že si své mužství výrazně zesílil a protáhl až na zem.

Živě vidím před sebou obraz dávných časů… Sanští lovci tančí v záři rudého ohně a vzrušeni lovem oslavují. Možná se těší na své ženy, ke kterým se již brzy vrátí, a jejich vzrušení roste. Možná to, co je pro nás dnes čistě osobní věc a za co se téměř stydíme, bylo před mnoha lety prostě důkazem mužské síly. Kdoví, ale v každém případě se jeden z tanečníků tehdy zrovna neradoval. Velikost a nedostatečná erekce mužského orgánu byly palčivou otázkou zřejmě už před mnoha tisíci lety.

Uprostřed požáru

Opouštíme mytickou horu. Ještě se naposledy podíváme za Mužem, Ženou a jejich Dítětem. Kromě veverek, které nám kradly chléb z auta, a divokých vos, kterým jsme se raději vyhnuli, jsme mnoho divokých a původních zvířat neviděli. Místa původních šelem a antilop obsadily domácí kozy a ovce. Endemit skalního gekona pod stejným názvem Tsodilo nám zůstal taktéž skryt. Asi bychom potřebovali měsíce, abychom všechny červené a bílé malby pradávných umělců objevili. Čas nám ale nepřeje a musíme dál. Naše toyota za sebou opět táhne mrak bílého dýmu a spěcháme ještě zachytit západ sluníčka v sanské vesnici Xai-Xai.

Obrovský požár, který se valil buší, chvílemi zahalil do černého mraku i naše bílé auto. Chtěli jsme před ohněm ujet, ale volant sebou začal trhat a čtyřkolka přestala držet svou stopu na písečné cestě. Vyskočili jsme ven a se zděšením jsme našli zadní kolo úplně volné. Zoufale a snad již jen silou vůle drželo na posledním šroubu. V největším žáru mohutných plamenů jsme se snažili auto zprovoznit. Se sílícím větrem oheň snadno přeskakoval desítky metrů vyprahlé trávy a polykal malé keře, ale i mohutné stromy. Dunivý praskot se lámal s hukotem, který vyvolaly žhavé plameny. Bylo neuvěřitelné, jak někteří odvážní opeřenci zvedali křídla až těsně před ohněm, když jim plameny sahaly až k tělíčkům. Krávy pastevců se nevzrušovaly ani trochu a klidně ustupovaly až sto metrů před plameny. Popojeli jsme o pár kilometrů a místa, kde ještě před týdnem řádil děsivý požár, se začínala zelenat. I v tom největším období sucha rašila v černém spáleništi nová tráva. Stovky zelených melounků tsama, oblíbené pochoutky Sanů, vypadaly po požáru na planinách jako rozházené golfové míčky na greenu.

Vesnička Xai-Xai mě vyděsila. Zastavili jsme auto a čekali na první domorodce. V dálce doznívaly tamtamy a na pozadí zapadajícího rudého kotouče se naším směrem pomalu šouraly kývavé siluety. Vesnice by se dala označit jako místo mrtvých. Opilí Sanové, ale i Batawanové se kolébali mezi domy. Jeden se opíral o staré kolo, druhý seděl přihrbený na oslu, dvě ženy v roztrhaných šatech držely mezi prsty láhev piva a podpíraly se navzájem. Místo mrtvých oživlo a na svět přicházely zoombie. Mátožně přikráčely k nám a jejich první otázka domorodým jazykem zněla: „Chlast?“ „Typická“ sanská vesnice mi opět otevřela oči. Ty pravé lovce a sběrače z pouště Kalahari dnes člověk musí hledat někde jinde.

Na jídelníčku levharta

„Ráno jsem tady viděl levharta,“ čtu ve vlhkém a ošuntělém deníku návštěvníků jeskyně GCwihaba. V hluboké Hyení díře, což je překlad názvu jeskyně v řeči !Kungů, se ráno v osm hodin podepsal německý turista, kterého si dobře pamatuji, protože profrčel ve svém landroveru okolo našeho stanu jako šílený a pokryl ho vrstvou prachu. Hluboká, osm set metrů dlouhá jeskyně byla příjemným zchlazením v odpoledním horku. Suché krápníky všech možných tvarů jen tak visely ze stropu nebo se tyčily z hlíny pokryté guanem. Občas nad hlavami přelétl lampičkami vyplašený netopýr vrápencovitý a rychle se ukryl do nějakého temného kouta, kam pronikavé světlo našich bludiček nedohlédne.

„Jestli tady má být někde nějaký levhart, tak musí být tam nahoře,“ kývnu hlavou ke kopečku, který vyčnívá nad GCwihabou. „V dohledu není žádný jiný kopec a těch pár stromů na jeho vrcholku je pro něj ideální pozorovatelna,“ dodávám s jistotou.

Sbírání dřeva na večerní vaření okolo místa, kde „musí“ být levhart, nebylo moc příjemné. „Neexistuje mnoho lovců, kteří se mohou pyšnit jeho trofejí. Toto tajemné zvíře je velmi nebezpečný zabiják a díky svému umění natáčení tlapek a neslyšnému našlapování se dokáže přiblížit ke své oběti, aniž by o něm věděla. Dokáže přijít k lovci na dva tři metry a pak skočí. Gepardi, hyeny ani lvi nemají člověka na svém jídelníčku, ale levhart je jiný. I když nejsme jeho oblíbená dobrota, má doslova v popisu práce… nás zabít. Lovec má jen jedinou šanci: okamžitě ho zasáhnout, a to přesně do srdce,“ vypráví nám Arny, namibijský lovec, se kterým jsme se setkali o týden později. Chlap jako hora, který měl bohaté zkušenosti z lovu, ale k levhartovi choval velký respekt. „I když mu ustřelíš půl čelisti, stejně tě zabije. Znám tak čtyři pět lovců, kterým se to podařilo. Ostatní zemřeli.“ Dřevo jsme sbírali a nevěřili jsme, že tu kočičí zabiják může být. Přece nebudeme věřit nějakému německému turistovi se smyslem pro černý humor! Nervozita se nás ale přece jen lehce zmocnila, a tak dveře od auta zůstaly otevřené. Když jsem byl sto metrů od auta a díval se do stromů, jen jsem si představoval možný scénář. Levhartovi by stačily tři čtyři skoky a byl by u mě.

Když ráno objíždíme jeskyni z druhé strany a míjíme kopce poseté kaktusy aloe, půlka posádky vykřikne: „Levhart!“ Dupnu na brzdu a ve skalní proláklině zmizí mohutný a dlouhý kočičí ocas. Když řadím jedničku, mám najednou v hrdle sucho a slina, kterou se marně snažím spolknout, nechce sklouznout.


Duchovní domov

Tsodilo Hills nejsou jen umělecká galerie, je to posvátné místo. Místní Sanové !Kung věří, že kopce ovládají duchové mrtvých a mocní bohové žijící v jeskyních. Pro Sany Makoko a Dzicwa představují Tsodilo Hills místo vzniku vesmíru. Pro černé příslušníky kmene Hambukušu jsou zase prostorem, kam bohové seslali jejich lidi a dobytek. V době kamenné obývali tyto kopce nejen umělci, ale i obchodníci. V jejich blízkosti těžili Sanové železo a na vrcholu jednoho z nich se našly pozůstatky usedlosti i starodávné nástroje z doby kamenné. Sanové žili v okolí kopců už před více než třiceti tisíci lety a malovat začali někdy před dvěma až třemi tisíci lety. Všem, kteří se tu usadili, poskytovaly kopce bezpečí, potravu, vodu a duchovní prostředí.

Van der Postův hřích

V roce 1958 přišel k hoře vysoké 1395 metrů sir Laurens van der Post. Jeho výpravu začala po čase postihovat jedna smůla za druhou. Nejdříve přestala fungovat veškerá technika, fotoaparáty a kamery a poté jeho skupinu napadl roj divokých včel. Vyšetřováním sledu událostí vypátral van der Post možný důvod nesnází. Dva muži z jeho výpravy ignorovali odvěký přírodní zákon a porušili přirozenou rovnováhu tím, že zabili malou antilopu chocholatku a divoké prase bradavičnaté. Tok spirituální energie tak byl narušen.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články