Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Hora, za kterou dostanete diplom

68-2.jpg
Autor článku: Jiří Müldner, Středa, 24. března 2010
Autor fotografií: Jiří Müldner
Zdolat Pik Korženěvské (7105 m n. m.), to je skoro kacířství, troufalost a namyšlenost. Na druhou stranu nás lákala možnost dostat se tak blízko nebe, jak jenom to jde, a snad si i kousek modrého z nebe odnést dolů. Jenže „Korženěvská“ se nám nehodlala vydat jen tak.

Každá výprava do takto vysokých hor čelí nejrůznějším úskalím. V první řadě je to špatná dostupnost a nutnost zdlouhavé aklimatizace. Do našeho základního tábora se dalo z nejbližší vesnice dostat asi týdenním obtížným trekem. Navíc bez místního guida (průvodce, respektive nosiče) je to údajně velmi orientačně náročné. V základním táboře nám vyprávěli, jak tuto trasu šla skupina ruských horolezců šestnáct dní a poté, aniž dosáhla cíle, se musela vrátit dolů.

Vzhledem k našim časovým možnostem jsme zvolili variantu jednodušší, nicméně dražší, a to transport vrtulníkem. Vrtulníky schopné letět do výšky základního tábora (4350 m n. m.) má ale Tádžikistán pouze dva, proto není snadné pro agentury zajišťující transport říci spolehlivě, kdy budou moci vyletět. Navíc jeden z vrtulníků využívá tádžický prezident, takže pokud se rozhodne odletět na rekreaci na chatu, má pochopitelně přednost. Nezřídka se proto stává, že se na vrtulník čeká několik dní, někdy i týden. My jsme měli štěstí a čekali jsme pouze dva dny.

Za posledním skalnatým hřebínkem se terén najednou narovnává. V jednu odpoledne už není kam stoupat. Vrchol!

Cesta vrtulníkem trvá půl hodiny a pak už se všichni motáme v řídkém vzduchu a sotva popadáme dech. Po pár minutách se ocitáme spolu s ukrajinskou skupinou osamělí na plácku vedle jezírka a vrtulník už se proplétá mezi okolními štíty a mizí z dohledu. Plato, na kterém se nachází základní tábor, je sevřeno dvěma ledovci, jeden stéká z Pik Sommoni, druhý nám přehrazuje cestu na Pik Korženěvské. Ledovce jsou plné ledovcových věží, seraků a trhlin. Zatím ještě netušíme, kolikrát v nich zabloudíme. Vyzývavá stěna Piku Sommoni je nám stále na očích. V ostrém slunci se třpytí celá výstupová trasa: šikmý výšvih na „Gruď“, pak nekonečné pamírské plato, kopeček vanilkové zmrzliny Piku Dušanbe, na závěr traverz pod Cheopsovou pyramidou Piku Sommoni a hřebenem na vrchol. Stany jsme postavili poblíž potůčku, který se zdál dost čistý, abychom z něj mohli brát pitnou vodu.

Pár metrů od nás tábořili dva Lotyši. Po týdnu se naše kolonie rozrostla o trojici Čechů, takže jsme se pomalu stávali silnou národnostní skupinou v tomto malém „státě ve státě“. K závěru našeho pobytu přijela další česká trojka, takže jsme pomalu konkurovali nadvládě Ukrajinců. Saunař Vladimír pracuje v základním táboře řadu let a Češi prý ani jednu sezonu v basecampu nechyběli. Spolu s Francouzi a Španěly jsou nejpočetnějšími návštěvníky, nepočítaje ovšem horolezce ze zemí bývalého Sovětského svazu. Základní tábor, tedy basecamp, je kromě hromady kamení, jezírka a plácků pro stany vybaven „restaurací“ (které jsme hned začali říkat „základna“), budkami pro ty, co byli ochotní si připlatit (patrně nevěděli, co je čeká), dál pak kadibudkami (díkybohu za ně), bez kterých by se, vzhledem k frekvenci trávicích problémů, stal tábor brzy neobyvatelným.

Obytné budky vypadaly jako stany z pionýrských táborů, dvě dřevěné pryčny na spaní a předsíňka metr krát metr. Stany zde stojí nejméně od 70. let a i nápisy na nich svědčí o jejich původu. Kupříkladu německý pár se ubytoval v boudě, na které zářil nápis „Sláva komunistíčeskoj partii Sovetskogo sojuza“. I hrazda postavená u sauny pamatovala doby, kdy se povinně každé ráno cvičilo, a každý horolezec, který neudělal určitý počet dřepů a shybů, nesměl na kopec.

Úprk z 5800 metrů

Aklimatizace na takto vysoké kopce zabere minimálně týden, většinou však výrazně déle. My jsme strávili aklimatizací víc času, než jsme původně zamýšleli, a to kvůli našemu úprku z výškového tábora v 5800 m. Výškové tábory se staví na místech nejméně ohrožovaných lavinami a poskytujících jakžtakž rovnou plochu pro postavení stanů. Na Piku Korženěvské se budují ve výškách 5100, 5300, 5800, 6100, 6400 m. Není pochopitelně nutné využít všechny. Při našem prvním ostrém pokusu o výstup na vrchol jsme přespali v táboře v 5300 m a plni očekávání vyrazili k táboru v 5800 m. Počasí, které nám během aklimatizačního týdne přálo, se ale rozhodlo, že nám předvede i tu méně přátelskou tvář hor. Traverzovali jsme zrovna k platu, kterým se táhlo několik trhlin přerušených laviništěm.

Obloha potemněla a vítr začal hnát cáry mraků a šikovat je do armády těžkooděnců pokrývající celý obzor. Během chvíle jsme viděli na pár metrů před sebe, husté sněžení zaválo stopy a my jsme se jen podle intuice snažili dostat k místu, kde jsme tušili výšvih k výškovému táboru. Začínal příkrým vyledněným svahem, který byl zajištěn fixním lanem. Byli jsme za ně vděční – vánice, dvacet kilo na zádech a viditelnost na pár metrů zcela bezpečně zničily naše plány na výstup bez použití fixního jištění. Prošlapávání stopy, stále kratší zastávky na vydýchání a koncentrace na jediný cíl -dostat se do výškového tábora.

Po pár hodinách úmorné dřiny jsme se svalili před stany Ukrajinců, kteří osídlili kemp o den dříve. Tento kemp je v podstatě jen úzká plošina pod obřím převisem, kde se na sebe tlačí v jedné řadě osm stanů, víc se sem nevejde. Kdo nepřijde včas, musí pokračovat dál, nebo, má-li štěstí, použije stany, které jsou momentálně prázdné. My jsme s radostí obsadili stany právě odcházejících guidů. Venku běsnily živly, z křehkých příbytků se linula vůně naší čínské nudlové polévky a my trpělivě čekali na zlepšení počasí. Celou noc sníh pohřbíval naše stany.

Ráno jsme se vyhrabali ze závěje a bílá nadílka činila přes půl metru. Ukrajinci balili na pochod dolů, my se pomalu chystali učinit totéž. Pouze Němci stále věřili v neomylnost předpovědi počasí, kterou jim vytrvale posílal bratr z Innsbrucku, a rozhodli se zůstat. O dva dny později jsme si již dávali pivo v hospodě v základním táboře. Němci nás dostihli o den později ověnčeni historkami o neskutečném běsnění živlů, arktické zimě a nebezpečí, jemuž vlastními silami čelili. Však taky za to sklidili obdivné pohledy a chlapské poplácání od členů španělské výpravy, kteří zatím „aklimatizovali“ výpravami do kadibudky a zpět. Počasí se lepšilo a hučící laviny ukazovaly, že se hory zbavují nepotřebných kilogramů, snad aby se krasavice horolezcům předvedly v kondici.

Úspěch v nedohlednu

O týden později ležíme ve výškovém táboře v 6400 m a vaříme, jak jinak, čínskou nudlovou. Máme za sebou vysněžený traverz táhnoucí se z kempu v 5800 m, malé sedélko v 6100 m s místem pro dva až tři stany, neustále bičované silným větrem, a nádherný hřebínek s jediným větším skalním prahem. Spánek nepřichází, na propíchnuté nafukovací karimatce se mi neleží nejlépe.

Několikrát se cestou nahoru ptám sám sebe, proč to vlastně celé dělám. Odpovědí mi je ale všechna krása kolem.

Ráno se do stanu opírá silný vítr, venku mlha, bílo, sněží. Mezi sedmou a osmou se Ukrajinci a Íránci vydávají na cestu, my se rozhodli vyčkat. Času máme dost a předpověď na další dny je příznivější. Celý den se počasí mění a fouká silný vítr. Po čtvrté hodině odpolední se trousí první Ukrajinci. Jeden si sedá poblíž našeho stanu a pokouší se sundat si návleky. Nejde mu to, tak se ho ptám, jestli nepotřebuje pomoc. Odmítá. Až teď si všímám, že má konečky prstů černé od omrzlin. Íránci se trousí jeden po druhém až do sedmé večer. Všichni si stěžují na strašnou zimu a silný vítr.

Další noc proběhla stejně jako ta předchozí, spánek ne a ne přijít. Tomáš buď spí, nebo se o to intenzivně snaží a nekomunikuje, takže nezbývá než počítat ovce, číst a nezřídka i přemýšlet. Přicházejí záludné myšlenky jako: „Proč to všechno vlastně děláme? Stojí to za to? Dřina, zima, hlad, strach…“ Na druhou misku vah dávám krásu hor, únik z reality všedního života, překonání sebe sama, kontakt s přírodou silný jako nikde jinde, euforii na vrcholu, pocit sounáležitosti s ostatními horolezci a jiná klišé, která vlastně ani klišé nejsou, protože je to opravdu tak… Samozřejmě převáží ta druhá miska, jistě. Ačkoli při výstupu jsem o tom mnohokrát zapochyboval a oddával se radši snům o Skaláku a Prachově, o vyhřátém českém písečku, o svíčkové s brusinkami a půllitru piva…

Korženěvská dobyta!

Ráno je nebe bez mráčku a bezvětří. V sedm oblékáme péřovky, bereme cepíny a míříme k vrcholu. Čeká nás 700 výškových metrů po nádherném hřebeni. Mačky skřípou v tvrdém sněhu, rychle dýcháme, často zastavujeme. Patnáct kroků a vydýchat a tak stále dokola. Počasí se vyznamenalo a my se můžeme kochat pohledem na všechny pamírské velikány v širokém okolí. Pamírské plato se nachází ve výšce přes 6000 m n. m. a za éry Sovětského svazu zde byla dokonce základna pro výcvik kosmonautů. Měli tu trénovat zvládnutí osamělosti, která je čekala ve vesmíru. Nicméně my se od osazenstva tábora doslechli, že se osamělci proháněli po platu na sněžných skútrech a pořádali tam divoké večírky, při nichž vodka tekla proudem.

Slunce pálí tolik, že jdeme bez péřovek, a až v traverzu pod skalnatým vrcholem začíná foukat tak, že jsme nuceni je obléct. Za posledním skalnatým hřebínkem se terén narovnává a v jednu hodinu odpoledne již není kam stoupat. Vrchol! Padáme si do náručí, plácáme se po zádech a radost je téměř hmatatelná. Stálo to za to! Euforie trvá jen pár minut a pak zpátky na zem. Varovná slova metodiků a zkušených horolezců mnohokrát přečtená v dobrodružných knihách či odborných publikacích nám hrozí: „Výstup končí až v základním táboře, buď opatrný, většina horolezců se zabila na sestupu…“ Tak fotíme povinné vrcholovky a potácíme se zpět.

V půl čtvrté jsme doklopýtali do výškového tábora v 6400 m, hned začínáme vařit zaslouženou čínskou nudlovou a povídáme se Španěly, kteří právě také sestoupili. Poslední noc v tomto táboře byla z těch, na které se nezapomíná. Slunce se ztratilo za obzorem a nebe během pár okamžiků přešlo z nachové do temně modré barvy, aby se vzápětí rozsvítilo fantastickým ohňostrojem. Defilé hvězd velkých jako koule na vánočním stromku. Chybí jen zvuk kouzelné flétny a otočná kupole planetária. S očima navrch hlavy zíráme do nekonečna. Prostor se rozšířil a uvolnil svěrací kazajku našich civilizací svázaných myslí.

Ale už za chvíli se naše těla proberou a třeskutý mráz nás zažene zpět do našeho hadrového domečku, iluzorního místa bezpečí, ztraceného uprostřed mrazivé nádhery. Zpět k rozlámaným čínským nudlím, přeslazeným čajům a růžovým práškům na bolest hlavy. A ráno hurá dolů. Další večer si již dáváme pivo v základně.

A ještě diplom…

Notně vyhladovělí jsme obětovali dvanáct eur a objednali si i večeři. A dobře jsme udělali. Před večeří se sešli všichni, kdo v táboře něco znamenají (šéf tábora Kolja, náměstek pro zásobování Vladimír a dva nejdůležitější guidi) a nastalo udílení diplomů. Vladimír slavnostně vyvolává jednotlivá jména a Kolja předává diplomy. Nastane mohutné potřásání rukama a pak už jen předání odznáčku s nápisem „Pokoritělju Pik Korženěvskoj 7105 m n. m.“ V základním táboře zůstáváme ještě několik dní. Na další kopec již bohužel nemáme dost času. Večer se v základně hraje na kytaru, ruský bard, stříbrovlasý Jurij, ochraptělým hlasem vyřvává Vysockého, jeho bohatýrský kolega častušky a cosi o „Krásnoj armiji“, Francouzi dávají k dobru Boba Dylana a Manu Chao, a my, jelikož se kvapem blíží 21. srpen, Krylovu Bratříčku, zavírej vrátka.

Odložený návrat

Odlet byl stanoven na 12. 8. brzy ráno. V osm ráno máme sbaleno, stany pečlivě uloženy v nacpaném batohu a čekáme, až se ozve charakteristické hučení vrtulníku. Uběhne hodina dvě, slunce se pomalu šine po nebeské klenbě, a stále nic. Šéf tábora na naše všetečné dotazy jen nevrle zamručí, zakroutí hlavou a zmizí. Objeví se až u večeře v základně, kam ho vyhnal hlad, stejně tak jako nás. S očima upírajícíma někam na špičky bot nám Vladimír sdělil, že tedy „vjertaljot zavtra útrom v vosem časóv“.

Přiletěl až odpoledne a za půl hodiny jsme se již dohadovali v Džirgatolu, který UAZ nás poveze do Dušanbe. Vousatí tádžičtí řidiči s vizáží vysloužilých tálibánských bojovníků mají soutěživého ducha, tak se náš UAZ předháněl s litevským a my se jen drželi sedadel, a ač ateisté, vzývali všechna světová božstva. Šílená jízda se nevyplatila Litevcům a na hrbolaté cestě se jejich UAZ nestihl v zatáčce vyhnout protijedoucímu kamazu. Naštěstí i přes vítězství kamazu se nikomu nic nestalo a i UAZ se páčidlem a pěstními klíny podařilo zprovoznit. Zajímavý byl způsob řešení této dopravní nehody.

Oba řidiči vyskočili ze svých vozů a začali divoce gestikulovat, pokřikovat na sebe a svalovat vinu jeden na druhého (podobně jako u nás). Pochopitelně se nedohodli, zavolali tedy policii. Policie si dávala na čas, a tak začali řidiči do situace zasvěcovat všechny, kdo projížděli okolo. Každý dotázaný si prohlédl poškozené vozy, moudře pokýval hlavou, něco zahuhlal, nasedl a odjel. A policie stále nejela. Asi po třech hodinách došla trpělivost i oběma řidičům, domluvili se na výši škody a termínu zaplacení, potřásli si rukama jako největší přátelé a my mohli konečně pokračovat v cestě. Po prašné cestě plné děr a výmolů jsme se do Dušanbe dokodrcali až k ránu. Pak už nás čekala jen letištní hala s dotěrnými úředníky, kteří nás chtěli odrat o pár posledních dolarů. Jako by nám chtěli zkazit složitě poskládaný obraz současného Tádžikistánu. Nepovedlo se, na to je tato země příliš krásná…


Jiné doby – jiná jména

Pik Korženěvské má trochu jinou historii než okolní velikáni. Byl pojmenován po ženě ruského geografa Nikolaje L. Korženěvského a toto jméno mu vydrželo už od jeho objevení a pravděpodobně i vydrží do budoucna. Jevgenija Korženěvská totiž nebyla v dobách Sovětského svazu nikterak politicky činná, a nemá tedy politický „škraloup“. Ne tak okolní kopce. V posledních letech většina z nich za velkých ovací změnila svůj název. Tak například Pik Kommunizma se nyní jmenuje Qullai Ismoili Sommoni (běžně známá spíš jako Pik Sommoni), bývalý Pik Jagoda (jméno měl po sovětském politikovi Genrichu Jagodovi, šéfovi NKVD, který se proslavil zejména rozpoutáním velkých čistek ve třicátých letech 20. století za éry stalinismu) dostal jméno po zakladateli novodobých olympijských her Coubertinovi. A krásný štít Pik Četyrjoch se nyní jmenuje Qullai Ozodi (což v překladu znamená štít svobody).

Posledně jmenovaný štít byl přejmenován během našeho pobytu. Celá akce byla posvěcena tádžickým prezidentem a měla velmi slavnostní charakter. Na vrchol se vydala mezinárodní expedice, čemuž předcházelo velké focení, mávání a loučení. Na vrcholu pak byla umístěna krabice s vrcholovým zápisem a vlaječkami zúčastněných států. Když se účastníci vrátili dolů, ještě dlouho do noci tuto velevýznamnou událost oslavovali. Zajímavostí je, že Pik Kommunizma byl přejmenován v roce 1999 kyrgyzsko-českou expedicí. Každopádně si člověk v našem základním táboře připadal lépe mezi Sommoni a Coubertiny než o pár kilometrů dál v údolí SaryŠitchar, které vévodí Pik Moskevské olympiády (5883 m), Pik Maršál Grečko (6105 m), Pik Bajkonur (6038 m) a Pik Ozbrojených sil (6236 m). Tam ve chvílích volna můžete pokořit Pik Karla Marxe nebo zdolat Pik Majakovského.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články