Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Hora velkého boha Janaharyho: Cesta za rostlinou, kterou okusovali dinosauři

50-2.jpg
Autor článku: Pavel Hošek, Pondělí, 7. března 2011
Autor fotografií: Pavel Hošek
Na severu Madagaskaru leží málo probádané pohoří Anjanaharibe, tedy hory velkého boha Janaharyho. Rozkládá se asi šedesát kilometrů od městečka Andapa, které prosperuje díky obchodu s vanilkou. V tmavě zelených horách tu dobře skrytá roste pozoruhodná rostlina, která je tomuto místu věrná už 120 milionů let! Botanici ji přitom objevili teprve nedávno. Kdo chce tuhle věkovitou krasavici vidět, musí protrpět dlouhou a trnitou cestu.

V hliněné silnici vedoucí přes hory voda vyryla hluboké stružky a na jiných místech navršila hliněné kopečky. Autem už se po ní, tak jako v 90. letech minulého století, neprojedete. Dnes ji používají pouze cyklisté a opěšalí poutníci. Dopravní ruch je tu ale čilý. Potkáváme rodiny s dětmi, pasáčky s kravičkami i skupinu babiček piknikujících na rohožích u cesty. Rychloběžní poslové kvapí s novinou o chystané svatbě do vedlejší vesnice. Přes rameno mají jen dlouhý stonek cukrové třtiny – palivo na další cestu. Z jednoho konce za běhu či rychlé chůze rytmicky ukusují, dřevitou hmotu rozžvýkají a vysají z ní všechen cukr, který hned doplňuje energii umdlévajícímu svalstvu.

Běžné jsou nákladní konvoje bicyklů obtěžkaných dvěma až čtyřmi padesátikilovými pytli rýže nebo masivním trámkem vhodným spíš do krovu okázale sklenuté katedrály než do skromného malgašského domku. Takové kolo už jeden člověk nezvládne. Vedle řídítek kráčí nejodpovědnější velocipedista, který udržuje směr, vzadu jeden nebo dva další pomáhají. Do kopce všichni usilovně tlačí, až z nich teče pot; z kopce všichni usilovně brzdí, až z nich teče pot. Ještě nebezpečnější jsou však nezodpovědní řidiči bez brzd (což jsou tady ovšem všichni), kteří na vrcholku kopce naskočí do sedla a mocně halekají. Nepodařilo se mi zjistit, zda se hlasitě modlí, křičí hrůzou, anebo jen rozhánějí protijdoucí obyvatelstvo.

Konverzační rituály

Pozoruhodný je rituál při setkání. Dvě osoby jdou mlčky a zarputile proti sobě. Blíží se, blíží, ale stále nic neříkají. Někteří se fixují očima, jiní zrak stydlivě klopí. A v okamžiku, kdy se míjejí, v tom zlomku sekundy, kdy už se de facto přestávají vidět, spustí oba naráz vodopád slov: „Salame.“ „Ahoane, tompoko.“ „Kabaro?“ – „Tsisy kabaro.“ „Inona ny vaovao?“ – „Tsisy.“ Takových frází existují desítky a každý řekne při každém setkání všechny. Nejlepší na tom je, že vlastně nic neznamenají. Slova sice mají původní význam – například „inona ny vaovao“ znamená „co je nového“ –, ale i na takové srozumitelné věty se standardně odpovídá tsisy (nic), i kdyby se před pěti minutami za kopcem srazil dopravní boeing s marťanskou letkou.

Brzy jsem se tu litanii naučil a aktivně se zapojil do hry. Lidé se při tom často spolu na chvilku zastaví, takže zdálky to opravdu připomíná smysluplný rozhovor. A ve vzácných případech to dokonce ve smysluplný rozhovor přejde a pak se člověk doví spoustu novinek o cestě a místech, kam míří, o počasí, o ostatních poutnících, kteří jdou jeho směrem i proti, prostě o všem, co se na cestě děje.

Prvního dne navečer jsme za huhlavého a už poněkud ochraptělého kabaro a tsisy kabaro dorazili do Befingotry. Takové jméno může vesnice dostat tam, kde rostou kaučukovníky, neboť fingotra je malgašské jméno pryžodárného stromu a be znamená jenom něco jako velký nebo hodně. Pan RABARY Desiré (povšimněte si prosím správného malgašského psaní malgašských jmen – nejprve příjmení a hezky verzálkami a pak teprve jméno nebo jména křestní, jsou-li jaká), můj průvodce po Anjanaharibe a širokém okolí mi nejprve dopřál několik oficiálních návštěv (boty dolů před domem) u význačných představitelů Befingotry, polooficiální přijetí (boty dolů až před božihodovou rohoží v domě) u svých početných známých i zcela neformální (s botami až na otoman – ne já, Desiré) přivítání v domě, kde budeme dnes nocovat.

Večer se starou paní

Už po setmění se sesedáme kolem stolu a u jídla se radíme o zítřku. Takové ty obyčejné a zbytečné řeči, které se říkají jenom proto, aby lidem bylo spolu dobře. Jestli vstaneme v osm, nebo až v devět (stejně víme, že to bude v pět), jestli bude pršet (určitě bude, jsme v deštném lese) nebo jestli zvládneme dojít do cíle (proč bychom nedošli zbývajících dvanáct kilometrů). Ale v malém křesílku v rohu sedí asi devítiletý kluk. Oči mu rejdí z jednoho na druhého a dobrodružnou výpravou je opravdu rozrušený. Jeho domem prochází tajemná expedice! Taková veledůležitá cesta do neobydlených hor, do hor velkého Janaharyho.

Co tam se všechno asi musí zažít! Připomněl mi časy, kdy jsme s kamarády stejně prožívali přípravy na výlet do Labských pískovců. Napadá mě, jestli už nejsem trochu starý a okoralý. O deváté večer skoro celá vesnice spí. Také se chystám. Dveře i okenice jsou důkladně zabedněny důmyslnými petlicemi. Na dřevěné, pečlivě ustlané posteli už mám rozhozený spacák. Bojím se, abych neumazal zářivé prostěradlo a povlečení. Byl jsem se sice důkladně vydrbat v potoce, ale od potoka vede jen velmi strmá, rozbahněná a uklouzaná cesta. Než jsem po ní vylezl nahoru, vypadal jsem hůř než před koupelí. Nadechuji se, abych sfoukl svíčku na plechovce od kondenzovaného mléka, když se ještě jednou objevuje paní domu. Stará a hubená žena, v jejíchž hlubokých a nesčetných vráskách čtu o neklidném a těžkém životě. Sejme ze zdi vybledlou fotografii v dřevěném rámu a natáhne ke mně ruku.

„Moje maminka,“ říká malgašsky. Beru si od ní obrázek a pokládám ho na háčkovaný ubrus vedle svíčky. Dívám se dlouho na zastřenou, ale mladou a krásnou tvář, a vdechuji vůni vanilky, která se suší na policích všude kolem. „Misaotra betsaka,“ vracím snímek staré paní a nedá mi, abych se lehce neuklonil. Neděkuji za nocleh ani pohostinnost. Děkuji za vzácný dar neobyčejného prožitku. Dlouho pak nemohu usnout. Ani silná vůně vanilky nepomáhá. Přece jen ještě nejsem tak okoralý…

Po hliněné cestě přes hory putovaly rodiny s dětmi, pasáci s kravami a viděli jsme i babky piknikující u cesty. My už se těšili na ticho zeleného lesa.

Mocný křik indriů

Je pět ráno. Hejno kachen pod prkennou podlahou na kůlech se už přes dvě hodiny o něčem usilovně dohaduje. K drůbeži se brzy přidávají i lidé. Štípají dříví, otvírají okenice, třískají smaltovaným nádobím nebo si jen tak hvízdají cestou k potoku pro vodu. Musím z pelechu. Sedám si na lavici pod stříškou a v projasňujícím se ránu sleduji kluka z večera, jak mlátí rýži. Dvěma tenkými holemi usilovně buší do otýpky před sebou. Chvílemi se ožene po dotěrných slípkách, které hbitě kradou odskakující zrnka. Klučina občas mrkne na mě, jestli se dívám. Je na svou důležitou práci hrdý tak, jak umějí být jen malé děti. Vydrží usilovně pracovat asi hodinu.

Pak dojde s kýbly k potoku pro vodu. Jak proboha vynesl plné kbelíky po té pěšině, kterou jsem večer nebyl schopen zdolat ani po čtyřech? Znovu zvedne jednu z tenkých holí, popíchne s ní kravku a společně odkvačí do školy. Zatímco se kluk učí moudrým býti, hovádko se spokojeně pase před školou. Škoda, že jsem se s ním nemohl líp seznámit. Včera mi připomněl, že není všední den, ale že prožívám dobrodružství.

I Désiré už je na nohou a paní domu nám přináší k snídani rýžové koblížky belaro a kávu v malém plecháčku. Vzápětí se vydáváme na další cestu a už za hodinku vidíme hranici rezervace. Slunce chvátá stále výš a výš. Rtuť teploměru také. Cesta překonává několik údolí i horských hřebenů. Kolem se rozprostírá zelený listnatý baldachýn vydechující oblaka páry z nočního deště. Mocný křik indriů, největších žijících lemurů, se nese na míle daleko. Jednotlivé tlupy si vyznačují svá teritoria. Po ránu je vzduch prosycen vodou a do daleka nese jejich hlasy. Anjanaharibe je jediným místem, kde žije vzácná černá forma tohoto druhu. I kvůli nim už druhý den pokorně šlapu blátivou cestou a snáším popichování komárů, noční zimu, pijavice i stále květnatější rez na fotoaparátu.

Všude kolem kvetly netýkavky a orchideje a v tůni kuňkaly pestré žáby Mantella.

Tábor jsme rozbili na pár čtverečních metrech trávy hned u potoka. V křoví trpělivě čekal hroznýš, až nadejde jeho čas a bude si moci svléknout starou kůži. Když viděl, že tu nejspíš setrváme déle, znechuceně se odplazil čekat jinam. V potoce se ozývají pestré žabky rodu Mantella, na kamenech kolem kvetou netýkavky a orchideje a ještě výš na větvích snovatci spřádají svá slaměná hnízda. Už jsem ale žádnou z obvyklých krás madagaskarského horského lesa nevnímal. K vysněné takhtajanii zbývala poslední kratičká etapa.

V zahradě orchidejí

Takhtajania perrieri je tajemná rostlina z šerého dávnověku Země. Poprvé ji sbíral slavný francouzský botanik Henri Perrier de la Bâthie roku 1909 v manonga­rivských horách na severozápadě Madagaskaru. Divnou rostlinu ale nedokázal nikdo zařadit, a tak ležela v pařížském muzeu skoro padesát let, než si jí všiml jiný slavný francouzský botanik, znalec tropických lesů René Capuron. Zjistil, že jde o nový druh z čeledi Winteraceae, prastaré skupiny rostlin, která do té doby obývala jen Jižní Ameriku, Austrálii a několik ostrovů u Asie.

Takhtajanie byla tedy první květinou svého druhu nalezenou na Madagaskaru a vlastně v celé Africe. Když se to rozkřiklo, rozjelo se do hor Manongarivo celé hejno expedic snad ze všech koutů světa. Slovutní botanici vyběhli od úpatí až na vrcholky slovutného pohoří, seběhli dolů obaleni pijavicemi, ale nic. Nikde ani lísteček takhtajanie. A tak to šlo dál celá desetiletí. Všichni pomalu přestávali věřit, že takhtajanie ještě existuje. Nakonec ji roku 1997 objevil George E. Schatz, botanik z Missurijské botanické zahrady.

Ležela zabalená v malgašských novinách na stole v jeho pracovně. Pan Schatz se totiž probíral sběry, které pro herbář botanické zahrady opatřují školení malgašští sběratelé. Jeden z nich, Fanja Rasoavimbahoaka (povšimněte si malgašsky špatně napsaného malgašského jména s příjmením na konci), rostlinu utrhl již roku 1994 na jedné ze svých prvních výprav do Anjanaharibe. Aniž si byl vědom výjimečnosti svého objevu, sesbíral listy, stonky, a dokonce i květy takhtajanie.

Od té doby známe celý malý lesík takhtajanií. Díky němu jsme postupně zjistili, že takhtajanie není jen jediným africkým zástupcem své čeledi, ale že je také zástupcem evolučně nejstarším. Roste na Zemi nejméně 120 milionů let. Pamatuje doby, kdy Madagaskar nebyl ještě ostrovem, ale součástí právě se rozpadající Gondwany, po níž pobíhala stáda dinosaurů. K takhtajaniím vede uzounká pěšina odbočující z hlavní anjanaharibské cesty na západ.

Křovím a hromadami mechu tu už přes kořeny klopýtala řada lidí, aby zhlédli pradávnou krásku. Byli mezi nimi i dva ministři malgašské vlády či ředitelé lecjakých národních i mezinárodních organizací. Nechali jsme vše nepotřebné v narychlo postavených stanech, popošli kousek po hlavní cestě a zabočili na úzkou pěšinku stoupající po hřebeni. V tu ránu jsme se octli na Janaharyho orchidejové zahrádce. Tolik druhů jsem pohromadě neviděl ani v orchidejovém skleníku žádné botanické zahrady. Zatímco květy některých miniaturních orchidejek nedorůstaly ani velikosti špendlíkové hlavičky, mezi trsy jiných jsem se skoro ztrácel.

Zuřivě jsem se snažil v lesním šeru vykřesat alespoň trochu ucházející snímky. V horečnatém duchu ubíhaly hodiny, až se najednou Desiré zeptal, proč si taky nevyfotím ty takhtajanie, když jsme se sem za nimi vláčeli. Vůbec jsem si nevšiml, že už nějakou chvíli na nás vykukují z podrostu. Jemný déšť, který nám znepříjemňoval práci už od rána, pěkně zhoustl a v lijáku jsme se vraceli i celou cestu zpět.

V tábořišti házím do stanu poslední suchou věc, kterou celý den starostlivě chráním před deštěm – batoh s fotografickým vybavením, a hlavně s nafocenými filmy. Vzápětí pádím do potoka, svléknu se do naha a ve studené vodě ze sebe strhávám desítky pijavic, které si mě našly v lese. Totéž udělá Désire. Jde mu to pomaleji, protože na hnědé kůži se tmavé pijavice hůř hledají.

Jsem dnes moc spokojen. Viděl jsem takhtajanii, spoustu dalších pozoruhodných rostlin a krásný kus lesa kolem. Zítra jdeme východním směrem, hledat ty černé křiklouny indrie. Prý na té cestě má být mnohem víc pijavic než dnes. Zřejmě budu večer potřebovat transfuzi. To mi nikdo neřekl, že si mám vzít do Anjanaharibe krevní konzervu!

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články