Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Hořká chuť cukru

58-59.jpg
Autor článku: Jan Sochor, Úterý, 14. října 2014
Autor fotografií: Jan Sochor
Kolumbie vyprodukuje každý rok asi 2,5 milionu tun třtinového cukru. Aby se z několikametrové trávy stala sladká pochoutka, je ale zapotřebí tvrdé práce mužů na plantážích v bezohledných podmínkách. Sklízet ostrá stébla cukrové třtiny není žádný med.

Vysloužilý americký školní autobus sviští silnicí a řeže ranní tmu. Na sedačce pro tři se nás tísní pět. Mačeta muže, klimbajícího vedle mě, sem tam cinkne o plechovou stěnu autobusu. Šedesát corteros (sekáčů třtiny), naštosovaných jeden na druhého, mlčky zírá do tmy. Jsou čtyři ráno. Na obzoru, za nekonečnými plantážemi cukrové třtiny v údolí Cauca, prosakuje temnou oblohou první ranní slunce.

Celý autobus je prosycený pachem propocených lněných košil a špínou ztvrdlých džínsů. Nakyslý pach tmy mě náhle přenesl do mého dětství. Takhle přece voněl můj otec, uvědomuju si. Vždy, když se vracíval odpoledne z práce. Takhle totiž voní všichni muži, kteří těžce manuálně pracují. Ať už v Kolumbii, nebo v Česku.

Autobus prudce zabrzdil. Vystupujeme. Zhruba půl hodiny jdeme pěšky, úzkou stezkou, podél tmavé, vlnící se zdi vzrostlé třtiny. Bořím se do měkké půdy plantáže, zvlhlé ranní rosou. Tma se už skoro rozpustila a odkryla rovinatou, šťavnatě zelenou krajinu departementu Valle del Cauca na západě Kolumbie.

Starý americký autobus veze muže na jejich pravidelnou šichtu

Zelené zlato

Když v roce 1540 španělský dobrodruh a válečník Sebastián de Belalcázar přivezl z Quita na svou nově založenou základnu v Yumbu, na tehdy ještě nedobytých územích dnešní Kolumbie, první sazenice cukrové třtiny, těžko mohl tušit, jak jeho čin – o pět století později – fatálně ovlivní život celého kraje.

Zhruba polovina veškeré orné půdy v údolí Cauca, tedy asi 200 000 hektarů, je pokryta plantážemi cukrové třtiny. Monokultura, jak říkají agronomové. Kraj, kde se díky rajskému podnebí sklízí dvanáct měsíců v roce, tak musí paradoxně většinu ze své spotřeby zemědělských produktů dovážet.

Když před asi deseti lety uzákonila vláda prezidenta Álvara Uribeho nařízení, že každý litr prodaného benzinu v Kolumbii musí obsahovat deset procent etanolu, pěstování třtiny ve Valle del Cauca ještě více narostlo. Sice stále převažuje produkce na cukr, ale biopaliva jsou pro všech 14 velkých cukrovarů v regionu zaklínadlem budoucnosti.

Jsou čtyři ráno, muži nastupují na plantáž. Většina z nich tu stráví celé roky života, s podlomeným zdravím a mizivou nadějí na důchod.

Netřeba ani dodávat, že kompletní byznys s biopalivy i s cukrem ovládá několik málo kolumbijských rodin (např. rodina Ardila Lülle), které mají letité a úzké vazby na politickou reprezentaci země, financují předvolební kampaně a zároveň vlastní nejvýznamnější média v zemi. Takže v Kolumbii, stejně jako v Česku, média poslušně papouškují slova eko a bio, ale málokdo se ptá, proč země, kde podle údajů Světové banky žije asi 40 procent obyvatel pod hranicí bídy, pěstuje jídlo, které pak spaluje v nádržích aut.

Parádně vymyšlený byznys, ošéfovaný ze všech stran, do kterého nikdo nešťourá, dalo by se shrnout. Nebo taky novodobá forma nevolnictví pro oněch dvacet tisíc mužů bez vzdělání, kteří se každý den, ve čtyři ráno, šest dní v týdnu, řítí tmou v polorozpadlém americkém busu.

Sekáči pracují ve dvojicích na tajo - úseku asi 30x10 metrů.

Divoká třtina

„Chlapi, neska dosekáme tenhle sáh, tady až k cestě, sme to tam včera nedodělali, jasný?“ Celá frente, jak se skupině sekáčů tady v Kolumbii říká, se shromáždila kolem muže s vysílačkou. Cabo neboli náčelník skupiny rázně rýsuje dnešní pracovní den. „Kurva, cabo, zasejc divoká třtina, se na to můžu vys…!“ rozzlobeně si odplivl Edinson, jeden ze starších mužů. „Proč nás nepřidělej na pole blíž k cukrovaru?“

„Divokou třtinou“ nazývají corteros pole, kde třtina před sklizní nebyla vypálena ohněm. Taková plantáž je v podstatě neprostupná. Stvoly třtiny – to, co se sklízí – se doslova dobývají mačetou z neproniknutelné džungle, která často dorůstá výše čtyř pěti metrů. Domov tarantulí a jedovatých hadů, skrytých mezi dlouhými listy třtiny, ostrými a tvrdými jako břitva.

Je krátce po páté ráno. Mačety se zakously do zelené masy.

Vypalování třtiny před sklizní poškozuje životní prostředí i zdraví obyvatel v širokém okolí.

Kooperativní švindl

„Teď se vracim z pohřbu Daniela. Slyšels, co se stalo, ne?“ Adolfo Tigreros, kterému nikdo neřekne jinak než Tigre, mě přijal ve skromně zařízeném kanclu v městečku Florida. Odtud každé ráno rozváží autobusy sekáče po celém údolí.

Tigre je odborář. Přitloustlý chlápek s opoceným čelem, ale vždy v bílé košili. Nalil mi kafe, zapnul drnčící větrák a přisunul plážovou židličku. „Daniel Aguirre byl jeden z lídrů syndikátu sekáčů. Minulej tejden ho sejmuli. Zbyly po něm tři děti,“ vzdychnul Tigre. Ano, vzpomínám si, včera jsem to četl v novinách – klasický kolumbijský styl, za bílého dne, sicario (nájemný vrah) na motorce.

Vraždy odborových předáků čas od času plní stránky lokálního tisku. Ačkoli se všeobecně ví, že zájmy velkých majitelů půdy v celé Kolumbii zajišťují ilegální paramilitární oddíly, závěr policie obvykle zní: spojitost vraždy s odborářskou činností neprokázána. Odbory byly až donedávna zakázány i v třtinovém byznysu – cukrovary nejsou v žádném ohledu nakloněny organizování svých dělníků.

Mačety při sekání často sklouznou po listech a corteros tak čelí riziku vážných zranění.

Navíc před lety, po sérii protestních stávek za lepší pracovní podmínky sekáčů, vymyslely cukrovary fintu s tzv. kooperativami. Sekáči třtiny nyní v naprosté většině nejsou zaměstnanci cukrovarů, a nemají tedy řádné pracovní smlouvy, nýbrž jsou členové tzv. kooperativ, které pro cukrovary pracovní sílu najímají (outsourcují).

Přišli chytráci v oblecích a sekáčům, chlapům mnohdy i bez základního vzdělání, napovídali, že od teď jsou „podnikatelé“ a že budou brát víc. Ale že si musí platit své zdravotní a sociální pojištění sami a že když po třiceti letech otrocké práce onemocní, tak jim nikdo nic nedá, to jim říct jaksi zapomněli.

Ani posekané pole není pro sekáče záruka spravedlivého výdělku.

Žlutočerné peklo

Osm ráno. Slunce se vyhouplo nad zelené moře třtiny a začalo pálit. Sice jsme tisíc metrů nad mořem, ale kousek od rovníku. Celá skupina sekáčů se přesunula na další suerte, které bylo včera v noci vypáleno. Oheň strávil většinu třtinových listů, asi do výšky muže, a z popela tak trčí pouze očouzené stvoly. I přes boty cítím horký popel pod nohama.

Zuhelnatělé kusy spálených listů víří vzduchem jako hejna neodbytných černých much. Ulpívají na do poslední nitě propocených košilích, lepí se na mokré tváře. Vnikají s horkým nasládlým vzduchem do úst, do nosu.

„Stejně nás nakonec zase vojebou.“ Mladý černoch s rudým hadrem omotaným kolem hlavy odhodil třtinové stvoly, zastavil se a na okamžik si vydechl. Využil jsem chvilky klidu a zeptal se opatrně na prachy. „Máš jedno, bloncku, kolik toho nasekáš, kapíruješ?“ dodal se silným přízvukem prozrazujícím pacifický region, „stejně je to šmélo na nás, dycky to bylo a bude tak.“ Mávl rukou a jeho mačeta se mocně zakousla do ožehnutých klacků.

Snídaně u plantáže je vždy skromná.

Život s třtinou

Je krátce po poledni. Těžce zvedám foťák. Klepou se mi ruce únavou nebo úpalem, těžko říct. Stín nikde. Jen horké spáleniště, pokryté hromadami černých klacků a žhnoucí slunce nad hlavou. Všechnu svou vodu jsem vypil už v deset ráno. A to jsem nijak nepracoval, jenom fotil. Bloumám vyčerpaně plantáží, v hlavě mi buší kladiva. Nedokážu pochopit, jak někdo může v těchto podmínkách pracovat každý den. Roky. Celý život.

„Je mi šestapadesát,“ procedil mezi zuby starý cortero, aniž se na mě podíval. Jako jeden z mála nepoužívá rukavice. Obě ruce má jako pokryté asfaltem – cukernatá šťáva třtiny se mu na nich smíchala s popelem. „Jednatřicet let,“ odpověděl tiše, až stydlivě, na mou otázku, jak dlouho pracuje na třtinových plantážích. „Nenosim rukavice, protože pak mám v rukách míň citu a musim klacky čapnout větší silou,“ rozhovořil se muž, nepřestávaje sekat.

„Jenže já mam zraněnou ruku, mám v ní křeče, když ji namáham. V roce 2005, dyž sme stávkovali, tak mě trefili policajti patronou slzáku do ruky. Museli mi do ní dát ve špitále ňákou platinu nebo co. Vod tý doby tu ruku moc necejtim a mam v ní křeče. Tak nenosim rukavice, abych jí ulevil.“ Vyhrnul si propocený rukáv. Bělavá jizva mu přetíná téměř celé předloktí.

Popel z vypálené třtiny je všude, muži se chrání brýlemi i hadry kolem hlavy.

Zdravotní komise

Naprostá většina sekáčů trpí bolestmi zad, ramen a kloubů od jednostranné fyzické námahy. Artróza je nejčastější diagnózou, kterou si corteros vyslechnou, často ve velmi mladém věku. Díky interním pravidlům firem musí sekáč dokázat před jakousi komisí, že jeho nemoc je skutečné způsobena jeho povoláním a není „běžná“. Komise sedí kdesi v hlavním městě, sekáč nemá peníze na drahou jízdenku, navíc ani trochu nerozumí papírům, které mu firma poslala. Jak myslíte, že to dopadne s jeho důchodem?

Krátce po poledni žhne slunce i spáleniště třtinového pole.

Zakalíme!

Blíží se čtvrtá odpoledne. Nekolik dvojic ješte dosekává svoje tajos, ale většina sekáčů už znaveně sedí na mezi, pod rozložitým mangovníkem, a čeká na autobus. Přišel cabo a rozdává výplatní pásky.

„Jenom tři tuny za čtvrtek?!“ ucedil Edinson a rozhořčeně zaklel: „Si ze me dělaj kozy?!“ Máchnul mi vztekle papírkem před nosem. Snažím se zorientovat v číslech, ale jediné zřetelné číslo je 220 000 pesos. Výplata za týden. Asi dva tisíce korun.

„Nes…, hombre!“ přichomýtnul se k nám další cortero s výplatní páskou v ruce. Chytil Edinsona spiklenecky kolem ramen. „Poď neska večer zakalit, Edie. Něco máme, tak to oslavíme, co?“ snaží se zlomit parťáka na večer. „Tady blonďák pude s náma,“ otočil se náhle ke mne. „Zajdem za kurvama, zakalíme, žes to nezažil, ti přísahám.“ Se smíchem odmítám.

„Neblbni, blonďáku,“ překvapeně se zatvářil cortero a zarýmoval oblíbené kolumbijské rčení: //„Amor de lejos es para pendejos – Věrnost je pro blbečky.“

Pole je sklizeno. Nastává čekání na výplatní pásku.

Divoká i opilá

  • Produkce cukrové třtiny, ať už na cukr, či na tzv. biopaliva, je jedním z klíčových odvětví kolumbijského zemědělství. Kolumbie je pátým největším vývozcem rafinovaného cukru na světě.
  • Zhruba 85 procent veškeré sklizně třtiny je prováděno ručně – sekáním. Hlavním argumentem majitelů plantáží proti mechanizaci sklizně bývá, že by zavedení strojů způsobilo masivní nezaměstnanost v rurálních oblastech.
  • Na nevypálené, „divoké“ třtině posekají dělníci téměř o polovinu méně objemu než na vypálené. Přesto může zkušený sekáč za den práce (10–12 hodin) posekat až pět tun třtiny.
  • Plantáže, na kterých roste třtina neuspořádaně, stvoly jsou položené nakřivo či vzájemně přes sebe, nazývají sekáči „opilá třtina“. Velmi špatně se seká a dává mnohem nižší výdělky.

Nejistý výdělek

Sekáči jsou placeni od úkolu, nikoli od hodiny. Klíčovým faktorem ovlivňujícím výši jejich výdělku je kvalita, a tudíž váha stvolů. V blízkém okolí cukrovarů je údajně třtina lepší a tlustší, takže sekáč má po zvážení posekané třtiny ze svého úseku vyšší hmotnost. Tedy víc peněz. Nicméně sekáč nemá žádnou šanci, jak zkontrolovat, zda firma zvážila skutečně jeho úsek a zda ho zvážila poctivě. Prostě dostane pár čísel na výplatní pásce a ber nebo neber.


Zdraví a klima

  • Díky ideálním podnebným podmínkám patří plantáže cukrové třtiny ve Valle del Cauca mezi nejvýnosnější na světě s průměrným výnosem 14 tun cukru z hektaru za rok. Celkově Kolumbie vyprodukuje kolem 2,5 milionu tun cukru ročně.
  • Pro zavlažování stále větší plochy třtinových plantáží odvádějí cukrovary stále více vody z řek. Dochází tak k rozsáhlému vysychání země v celém údolí Cauca a poté k nevratným změnám místního klimatu.
  • Vypalování plantáží před sklizní s sebou nese nejen zdravotní rizika pro většinu obyvatel údolí (kvůli dýchání zplodin hoření ve vzduchu), ale i prakticky ovlivňuje každodenní život. Zuhelnatělé listy třtiny nesené větrem často pokrývají celé ulice a bloky domů ve vesnicích a městech, kilometry vzdálených od hořících plantáží.

OČIMA AUTORA

Jan Sochor, publicista a fotograf

Když nás ráno autobus vyklopil na plantáži, muži se na mezi rozesadili k snídani. Sekáci třtiny snídají vždy až na poli. Vybalili otlučené ešusy z úterek. Belostná pára z varené rýže stoupala v ranním slunci. Tu zavoněl kus kuřete, tu pečený banán. „Tumáš, najez se taky, blonďáku, at vydržíš.“ Norman, asi padesátiletý mestizo s hustým knírkem, mi strčil pod nos kousek svého masa. „Na – napij se panely,“ pridal se vedle sedící černoch. „Dej si kousek banánu,“ zahlaholil další. I pres to málo, co si přinesli na celý den, neváhal nikdo ze sekácu a všichni se s neznámým gringem o to své málo podelili.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články