Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Horko v Arktidě

098-000.jpg
Milan Vodička, Úterý, 2. října 2007
Arktické ledy tají a najednou se otevírají cesty k ropě a dalšímu bohatství kolem severního pólu. Jenže komu to všechno patří? Sousední státy už si brousí zuby.

Ledním medvědům se asi úplně nelíbí, co se kolem nich děje. Denverský podnikatel Pat Broe má ale konečně pocit, že udělal možná největší obchod století. Větří něco mnohem většího, než byla zlatá horečka na Aljašce. Nový Klondike má teď ležet daleko víc na sever: až v Arktidě. Na obzoru je ovšem také první konflikt přímo vyvolaný globálním oteplováním. Bude se odehrávat v zemi věčného chladu, tam, kde Broe už vidí své miliardy. Mezi medvědy a krami se začali přetlačovat Rusové, Kanaďané, Dánové a Američané. Svět si velmi dobře povšiml, že Rusové potopili vlajku na dně oceánu přímo pod severním pólem. Jakmile se svět začal otáčet kolem ruské vlajky, ozvala se salva protestů a podivení: například Kanaďané vzkázali, že už není šestnácté století, aby si někdo myslel, že kde vztyčí vlajku, tam mu to také patří.

Jenže na severní pól už předtím vznesli nárok i Kanaďané a Dánové. Ruce pryč od našeho severního pólu, hřímaly smrtelně vážně titulky kanadských novin, když se tam Rusové ponořili.

Počátkem července, ještě než na točnu připluli Rusové s ponorkou, oznámil kanadský premiér Stephen Harper, že schválil stavbu osmi vojenských arktických plavidel a přístavu v Arktidě za sedm miliard dolarů. „Kanada má na výběr, pokud jde o obranu naší suverenity nad Arktidou: hájit ji, nebo se jí vzdát,“ řekl premiér. „A nikdo ať nepochybuje, zda ji budeme hájit.“ Totéž si nemyslí jen on.

Toto pondělí se do Arktidy vydal americký vojenský ledoborec Healy. Ve výstavbě jsou i dva nové. Rovněž Dánové vůbec nepochybují, že severní točna je jejich. „Dánsko chce dobýt severní pól,“ psal tamní tisk a nebylo v tom ani zrnko humoru.

Co se to v Arktidě děje, že státy v okolí vytáhly porcovací nože?

Velká arktická hra

Všechno je způsobeno tím, že led taje. Led a sníh tady, úplně na severu zeměkoule, ustupuje už třicet let. Čepice mizí rychle: loni se rozteklo sedmdesát tisíc kilometrů čtverečních. To je zhruba rozloha Česka. Zprávy o tání Arktidy, jež ohrožuje tamní živočichy a dodává důvěryhodnost chmurným vizím globálního oteplování, jsou pro Pata Broea rajskou hudbou. Prázdný přístav, který koupil za sedm dolarů, ožije ruchem. Jak sníh a led ustupují, objevuje se nová bonanza, El Dorado, největší rýžoviště budoucnosti.

Pod Arktidou se nacházejí obrovské zásoby surovin. Má se tady skrývat jedna čtvrtina všech dosud nenalezených zásob ropy na celé planetě. Zemní plyn, ale také zlato a ložiska barevných kovů. Najednou ledový krunýř mizí, pokladna se sama otevírá. Arktidu lze „podojit“ i jinak.

Podívejte se na mapu. Nákladní lodě mířící z Dálného východu do Evropy musejí dnes plout oklikou přes Panamský průplav. Jenže nyní se otevírá Severozápadní průjezd, cesta z Evropy do Asie podél severního pobřeží Ameriky, kterou jako svatý grál hledaly generace námořníků po celá staletí. Stovky jich zahynuly a teď je na dosah ruky. Kvůli globálnímu oteplování.

Námořníkům a byznysmenům poskakuje srdce radostí.

Za deset let má být cesta splavná po celý rok. Najednou bude o tisíce kilometrů kratší. Plavba z Rotterdamu do Číny potrvá o týden méně.

Arktida vypadá jako území neomezených možností. A všichni, nejen Pat Broe, už chtivě natahují ruce. V narážce na „velkou hru“, jak Kipling v devatenáctém století označil souboj Británie a Ruska o velkou část Asie, se nyní mluví o „velké arktické hře“.

Tyto růžové vyhlídky kalí jediná otázka: komu ropa a vodní cesty vlastně patří? Každý si myslí, že zrovna ty nejcennější části Arktidy vlastní jen on. A teď jde o to, kdo má ostřejší lokty.

Je to vše snad předobraz zítřka?

Odehrál se již jakýsi miniaturní arktický blitzkrieg. Rozpočtovými bitvami zdecimované kanadské ozbrojené síly se před časem na chvíli vzmužily a provedly největší invazi do Arktidy od padesátých let. Vše kvůli tomu, aby Kanada ukázala, kdo je v liduprázdné arktické pustině mezi Grónskem a Beringovým průlivem pánem. Kanaďané připluli na Hansův ostrov, pustou výspu v ledovém moři, a vztyčili tam vlajku.

Operace Zmrzlý bobr se vydařila. Byl to vlastně protiútok na Dány. Ti na ostrov už několikrát vyslali své vojáky, aby tam vztyčili dánskou vlajku, protože tenhle kus skály jen o něco větší než Karlovo náměstí v Praze si nárokuje i Dánsko. Kanadské noviny to obvykle doprovázejí sarkastickými titulky jako „Dánsko vyloďuje jednotky na kanadském území“ nebo „Kanada obětí invaze“.

Počáteční šarvátky velké bitvy o Arktidu působí opravdu lehce humorně. Jenže do toho padají i ostřejší slova.

Místo sporů

Snad nikde na světě není tolik vzájemně se překrývajících sporů jako v Arktidě.

Severozápadní průjezd – komu patří? Samozřejmě nám, ozývá se ze země javorového listu. Ano, Kanaďané roku 1895 schválili zákon, jímž prohlašují severské ostrovy a moře mezi nimi za své. Úplně něco jiného si však myslí Američané. Moře mezi Kanadou a Grónskem, kudy průjezd vede, je podle nich mezinárodní cesta spojující Atlantik s Pacifikem. Dávají najevo, že právo volné plavby si vynutí třeba i silou. V minulosti občas bez oznámení vyslali své lodě, aby tudy demonstrativně propluly. To není těžké: Kanada má smůlu, že je liduprázdná, pustá území nelze hájit.

Před časem sice vláda ozbrojila Inuity, ale její území je pořád korzo pro každého, komu se zachce. Toho jiné země využívají, aby daly najevo, že kanadský nárok berou jako žert. Teď se ale Kanada a USA dohodly na kompromisu: Američané průjezd formálně oznámí, jako by vpluli do kanadských vod, a Kanada je nikdy nebude zastavovat, takže to bude, jako by pluli v mezinárodních vodách.

Čí je točna? Samozřejmě, že nejatraktivnější je spor o severní pól. Už v roce 2001 si ho poprvé zkusili nárokovat Rusové – a pohořeli. Tvrdili, že ho chtějí podle mezinárodního práva: Lomonosovův hřbet, podmořské pohoří táhnoucí se pod pólem, je podle nich přirozený výběžek Sibiře, a tak mohou nárokovat moře okolo. Jak? Každý stát má nárok na ekonomické využití 372 kilometrů moře kolem svého pobřeží. K tomu patří ještě mořské dno v pásmu dalších 255 kilometrů.

Paragrafy ale říkají, že koláč se může ještě zvětšit, pokud země přesvědčí ostatní, že dno je geologickým prodloužením pevniny. Jenže stejný nárok podle totožné logiky vznesli před lety rovněž Kanaďané a Dánové, podle nichž je Lomonosovův hřbet současně výběžkem Grónska i amerického kontinentu.

Dánové do téhle rulety vsadili už pětadvacet milionů dolarů. Tolik je výzkum stojí.

Dánsko versus Kanada. Další spor vedou Kanada a Dánsko mezi sebou o již zmíněný Hansův ostrov. „Vítejte na dánském území,“ zněl vzkaz, který před lety na ostrově zanechal v lahvi od brandy jeden dánský ministr. Kanaďané tehdy jako odvetu zvažovali bojkot pečiva, jemuž se za Atlantikem říká danish, dánské. Tenhle kus holé skály má pro ně totiž cenu zlata: pokud by prokázali, že Severozápadní průjezd vede jejich územím, tohle skalisko by jim udělalo čáru přes rozpočet. Dánové by jim celou cestu podvázali. Poslední měření, provedená už satelitem, tento spor neulehčila: ukazuje se, že hranice ostrov téměř přesně půlí.

Kanada versus USA. Jiný svár doutná na pomezí americké Aljašky a kanadského teritoria Yukon. Kanaďané se kvůli němu nedávno opravdu rozčilili. Američané začali prodávat ropným firmám moře na sporném území dřív, než se oba státy dokázaly dohodnout, co komu přesně patří.

Rusko versus Norsko. Něco podobného se děje i na opačném konci Arktidy mezi Norskem a Ruskem. Norové tvrdí, že si Rusové ukrojili příliš velký krajíc Barentsova moře, kde jsou rozsáhlá ložiska ropy a plynu.

USA versus Rusko. A aby nebylo těch sporů málo, Rusové tvrdí, že když se počátkem devadesátých let určovala hranice v Beringově moři mezi Čukotkou a Aljaškou, Amerika jim upřela tisíce čtverečních kilometrů.

Američané zase obviňují Rusy, že na Severovýchodním průjezdu, plavební mořské cestě podél ruského arktického pobřeží, posouvají své výsostné vody příliš na sever, a zakusují se tak do mezinárodních vod.

Tichá rvačka o Arktidu

Ovzduší houstne a Arktidou už znějí první exploze. Jsou to zatím jen výbušniny ve vodách nad podmořskými hřbety: dánští a kanadští vědci zachycují vibrace zvukových vln, které vyvolá výbuch, a vytvářejí mapu dna, aby podpořili nároky svých států. Každý chce svůj kus Arktidy.

Ale jak tuhle obrovskou plochu spravedlivě rozdělit?

Stalin kdysi nakreslil přímku z Murmanska k točně a stejnou udělal z Čukotky na samém konci SSSR a prohlásil, že mu patří, co je ve výseči. Vypadá to celkem logicky. Každý stát, jenž leží u Severního ledového oceánu, by mohl mít svůj sektor. Ale skutečnost je komplikovanější. Právě kvůli ní znějí exploze, státy utrácejí miliony a Rusové zapichují vlajku do dna.

Pokud některá ze zemí, které se dnes přetahují o severní točnu, prokáže, že některý z podmořských hřbetů je opravdu geologickým pokračováním jejího území, mohla by si vykolíkovat mnohem větší část Arktidy. Ale zatím se nezdá, že by se to někomu podařilo.

Tichá, ale urputná rvačka o Arktidu trvá už roky. Teď se tam dokonce tlačí i Číňané, kteří nabízejí podporu ruským ropným společnostem a rádi by získali křeslo pozorovatele u Arktické rady, jež sdružuje severské země.

Kde je k mání ropa, tam bývají problémy. Arktida zřejmě nezůstane ušetřena tak jako její jižní protipól, Antarktida.

Po druhé světové válce si ji státy, které k ní měly blízko, chtěly rozporcovat, jako to brzy potká Arktidu. Jenže pak se ukázalo, že by těžba surovin (Antarktida je podobně bohatá jako Arktida) byla příliš drahá. Koncem osmdesátých let pokušení sice začalo sílit, ale několik ekologických havárií v Arktidě uzavřelo Antarktidu pro komerci definitivně: v roce 1991 byla podepsána smlouva o tom, že Antarktida zůstane panenská.

Arktidu zřejmě čeká jiný osud. Jde o ropu, peníze, národní hrdost, a tak v chladné Arktidě začíná být pěkné horko. Zato mezi státy začíná přituhovat.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články