Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Honza Říha: Nic nevzdávejte, všechno chce svůj čas

40-41janriha.jpg
Autor článku: Anežka Fenclová, Čtvrtek, 16. červnaec 2015
Autor fotografií: Alexander Platz
S nevidomým horolezcem Janem Říhou o překonávání vrcholků hor i sebe sama, změně přístupu k lidem s handicapem a o tom, co dokáže síla vůle.

Náplní života je pro tebe sport a horolezectví. Jak ses se svým handicapem dostal právě k lezení?

Začínal jsem se sportem už jako dítě. Věnoval jsem se atletice, jezdil jsem na lyžích i na běžkách. K lezení jsem se dostal až v patnácti letech díky svému kamarádovi Michalovi Absolonovi, který v Krči postavil lezeckou stěnu. Tam jsem si lezení prvně zkusil a už jsem u toho zůstal.

Neodradily tě těžké začátky, které k tomuhle sportu patří?

Musí se vydržet. Všechno chvilku trvá. Nikdo není dokonalý a nejlepší hned. Myslím, že já nejlepší nikdy nebudu a ani nechci být. Jde mi o to, zasportovat si, být mezi lidmi a užít si. Proto to dělám, protože mě to baví. V začátcích jsem samozřejmě nelezl ty největší obtížnosti.

Na svém webu píšeš o prvních zkušenostech z lezecké stěny v Ruzyni:,,Když jsem tam přišel, zaplatil jsem vstup 60 korun, sedl si na lavičku a čekal, až bude někdo volný bez spolulezce nebo půjde okolo mne a vezme mne do party. Prvních pár návštěv jsem spíš seděl za peníze a občas se zeptal, zda mě vezme.“ Myslím, že i řada lidí bez handicapu by se k něčemu takovému neodhodlala. Kde jsi vzal sílu se tam vracet?

Byla to prostě moje touha. Když jsem ještě bydlel u našich, kde jsem dříve pracoval, musel jsem s lezením přestat, protože jsem dojížděl do práce a ani tam žádný skály nebyly. Pak jsem se přestěhoval a chtěl jsem se k tomu sportu vrátit. Zjistil jsem si, kde je nejbližší stěna, jednoho dne jsem se tam vypravil a čekal jsem. Záleží na tom, jak moc chceš. Samozřejmě byly i chvíle, kdy mě to zamrzelo, ale naštěstí jsem vydržel a určitě se mi vyplatilo čekat.

V roce 2011 jsi v jednom z rozhovorů řekl, že máš svoje sny, ale snažíš se být skromný a nechtít všechno hned. Bylo to tak vždycky, nebo je to výsledek už nějaké reflexe?

Začal jsem lézt a neměl jsem ambice jít hned nahoru, vylézt na osmitisícovku. Chtěl jsem jít postupně, jak mě to pustí, a taky jsem šel. Nejprve to bylo na Mont Blanc, Elbrus, Kilimandžáro a naposledy na Aconcaguu. Letos mě oslovila Lucka Výborná a Honza Trávníček, tak s nimi pojedu na Čho Oju, což bude moje první osmitisícovka.

Tvým snem je vylézt sedm nevyšších hor všech kontinentů. O jaký projekt jde? A je plánovaná Čho Oju také jeho součástí?

Jedná se o projekt Schody do nebe, který vymyslel můj kamarád Jan Bednařík, profesionální horský vůdce. Chtěl bych vylézt sedm vrcholů, známých jako Seven Summits. (Jde o horolezecký projekt, který byl poprvé definován v 80. letech 20. století amatérským horolezcem a podnikatelem Richardem Bassem, pozn. red.) V mém projektu je i Everest, ale přiznám se, že se mi tam teď moc nechce, je tam strašně moc turistů. Radši teď půjdu na horu Čho Oju.

Považuješ i svůj život tak trochu za schody do nebe?

Snažím se ukázat lidem, ať už mají, nebo nemají handicap, že když člověk za něčím jde a má okolo sebe lidi, kteří ho berou, může dokázat leccos. Záleží jen na něm. Především musí chtít on sám, nesedět doma a nečekat, že všechno přijde samo. Další důležitá fáze jsou lidi, kteří mu pomohou jeho sny splnit.

Jaké další výstupy jsi absolvoval?

Mimo projekt jsem byl například na na Mont Blancu, El Capitanu v Kalifornii nebo na Gerlachovském štítu na Slovensku.

Už tak nelehké výstupy si komplikuješ tím, že lezeš bez kyslíku. Octl ses někdy v krizové situaci?

Vždycky může nastat problém, mění se počasí, více to vyčerpává. Na Aconcagui mě vyčerpávaly ledovcové jehlany. Musel jsem mezi nimi kličkovat a bralo mi to hodně sil, ale šel jsem do toho s tím, že musím bojovat. Každá výprava je posouvání mých hranic, ale je to těžší a těžší. Na Čho Oju jsem zvědavý. Je mi jasné, že to nebude nic lehkého. Bude to chtít trénink, cvičit, chodit běhat, mít dobrou fyzičku.

Tvůj kamarád Michal Absolon říká: „Je neuvěřitelné, na čem je ve skále ochoten stát – asi je to tím, že na to nevidí.“ Souhlasíš?

Asi jo. Jakmile něco najdu, tak na tom stojím. Výšku nevidím, tak mi to nevadí.

V čem se liší tvoje lezení oproti lezcům bez handicapu?

Jdu za člověkem, který poklepává teleskopickými hůlkami o kameny. Na výpravách do hor je důležité nikam nespěchat, to je moje zásada. Hezky v klidu, nepodcenit aklimatizaci. Na stěně nebo na skále se orientuju podle hodinových ručiček, podle kterých mě spolulezci navigují. Na delších výpravách používáme ty hůlky, jinak by se umluvili. Když je velká tlupa a chtějí všichni radit, to je nejhorší, co může být.

Někdy je potřeba lézt i za tmy, jak v takovém případě probíhá navigace?

Na laně je to jedno. Jdeš za lanem pořád nahoru. Na výpravách mají čelovku, mně ji dají taky, aby viděli, kde jsem, a jdeme.

 „Když jsem přišel poprvé na stěnu, sedl jsem si a čekal, až bude někdo volný a vezme mě do party,“ popisuje své začátky Honza Říha.

Jaké jsou tvé nejlepší výsledky?

Macochu jsem lezl jako první nevidomý horolezec. Na Aconcagui jsem šel jednu cestu jako první a dostal jsem tam i certifikát, že jsem první nevidomý, co to vylezl.

Máš ve světě nějaké konkurenty?

Seven Summits měl dát i jeden Američan.

V diskusi pod videem z jedné z tvých cest je napsáno:,,Nechápu, proč to dělá, když nemůže vidět tu krásu.“ Jak to tedy je?

Kochám se tak, že mi to popíšou kamarádi. Vnímám přírodu, ptáky, ale nejdůležitější je ten pocit, že jsem to dokázal, že jsem zase o krok dál. Podařilo se to, bojoval jsem a jsem konečně nahoře. Spoustě lidí, kteří nemají handicap, se to nepodaří. Nejdůležitější je ten pocit, že jsem tam vylezl a že vím, že můžu jít zase dál.

Četla jsem, že některé výstupy doprovázejí slzy. Jsou to vždy slzy dojetí, nebo někdy skutečně lituješ toho, že nevidíš to, co ostatní?

Vždycky to byly slzy radosti.

Setkal ses s dalšími negativními reakcemi? Jak je snášíš?

Asi jo, ale nevybavuju si je a nic si z nich nedělám. Já to nijak neřeším, neprožívám to, nemá to cenu.

Máš z něčeho strach? Co ti připadá jako překážka?

V horách člověk nikdy neví, dá se zvládnout hodně, ale je důležité, aby člověk neriskoval. Není tam prostor pro hrdinství. Já hory nepodceňuju a mám k nim velký respekt.

Co říct lidem, kteří nevědí, jak se chovat k lidem s handicapem a jak jim pomoct?

Nebát se lidi oslovit, říkám to pořád. Nestydět se, nabídnout pomoc nebo se zeptat, jestli s ním nechtějí sportovat. Nebát se zeptat, je to stejný člověk jako každý jiný.

V jednom ze svých rozhovorů jsi řekl: „Sám jsem nevěřil, že bych něco podobného mohl zvládnout.“ Co bylo tím hnacím motorem, který tě přesvědčil, že to půjde?

Zkusil jsem to na stěně, pak i na skalách, tak jsem si říkal, proč by to nešlo. Když něco vylezeš, žene tě to dál. Zjistíš, že to jde, že jsi dokázala něco, co třeba ještě jiný člověk s handicapem nevylezl.

V kolika letech jsi přijal svůj handicap a přestal se litovat? Působíš velmi optimisticky a vyrovnaně, mnohem více než řada zdravých lidí, kteří nemají objektivní důvody si stěžovat.

Já jsem na to byl zvyklý odmalička.

Teď chystáš další nový projekt, charitativní běh. Co je jeho cílem a čí to byl nápad?

Ten jsem vymyslel se svojí sousedkou Radkou Brothers. Je to běh Od nevidím do nevidím ve Stříbrné Skalici, jehož první ročník se koná 23. května. Startovné je 100 korun a trať je dlouhá 11 kilometrů. Na Facebooku je dostupná mapka a fotky z loňského přípravného ročníku. Výtěžek máme v plánu věnovat Dětskému domovu Sázava a nově i pečovatelské­mu domu.

Běhu se ale věnuješ více, máš za sebou několikrát Pražský maraton. Běháš vždy za doprovodu, nebo si jdeš zaběhat i sám?

Běžel jsem třikrát Pražský maraton a spoustu půlmaratonů. Běh se dá dělat kdekoli a skoro s kýmkoli. Užiju si tu atmosféru a taky získávám fyzičku, ale vždycky musím běhat s někým.

Zatím se ti vše dařilo. Bojíš se někdy, že se to nepovede a ztratíš sebedůvěru?

Když to dál nepůjde, tak nepůjdu, člověk nikdy neví. Já nechávám volný průběh tomu, co přijde, i těch sedm vrcholů mám nastavených tak, že půjdu, kam mě to pustí. Když mě to nepustí dál, tak třeba ten projekt skončí.

Kde bereš vnitřní sílu?

Vše záleží na přístupu. Toho negativního má člověk kolem sebe hodně a proč se v tom utápět? Někdy toho člověk má moc, ale řešit spoustu nedůležitých věcí, tím se stejně ničemu nepomůže.


Jan Říha (39)

Narodil se s vadou zraku a krátce nato přišel i o jeho nepatrné zbytky. Odmala dělal atletiku, lyžoval, ale jeho vášní se po vystudování odborného učiliště pro zrakově postiženou mládež stalo lezení. V rámci projektu Schody do nebe vylezl na kavkazský Elbrus (5642 m n. m.), africké Kilimandžáro (5895 m n. m.) a argentinskou Aconcaguu (6959 m n. m.). Je prvním historicky zaznamenaným nevidomým horolezcem, který zlezl stěnu propasti Macocha, a druhým nevidomým horolezcem, jenž zdolal vrchol kalifornského masivu El Capitan v Yosemitském NP. Od roku 2000 pracuje jako kurýr vnitřní pošty na Pražském hradě. Je předsedou lezeckého oddílu Matahari, který pomáhá handicapovaným dětem začít se sportem, a spoluzakladatelem charitativního běhu Od nevidím do nevidím. Nejbližší projekt, který ho čeká, je osmitisícovka Čho Oju (8201 m n. m.).

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Rozhovory

Komentáře

Přečtěte si další podobné články